Rozhodování: Porovnání verzí

Řádek 1: Řádek 1:
−
Rozhodování (decision making) je jednou z funkcí myšlení. Jedná se o výběr některé z možností na základě toho, co člověk ví a chce.  
+
Rozhodování (decision making) je jednou z funkcí myšlení. Jedná se o výběr některé z možností na základě toho, co člověk ví a chce.<ref name=":1" />
 
==Teorie rozhodování==
 
==Teorie rozhodování==
 
Zpočátku byly teorie rozhodování formulovány především ekonomy, statistiky a filosofy. Často tedy kladou důraz na používání matematických modelů a aplikují je na ekonomické perspektivy. Proces rozhodování je ale zatížen mnoha zkresleními a svět kolem nás je natolik komplikovaný, že často nemůžeme vzít v potaz všechny proměnné.<ref name=":0">Sternberg, R. (2009). ''Kognitivní psychologie'' (Vyd. 2, přeložil František KOUKOLÍK). Portál. </ref>  
 
Zpočátku byly teorie rozhodování formulovány především ekonomy, statistiky a filosofy. Často tedy kladou důraz na používání matematických modelů a aplikují je na ekonomické perspektivy. Proces rozhodování je ale zatížen mnoha zkresleními a svět kolem nás je natolik komplikovaný, že často nemůžeme vzít v potaz všechny proměnné.<ref name=":0">Sternberg, R. (2009). ''Kognitivní psychologie'' (Vyd. 2, přeložil František KOUKOLÍK). Portál. </ref>  
Řádek 45: Řádek 45:
 
'''Iluzorní korelace''' (illusory correlation) představuje zkreslení, při které předpokládáme korelaci mezi dvěma jevy, mezi kterými ve skutečnosti korelace není. Tento jev je ovlivněn stereotypy. Hamilton a Guilford (1976) prezentovali účastníkům studie několik vět, které popisovali buď žádoucí nebo nežádoucí chování. Účastníci měli odhadnout jak moc toto chování projevovali členové etnické menšiny nebo většiny. Ukázalo se, že účastníci nadhodnocovali frekvenci nežádoucího chování projeveného etnickou menšinou.<ref>Hamilton, D., & Gifford, R. (1976). Illusory correlation in interpersonal perception: A cognitive basis of stereotypical judgements. ''Journal of Experimental Social Psychology, vol12''(issue 4), 392-407. <nowiki>https://doi.org/10.1016/S0022-1031(76)80006-6</nowiki></ref>
 
'''Iluzorní korelace''' (illusory correlation) představuje zkreslení, při které předpokládáme korelaci mezi dvěma jevy, mezi kterými ve skutečnosti korelace není. Tento jev je ovlivněn stereotypy. Hamilton a Guilford (1976) prezentovali účastníkům studie několik vět, které popisovali buď žádoucí nebo nežádoucí chování. Účastníci měli odhadnout jak moc toto chování projevovali členové etnické menšiny nebo většiny. Ukázalo se, že účastníci nadhodnocovali frekvenci nežádoucího chování projeveného etnickou menšinou.<ref>Hamilton, D., & Gifford, R. (1976). Illusory correlation in interpersonal perception: A cognitive basis of stereotypical judgements. ''Journal of Experimental Social Psychology, vol12''(issue 4), 392-407. <nowiki>https://doi.org/10.1016/S0022-1031(76)80006-6</nowiki></ref>
  
