Whistleblowing a ochrana oznamovatelů v ČR

Whistleblowing je nástrojem ochrany veřejného zájmu, který podporuje osobní odpovědnost, a zároveň jde o nenahraditelný zdroj informací nejen při odhalování jednání korupční povahy, ale také při odhalování činností ohrožujících zdraví lidí nebo životní prostředí.[1]

"Blow the whistle"

Vymezení pojmu

Pojem whistleblowing, aplikovaný přibližně od 70. let minulého století, [2] česky překládaný jako: „hvízdání na poplach“ je používaný pro nahlášení neetického, škodlivého, nebo dokonce protizákonného jednání v organizaci jejím zaměstnancem. Tato oznámení jsou důležitá proto, aby bylo zabráněno škodám v organizaci, či poškození zaměstnanců, zákazníků, nebo státu. [3]V těchto případech, je whistle-blowing oprávněný. Dále k nim patří:

  • k trestnému činu právě dochází, nebo je zde podezření, že bude spáchán,
  • někdo nedodržel, nebo je pravděpodobné, že nedodrží právní povinnosti, které se na ně vztahují,
  • bylo ohroženo životní prostředí, nebo je pravděpodobné, že bude ohroženo. [4]

Osoba, která toto neetické jednání nahlašuje, se pak nazývá „whistleblower“. Ten poskytuje informace osobám nebo institucím, které mohou oznamovanou skutečnost prověřit a případně zakročit. Nejde tedy jen o samotné oznámení, ale také o nalezení smysluplného řešení.[1] Častým důvodem, proč se zaměstnanec nestane whistleblowerem je bohužel fakt, že tak většinou vystavuje riziku svůj profesní i osobní život.[2]

Zakotvení v personálních politikách organizací

Stěžejní body, které by měly být v personálních politikách zakotveny, aby dodaly odvahu potenciálním whistleblowerům:

  • vysvětlete, co je podvod a jeho účinky na zaměstnance a zákazníky, diskutujte o jiných možných selháních, která mohou poškodit organizaci,
  • zdůrazněte, že pokud bude nahlášeno selhání, budete jednat otevřeně, po tomto ujištění zaměstnanci spíše nahlásí problém, když budou vědět, že se jím budete dále zabývat,
  • jednoznačně zdůrazněte, že budete podporovat zaměstnance a chránit je před represemi. Udělejte maximum pro získání jejich důvěry.[3]

Cíle personálních politik, pak mohou být tyto:

  • posílit vědomí morálních zásad a hodnot při každodenním podnikatelském rozhodování,
  • identifikovat klíčové etické problémy, s nimiž se zaměstnanci setkávají v různých útvarech a funkčních oblastech,
  • připomenout zaměstnancům, jak je důležité zdržet se neetického chování, i to, že je třeba hlásit všechny nemorální praktiky[5]

Ochrana oznamovatelů v českém právu

V českém právu neexistuje úplná právní úprava, která by se problematikou whistleblowingu zabývala [2], avšak jsou zde organizace na které se lze obrátit:

- Inspektorát práce a úřad práce – pokud whistleblower podá oznámení těmto orgánům, tyto se musí oznámením zabývat, ovšem nemusí provést navrhovanou kontrolu. Pokud ke kontrole dojde, může IP a ÚP žádat o nápravu nedostatků v organizaci a může být uložena i pokuta.

- Obecní úřady a jiné příslušné správní orgány – v tomto případě může oznamovatel nahlásit podezření z přestupku např.: orgánům Policie ČR, pak má právo znát výsledky prošetření do 30 dnů od podání.

- Orgány činné v trestním řízení – zde jde o podání trestního oznámení při podezření ze spáchání trestného činu. V některých případech jde dokonce o povinnost nahlášení. Lze se obrátit na orgány státního zastupitelství, soudy nebo Policii ČR.

