Problémy osobnosti, sebepojetí a identity v sociální psychologii

Problémy osobnosti, sebepojetí a identity v sociální psychologii

  • sociálněpsycholologický přístup ke zkoumání osobnosti spočívá v orientaci na sociální svět jako na kontext,ve kterém se osobnost formuje a který osobnost vlastní aktivitou spoluvytváří
  • nejvýznamnějším impulzem rozvoje sociální psychologie osobnosti bylo očekávání, že lidské chování v sociální interakci je osobnostně determinováno a že tedy jeho zkoumání umožní efektivní diagnostiku osobnosti
  • sociální psychologie osobnosti se zabývá platností osobnostních dotazníků v různých kulturách a jejich validizací (např. použití Big Five u původního etnika na Havajských ostrovech), tím, jak působí okolí a známost examinátora nebo posuzovatele na výsledky apod.
  • v 50. letech se prohlubuje zájem o projevy jedince v interpersonálních vztazích
  • několik teorií se zabývá strategiemi jednání s druhými, známá je např. kruhová struktura interpersonálních škál, kterou vytvořil Wiggins - na svislé ose jsou polarity dominance x submisivita, na vodorovné chladný x vřelý, mezi tím ještě další 4 charakteristiky, tato struktura se určuje podle metodiky IASR, která obsahuje 64 adjektiv (8 pro každou oblast), která respondent posuzuje na osmibodové škále, tato struktura stejně jako jiné sloužily také ke zjišťování stability osobnostních rysů a jejich mezikulturální variability, ukázalo se například, že mezi výsledky kruhové struktury a pěti faktorového modelu existují významné souvislosti


Sebepojetí - vztah k vlastnímu já

  • vztah k vlastnímu já zahrnuje:
  1. obraz v zrcadle
  2. úvahy o vlastní minulosti
  3. je zahrnut i v každém jednání s druhými
  • má mnoho podob a je těžké jej definovat
  • vyznačuje se subjektivností a jedinečností - o jáství druhých se můžeme dozvědět vždy jen zprostředkovaně
  • jáství má také svoji dualitu
  1. na jedné straně stojí podmětné já (já jako poznávající)
  2. na druhé straně já jako objekt poznávání (v angličtině I x Self, v němčině Ich x Selbst)
  • sociální psychologie se vždy spíše zajímala o já jako objekt


Já jako subjekt (objekt poznávání)

studium intrapersonálních aktivit a procesů (většinou neuvědomované), které organizují a utvářejí obsahy vztahované k já já jako subjekt je spojeno s přítomností a vědomím činné vědomí je detektorem seberelevantních podnětů coctailparty phenomenon - člověk zaslechne na druhé straně místnosti na večírku vyslovit své jméno, i když ostatní dění nevnímá

  • činné já je také spojeno s pamětí, ztrácí-li ji člověk, ztrácí i integritu vlastního já
  • činné já také ovlivňuje průběh paměťových procesů, např. existuje
  • sebeprodukční efekt - člověk si vybavuje snadněji to, co aktivně vytváří
  • sebereferrenční efekt - co se vztahuje k jeho já
  • sebezapojující efekt - co je spojeno s dosud trvajícím úkolem


Já jako objekt vlastní reflexe

  • schopnost sebereflexe se považuje za centrální psychickou charakteristiku člověka
  • její obsah je determinovaný:
  1. dispozičně
  2. interpersonálně
  3. kulturně
  4. historicky
  • základem sebereflexe je uvědomění si sebe sama
  • v interpersonálních vlivech se pak objevuje např. fenomén zrcadlového já - Cooley – druzí lidé nám slouží jako zrcadlo, Mead – naše já je představou o tom, jak si myslíme že nás hodnotí pro nás důležití lidé), Festinger – sociální srovnávání - ověřujeme si v okolí, jak jsme přijímáni, co je správné, přijímání sociálních rolí, percepce sociální odlišnosti (pokud to není sankcionováno, člověk má potřebu zvýrazňovat svou jedinečnost v odlišném prostředí
  • kognitivní psychologie používá pro obsah sebereflexe pojmu sebesystém - více je používán také pojem sebepojetí, sebehodnocení - označuje spíše proces, obsahuje i emocionální složku
  • co se chování týče, mluvíme o projevování já


Reprezentace jáské zkušenosti

  • může mít různé podoby, je
  1. subjektivně různě důležitá
  2. různě realizovatelná
  3. různě umístěná v čase
  • rozlišujeme
  1. minulé Já - obsah více podléhá změnám, objevuje se sklon k benefektanci - tendenci vidět sebe sama jako efektivního činitele
  2. přítomné Já - je produktem minulé zkušenosti a aktuální sebepercepce a introspekce
  3. budoucí Já - vyvozeno z reprezentací minulých a přítomných já, orientuje se na cíle a úkoly, patří do kategorie tzv. možných já - Ideální Já, pokud zahrnuje více norem a požadavků, mluvíme o požadovaném já, protikladem je nechtěné já