−
'''retrospektivní předsudek''' (hindsight bias) popisuje zkreslení, kdy se nám potom, co se rozhodneme, jeví situace zpětně jako snadno čitelná. Zpětně dokážeme snadno určit, proč se něco nějak stalo. Například po rozpadu vztahu si uvědomíme, co všechno vedlo k jeho konci. Kvůli retrospektivnímu předsudku nehodnotíme proces našeho rozhodování na základě toho, jestli byl rozumný, ale na základě toho, jestli vedl k dobrému nebo špatnému výsledku. Ve společnosti se toto zkreslení projevuje tendencí vinit ty, kteří dělají rozhodnutí, například politiky, diplomaty či finanční poradce z toho že se rozhodují špatně. Ve skutečnosti jsou jejich rozhodnutí často adekvátní, ale vlivem dalších faktorů nevyjdou nebo nevedou k očekávanému výsledku.<ref>Kahneman, D. (2011). ''Thinking fast and slow.'' Macmillan.</ref>
+
'''retrospektivní předsudek''' (hindsight bias) popisuje zkreslení, kdy se nám potom, co se rozhodneme, jeví situace zpětně jako snadno čitelná. Zpětně dokážeme snadno určit, proč se něco nějak stalo. Například po rozpadu vztahu si uvědomíme, co všechno vedlo k jeho konci. Kvůli retrospektivnímu předsudku nehodnotíme proces našeho rozhodování na základě toho, jestli byl rozumný, ale na základě toho, jestli vedl k dobrému nebo špatnému výsledku. Ve společnosti se toto zkreslení projevuje tendencí vinit ty, kteří dělají rozhodnutí, například politiky, diplomaty či finanční poradce z toho že se rozhodují špatně. Ve skutečnosti jsou jejich rozhodnutí často adekvátní, ale vlivem dalších faktorů nevyjdou nebo nevedou k očekávanému výsledku.<ref name=":3">Kahneman, D. (2011). ''Thinking fast and slow.'' Macmillan.</ref>
  
 
'''vnímaná oprávněnost''' (perceived legitimacy) představuje způsob, jakým si lidé ospravedlňují svou volbu. Tversky a Shariff požádali studenty, aby si představili, že mají šanci koupit levnou letenku na Hawai. Studenti se pro koupi měli rozhodnout hned nebo si připlatit 5 dolarů, pokud by chtěli rozhodnutí odložit na pozítří. Studenti si zároveň měli představit, že právě dopsali obtížnou zkoušku. V jedné verzi studenti věděli, že ve zkoušce obstáli, ve druhé verzi věděli že neobstáli a ve třetí verzi ještě nevěděli výsledek, ale měli se ho dozvědět právě pozítří. Studenti, kteří už znali výsledek zkoušky si dovolenou koupili hned ve stejné míře a to bez ohledu na výsledek. Studenti, kteří ještě výsledek neznali si dovolenou koupili okamžitě pouze ve 32 %. Tyto výsledky mohou být vysvětleny vnímanou oprávněností. Studenti, kteří uspěli, měli pocit, že si dovolenou zaslouží, protože zkoušku zvládli. Studenti, kteří ve zkoušce selhali, měli pocit, že si dovolenou také zaslouží, protože si potřebují po zkažené zkoušce odpočinout. Studenti, kteří ještě výsledek zkoušky neznali, neměli dostatečně dobrý důvod si dovolenou koupit.<ref>Shafir, E., & Tversky, A. (1992). Thinking throgh uncertainty: Nonconsequential reasoningand choice. ''Cognitive Psychology, vol. 24''(issue 4), 449-474. <nowiki>https://doi.org/10.1016/0010-0285(92)90015-T</nowiki></ref>
 
'''vnímaná oprávněnost''' (perceived legitimacy) představuje způsob, jakým si lidé ospravedlňují svou volbu. Tversky a Shariff požádali studenty, aby si představili, že mají šanci koupit levnou letenku na Hawai. Studenti se pro koupi měli rozhodnout hned nebo si připlatit 5 dolarů, pokud by chtěli rozhodnutí odložit na pozítří. Studenti si zároveň měli představit, že právě dopsali obtížnou zkoušku. V jedné verzi studenti věděli, že ve zkoušce obstáli, ve druhé verzi věděli že neobstáli a ve třetí verzi ještě nevěděli výsledek, ale měli se ho dozvědět právě pozítří. Studenti, kteří už znali výsledek zkoušky si dovolenou koupili hned ve stejné míře a to bez ohledu na výsledek. Studenti, kteří ještě výsledek neznali si dovolenou koupili okamžitě pouze ve 32 %. Tyto výsledky mohou být vysvětleny vnímanou oprávněností. Studenti, kteří uspěli, měli pocit, že si dovolenou zaslouží, protože zkoušku zvládli. Studenti, kteří ve zkoušce selhali, měli pocit, že si dovolenou také zaslouží, protože si potřebují po zkažené zkoušce odpočinout. Studenti, kteří ještě výsledek zkoušky neznali, neměli dostatečně dobrý důvod si dovolenou koupit.<ref>Shafir, E., & Tversky, A. (1992). Thinking throgh uncertainty: Nonconsequential reasoningand choice. ''Cognitive Psychology, vol. 24''(issue 4), 449-474. <nowiki>https://doi.org/10.1016/0010-0285(92)90015-T</nowiki></ref>
  
