Rozhovor se Štěpánkou Žižkovou

Štěpánka Žižková v současnosti pracuje v Národní technické knihovně. V roce 1989 se coby studentka aktivně účastnila událostí Sametové revoluce.

Rozhovor byl pořízen v březnu 2015.

Autoři rozhovoru: Kateřina Mizlerová, Marek Pitaš

Prozradíte nám, kdy a kde jste se narodila?

1969 Praha

Jak jste se stala knihovnicí? Kdo vás v tomto rozhodnutí ovlivnil?

Po gymnáziu zaměřeném na přírodní vědy a moderní jazyky jsem chtěla studovat něco odlehčenějšího. Zaujala mě geologie na vysoké škole báňské v Ostravě a jako druhé mě zaujalo knihovnictví, kde se nově začalo prosazovat ICT. Do knihovny jsem v životě nechodila, doma jsme hodně četli, takže nějaký vztah k literatuře jsem měla, ale spíš mě zajímal technický pohled na věc, to znamená informace, pořádání informací atd. Taky jsem si říkala je to na FF, to bude v pohodě a bylo. Od druháku jsem pracovala na stavební fakultě ČVUT, kde jsem se podílela na automatizaci knihovny a poté nastoupila do Národní technické knihovny. Vystřídala jsem různé pozice a působím tam do dnes.

Volila byste toto povolání znovu?

S dnešními možnostmi bych šla do zahraničí, okamžitě. Už na střední škole bych se pokusila být tak rok v Americe, prostě pryč. Aby člověk získal větší možnosti, nehledě na jazykové vybavení.

Jaký je váš vztah k ÚISKu?

K ÚISKu nemám vztah vůbec žádný, protože jsem vystudovala Katedru vědeckých informací a knihovnictví. Na UISKu jsem měla jen pár přednášek.

Když jste studovala, jak probíhala výuka?

Byli jsme studenti FF, soudružka Tesařová, která nás učila kybernetiku, nám říkala, ať si uvědomíme, že jsme nastoupili do ideologické hráze socialistické republiky a že se podle toho musíme chovat. Tak jsme s kolegy byli úplně na všech možných demonstracích včetně Palachova týdne, protože jsme se chovali podle toho, že jsme v té ideologické hrázi socialismu. Měli jsme povinné přednášky a povinná cvičení. Ve třetím ročníku začaly škrty předmětů, protože se to neodučilo. Ode všeho se odučilo pár hodin, 17. listopadu to spadlo a stávkovali jsme někdy do jara. Po roce 89 byla povinná jen cvičení, přednášky byly nepovinné a celkově se to uvolnilo.

Jaký byl společný studentský život?

Bydlela jsem s bratrem v bytě po babičce. Já jsem žila poměrně bohatý život už před rokem 89. Chodili jsme na Chmelnici, na Petynku, na undergroundové koncerty. Kdo chtěl a měl rodinné a kamarádské zázemí, že o tom dozvěděl, tak se i tehdy mohl dostat k neoficiálním proudům zábavy a kultury. Po roce 89 byla změna jen v tom, že už jsme se nemuseli schovávat.

Jak se měnila skladba předmětů v průběhu studia nebo v porovnání se současnou dobou?

Zrušily se ideologické předměty, zrušila se povinná ruština. Ze zahraničí sem darem přišly časopisy a technika.

Měla jste možnost vycestovat do zahraničí, kontakty na zahraničí?

Prostřednictvím školy vycestovat nešlo, jen soukromě pokud jste měli pas a povolení.

Jaké byste stanovila významné historické etapy ve vývoji oboru, které jste měla možnost zažít, účastnit se jich?

Masivní rozvoj počítačů, nástup digitalizace. Přestalo se automatizovat na papíře, zaváděla se automatizace na počítačích. Začala spolupráce a komunikace se zahraničím.

Zajímá nás zejména rok 1989 a rok 1990 - jaká témata a trendy pro něj byly charakteristické?

Určitě je to sametová revoluce. Patřila jsem k aktivním studentům, kteří hned o víkendu po 17. listopadu šli se spacáky obsadit fakultu. Nikdo nám celkem nebránil. S kolegy z oboru jsme také byli za prof. Cejpkem a doc. Vlasákem a přemlouvali je, aby se podíleli na změně skladby předmětů našeho oboru. Nakonec nás vyslyšeli.

Jak se v průběhu let měnila role knihovníka ve společnosti?

Já moc nevím, do knihovny jsem nechodila a během studií jsem tam byla dvakrát. Když se podíváme na ztvárnění knihovníků ve filmu (např. Světáci), knihovník tam má na sobě modrý plášť a je celkově takový upatlaný a divný, tak tohle byl knihovník. Ale to, co si lidé o knihovnících dnes myslí, se zase tak úplně nezměnilo, je to naše chyba, protože neumíme prodat, to, čím jsme prospěšní. Není to jako např. v Británii, kde knihovníci nejdřív vystudují něco jiného, tj. jiný vědecký obor a až potom knihovnictví. To u nás mám pocit, že jsme vychováváni tak, že rozumíme všemu do šířky a ničemu do hloubky.

Co byste popřála ÚISKu do dalších 65 let?

Já bych hrozně chtěla, aby to nebylo 65, ale 650 let. ÚISKu bych přála hlavně hodně dobrých a „zlobivých“ studentů, a hodně lidí kteří se budou chtít podělit o své zkušenosti, hlavně lidi z praxe. Dále bych mu přála hodně zahraničních kontaktů a otevřenost vůči různým programům a možnostem komunikace. Dívat se jak to dělají jinde, neopakovat chyby.

Kam se podle vašeho názoru bude obor v budoucích letech vyvíjet?

Já bych na základě své praxe doporučovala dvouoborovost. Je důležité, aby měl knihovník přehled v nějakém konkrétním oboru a ne jen v knihovnictví.

Klíčová slova

Historie knihovnictví, Ústav informačních studií a knihovnictví