Times of the technoculture: from the information society to the virtual life

Prezentace knihy na Slideshare: http://www.slideshare.net/stunome/times-of-the-technoculture-from-the-information-society-to-the-virtual-life

Text knihy ke stažení ve formátu PDF: https://docs.google.com/open?id=0B-sIzXbxfUB3YTU1YzEwZGYtZThlNi00NWYzLTgyMzQtM2FiYmZmNTc3YjYy

Z pohledu čtenáře se kniha čte velmi obtížně, jedná se spíše o argumentační smršť (velmi pečlivě zdokumentovanou a odkazovanou) než o názorovou prezentaci autorů.

Kniha zkoumá otázky týkající se technologických změn, od politiky informací po otázky kultury a identity v kyberprostoru.

Důležité je na úvod říci, že se zabývá především sociálními a kulturními významy nových technologií, ty stojí v centru jejího zájmu, optika knihy je však politická, jak v úvodu upozorňuje, proto byla zřejmě zařazena i do seznamu doporučených knih ke státnicovému okruhu Informační politika. Autoři v úvodu také přiznávají, že vždy odmítali přístupy k technologiím, které tvrdí, že jsou sociálně neutrální, stejně jako nikdy nepřijali za svůj diskurz marketingových premis magického samospásného řešení všech (sociálních) problémů společnosti.

Kniha je rozdělena do čtyř přibližně stejně rozsáhlých částí: Techno-visions, Genealogies of information, The politics of cyberspace a Living in virtual space.

A cultural history of Pandaemonium

Prizmatem ve skrze estetickým se vyznačuje kapitiola první, v jejím centru stojí Humphrey Jennings (1907 - 1950), anglický dokumentární filmař a jeho projekt Pandaemonium (text). Je označen za modernistu (rozhodně ne romantik), zasazen do kontextu industiriální revoluce, na kterou svými uměleckými pokyny měl dle aurgumentace autorů vliv.

I see London I see the dome of St Paul’s like the forehead of Darwin.

http://en.wikipedia.org/wiki/Humphrey_Jennings

Ve ztahu k informační politice je tato kapitola zcela nepodstatná.

Engaging with luddism

Autorům v této kapitole nejde o konkrétní vypořádání se s luddity, nýbrž se odráží od myšlenkového základu tohoto označení britských dělníků, kteří na počátku 19. století protestovali ničením strojům proti nástupu inovací, které jim domněle braly práci. Historickou rekapitulací nejprve autoři navazují na svoji dřívější práci na toto téma, zaměřují se však především na možnosti přežívání tohoto konceptu, zároveň upozorňují, že i dnes (konec 90. let) může být stále živý, pokud nám vláda nepomůže na modernizaci/inovace adaptovat, to by měl být v (dnešní) situaci její hlavní úkol, máme-li se vydat cestou po superdálnici.

http://en.wikipedia.org/wiki/Neo-Luddism

The hollowing of progress

V této kapitole se snaží autoři podrobit zkoumání a komentovat aspekty našeho zájmu o informaci, kterou jsme postavili do centra revoluce (IT: information technologies), resp. ICT: information and communication technologies. Zajímavé je, že se jedná o britský pohled, autoři se však pohybují od McLuhana přes filozofické až k uměleckým oblastem, nezapomenou se však vyjádřit i Castellsovi či Danielu Bellovi. Své místo dostává i Bill Gates.

Za zmínku z toho všeho snad stojí to, že neo-McLuhanisté identifikují technologii jako transformaci deus ex machina.

The long history of the information revolution

Autoři se zde velmi obšírně vypořádávají se všemi předpoklady a výzvami technologického pokroku, ekonomického růstu a zlepšení lidského života. Zajímá je plánování a kontrola, kterou nepřekvapivě spatřují jako nejproblematičtější (surveillance). Zdůrazňují především stinné stránky informační revoluce, celosvětový marketing a zneužívání získaných dat o chování (sledování televize, nakupování atd.), problematizují otázku, komu by měla náležet jejich správa (managment)? Připravují si i půdu pro šestou kapitolu, když říkají, že propaganda znamená v informační společnosti i zamezování přístupu k informacím.