 
'''očekávaná lítost''' (anticipated regret) je zkreslení, které vysvětluje, jak naše rozhodování ovlivňují emoce, které spojujeme s jednotlivými možnostmi. Máme tendenci se vyhýbat lákavým možnostem, pokud očekáváme následnou lítost. S očekávanou lítostí je spojen i '''efekt opomínání''' (ommision bias), při kterém jedinci dávají přednost nečinnosti před akcí. Například rodiče se měli rozhodnout, jestli nechají naočkovat své dítě. Když mělo očkování možné fatální následky (určitá pravděpodobnost úmrtí dítěte), mnoho rodičů se rozhodlo své dítě neočkovat, přestože pravděpodobnost úmrtí v důsledku očkování byla mnohem nižší než pravděpodobnost úmrtí dítěte na nemoc, proti které mělo očkování chránit. Rodiče očekávali lítost, pokud by způsobili smrt dítěte. Svou nečinností však riziko iracionálně zvyšují.<ref name=":1" />
 
'''očekávaná lítost''' (anticipated regret) je zkreslení, které vysvětluje, jak naše rozhodování ovlivňují emoce, které spojujeme s jednotlivými možnostmi. Máme tendenci se vyhýbat lákavým možnostem, pokud očekáváme následnou lítost. S očekávanou lítostí je spojen i '''efekt opomínání''' (ommision bias), při kterém jedinci dávají přednost nečinnosti před akcí. Například rodiče se měli rozhodnout, jestli nechají naočkovat své dítě. Když mělo očkování možné fatální následky (určitá pravděpodobnost úmrtí dítěte), mnoho rodičů se rozhodlo své dítě neočkovat, přestože pravděpodobnost úmrtí v důsledku očkování byla mnohem nižší než pravděpodobnost úmrtí dítěte na nemoc, proti které mělo očkování chránit. Rodiče očekávali lítost, pokud by způsobili smrt dítěte. Svou nečinností však riziko iracionálně zvyšují.<ref name=":1" />
 +
 +
'''Preference pro risk''' je tendence lidí vybrat si rizikovou alternativu, pokud jsou všechny varianty zahrnují ztrátu. D. Kahneman a A. Tversky dali účastníkům studie situaci ve které si měli představit, že právě dostali 1000 dolarů a následně zvolit jednu ze dvou alternativ.
 +
 +
·       Situace A: Navíc k tomu, co vlastníte jste dostali 1000 dolarů. Nyní si zvolte jednu z možností: 50% šance získat 1000 dolarů nebo s jistotou dostat 500 dolarů
 +
 +
·       Situace B:  Navíc k tomu, co vlastníte jste dostali 2000 dolarů. Nyní si zvolte jednu z možností: 50% šance ztratit 1000 dolarů nebo s jistotou ztratit 500 dolarů
 +
 +
Zatímco v situaci A většina účastníků zvolila jistotu, v situaci B většina účastníků riskovala. Pokud by účastníci jednali racionálně, zvolili by si v obou případech jistotu a v obou případech by tak navíc ke svým penězům získali 1500 dolarů. V situaci kdy obě možnosti zahrnovali ztrátu byla jejich averze k jisté ztrátě tak silná, že si raději zvolili riziko.<ref name=":3" />
  
 
Dalšími faktory ovlivňující rozhodování může být '''hráčský klam''' (gambler´s fallacy) nebo efekt '''zarámování''' (framing), které jsou vysvětlené v článku [[posuzování]], jelikož se vztahují i k němu.<br />
 
Dalšími faktory ovlivňující rozhodování může být '''hráčský klam''' (gambler´s fallacy) nebo efekt '''zarámování''' (framing), které jsou vysvětlené v článku [[posuzování]], jelikož se vztahují i k němu.<br />
Řádek 58: Řádek 66:
 