  • sebeuvědomění můžeme rozlišit na:
  1. soukromé - pokud se více věnujeme introspekci a jsme nezávislí na okolí
  2. veřejné - více sebepercepce v sociálních kontextech
  • jednotlivé reprezentace já jsou provázány a někdy konfrontovány


Kognitivní organizace sebepojetí

  • se poslední dobou stala předmětem mnoha výzkumů
  • existuje několik konceptů:
  1. já jako sebeschéma - Markusová – schémata jsou vodítkem, co je pro jedince seberelevantní, jsou filtrem informací
  2. já jako prototyp - Kihlstrom, Cantorová – pojem já je uložen jako prototyp, svázaný hierarchicky s dalšími (já s rodinou, já sám apod.)
  • tyto systémy napomáhají koherenci a konzistenci sebepojetí a to má příznivou psychohygienickou funkci
  • Gordon provedl výzkum sebepojetí na základě volné výpovědi na otázku “Kdo jsem?”
  • došel k sebekoncepci, kterou rozdělil na aspekty
  1. sociální identity
  2. osobní atributy
  3. systemické mínění o sobě (schopnost vyrovnávat se s okolím, sebedeterminace..
  4. pocit osobní autonomie
  5. globální sebehodnocení
  • hypotetický model obsahu sebepojetí – zabývá se vztažeností k já v souvislosti k emoční nasycenosti a důležitostí obsahů čí důležitější a obecnější jsou, tím více jsou emočně nasyceny


Emocionální složka sebesystémů

  • sebediskrepanční teorie - Higgins - dává do souvislosti prožívané emoční stavy a sebepojetí, očekávaný stav je ovlivněn ideálním a požadovaným já. při diskrepanci těchto já s aktuálním stavem prožíváme zklamání a frustraci, depresi, úzkost, stud, hanbu (podle toho s jakým já je aktuální v rozporu)
  • interpersonální kontext sebehodnocení - sebehodnocení je provázáno s hodnocením druhých lidí – tzv. řetěz interakcí
  • obrana a podpora sebehodnocení - k tomu dochází pomocí udržení a zvyšování, např. benefektancí, optimismem směrem do vlastní budoucnosti, omluvami a handicapováním předem v obtížné situaci, srovnání s horšími
  • globální sebehodnocení - nezáleží jen na sumaci specifických hodnocení, ale i na celkovém emočním naladění, k vysokému globálnímu sebehodnocení přispívá, pokud jsou pozitivní charakteristiky vnímány jako důležité a stabilní
  • vědomí vlastní hodnoty - provázáno s morálními normami, hodnot. orientací, smyslem života, důležitá pro život je také sebeakceptace, spojená s pozitivním emočním naladěním


Konativní složka sebesystému

  • tendence jednat tak, jak to koresponduje s naším sebepojetím
  • pokud se snažíme ovlivnit mínění druhých jde o sebereprezentaci, která má různé strategie (Jones a Pittman):
  1. strategie zavděčení - snaha, aby nám lidé připisovali kladné charakterové vlastnosti, ale aby neviděli že se o to snažíme
  2. strategie zastrašení - v nedobrovolných vztazích, snaha o zastrašení
  3. strategie sebepovýšení - snaha být nejlepší, orientace na úspěch a výkon
  4. strategie příkladnosti - ukazování morálních kvalit, snah a získat následovníky, např. u rodičů
  5. strategie pokorného chování - prezentace vlastní slabosti, snaha vyvolat pocity viny
  6. sebepotvrzující strategie - snaží se o to, aby nás ostatní vnímali a hodnotili tak, jak vnímáme a hodnotíme sami sebe
  7. sebemonitorování – tendence regulovat vlastní chování ve smyslu předpokládaného očekávání druhých


  • integrativní přístup k sebesystému (Markusová a Wurfová) – kromě tradičního sebepojetí zahrnuje ještě
  1. aktuálně činné já
  2. interpersonální chování
  3. sociální prostředí atd.


