Hudba - zvukové nosiče: Porovnání verzí
(Založena nová stránka s textem „=== Walker & Wolf === '''Anotace''': Audio vydavatelství specializující se na audioknihy. Konkrétně na původní české autory píšící fantastiku.…“) |
|||
| (Není zobrazeno 17 mezilehlých verzí od 5 dalších uživatelů.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | + | '''Hudba''' provází člověka od nepaměti v různých formách. Můžeme ji charakterizovat z různých hledisek. Např. jako ,,''rytmicky a melodicky organizované zvukové projevy vázané na lidskou společnost a vnímané člověkem jako estetický prvek'',,<ref name="Ottova">Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích. Praha: Ottovo nakladatelství v divizi Cesty, 2003. ISBN 80-7181-959-x.</ref> Snaha o uchování hudebních či zvukových projevů vedla přes pokusy o záznam zvuku až ke vzniku zvukových nosičů. | |
| − | ''' | ||
| − | ''' | + | == Záznam zvuku == |
| + | [[File: Thomas_Edison2-crop.jpg|thumb|Thomas Alva Edison]] | ||
| + | První pokusy o záznam zvuku učinil Thomas Alva Edison. Použil k nim nejprve papírové pásky poté cínové fólie. Na základě jeho nákresu byl sestaven první fonograf. Až s fonografem můžeme hovořit o záznamu zvuku jako o ,,''způsobu uchování zvukové informace s možností pozdější reprodukce'',, <ref name="Ottova" /> Záznamy zvuku mohou být odborně uspořádané v tzv. [[Virtuální národní fonotéka | fonotéce]]. | ||
| − | === | + | === Dělení záznamu zvuku === |
| − | + | * Mechanický (fonautograf, fonograf, gramofon) | |
| + | * Magnetický (magnetofonový pásek) | ||
| + | * Optický (kinematografický film) | ||
| + | * Digitální (pásek, disk, pevná paměť) | ||
| − | + | = Zvukové nosiče = | |
| + | === Notový záznam === | ||
| + | Nejstarší pochází ze 14. století před naším letopočtem a objeven byl na území starověkého státu Ugarit v Sýrii v 50.letech 20. století. Dešifrovala ho profesorka A.D. Kilmer z kalifornské univerzity o 20 let později. Notový zápis byl představitelem hudebního nosiče do poloviny 20.století. Poté se ke slovu dostala modernější média jako gramofonová deska a začínající magnetické nosiče. | ||
| − | === | + | === Fonautograf === |
| − | + | Byl první přístroj umožňující záznam zvukového vlnění (autor: francouzský tiskař a knihovník Édouard-Léon Scott de Martinville). Šlo spíše o obrazové zaznamenání zvuku než o zvuk jako takový. Dělo se tak pomocí tenké vrstvy směsi uhelného prášku a oleje naneseného na papír nebo sklo. Takto zaznamenaný zvuk nebylo možné reprodukovat. | |
| − | + | === Fonoválečky === | |
| + | První fonoválečky uvedl na trh Thomasem Alvou Edisonem v roce 1906 s nahrávkami newyorské Metropolitní opery. Z trhu je vytlačila gramofonová deska. Jejich výroba byla ukončena 1909 | ||
| − | === | + | === Fonograf === |
| − | + | [[File: N28562_-_Fonograf_-_Edison_-_foto_Dan_Johansson.jpg|thumb|Fonograf]] | |
| + | Thomas Alva Edison sestrojil první fonograf 1877. Skládal se z kovového válce se záznamovou vrstvou připevněného na vodorovné ose, a trychtýře s membránou pevně spojenou s jehlou dotýkající se záznamové vrstvy. Díky chvění membrány přenesenému na jehlu se vytvořila v záznamovém válci různě hluboká záznamová vrstva. Jehla pohybující se po různě vysoké záznamové vrstvě válečku nahoru a dolů pomocí rozechvělé membrány pak způsobovala reprodukci zvuku | ||
| − | + | === Grafofon === | |