The cybernetic imagination of capitalism

Nové informační a komunikační technologie nemění jen způsob naší zábavy, ale všechny části společnosti. Strategický rozvoj informační společnosti bude mít své ozvěny v celospolečenské struktuře rozvinuté kapitalistické společnosti. Ovlivní výrazným způsobem mobilitu lidí a zvláště potom ženy, když rozšíří počet zaměstnání v sektoru služeb.

Jako pozitivní spatřují na propojenější společnosti to, že taková společnost je transparentnější, a transparentnější společnost je potenciálně společností mnohem disciplinovanější. Takovou společnost je ovšem možné i mnohem lépe kontrolovat, jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, což celý koncept problematizuje, jako nebezpečné ovšem nespatřují kontrolu ze strany vlády, která je dle jejich názoru zapotřebí, nýbrž narůstání množství a sběru tzv. transakčních dat: ty je možné získávat nově od celé společnosti.

Propaganda - the hidden face of information

Svojí postupnou argumentací zbavují autoři označení propaganda negativních konotací a ukazují, že narozdíl od všeobecné domněnky, že se týká pouze diktátorských a totalitních režimů, je integrální součástí demokratické společnosti. V moderním demokratickém státě je prakticky nezbytná, veřejný prostor volných myšlenek a debaty totiž musí být formován a usměrňován (odbornou vládou). Informace ovšem nesmí být manipulovány, to je stejně nebezpečné jako cenzura a omezování přístupu k informacím. Tento rozměr politického termínu propaganda je pro autory mnohem důležitější než jak s ním pracuje behaviorální psychologie, z této (politické) perspektivy potom totiž opravdu není možné vnímat ji negativně, protože není manipulativní praktikou totalitních režimů.

Cyberwars: the military information revolution

Autoři připomínají válečný původ nových technologií, který je dnes zastíněn technooptimistickým přesvědčením o demokraticky kvalitnější a proto tolerantnější společnosti. Integrální součástí každé technologie je idea totální kontroly neboli „total mastery“ (149), která se nejvíce projevuje právě v armádní t. V rámci kapitoly definují tzv. „information warfare“ nebo „cyber-warfare“ (152), tedy informační válku, která se vyznačuje digitální infrastrukturou, krátkodobými konflikty, profesionalizací a automatizací armády, mediální strategií, atd. V kyberválce hraje zásadní roli informace nikoliv válečný arzenál. Oproti tomu je tradiční válka specifická svou masovou mobilizací či podstatnou industriální transformací. Jako příklad první infoválky se uvádí válka v Perském zálivu.

Aby podpořili svůj armádní pohled na technologii, odhalují autoři válečný rozměr britského průmyslu v roce 1986 (což se může zdát vzhledem k vydání knihy v roce 1999 poněkud out of date), kdy bylo 12% výroby a 37% strojírenství závislých na financích z obrany a přes 30% britských vědců a inženýrů bylo v sektoru obrany zaměstnáno. Dále se zabývají problematikou surveillance - státního dohledu, který prezentují jako nedílnou součást fungování moderního státu. Dohled je namířen nejen za hranice, ale i dovnitř státu, přičemž dochází k rozšíření původních inteligenčních aktivit o rutinní činnosti dohledu a kontroly. Tato tendence se pak projevuje ve více intenzivní a extenzivní sociální kontrole, která nahrazuje běžnou prevenci zločinu. Opět je připomenuto, že právě strategie dohledu a kontroly jsou postaveny na armádním paradigmatu.

V sekci The Military Information Culture jsme konfrontováni s kritikou technoutopismu, který mj. přeceňuje demokratickou roli ICT v oslabování autoritativní politiky. Autoři zde zaujímají opět spíše technoskeptický až pesimistický pohled, citujíc řadu teoretiků. Nicholas Abercrombie: individualizace současného jednotlivce vyvolává silnější potřebu dohledu a kontroly ze strany státu. Anthony Giddens: totalita je potenciálem každého státu, tento potenciál se rozvíjí ruku v ruce s technologickým pokrokem. Giddens v této souvislosti mluví o tzv. technokracii, v níž je „politická dominance formována technickým a instrumentálním uvažováním“ (164). Technologie je zde prezentována jako hodnotově neutrální, skrytě však dominuje. Čím více pak popírá svůj význam, tím je více dominantní. Autoři uzavírají až dystopicky spolu s Lewisem Mumfordem, podle něhož je ultimátním účelem technologie „nahradit život, nebo spíše přetransformovat a zasadit atributy života do stroje (...), umožňujíc z organismu zachovat pouze tolik, co může být spolehlivě kontrolováno a manipulováno“ (164).

