Vznik behaviorismu

Behaviorismus

  • Behaviorismus je velkým americkým směrem 20. století.
  • Vznikl z odporu vůči introspektivní metodě a mentalistickému vymezení předmětu psychologie (silně převládajícímu v psych. 19.stol).
  • V době vzniku behaviorismu byl v USA nejrozšířenějším psychologickým směrem funkcionalismus = psychologie orientovaná prostřednictvím analýzy funkcí na studium adaptace člověka na prostředí
  • behaviorismus má s funkcionalismem společnou snahu studovat proces adaptace člověka na prostředí; liší se však od něho tím, že postupuje objektivním způsobemstudiem chování.
  • Behaviorismus vymezuje nově předmět psychologie - je jím studium zákonitostí chování. Toto chování je rozložitelné do reakci, jež lze studovat v závislosti na působících podnětech a na organismu: R=f(S,O)
  • Behaviorismus odmítá subjektivní introspekci, zdůrazňuje objektivní metody jako experiment a také prosazuje studování na zvířatech. Mezi základní metody patří: pozorování, experiment, slovní výpověď a výkonové testy.
  • S novou psychologií přichází i nové vymezení pojmů: myšlení = vnitřní řeč, mluvení potichu; city = fyziologické procesy; vědomí – vlastnost skrytého chování[1].

J. B. Watson (1878-1958)

  • Je zakladatelem behaviorismu - roku 1912 vychází jeho behavioristický manifest.
  • Studiem krys v bludišti zjistil, že při učení je současně zapojeno více smyslových modalit.
  • Předmětem psychologie je dle něj chování lidí a zvířat.
  • Cíle psychologie: formulace zákonů chování, predikce a řízení chování.
  • Jednotkami chování: reflexy nebo spojení podnětu-reakce (S-R), ať již vrozené nebo podmíněné.
  • Hlavní metodou psychologie: studium podmíněných reflexů, i když ostatní metody pozorováníje také vhodné.
  • Zdůrazňuje vlivy prostředí: „Neexistuje žádná dědičnost schopností, talent, temperament, duševní konstituce a charakterové vlastnosti“. „Dejte mi po narození dítě a já vám z něj udělám, co budete chtít.“[2].
  • Neudržitelné bylo pro pozdější výzkum především jeho S-R schéma, protože už Wundt pozoroval, že různí lidé reagují na týž podnět s různou reakční dobou[3].

W. S. Hunter (1889-1954)

  • Krajní stoupenec behaviorismu.
  • Chtěl nahradit slovo psychologie, jako nevědecké, slovem antroponomie.
  • Zdůrazňoval klasické podmiňování a soustředil se na studium reakcí a výkonu a zkoumal, jak dlouho zvíře udrží v paměti vzpomínku na podnět[4].

Clark L. Hull (1884-1952)

  • Je stoupencem S-R teorie učení.
  • Zastává objektivní metody, z mechanismů učení rozpracovává podmiňování.
  • Hull se orientuje na formalizaci vztahů mezi základními pojmy.
  • Ústředním termínem jeho teorie je pud, který je chápán jako stav obecné aktivace a návyk, jenž reprezentuje asociativní hypotetické mechanismy. V procesu učení se vytvářejí návyky, jejichž síla je určena počtem posílení, dochází přitom k redukci pudu[5].

O. H. Mowrer (1907-1982)

  • orientoval zejména na teorii učení, osobnost a chování.
  • Vytvořil dvoufaktorovou teorii učení: rozlišoval dva typy učení, a to 1. učení znakové a 2. učení, které se uplatňuje při řešení problémů (=instrumentální podmiňování). Každý z těchto typů učení se realizuje mechanismem styčnosti a posilování.
  • Rozlišuje posilování úbytkové, kdy dochází k redukci pudu a posilování přírustkové, kdy dochází k indukci dalšího pudu.
  • Na základě tohoto rozdělení rozlišuje dvě základní motivační proměnné – strach z trestu a očekávání odměny.
  • Vývoj osobnosti obohatil o vysvětlení vzniku libých a nelibých podnětů. Má za to, že podněty, které byly v životě spojeny s libými pocity, se v dalším stávají signály vzbuzující libé emoce a naopak.
  • Vytvořil teorii strachu, kterou chápe jako podmíněnou bolest[6].

Odkazy

Reference

  1. Hoskovec, J., Nakonečný, M., & Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.
  2. Hoskovec, J., Nakonečný, M., & Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.
  3. Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.
  4. Hoskovec, J., Nakonečný, M., & Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.
  5. Hoskovec, J., Nakonečný, M., & Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.
  6. Hoskovec, J., Nakonečný, M., & Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.

Použitá literatura

  • Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.