| + | Článek mezi fonografem a gramofonem. Autory byli Charles Sumner Tainter a Chichester Bell. | ||
| − | === | + | === Gramofon === |
| − | + | Přístroj pro záznam zvuku na plochý otáčející se kotouč, tedy gramofon <ref name="Fonogram1">GÖSSEL, Gabriel. Fonogram. Praktický průvodce historií záznamu zvuku. Praha: Radioservis, 2001. ISBN 80-86212-19-X.</ref> si nechal v roce 1887 patentovat německý vynálezce Emile Berliner. Poprvé ho představil 16. května 1888 ve Filadelfii.Jeho první gramofonek na ruční pohon a jednostranně nahrané desky nevzbudili velký zájem už díky nízké kvalitě a papírové troubě či stetoskopickým sluchátkům. Považovány byli spíše za dětskou hračku. 1896 přišel Berliner s novým vylepšením gramofonem. Ten měl již motor s pérovým pohonem, s natahovacím pákovým mechanismem a odstředivý regulátor koordinující počet otáček. Místo sluchátek nebo papírové trouby tu byla trouba plechová. I tento spíš dětsky vyhlížející model byl inovován. Motor se uložil do čtvercového dubového krytu s větší troubou neboli ozvučnicí. | |
| − | + | === Gramofonové desky === | |
| + | Začátek historie gramodesky jakožto hudebního nosiče datujeme do roku 1894 kdy Berliner začíná v USA vyrábět gramofony a nahrávat desky. Původní rozměr jednostranných desek byl 17 cm, pak 25 cm a 30 cm. Až od roku 1904 měly desky oboustranný záznam. | ||
| + | I vývoj materiálů prošel značnou změnou. Ta ovlivňovala jak fyzický vzhled tohoto nosiče, tak jeho vlastnosti. Z původního tvrdého vosku, tvrdého umělého materiálu tzv. šelaku, různých umělých pryskyřic, lakované tvrzené lepenky a modifikací asfaltu, po polyvinylchlorid. Desky se ztenčovaly a zvuk na nich zaznamenaný zlepšoval. | ||
| + | V současné době se gramofonové desky těší znovu velké oblibě. Mnoho hudebních skupin vydává své album nejen na digitálních kompaktních discích ale i na LP deskách. | ||
| − | === | + | === Magnetofonové pásky === |
| − | + | Materiál, ze kterého se páska vyráběla, se lišil. První exempláře byli z tenké celuloidové fólie. Záznam byl obvykle dvoustopý a ukládal se na jednu stranu pásky. V 60. Letech se začal používat záznam vícestopý. | |
| + | Nevýhody magnetonových pásek bylo snižování kvality v důsledku působení silnějšího magnetické pole, kvalita klesala i bez častého přehrávání, časté mechanické poškození, tepelné znehodnocení přímo v přístroji, změna záznamu až o půl tónu způsobený častým převíjením. | ||
| − | + | === Magnetofonové kazety === | |
| + | Snaha výrobců o zamezení poškození magnetofonových pásek vedla ke vzniku magnet. Kazet. Přišla s nimi v roce 1958 společnost RCA. Uložila cívky do ploché plastové schránky tzv. RCA kazety. Tyto kazety nahradila novější varianta od firmy Philips tzv. MC kazeta nebo jednoduše audiokazeta. V 70. letech po mnohých inovacích se kazety staly hlavními hudebními nosiči. | ||
| − | === | + | === Laserdisk === |
| − | + | Plastový kotouč o průměru 30 cm s vrstvou hliníku na obou stranách uvedla v roce 1972 firma Philips a MCA. Podobal se magnetofonové desce, avšak byl poloprůhledný a původně určený pro záznam videa se zvukem. | |
| − | + | === Kompaktní disk (CD) === | |
| + | Roku 1982 ho ve spolupráci představily firmy Philips a Sony. Vycházel z Laserdisku – plochý kotouč s průměrem 12 cm s otvorem uprostřed. První zkušební nahrávka na něj pochází z roku 1981 – koncert Berlínské filharmonie. Prvním komerčním hudebním albem pak byla ABBA z roku 1982. Výhody CD byli bezesporu stálá kvalita nahrávky, nesnadné poškození, rychlejší a levnější výroba a finanční dostupnost. | ||