Identita

  • identitou rozumíme prožívání toho, čím jedinec je, ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství
  • v rámci sociální psychologie existuje několik přístupů k jejímu zkoumání
  • všechny se však shodují v tom, že identita jednotlivce se vyvíjí v konkrétním kulturním a sociohistorickém kontextu
  • identitu jedince lze posuzovat jako:
  1. proces - sebepoznávání a konstrukce spolu s hledáním a zvnitřňováním osobní ideologie
  2. obsah - uvědomované charakteristiky, kterými se jedinec odlišuje a které má společné s ostatními
  • je relativně stabilní vzhledem k osobním hodnotám a normám
  • v sociální kontextu se identita vyvíjí identifikováním se se sociálními rolemi, vytváří se příslušnost k sociální skupinám
  • během vývoje identity člověk porovnává subjektivní a objektivní identitu (jak se vidí on a jak ho vidí druzí) a snaží se o jejich přiblížení
  • identita je tvořená jednak vrozenými a jednak získanými charakteristikami, ty si může člověk často vybrat, ale jen v rámci určitých společenských a kulturních vlivů
  • společnost a kultura značně ovlivňuje konstruování osobní identity – tzv. kulturní relativita identity, v kulturách se liší nejen obsah identity ale i způsob jejího dosahování a fungování, existují však určité universalie, např. všude se lidé považují za fyzicky odlišné od jiných
  • v průběhu historie se konstruování identity také velmi měnilo
  • ve středověku byl jedinec determinován hlavně narozením se do určitého kontextu a pohlavím
  • až v moderní společnosti se stává identita procesem volby a rozhodování
  • také v různém uspořádání společnosti se vyvíjí identita různě, v západní kultuře se jedinec konstruuje pojmy jako je nezávislý, činný, zaměřený na sebe, proti tomu stojí nezápadní pojetí člověka vzájemně propojeného s ostatními, kdy klíčové jsou pojmy jako holistický, kolektivní, vzájemně závislý, společenský


Teorie ego identity - Erikson

  • vychází z psychoanalýzy, ale zdůrazňuje psychosociální podstatu identity
  • tato teorie na dlouhý čas ovlivnila zkoumání identity
  • identita se utváří spojením identifikace z dětství, současné a základních životních závazků
  • rozlišuje:
  1. ego indentitu - umožňuje jistotu, že tak jak udržujeme rovnováhu sami, budou ji u nás vnímat i ostatní
  2. self identitu - aspekt sebevnímání
  • důležité v jeho teorii jsou:
  • krize identity
  • institucionalizované moratorium - v adolescenci je umožněno institucemi jedincovi ozkoušet si role dospělého
  • boj mezi egem a superegem o dominanci v osobnosti - čím těžší, tím horší je krize identity
  • stupně hodnotové orientace - morální stádium - děti, víra v autoritu), ideologické stadium - adolescence, snaha asimilovat různé zdroje autority, etické stadium - dospělost, přijetí zodpovědnosti


Teorie ego identity podle - Marcia

  • přeformuloval a doplnil Eriksonovu teorii
  • pro styl formování identity je podle něj důležitá:
  1. krize - pochybnosti o rodiči definovaných hodnotách
  2. závazek - výběr osobních cílů a hodnot
  • rozlišuje 4 stavy identity:
  1. difuzní - před vyvíjením identity
  2. předčasné uzavření - převzaté hodnoty)
  3. moratorium - zkoumání alternativ
  4. dosažení identity - stabilní systém závazků
  • identita je pak relativně stabilním výsledkem osobního vývoje


Teorie identity v symbolickém interakcionismu - Styker

  • založeno na analýze vztahu self, role a společnosti
  • Self je hierarchická soustava internalizovaných rolí – identit, které se vyznačují:
  1. výrazností - podle toho mohou být vyvolány v různých situacích
  2. významností - podle toho, nakolik tento obraz odpovídá ideálnímu já

výraznost i významnost vychází z rolového závazku,vztah mezi rolí a interpersonálními vazbami


Teorie sociální identity

  • pojem sebe obsahuje osobní a sociální identitu, člověk se snaží udržet pozitivní obě dvě
  • tato teorie se zabývá udržením si pozitivní sociální identity (vysoké skupinové sebehodnocení) * k jejímu zvýšení existuje mnoho cest, např. snaha zlepšit svou pozici ve skupině, porovnávání s jinou skupinou
  • výzkum teorie sociální identity využívá tzv. model minimální skupiny - lidé jsou rozděleni náhodně do skupin a mají hodnotit, i přes náhodnost vždy hodnotí svou skupinu lépe než ostatní


Etnolingvistická teorie identity

  • jazyk jako významná dimenze skupinové identity, ve které se porovnává s jinými skupinami
  • autoři se zabývají tzv. skupinovou vitalitou (schopnost přežít), která závisí na statutu a demografické síle a institucionální podpoře a kontrole


Sociálně konstruktivistický přístup

  • jedním z nich je Herrého etnogenetika - zabývá se metodami, kterými lidé v běžném životě dávají význam svému jednání
  • v souvislosti s identitou používá Harré pojmy:
  • individuální sociální bytost - interakce posle sociálního scénáře probíhající denně
  • personální bytost - vnitřní smysl bytí, který se často liší od sociální obrazu, který člověk vytváří

nejdůležitější není samotná osobnost a její aktivity, ale to, jak tyto věci vysvětluje, to vypovídá o konstruktovém systému, ze kterého se já skládá


Analýza struktury identity - integrující teorie - Weinreich

  • zabývá se mimo jiné identifikací s druhým, která může být
  1. empatická (vnímání podobnosti)
  2. rolově modelová - idealistická, kontraidentifikace, rozporná konfliktová identifikace - vzniká spojením předchozích dvou