Konflikty můžeme dělit na '''interpersonální''' a '''instrapersonální''' nebo na '''intraskupinový''' a '''meziskupinový.''' Intraperonální konflikt je vnitřní, jeho obsahem je střetávání protichůdných sil reprezentujících nějaké cíle či potřeby. Rozpor nevzniká, protože někdo brání jejich dosažení, ale protože existuje rozpor v těch cílech či potřebách samotných. Jedná se o „střet zájmů“. Interpersonální konflikt je pak rozpor mezi dvěma či více osobami. Jednotlivý aktéři v něm sledují vlastní cíle a mají vlastní postoje, které mohou být protichůdné vůči cílům a postojům ostatních. Intraskupinový konflikt je konflikt uvnitř skupiny. Tento typ konfliktu může mít různou strukturu, například může být v konfliktu jedinec vůči skupině, dyáda a zbytek skupiny, či více členů skupiny mezi sebou. A jeho předmětem mohou být určité skupinové charakteristiky, například kolektivní práva, skupinové role nebo pozice. Meziskupinový konflikt se odehrává mezi dvěma nebo více skupinami. Takové konflikty mohou být intenzivnější než konflikty mezi jedinci, kvůli existenci fenoménů spjatých s působením skupiny jako je například skupinová polarizace, deindividuace, sociální identita nebo sociální zahálení.<ref name=":2" />
 
Konflikty můžeme dělit na '''interpersonální''' a '''instrapersonální''' nebo na '''intraskupinový''' a '''meziskupinový.''' Intraperonální konflikt je vnitřní, jeho obsahem je střetávání protichůdných sil reprezentujících nějaké cíle či potřeby. Rozpor nevzniká, protože někdo brání jejich dosažení, ale protože existuje rozpor v těch cílech či potřebách samotných. Jedná se o „střet zájmů“. Interpersonální konflikt je pak rozpor mezi dvěma či více osobami. Jednotlivý aktéři v něm sledují vlastní cíle a mají vlastní postoje, které mohou být protichůdné vůči cílům a postojům ostatních. Intraskupinový konflikt je konflikt uvnitř skupiny. Tento typ konfliktu může mít různou strukturu, například může být v konfliktu jedinec vůči skupině, dyáda a zbytek skupiny, či více členů skupiny mezi sebou. A jeho předmětem mohou být určité skupinové charakteristiky, například kolektivní práva, skupinové role nebo pozice. Meziskupinový konflikt se odehrává mezi dvěma nebo více skupinami. Takové konflikty mohou být intenzivnější než konflikty mezi jedinci, kvůli existenci fenoménů spjatých s působením skupiny jako je například skupinová polarizace, deindividuace, sociální identita nebo sociální zahálení.<ref name=":2" />
  
−
=== teorie konfliktu ===
+
===teorie konfliktu===
 
Jedním z autorů teorie konfliktu je A. R. Lurija. Své poznatky odvodil z výzkumu asociací a použitím přístroje, který zachycoval fyziologické komponenty prožívání konfliktu. Podle něj vzniká konflikt z několika důvodů: a) je zabráněno odreagování vzrušení chováním, b) je nedostatek pohotovosti k akci a c) potlačené aktivity jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů. (Lukavský, přednášky)
 
Jedním z autorů teorie konfliktu je A. R. Lurija. Své poznatky odvodil z výzkumu asociací a použitím přístroje, který zachycoval fyziologické komponenty prožívání konfliktu. Podle něj vzniká konflikt z několika důvodů: a) je zabráněno odreagování vzrušení chováním, b) je nedostatek pohotovosti k akci a c) potlačené aktivity jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů. (Lukavský, přednášky)
  

Verze z 31. 5. 2022, 19:04

Rozhodování (decision making) je jednou z funkcí myšlení. Jedná se o výběr některé z možností na základě toho, co člověk ví a chce.[1]

Teorie rozhodování

Zpočátku byly teorie rozhodování formulovány především ekonomy, statistiky a filosofy. Často tedy kladou důraz na používání matematických modelů a aplikují je na ekonomické perspektivy. Proces rozhodování je ale zatížen mnoha zkresleními a svět kolem nás je natolik komplikovaný, že často nemůžeme vzít v potaz všechny proměnné.[2]

