Hudba - zvukové nosiče

Hudba provází člověka od nepaměti v různých formách. Můžeme ji charakterizovat z různých hledisek. Např. jako ,,rytmicky a melodicky organizované zvukové projevy vázané na lidskou společnost a vnímané člověkem jako estetický prvek,,[1] Snaha o uchování hudebních či zvukových projevů vedla přes pokusy o záznam zvuku až ke vzniku zvukových nosičů.

Záznam zvuku

Thomas Alva Edison

První pokusy o záznam zvuku učinil Thomas Alva Edison. Použil k nim nejprve papírové pásky poté cínové fólie. Na základě jeho nákresu byl sestaven první fonograf. Až s fonografem můžeme hovořit o záznamu zvuku jako o ,,způsobu uchování zvukové informace s možností pozdější reprodukce,, [1] Záznamy zvuku mohou být odborně uspořádané v tzv. fonotéce.

Dělení záznamu zvuku

  • Mechanický (fonautograf, fonograf, gramofon)
  • Magnetický (magnetofonový pásek)
  • Optický (kinematografický film)
  • Digitální (pásek, disk, pevná paměť)

Zvukové nosiče

Notový záznam

Nejstarší pochází ze 14. století před naším letopočtem a objeven byl na území starověkého státu Ugarit v Sýrii v 50.letech 20. století. Dešifrovala ho profesorka A.D. Kilmer z kalifornské univerzity o 20 let později. Notový zápis byl představitelem hudebního nosiče do poloviny 20.století. Poté se ke slovu dostala modernější média jako gramofonová deska a začínající magnetické nosiče.

Fonautograf

Byl první přístroj umožňující záznam zvukového vlnění (autor: francouzský tiskař a knihovník Édouard-Léon Scott de Martinville). Šlo spíše o obrazové zaznamenání zvuku než o zvuk jako takový. Dělo se tak pomocí tenké vrstvy směsi uhelného prášku a oleje naneseného na papír nebo sklo. Takto zaznamenaný zvuk nebylo možné reprodukovat.

Fonoválečky

První fonoválečky uvedl na trh Thomasem Alvou Edisonem v roce 1906 s nahrávkami newyorské Metropolitní opery. Z trhu je vytlačila gramofonová deska. Jejich výroba byla ukončena 1909

Fonograf

Fonograf

Thomas Alva Edison sestrojil první fonograf 1877. Skládal se z kovového válce se záznamovou vrstvou připevněného na vodorovné ose, a trychtýře s membránou pevně spojenou s jehlou dotýkající se záznamové vrstvy. Díky chvění membrány přenesenému na jehlu se vytvořila v záznamovém válci různě hluboká záznamová vrstva. Jehla pohybující se po různě vysoké záznamové vrstvě válečku nahoru a dolů pomocí rozechvělé membrány pak způsobovala reprodukci zvuku

Grafofon

Článek mezi fonografem a gramofonem. Autory byli Charles Sumner Tainter a Chichester Bell.

Gramofon

Přístroj pro záznam zvuku na plochý otáčející se kotouč, tedy gramofon [2] si nechal v roce 1887 patentovat německý vynálezce Emile Berliner. Poprvé ho představil 16. května 1888 ve Filadelfii.Jeho první gramofonek na ruční pohon a jednostranně nahrané desky nevzbudili velký zájem už díky nízké kvalitě a papírové troubě či stetoskopickým sluchátkům. Považovány byli spíše za dětskou hračku. 1896 přišel Berliner s novým vylepšením gramofonem. Ten měl již motor s pérovým pohonem, s natahovacím pákovým mechanismem a odstředivý regulátor koordinující počet otáček. Místo sluchátek nebo papírové trouby tu byla trouba plechová. I tento spíš dětsky vyhlížející model byl inovován. Motor se uložil do čtvercového dubového krytu s větší troubou neboli ozvučnicí.

Gramofonové desky

Začátek historie gramodesky jakožto hudebního nosiče datujeme do roku 1894 kdy Berliner začíná v USA vyrábět gramofony a nahrávat desky. Původní rozměr jednostranných desek byl 17 cm, pak 25 cm a 30 cm. Až od roku 1904 měly desky oboustranný záznam. I vývoj materiálů prošel značnou změnou. Ta ovlivňovala jak fyzický vzhled tohoto nosiče, tak jeho vlastnosti. Z původního tvrdého vosku, tvrdého umělého materiálu tzv. šelaku, různých umělých pryskyřic, lakované tvrzené lepenky a modifikací asfaltu, po polyvinylchlorid. Desky se ztenčovaly a zvuk na nich zaznamenaný zlepšoval. V současné době se gramofonové desky těší znovu velké oblibě. Mnoho hudebních skupin vydává své album nejen na digitálních kompaktních discích ale i na LP deskách.