| + | Kromě Audio CD vznikly další formáty např. CD-ROM, Video CD, Super Video CD nebo Photo CD. V 90. Letech 20.stol vznikly připisovatelné CD-R disky a přepisovatelné CD-RW. | ||
| + | === DAT kazety === | ||
| + | Vyvinula je v roce 1987 společnost Sony. Čím kvalitněji se na ně zvuk ukládal, tím kratší záznam bylo možné nahrát. Kapacita tedy byla od 90 min. po 6 hodin záznamu. Jejich největší využití bylo během let 1993 – 2003 v rozhlasových nebo divadelních studiích. | ||
| − | === | + | === Digitální kompaktní kazety (DCC) === |
| − | + | Snaha o zjednodušení a zkvalitnění záznamu oproti DAT kazetám se podařila roku 1992 společnosti Philips a Matsushita. | |
| − | + | === MiniDisk === | |
| + | Vynalezla firma Sony roku 1992. Bylo na ně možné uložit 74 až 80 min. stereofonního audio záznamu ale také počítačová data do velikosti 160 MB. Bylo z nich možné přehrávat jakoukoli část záznamu bez nutnosti přetáčení – díky technologii náhodného přístupu. | ||
| + | === MP3 === | ||
| + | Můžeme říct, že se jedná pouze o datový soubor zaznamenaný na různých typech nosičích. Např. na CD, DVD, paměťové kartě, flash paměti nebo pevném disku. | ||
| − | === | + | === Datová úložiště === |
| − | + | Současný trend se přiklání, díky stále rychlejšímu a všudypřítomnému připojení k internetu, v šíření zvukových záznamu bez použití hudebních nosičů. Jejich prodejnost klesá a jsou nahrazovány datovými uložišti, webovými obchody s digitální hudbou, internetovými rádii nebo bezplatnými úložišti hudby. | |
| − | + | = Půjčování zvukových nosičů v knihovnách = | |
| + | == Autorský zákon č. 121/2000 Sb. == | ||
| + | [[Autorský zákon a knihovny | Autorský zákon]] vymezuje základní pojmy a oblasti, které upravuje. Pro knihovny je důležitý především [[Autorský zákon a knihovny | § 37 Knihovní licence ]]. Pokud chce knihovna půjčovat zvukové záznamy (gramofonové desky, CD, magnetofonové pásky atd.) [[Výpůjční služby | absenčně]], smí tak učinit až po uplynutí 9 měsíců od jeho nákupu. Knihovna má povinnost oznámit[[Národní knihovna ČR | Národní knihovně ČR]] skutečnost, že poskytuje službu půjčování zvukových záznamů. Pokud je za tyto služby vybírán poplatek, knihovna povinně odvádí 40% z celkově vybrané částky kolektivním správcům (OSA, DILIA, INTEGRAM)<ref name="Příručka knihovníci">DILHOFOVÁ, Adéla, Monika KRATOCHVÍLOVÁ a Jan LIDMILA. Příručka pro knihovníky veřejných knihoven. Brno: Moravská zemská knihovna v Brně, 2013. ISBN 978-80-7051-199-2.</ref>. | ||
| − | === | + | == Odkazy == |
| − | + | === Reference === | |
| + | <references /> | ||
| − | + | === Použitá literatura === | |
| + | |||
| + | * GÖSSEL, Gabriel. Fonogram: Praktický průvodce historií záznamu zvuku. Praze: Radioservis, 2001. ISBN 80-86212-19-X. | ||
| + | * GÖSSEL, Gabriel. Fonogram: Výlety k počátkům historie záznamu zvuku. Praha: Radioservis, 2006. ISBN 80-86212-44-0. | ||
| + | * DILHOFOVÁ, Adéla, Monika KRATOCHVÍLOVÁ a Jan LIDMILA. Příručka pro knihovníky veřejných knihoven. Brno: Moravská zemská knihovna v Brně, 2013. ISBN 978-80-7051-199-2. Dostupné z: http://www.mzk.cz/sites/mzk.cz/files/souboryMZK/pdf/mzk-prirucka_pro_knihovniky.pdf. | ||
| + | * Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích. Praha: Ottovo nakladatelství v divizi Cesty, 2003. ISBN 80-7181-959-x. | ||
| + | * SLABÝ, Vojtěch. Vývoj zaznamenávání zvuku a záznamových médií pro současnost. Brno, 2012. Bakalářská práce. Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Vedoucí práce Radomír Kos. | ||
| + | * KAŠPÁREK, Michal. Vývoj záznamových zařízení I – Počátky. Muzikus [online]. 2012, vol. 22, no. 4 [cit. 2018-12-22]. ISSN 1210-1443. Dostupné z: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-workshopy/Vyvoj-zaznamovych-zarizeni-I-Pocatky~27~brezen~2012/. | ||
| + | |||
| + | ===Související články=== | ||
| + | * [[Zvuk a zvukové vlnění]] | ||
| + | * [[Autorský zákon a knihovny]] | ||
| + | * [[Virtuální národní fonotéka]] | ||
| + | |||
| + | === Klíčová slova === | ||
| + | |||
| + | Hudba, Zvuk, Záznam zvuku, Zvukové nosiče, | ||
| + | |||
| + | |||
| + | |||
| + | |||
| + | [[Kategorie:Informační studia a knihovnictví]] | ||
Aktuální verze z 14. 2. 2019, 20:12
Hudba provází člověka od nepaměti v různých formách. Můžeme ji charakterizovat z různých hledisek. Např. jako ,,rytmicky a melodicky organizované zvukové projevy vázané na lidskou společnost a vnímané člověkem jako estetický prvek,,[1] Snaha o uchování hudebních či zvukových projevů vedla přes pokusy o záznam zvuku až ke vzniku zvukových nosičů.
Záznam zvuku
První pokusy o záznam zvuku učinil Thomas Alva Edison. Použil k nim nejprve papírové pásky poté cínové fólie. Na základě jeho nákresu byl sestaven první fonograf. Až s fonografem můžeme hovořit o záznamu zvuku jako o ,,způsobu uchování zvukové informace s možností pozdější reprodukce,, [1] Záznamy zvuku mohou být odborně uspořádané v tzv. fonotéce.
Dělení záznamu zvuku
- Mechanický (fonautograf, fonograf, gramofon)
- Magnetický (magnetofonový pásek)
- Optický (kinematografický film)
- Digitální (pásek, disk, pevná paměť)
Zvukové nosiče
Notový záznam
Nejstarší pochází ze 14. století před naším letopočtem a objeven byl na území starověkého státu Ugarit v Sýrii v 50.letech 20. století. Dešifrovala ho profesorka A.D. Kilmer z kalifornské univerzity o 20 let později. Notový zápis byl představitelem hudebního nosiče do poloviny 20.století. Poté se ke slovu dostala modernější média jako gramofonová deska a začínající magnetické nosiče.
Fonautograf
Byl první přístroj umožňující záznam zvukového vlnění (autor: francouzský tiskař a knihovník Édouard-Léon Scott de Martinville). Šlo spíše o obrazové zaznamenání zvuku než o zvuk jako takový. Dělo se tak pomocí tenké vrstvy směsi uhelného prášku a oleje naneseného na papír nebo sklo. Takto zaznamenaný zvuk nebylo možné reprodukovat.
Fonoválečky
První fonoválečky uvedl na trh Thomasem Alvou Edisonem v roce 1906 s nahrávkami newyorské Metropolitní opery. Z trhu je vytlačila gramofonová deska. Jejich výroba byla ukončena 1909
Fonograf
Thomas Alva Edison sestrojil první fonograf 1877. Skládal se z kovového válce se záznamovou vrstvou připevněného na vodorovné ose, a trychtýře s membránou pevně spojenou s jehlou dotýkající se záznamové vrstvy. Díky chvění membrány přenesenému na jehlu se vytvořila v záznamovém válci různě hluboká záznamová vrstva. Jehla pohybující se po různě vysoké záznamové vrstvě válečku nahoru a dolů pomocí rozechvělé membrány pak způsobovala reprodukci zvuku
Grafofon
Článek mezi fonografem a gramofonem. Autory byli Charles Sumner Tainter a Chichester Bell.