Klasická teorie rozhodování

Klasická teorie rozhodování předpokládá, že lidé jsou vždy a) plně informovaní o všech možných alternativách rozhodnutí a jejich důsledcích, b) jsou nekonečně citliví k jemným rozdílům mezi těmito alternativami a c)uvažují plně racionálně. Proces rozhodování vypadá tak, že zvážíme všechny možné známé alternativy a předpokládáme, že některé alternativy mohou být neznámé. Využijeme maximální množství dostupných informací a zároveň počítáme s tím, že ne všechny relevantní informace musí být dostupné. Pečlivě zvážíme potenciální náklady a výnosy každé alternativy a spočítáme pravděpodobnost různých důsledků plynoucích z těchto alternativ a jsme si vědomi toho, že jistota ohledně těchto výsledků není možná. Například zvažuji dvě nabídky práce. Obě nabídky mají stejný nástupní plat. Zaměstnanci společnosti A mají 50% možnost zvýšení platu o 20% po 1. roce. Ve společnosti B je 90% možnost na 10% platové zvýšení také v prvním roce. Při rozhodování vypočítám hodnotu každé alternativy. V tomto případě je to pravděpodobnost zvýšení platu násobená očekávaným užitkem (0,50 x 0,20 = 0,10; 0,90 x 0,10 = 0,09). Podobně vypočítám i ostatní faktory, zjistím tak potenciální výnosy a vyberu zaměstnání s nejvyšším užitkem.[2]

Tato teorie představuje ideální model správného rozhodování, který je založený na zvážení všech faktorů a na informované, racionální volbě. Lidské myšlení, včetně rozhodování je ale nedokonalé a zatížené zkresleními. (Lukavský, přednášky)

Teorie subjektivního očekávaného užitku

Teorie subjektivního očekáváného užitku říká, že se rozhodujeme podle toho, co nám přinese největší subjektivní užitek. Subjektivní užitek znamená subjektivní hodnotu, kterou připisujeme výsledku. Druhým faktorem je subjektivní pravděpodobnost, kterou počítáme spíše jako odhad než jako objektivní statistický výpočet. Při očekávání zhodnotíme subjektivní užitek variant a pro tu nejlepší se rozhodneme. S jednotlivými variantami se ale pojí další faktory, například dovolená na lukrativnějším a turisticky zajímavějším místě s sebou nese riziko, že to tam bude dražší nebo přelidněné. V takové situaci se předpokládá, že vypočítáme užitek nebo neužitek každého faktoru a zjistíme tak celkovou hodnotu každé varianty.[1]

Teorie omezené racionality

Herbert A. Simon, nositel Nobelovy ceny za ekonomii přichází s teorií omezené racionality. Tato teorie zahrnuje ještě další pojmy, pojmy maximizování a uspokojování. Při maximizování musí jedinec při rozhodování identifikovat všechny dostupné možnost a z nich si vybrat tu nejlepší. Proces rozhodování je v tomto případě totožný s klasickou teorií rozhodování. H. E. Simon identifikuje v tomto procesu 2 problémy, 1) jedinec nemusí mít k dispozici veškeré informace nebo pro něj může být nákladné tyto informace získat a 2) výpočet hodnoty jednotlivých možností a jejich srovnání může být pro rozhodujícího se jedince příliš náročný, jelikož prostředí, ve kterém se pohybujeme je velmi komplexní. V tomto slova smyslu je naše racionalita omezená. H. E. Simon proto navrhuje metodu uspokojování (satisficing) při které se jedinec rozhoduje tak, že hodnotí jednotlivé možnosti do té doby, než najde nějakou, která je uspokojivá (satisfactory). Například při výběru auta nehodnotíme všechna auta, která bychom si mohli koupit, jen proto abychom vybrali to nejlepší z nich, ale hodnotíme pouze některá auta, která bychom si mohli koupit, do té doby než najedeme nějaké dost dobré. To je takové auto, které splňuje nějaké naše minimální standardy adekvátnosti, například spolehlivost, pohodlí, styl, poměr cena-výkon.[2]