Deconstructing the academy: the new production of human capital

Tyto dvě kapitoly jsou věnovány transformaci vzdělávání za účasti nových technologií. Autoři porovnávají dvě historické etapy západní ekonomiky. Fordismus, který je vlastní industriální společnosti je typický prací v továrně, plným úvazkem, konzumní závislostí pracujících a jejich vazbou na podporu, tzv. „welfare state“. Změny v třídním uspořádání a přeměna vzorců produkce a konzumace v postindustriálním věku pak znamenala nástup neo-fordismu, který se vyznačuje decentralizací, fragmentarizací a diferenciací výroby a individualizací člověka. Tato situace s sebou přináší hledání nových vzorců dominance.

Aby systém fungoval, musí spolu se změnou ekonomického cyklu pochopitelně dojít i k přehodnocení přístupu ke vzdělání. Autoři uvádí specifické rysy této rekonceptualizace:

1) Kompetence a dovednosti: Posun od produktu (Co má být naučeno?) k procesu (Jak?). Nová dynamická doba vyžaduje vzdělávat lidi k adaptabilitě.

2) Empirická výuka: Výuka k umění řešit problém (v rámci projektu např.), nikoliv zběsilé nalévání znalostí.

3) Odpovědnost (autonomie): Individualizovaný učební kontrakt, v němž student převezme odpovědnost za svůj vývoj.

4) Zaměření na byznys: Intenzivnější orientace na svět byznysu. Propojení s praxí.

5) Technologická gramotnost

6) Nové formy evaluace: Hodnocení studentů je více intruzivní, bere v potaz jeho přístup ke studiu i sociální a behaviorální kvality.

7) Celoživotní vzdělávání: Dynamika doby nutí k neustálé aktualizaci vědění.

V této souvislosti uvádí autoři myšlenky Basila Bernsteina o změně v klasifikaci vědění. Bernstein rozlišuje mezi tzv. „collection code“ (174), který je specifický tvrdou, hierarchicky jasně vymezenou klasifikací a autoritativními vztahy a tzv. „integrated code“ (174), redukovanou klasifikací, v níž obsahy stojí v otevřeném vztahu. Druhý jmenovaný je vlastní rekonceptualizaci vzdělání, jak jsme ji popsali výše. Dále autoři rozvíjejí pojem sociální kontroly, která hraje ve výuce (a potažmo v životě) zásadní roli. Podle Janowitze je vývoj sociální kontroly spojen s redukcí nátlaku a posílením role racionality ve vzdělání. Centrální kontrola se postupně transformuje v sebekontrolu jedince. Tento posun je ilustrován na metafoře Benthamova Panoptikonu, v němž je automatické fungování moci zaručeno vědomým stavem permanentní viditelnosti jedince. Sledovaný internalizuje mocenské vztahy a sám sebe tak reguluje. Jednoduše řečeno, technologie nás odhaluje, čímž nás vede k sebekontrole.

Zvláštní prostor je věnován počítači jako vzoru tohoto posunu ve výuce. Podle Sherry Turkle počítač mění způsob, jakým o sobě přemýšlíme. Člověk je pojímán jako stroj zpracovávající informace. Theodore Roszak tvrdí, že toto pojetí pramení z pocitu lidské nedokonalosti a existenčního selhání. Prostor zde dostává i Christopher Lasch, který předpokládá, že kybernetické pojetí humanismu „odráží víru člověka, že se myšlení může odloučit od emocí“ (179). Procesuální princip počítače navíc reflektuje onen ideál vzdělávání, který spočívá v posunu od obsahu směrem ke studiu procesu, tedy není tolik důležité co, ale jak.