Magnetofonové pásky

Materiál, ze kterého se páska vyráběla, se lišil. První exempláře byli z tenké celuloidové fólie. Záznam byl obvykle dvoustopý a ukládal se na jednu stranu pásky. V 60. Letech se začal používat záznam vícestopý. Nevýhody magnetonových pásek bylo snižování kvality v důsledku působení silnějšího magnetické pole, kvalita klesala i bez častého přehrávání, časté mechanické poškození, tepelné znehodnocení přímo v přístroji, změna záznamu až o půl tónu způsobený častým převíjením.

Magnetofonové kazety

Snaha výrobců o zamezení poškození magnetofonových pásek vedla ke vzniku magnet. Kazet. Přišla s nimi v roce 1958 společnost RCA. Uložila cívky do ploché plastové schránky tzv. RCA kazety. Tyto kazety nahradila novější varianta od firmy Philips tzv. MC kazeta nebo jednoduše audiokazeta. V 70. letech po mnohých inovacích se kazety staly hlavními hudebními nosiči.

Laserdisk

Plastový kotouč o průměru 30 cm s vrstvou hliníku na obou stranách uvedla v roce 1972 firma Philips a MCA. Podobal se magnetofonové desce, avšak byl poloprůhledný a původně určený pro záznam videa se zvukem.

Kompaktní disk (CD)

Roku 1982 ho ve spolupráci představily firmy Philips a Sony. Vycházel z Laserdisku – plochý kotouč s průměrem 12 cm s otvorem uprostřed. První zkušební nahrávka na něj pochází z roku 1981 – koncert Berlínské filharmonie. Prvním komerčním hudebním albem pak byla ABBA z roku 1982. Výhody CD byli bezesporu stálá kvalita nahrávky, nesnadné poškození, rychlejší a levnější výroba a finanční dostupnost. Kromě Audio CD vznikly další formáty např. CD-ROM, Video CD, Super Video CD nebo Photo CD. V 90. Letech 20.stol vznikly připisovatelné CD-R disky a přepisovatelné CD-RW.

DAT kazety

Vyvinula je v roce 1987 společnost Sony. Čím kvalitněji se na ně zvuk ukládal, tím kratší záznam bylo možné nahrát. Kapacita tedy byla od 90 min. po 6 hodin záznamu. Jejich největší využití bylo během let 1993 – 2003 v rozhlasových nebo divadelních studiích.

Digitální kompaktní kazety (DCC)

Snaha o zjednodušení a zkvalitnění záznamu oproti DAT kazetám se podařila roku 1992 společnosti Philips a Matsushita.

MiniDisk

Vynalezla firma Sony roku 1992. Bylo na ně možné uložit 74 až 80 min. stereofonního audio záznamu ale také počítačová data do velikosti 160 MB. Bylo z nich možné přehrávat jakoukoli část záznamu bez nutnosti přetáčení – díky technologii náhodného přístupu.

MP3

Můžeme říct, že se jedná pouze o datový soubor zaznamenaný na různých typech nosičích. Např. na CD, DVD, paměťové kartě, flash paměti nebo pevném disku.

Datová úložiště

Současný trend se přiklání, díky stále rychlejšímu a všudypřítomnému připojení k internetu, v šíření zvukových záznamu bez použití hudebních nosičů. Jejich prodejnost klesá a jsou nahrazovány datovými uložišti, webovými obchody s digitální hudbou, internetovými rádii nebo bezplatnými úložišti hudby.

Půjčování zvukových nosičů v knihovnách

Autorský zákon č. 121/2000 Sb.

Autorský zákon vymezuje základní pojmy a oblasti, které upravuje. Pro knihovny je důležitý především § 37 Knihovní licence . Pokud chce knihovna půjčovat zvukové záznamy (gramofonové desky, CD, magnetofonové pásky atd.) absenčně, smí tak učinit až po uplynutí 9 měsíců od jeho nákupu. Knihovna má povinnost oznámit Národní knihovně ČR skutečnost, že poskytuje službu půjčování zvukových záznamů. Pokud je za tyto služby vybírán poplatek, knihovna povinně odvádí 40% z celkově vybrané částky kolektivním správcům (OSA, DILIA, INTEGRAM)[3].


Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích. Praha: Ottovo nakladatelství v divizi Cesty, 2003. ISBN 80-7181-959-x.
  2. GÖSSEL, Gabriel. Fonogram. Praktický průvodce historií záznamu zvuku. Praha: Radioservis, 2001. ISBN 80-86212-19-X.
  3. DILHOFOVÁ, Adéla, Monika KRATOCHVÍLOVÁ a Jan LIDMILA. Příručka pro knihovníky veřejných knihoven. Brno: Moravská zemská knihovna v Brně, 2013. ISBN 978-80-7051-199-2.

Použitá literatura

Související články

Klíčová slova

Hudba, Zvuk, Záznam zvuku, Zvukové nosiče,