Teorie vylučovací metody

Amos Tversky vysvětluje lidské rozhodování pomocí teorie vylučovací metody. Při vybírání z velkého množství alternativ nejsou lidé schopni všechny alternativy rozumně zvážit a jsou ve svém rozhodování nekonzistentní. Nejsou si jisti, kterou alternativu by měli zvolit nebo nevolí stejné alternativy ani za zdánlivě stejných podmínek. A. Tversky tvrdí, že v takovém případě si lidé stanoví nějaké minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučí všechny možnosti, které ho nesplňují. Následně zvolí jiné kritérium a znovu vyloučí všechny alternativy, které ho nesplňují. Takto pokračují, dokud jim nezbyde pouze jedna možnost. Například při výběru auta si stanovím jako kritérium cenu pod určitou částku a vyřadím všechna auta, která toto kritérium nesplňují. Následně si jako kritérium stanovím počet najetých kilometrů a opět vyřazuji auta, která toto nesplňují. Proces pokračuje, dokud nezbyde pouze jedno auto.[3]

Teorie emočního rozhodování

Teorie případově založeného rozhodování

Prospektivní teorie vyhlídek

Výsledky výzkumů s ohledem na rozhodování ve specifických situacích

Faktory ovlivňující rozhodování

Naše rozhodování je ovlivněno mnoha efekty a zkresleními, které představují jeden z důvodů, proč nejsme schopni se rozhodovat v souladu s klasickou teorií rozhodování. Tyto efekty mohou být v některých situacích přínosné a rozhodování usnadňovat, ale také mohou vést k významným chybám. Těmito zkresleními jsou:

  • efekt ztracených investic (sunk-cost fallacy)
  • efekt kognitivního rámce (framing)
  • iluzorní korelace (illusory correlation)
  • retrospektivní předsudek (hindsight bias)
  • vnímaná oprávněnost (perceived legitimacy)
  • očekávaná lítost (anticipated regret)
  • efekt podobnosti (similarity effect)
  • efekt přitažlivost (attraction effect)
  • preference pro risk
  • efekt vlastnictví (ednowment effect)

Efekt ztracených investic (sunk-cost fallacy) je zkreslení pozorované zejména u ekonomických rozhodnutí. Jedná se o tendenci pokračovat v úsilí poté, co už jsme do předmětu našeho zájmu investovali nějaké peníze, čas nebo úsilí. Ukazuje se, že lidé zvažují své předchozí investice, když se rozhodují, jaké další kroky podniknout. Výzkumníci například prodali studentům univerzity roční permanentku do studentského divadla. Jedné třetině studentů prodali permanentku za 15 dolarů, druhé třetině za 13 dolarů a třetí třetině za 8 dolarů. Ti studenti, kteří měli vstupenky nejdražší, navštěvovali během roku divadlo nejčastěji. Ti, kteří investovali do vstupenek nejvíce, byli nejvíce motivovaní divadlo navštěvovat a to přestože náklady a výhody návštěvy divadla byly pro všechny studenty stejné.[4]

Iluzorní korelace (illusory correlation) představuje zkreslení, při které předpokládáme korelaci mezi dvěma jevy, mezi kterými ve skutečnosti korelace není. Tento jev je ovlivněn stereotypy. Hamilton a Guilford (1976) prezentovali účastníkům studie několik vět, které popisovali buď žádoucí nebo nežádoucí chování. Účastníci měli odhadnout jak moc toto chování projevovali členové etnické menšiny nebo většiny. Ukázalo se, že účastníci nadhodnocovali frekvenci nežádoucího chování projeveného etnickou menšinou.[5]

retrospektivní předsudek (hindsight bias) popisuje zkreslení, kdy se nám potom, co se rozhodneme, jeví situace zpětně jako snadno čitelná. Zpětně dokážeme snadno určit, proč se něco nějak stalo. Například po rozpadu vztahu si uvědomíme, co všechno vedlo k jeho konci. Kvůli retrospektivnímu předsudku nehodnotíme proces našeho rozhodování na základě toho, jestli byl rozumný, ale na základě toho, jestli vedl k dobrému nebo špatnému výsledku. Ve společnosti se toto zkreslení projevuje tendencí vinit ty, kteří dělají rozhodnutí, například politiky, diplomaty či finanční poradce z toho že se rozhodují špatně. Ve skutečnosti jsou jejich rozhodnutí často adekvátní, ale vlivem dalších faktorů nevyjdou nebo nevedou k očekávanému výsledku.[6]