Na závěr je nastíněna problematika postmoderních univerzit, které vlivem změn ve společnosti směrem k pluralismu, ztrácejí svou absolutní autoritu v oblasti vědění. Podobně je ohrožena i výsadní pozice ve výzkumu a vývoji, které se stále častěji stávají doménou soukromých společností. Prostor však dostává i optimistický pohled, který odmítá takový úpadek a tvrdí, že tyto změny naopak přispějí rozmanitosti a flexibilitě univerzit.

Prospects of a virtual culture

Tato kapitola vychází z kritiky technodeterminismu významných teoretiků. Autoři se věnují nejdříve Pierru Lévymu a jeho známé knize Kyberkultura. Lévy zde vyzdvihuje roli ICT v rozšiřování lidského vnímání a poznání, mluví o konfliktu starého a nového technologicky zprostředkovaného vědění.

Staré vědění - rigidní, lineární, hierarchické, lokalizované Nové vědění - dynamické, nelineární, otevřené, deteritorializované

Nové vědění narušuje totalitu starého a přispívá tak ke vzniku kolektivní inteligence. Vedle bežné kritiky technooptimismu autoři uvádí, že tento technokulturní diskurz víceméně propaguje a legitimizuje ideologii globalizace, což lze doložit mj. tím, že v kyberprostoru i v produkci globálního bohatství upadá role specifického teritoria. Spolu s nástupem nového vědění dochází k „dereferencializaci“ (222), kdy je hodnota informace určována mírou její cirkulace. Zbavit se odkazu znamená zefektivnit tento koloběh. Kyberprostor je tak kritizován jako sebereferenční fenomén. Podobně tzv. network society nemá svůj reálný předobraz, proto autoři označují její teorii za ideologii „chybějící“ třídy.

Dále se kritika opírá do idealizace virtuálních komunit, s jakou vystupovali např. Howard Rheingold, Marshall McLuhan nebo také Al Gore, který vzýval kybervěk jako „new Athenian age of democracy.“ (224) Autoři se shodují, že virtuální komunita je komunitou pouhých zájmů v podstatě bez lidí, která odvádí pozornost od reálného světa. Tvrdí, že sociální revoluce nebo v menším měřítku jakákoliv sociální změna je realizovatelná pouze za účasti lidí v určitém teritoriu. Proto se tzv. virtuální politika jeví jako vyprázdněný pojem, jako politika bez moci, konfliktu a bez lidí. Virtuální interakce musí být vnímána pouze jako doplněk nikoliv náhrada fyzických vztahů.

Hlavní myšlenkou kapitoly je tvrzení, že řada technodeterministů snoubí radikální techno-rétoriku s poměrně konzervativním politickým přístupem. Z toho vyplývá, že technodeterminismus jako takový je v podstatě velmi rafinovaným kapitalistickým projektem. Autoři v této souvislosti mluví o kolonizaci budoucnosti, která spočívá v recyklaci kapitalistické ideologie v prostředí nasyceném novými technologiemi. Kapitalismus tak nedává prostor nahodilosti, kreativitě či autonomii. Podle mého názoru se může tato tendence projevovat i tak, že pokud něco autonomního v současné době vzniká (např. v umění) a získá to jistou popularitu, kapitalismus si to hbitě přivlastní a využije to ve svůj prospěch.

The virtual pacification of space

Závěrečná kapitola se poněkud nostalgicky nese ve jménu obhajoby fyzického prostoru a vzdálenosti, které spolu s novými technologiemi ztrácí na hodnotě. Technokultura svou neodmyslitelnou touhou vymanit se z „tyranie vzdálenosti“ (235) oslabuje zkušenostní vztah se světem. Vzdálenost je pohledem Gabriela Josipovice obhajována jako terapeutický fenomén, jako existenciální zdroj neodmyslitelně vlastní člověku. Vzdálenost představuje i hodnotu nezbytnou pro fungování politiky, neboť samotná demokracie je na vzdálenosti, čase a jinakosti postavená. Politika podle názoru autorů není o potvrzování a hromadění společných názorů, jak tomu je ve virtuálním politickém světě, ale o jejich transformaci a formování v reálném časoprostoru. Hlavní myšlenkou kapitoly je tvrzení, že virtuální kultura potlačuje komplexitu a rozmanitost a zjednodušuje („pacifikuje“) reálný prostor.