- Veřejný ochránce práv – neboli Ombudsman, který figuruje i ve struktuře již zmíněného Etického programu, je další z možností, na koho se může oznamovatel obrátit. Zde se ovšem může nahlásit pouze podnět k prošetření činností veřejných subjektů a nikoliv soukromých zaměstnavatelů. [2]

Vnímání whistleblowingu českými zaměstnanci

Transparency International ČR
Dle výzkumu Transparency International – Česká republika (TIC). Konaného v září 2009 na dle kvótního výběru vybraných 1000 respondentech ve věku 20 – 59 let, vychází tyto výsledky: [2]


Etická pravidla na pracovišti

Etický kodex, jako soubor pravidel, kterými se organizace řídí, má na pracovišti téměř polovina respondentů (47 %), v soukromém sektoru je to pak 42 %. Zbylých 53 % respektive 58 % o etickém kodexu na pracovišti neví, nebo neví o žádném takovém platném. Z toho vyvstává nelichotivý závěr, a tedy že více než polovina organizací v obou sektorech (veřejný a soukromý) nevzdělává a neinformuje své zaměstnance o etických pravidlech při výkonu pracovních činností. Přitom si více jak dvě třetiny respondentů (69 %) myslí, že etický kodex má pozitivní vliv na chování zaměstnanců ve společnosti. Tento vliv je dle respondentů (67 %) navíc podmíněn i tím, že toto etické chování, se stává po svém zakotvení pevnou součástí firemní kultury a hodnot. [2]

Důvěra v instituce a ochranná opatření

S oznamováním nekalých praktik na pracovišti a tedy vůbec s odhodláním, něco takového nahlásit, je velmi úzce spojená důvěra v orgány, které by pak následně měli zajistit ochranu oznamovatelů. Pokud tedy něco oznámí a dostanou se do situace, kdy budou ze strany zaměstnavatele nuceni, ve většině případů, rozvázat pracovní poměr.

Pak se bohužel potvrzují obavy, že pouze 15 % respondentů ve vyšší či menší míře důvěřuje existujícím zákonům a tedy tomu, že budou dostatečně chráněni. Zbylých 85 % žádnou takovou důvěru nemá. Co se týče povědomí o tom, jaká instituce je oznamovatelům nejvíce nápomocná, či na jaký orgán by se oznamovatelé obrátili, pak respondenti uvádějí, že by se obrátili na Inspektorát práce (27 %), Policii ČR (24 %), Média (23 %), Odborové organizace (20 %), Interní kontrolní orgány (20 %) a Anonymní oznamovací linky (20 %), na jiné další v menší míře. Na druhou stranu si ale myslí, že žádná z těchto možností, by jim neposkytla dostatečnou pomoc. Jako jediný nápomocný orgán je vnímán Inspektorát práce – 21% nedůvěra, jako nejméně nápomocná je pak vnímána Policie ČR – 34% nedůvěra. [2]

Vnímání whistleblowerů kolegy

Zajímavá jsou taktéž čísla, která reflektují to, co si o whistleblowerech myslí jejich kolegové. Ačkoliv 82 % respondentů myslí, že whistlebloweři dělají dobrou věc a jsou potřeba a také, že jsou to svým způsobem hrdinové (75 %), skoro stejný vzorek (79 %) soudí, že whistlebloweři taktéž kvůli oznámení špatně skončí a také, že toho svým postupem mnoho nezmůžou.

Někteří (32 %) si dokonce myslí, že whistlebloweři oznámením sledují svůj vlastní prospěch na úkor ostatních zaměstnanců a zaměstnavatele, nebo si 29 % respondentů myslí, že whistlebloweři nevědí, co dělají a dalších 19 % je považuje za blázny, kteří rádi dělají problémy. [2]


Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 TRANSPARENCY INTERNATIONAL. Whistleblowing. Transparency international. [online] [cit. 2017-06-25]. Dostupné z: http://www.zapiskej.cz/cs/#terms
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 CÍSAŘOVÁ, Eliška. Whistleblowing a ochrana oznamovatelů v České republice [online]. Praha: Transparency international, 2009 [cit. 2017-06-25]. ISBN 978-80-87123-11-9. Dostupné z: http://osf.cz/wp-content/uploads/2015/08/TIC_whistleblowers_2009.pdf
  3. 3,0 3,1 BLÁHA, Jiří a Zdenek DYTRT. Manažerská etika. Praha: Management Press, 2003. ISBN 80-7261-084-8.
  4. MARTIN, David M. A to Z of Employment Practice. London: Thorogood Publishing, 2004. ISBN 9781854183002.
  5. ARMSTRONG, Michael. Personální management. šesté. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-614-5.

Související články

Klíčová slova

whistleblowing, oznamovatel/whistleblower, ochranná opatření, neetické chování