vnímaná oprávněnost (perceived legitimacy) představuje způsob, jakým si lidé ospravedlňují svou volbu. Tversky a Shariff požádali studenty, aby si představili, že mají šanci koupit levnou letenku na Hawai. Studenti se pro koupi měli rozhodnout hned nebo si připlatit 5 dolarů, pokud by chtěli rozhodnutí odložit na pozítří. Studenti si zároveň měli představit, že právě dopsali obtížnou zkoušku. V jedné verzi studenti věděli, že ve zkoušce obstáli, ve druhé verzi věděli že neobstáli a ve třetí verzi ještě nevěděli výsledek, ale měli se ho dozvědět právě pozítří. Studenti, kteří už znali výsledek zkoušky si dovolenou koupili hned ve stejné míře a to bez ohledu na výsledek. Studenti, kteří ještě výsledek neznali si dovolenou koupili okamžitě pouze ve 32 %. Tyto výsledky mohou být vysvětleny vnímanou oprávněností. Studenti, kteří uspěli, měli pocit, že si dovolenou zaslouží, protože zkoušku zvládli. Studenti, kteří ve zkoušce selhali, měli pocit, že si dovolenou také zaslouží, protože si potřebují po zkažené zkoušce odpočinout. Studenti, kteří ještě výsledek zkoušky neznali, neměli dostatečně dobrý důvod si dovolenou koupit.[7]

očekávaná lítost (anticipated regret) je zkreslení, které vysvětluje, jak naše rozhodování ovlivňují emoce, které spojujeme s jednotlivými možnostmi. Máme tendenci se vyhýbat lákavým možnostem, pokud očekáváme následnou lítost. S očekávanou lítostí je spojen i efekt opomínání (ommision bias), při kterém jedinci dávají přednost nečinnosti před akcí. Například rodiče se měli rozhodnout, jestli nechají naočkovat své dítě. Když mělo očkování možné fatální následky (určitá pravděpodobnost úmrtí dítěte), mnoho rodičů se rozhodlo své dítě neočkovat, přestože pravděpodobnost úmrtí v důsledku očkování byla mnohem nižší než pravděpodobnost úmrtí dítěte na nemoc, proti které mělo očkování chránit. Rodiče očekávali lítost, pokud by způsobili smrt dítěte. Svou nečinností však riziko iracionálně zvyšují.[1]

Preference pro risk je tendence lidí vybrat si rizikovou alternativu, pokud jsou všechny varianty zahrnují ztrátu. D. Kahneman a A. Tversky dali účastníkům studie situaci ve které si měli představit, že právě dostali 1000 dolarů a následně zvolit jednu ze dvou alternativ.

·       Situace A: Navíc k tomu, co vlastníte jste dostali 1000 dolarů. Nyní si zvolte jednu z možností: 50% šance získat 1000 dolarů nebo s jistotou dostat 500 dolarů

·       Situace B:  Navíc k tomu, co vlastníte jste dostali 2000 dolarů. Nyní si zvolte jednu z možností: 50% šance ztratit 1000 dolarů nebo s jistotou ztratit 500 dolarů

Zatímco v situaci A většina účastníků zvolila jistotu, v situaci B většina účastníků riskovala. Pokud by účastníci jednali racionálně, zvolili by si v obou případech jistotu a v obou případech by tak navíc ke svým penězům získali 1500 dolarů. V situaci kdy obě možnosti zahrnovali ztrátu byla jejich averze k jisté ztrátě tak silná, že si raději zvolili riziko.[6]

Dalšími faktory ovlivňující rozhodování může být hráčský klam (gambler´s fallacy) nebo efekt zarámování (framing), které jsou vysvětlené v článku posuzování, jelikož se vztahují i k němu.

Konflikt v rozhodování

Konflikt znamená nějaký vnitřní rozpor, střetávání protichůdných tendencí. Toto střetávání se vytváří napětí a dochází tak k narušení rovnováhy. Rozhodnutí se pro jednu z alternativ pomáhá rovnováhu obnovit.[8]