Gramofon
Přístroj pro záznam zvuku na plochý otáčející se kotouč, tedy gramofon [2] si nechal v roce 1887 patentovat německý vynálezce Emile Berliner. Poprvé ho představil 16. května 1888 ve Filadelfii.Jeho první gramofonek na ruční pohon a jednostranně nahrané desky nevzbudili velký zájem už díky nízké kvalitě a papírové troubě či stetoskopickým sluchátkům. Považovány byli spíše za dětskou hračku. 1896 přišel Berliner s novým vylepšením gramofonem. Ten měl již motor s pérovým pohonem, s natahovacím pákovým mechanismem a odstředivý regulátor koordinující počet otáček. Místo sluchátek nebo papírové trouby tu byla trouba plechová. I tento spíš dětsky vyhlížející model byl inovován. Motor se uložil do čtvercového dubového krytu s větší troubou neboli ozvučnicí.
Gramofonové desky
Začátek historie gramodesky jakožto hudebního nosiče datujeme do roku 1894 kdy Berliner začíná v USA vyrábět gramofony a nahrávat desky. Původní rozměr jednostranných desek byl 17 cm, pak 25 cm a 30 cm. Až od roku 1904 měly desky oboustranný záznam. I vývoj materiálů prošel značnou změnou. Ta ovlivňovala jak fyzický vzhled tohoto nosiče, tak jeho vlastnosti. Z původního tvrdého vosku, tvrdého umělého materiálu tzv. šelaku, různých umělých pryskyřic, lakované tvrzené lepenky a modifikací asfaltu, po polyvinylchlorid. Desky se ztenčovaly a zvuk na nich zaznamenaný zlepšoval. V současné době se gramofonové desky těší znovu velké oblibě. Mnoho hudebních skupin vydává své album nejen na digitálních kompaktních discích ale i na LP deskách.
Magnetofonové pásky
Materiál, ze kterého se páska vyráběla, se lišil. První exempláře byli z tenké celuloidové fólie. Záznam byl obvykle dvoustopý a ukládal se na jednu stranu pásky. V 60. Letech se začal používat záznam vícestopý. Nevýhody magnetonových pásek bylo snižování kvality v důsledku působení silnějšího magnetické pole, kvalita klesala i bez častého přehrávání, časté mechanické poškození, tepelné znehodnocení přímo v přístroji, změna záznamu až o půl tónu způsobený častým převíjením.
Magnetofonové kazety
Snaha výrobců o zamezení poškození magnetofonových pásek vedla ke vzniku magnet. Kazet. Přišla s nimi v roce 1958 společnost RCA. Uložila cívky do ploché plastové schránky tzv. RCA kazety. Tyto kazety nahradila novější varianta od firmy Philips tzv. MC kazeta nebo jednoduše audiokazeta. V 70. letech po mnohých inovacích se kazety staly hlavními hudebními nosiči.
Laserdisk
Plastový kotouč o průměru 30 cm s vrstvou hliníku na obou stranách uvedla v roce 1972 firma Philips a MCA. Podobal se magnetofonové desce, avšak byl poloprůhledný a původně určený pro záznam videa se zvukem.
Kompaktní disk (CD)
Roku 1982 ho ve spolupráci představily firmy Philips a Sony. Vycházel z Laserdisku – plochý kotouč s průměrem 12 cm s otvorem uprostřed. První zkušební nahrávka na něj pochází z roku 1981 – koncert Berlínské filharmonie. Prvním komerčním hudebním albem pak byla ABBA z roku 1982. Výhody CD byli bezesporu stálá kvalita nahrávky, nesnadné poškození, rychlejší a levnější výroba a finanční dostupnost. Kromě Audio CD vznikly další formáty např. CD-ROM, Video CD, Super Video CD nebo Photo CD. V 90. Letech 20.stol vznikly připisovatelné CD-R disky a přepisovatelné CD-RW.
DAT kazety
Vyvinula je v roce 1987 společnost Sony. Čím kvalitněji se na ně zvuk ukládal, tím kratší záznam bylo možné nahrát. Kapacita tedy byla od 90 min. po 6 hodin záznamu. Jejich největší využití bylo během let 1993 – 2003 v rozhlasových nebo divadelních studiích.
