Systematizace pojmů vzdělávání a učení se

V průběhu svého vývoje bylo vzdělávání dospělých označováno různými terminologickými označeními a bylo v této souvislosti rovněž odlišně chápáno, než bylo definováno jako součást celoživotního učení, tedy procesu probíhajícího jak v průběhu celého dospělého života, tak v celé jeho šíři (formální, neformální a informální vzdělávání a učení). Celoživotní (vzdělávání a) učení lze vnímat jako souhrnné označení všech forem vzdělávání a učení v průběhu celého života člověka. Proto budou do této kategorie vždy patřit jak předškolní výchova a vzdělávání, základní vzdělávání atd., tak i vzdělávání a učení se dospělých. Vše pak ve formě formálního systému, neformálních i informálních institucí a organizací.

Vzdělávání

Vzdělávání je organizované a cílevědomé zprostředkovávání vědomostí, dovedností a zkušeností[1] k utváření morálních rysů a osobitých zájmů. [2]Například podle OECD však nemusí vždy probíhat pouze v institucionalizované či školní formě.[3]

Učení

Učení je na rozdíl od vzdělávání spojeno s vnitřními psychickými procesy člověka. Učení je procesem „záměrného navozování činností nebo výsledek nabytých zkušeností vedoucí k získání a rozšiřování poznatků, vedoucí k poměrně trvalým změnám struktury osobnosti vzdělávaného (nebo vzdělávajícího se), změnám vědění, chování a prožívání, znalostí, dovedností, postojů, hodnot a pracovního chování.“[2] Je přirozenou charakteristikou živých organismů nezbytnou pro jejich přežití a vývoj.[3] Rasmussen definuje učení (se) jako celoživotní proces vytváření změn v oblasti kognitivní, emocionální a sociální prostřednictvím získávání znalostí a kompetencí.[4] Podle Jarvise bývá učení někdy mylně užíváno jako synonymum pro vzdělávání.[1]Avšak učení může probíhat jak ve vzdělávacím systému, tak zcela mimo něj.[3]

Rozlišení pojmů

Rozdíl v obou pojmech je patrný v charakteristikách vzdělávacích politik. Vzdělávání odkazuje k dlouhodobému, záměrnému a systematickému učení, které je podporováno zvnějšku za pomoci organizací (nejčastěji státu – vzdělání jako veřejná služba). Učení naproti tomu může probíhat zcela nezávisle na vnějším okolí, může být zcela individualizované a úspěch či neúspěch v něm bývá lehce připsatelný vlohám a postojům jednotlivce.[5] Celoživotní učení (se) se tak vyznačuje základními charakteristikami, mezi které patří zejména odpovědnost jednotlivce za vlastní vzdělání, nikoliv primárně odpovědnost státu, uznání významu praktických dovedností, potvrzení, že společnost či její části se rapidně mění, a proto je nezbytné, aby se jednotlivci učili, vzdělávali, aby byli schopni se vyrovnat s měnícími se podmínkami jejich života. Celoživotní učení (se) by mělo být dalším potvrzením, že znalosti získané mimo formální vzdělávací instituce jsou platné a měly by tedy být uznávány jako ty, které jsou získány v rámci formálního systému vzdělávání.

Na základě výše uvedených definic a vysvětlení jednotlivých pojmů je možno říci, že vzděláváním a učením se dospělých jsou veškeré procesy získávání znalostí, schopností, dovedností a návyků ve spojení s dospělými. Rozdíly mezi oběma pojmy pak souvisejí s tím, zda dospělý přistupuje k získávání informací z vlastní iniciativy (učení se), nebo zda k tomu využívá formální instituce (vzdělávání).

Rovnost v přístupu ke vzdělávání a učení se

Dosažení alespoň základního vzdělání a získání funkční gramotnosti jsou přetrvávajícími úskalími. Rovnost v přístupu ke vzdělávání a učení je často spojována s dosažením alespoň základního vzdělání, je zaměřena na předcházení neúspěchu jedince při studiu, odstranění bariér, které mu v dosažení vzdělání brání, a na zabránění reprodukce znalostních nerovností. A právě tyto jevy a procesy jsou nejvíce propojeny s (formálním) vzdělávacím systémem daného státu.

Odkazy

Článek je založen na práci SCHWANKOVÁ, Michaela, Problematika nerovností v přístupu ke vzdělávání na počátku 21. století z pohledu politických dokumentů mezinárodních organizací, Katedra andragogiky a personálního řízení FF UK. Vedoucí práce PhDr. Martin Kopecký, Ph.D., diplomová práce, Praha 2016. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/154993

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 JARVIS, Peter. Democracy, lifelong learning and the learning society: active citizenship in a late modern age. New York, NY: Routledge, 2008.
  2. ↑ 2,0 2,1 PALÁN, Zdeněk. Lidské zdroje: výkladový slovník. Praha: Academia, 2002
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 Recurrent education: A strategy for lifelong learning. Paris: OECD, 1973. Dostupné také z: http://files.eric.ed.gov/fulltext/ED083365.pdf
  4. ↑ RASMUSSEN, Pale. Lifelong learning as social need and as policy discourse. In: DALE, Roger, Susan ROBERTSON (eds). Globalisation. Oxford: Symposium Books, 2009.
  5. ↑ KOPECKÝ, Martin. Vzdělávání dospělých mezi politikou, ekonomikou a vědou: politika vzdělávání a učení se dospělých v éře globálního kapitalismu. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2013.

Související články

Klíčová slova

vzdělávání, učení, celoživotní učení

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Systematizace_pojmů_vzdělávání_a_učení_se&oldid=49591“