Konflikty můžeme dělit na interpersonální a instrapersonální nebo na intraskupinový a meziskupinový. Intraperonální konflikt je vnitřní, jeho obsahem je střetávání protichůdných sil reprezentujících nějaké cíle či potřeby. Rozpor nevzniká, protože někdo brání jejich dosažení, ale protože existuje rozpor v těch cílech či potřebách samotných. Jedná se o „střet zájmů“. Interpersonální konflikt je pak rozpor mezi dvěma či více osobami. Jednotlivý aktéři v něm sledují vlastní cíle a mají vlastní postoje, které mohou být protichůdné vůči cílům a postojům ostatních. Intraskupinový konflikt je konflikt uvnitř skupiny. Tento typ konfliktu může mít různou strukturu, například může být v konfliktu jedinec vůči skupině, dyáda a zbytek skupiny, či více členů skupiny mezi sebou. A jeho předmětem mohou být určité skupinové charakteristiky, například kolektivní práva, skupinové role nebo pozice. Meziskupinový konflikt se odehrává mezi dvěma nebo více skupinami. Takové konflikty mohou být intenzivnější než konflikty mezi jedinci, kvůli existenci fenoménů spjatých s působením skupiny jako je například skupinová polarizace, deindividuace, sociální identita nebo sociální zahálení.[8]

teorie konfliktu

Jedním z autorů teorie konfliktu je A. R. Lurija. Své poznatky odvodil z výzkumu asociací a použitím přístroje, který zachycoval fyziologické komponenty prožívání konfliktu. Podle něj vzniká konflikt z několika důvodů: a) je zabráněno odreagování vzrušení chováním, b) je nedostatek pohotovosti k akci a c) potlačené aktivity jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů. (Lukavský, přednášky)

Druhým autorem teorie konfliktu je K. Lewin. Lewinovým přínosem je typologizace konfliktů, které dělí na konflikt apetence-apetence, averze-averze a averze-apetence. Konflikt typu apetence-apetence znamená rozhodování se mezi dvěma alternativami, které obsahují pozitivní. Příkladem může být metafora Buridanova osla, který stál mezi dvěma kupkami sena stejné velikosti a kvality a zemřel hladem, protože se nedokázal rozhodnout, z které kupky si má vzít. Konflikt typu averze-averze znamená rozhodování se mezi dvěma alternativami, které jsou negativní. Při tomto typu konfliktu je pro nás nejobtížnější se rozhodnout a máme tendenci takové rozhodnutí oddalovat. Například pokud se mám rozhodnout, jestli zaplatím vysokou pokutu nebo budu vykonávat trest v podobě veřejně prospěšných prací. Konflikt typu averze-apetence se v nás odehrává, pokud jsme nějakou činností zároveň přitahováni i odpuzováni. Například když chce malé dítě vylézt na strom, ale bojí se. V takovém případě je často volen nějaký náhradní cíl. (Lukavský, přednášky)

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek PhDr. Dalibora Vobořila, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci kurzu Základy obecné psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Academia.
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 Sternberg, R. (2009). Kognitivní psychologie (Vyd. 2, přeložil František KOUKOLÍK). Portál.
  3. ↑ Tversky, A. (1972). Elimination by aspects: A theory of choice. Psychological Review, vol. 79(issue 4), 281-299. https://doi.org/10.1037/h0032955
  4. ↑ Arkes, H., & Ayton, P. (1999). The sunk cost and Concorde effects: Are humans less rational than lower animals?. Psychological Bulletin, vol. 125(issue 5), 591-600. https://doi.org/10.1037/0033-2909.125.5.591
  5. ↑ Hamilton, D., & Gifford, R. (1976). Illusory correlation in interpersonal perception: A cognitive basis of stereotypical judgements. Journal of Experimental Social Psychology, vol12(issue 4), 392-407. https://doi.org/10.1016/S0022-1031(76)80006-6
  6. ↑ 6,0 6,1 Kahneman, D. (2011). Thinking fast and slow. Macmillan.
  7. ↑ Shafir, E., & Tversky, A. (1992). Thinking throgh uncertainty: Nonconsequential reasoningand choice. Cognitive Psychology, vol. 24(issue 4), 449-474. https://doi.org/10.1016/0010-0285(92)90015-T
  8. ↑ 8,0 8,1 Výrost, J., Slaměník, I., & Sollárová, E. (ed.). (2019). Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace (vyd. 1.). Grada.

Další doporučená literatura

  • Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Academia.

Odkazy na související články

Vztah myšlení a řeči

Poruchy myšlení

Exekutivní funkce a plánování

Klíčová slova

myšlení, myšlenkové operace, druhy myšlení

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Rozhodování&oldid=71116“