Digitální kompaktní kazety (DCC)
Snaha o zjednodušení a zkvalitnění záznamu oproti DAT kazetám se podařila roku 1992 společnosti Philips a Matsushita.
MiniDisk
Vynalezla firma Sony roku 1992. Bylo na ně možné uložit 74 až 80 min. stereofonního audio záznamu ale také počítačová data do velikosti 160 MB. Bylo z nich možné přehrávat jakoukoli část záznamu bez nutnosti přetáčení – díky technologii náhodného přístupu.
MP3
Můžeme říct, že se jedná pouze o datový soubor zaznamenaný na různých typech nosičích. Např. na CD, DVD, paměťové kartě, flash paměti nebo pevném disku.
Datová úložiště
Současný trend se přiklání, díky stále rychlejšímu a všudypřítomnému připojení k internetu, v šíření zvukových záznamu bez použití hudebních nosičů. Jejich prodejnost klesá a jsou nahrazovány datovými uložišti, webovými obchody s digitální hudbou, internetovými rádii nebo bezplatnými úložišti hudby.
Půjčování zvukových nosičů v knihovnách
Autorský zákon č. 121/2000 Sb.
Autorský zákon vymezuje základní pojmy a oblasti, které upravuje. Pro knihovny je důležitý především § 37 Knihovní licence . Pokud chce knihovna půjčovat zvukové záznamy (gramofonové desky, CD, magnetofonové pásky atd.) absenčně, smí tak učinit až po uplynutí 9 měsíců od jeho nákupu. Knihovna má povinnost oznámit Národní knihovně ČR skutečnost, že poskytuje službu půjčování zvukových záznamů. Pokud je za tyto služby vybírán poplatek, knihovna povinně odvádí 40% z celkově vybrané částky kolektivním správcům (OSA, DILIA, INTEGRAM)[3].
Odkazy
Reference
- ↑ 1,0 1,1 Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích. Praha: Ottovo nakladatelství v divizi Cesty, 2003. ISBN 80-7181-959-x.
- ↑ GÖSSEL, Gabriel. Fonogram. Praktický průvodce historií záznamu zvuku. Praha: Radioservis, 2001. ISBN 80-86212-19-X.
- ↑ DILHOFOVÁ, Adéla, Monika KRATOCHVÍLOVÁ a Jan LIDMILA. Příručka pro knihovníky veřejných knihoven. Brno: Moravská zemská knihovna v Brně, 2013. ISBN 978-80-7051-199-2.
Použitá literatura
- GÖSSEL, Gabriel. Fonogram: Praktický průvodce historií záznamu zvuku. Praze: Radioservis, 2001. ISBN 80-86212-19-X.
- GÖSSEL, Gabriel. Fonogram: Výlety k počátkům historie záznamu zvuku. Praha: Radioservis, 2006. ISBN 80-86212-44-0.
- DILHOFOVÁ, Adéla, Monika KRATOCHVÍLOVÁ a Jan LIDMILA. Příručka pro knihovníky veřejných knihoven. Brno: Moravská zemská knihovna v Brně, 2013. ISBN 978-80-7051-199-2. Dostupné z: http://www.mzk.cz/sites/mzk.cz/files/souboryMZK/pdf/mzk-prirucka_pro_knihovniky.pdf.
- Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích. Praha: Ottovo nakladatelství v divizi Cesty, 2003. ISBN 80-7181-959-x.
- SLABÝ, Vojtěch. Vývoj zaznamenávání zvuku a záznamových médií pro současnost. Brno, 2012. Bakalářská práce. Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Vedoucí práce Radomír Kos.
- KAŠPÁREK, Michal. Vývoj záznamových zařízení I – Počátky. Muzikus [online]. 2012, vol. 22, no. 4 [cit. 2018-12-22]. ISSN 1210-1443. Dostupné z: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-workshopy/Vyvoj-zaznamovych-zarizeni-I-Pocatky~27~brezen~2012/.
Související články
Klíčová slova
Hudba, Zvuk, Záznam zvuku, Zvukové nosiče,
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko při dodržení případných autorských práv a dalších podmínek
© 2013 ISSN: 2336-5897
