Rozhodování

Rozhodování (decision making) je jednou z funkcí myšlení. Jedná se o výběr některé z možností na základě toho, co člověk ví a co chce. Jeho součástí je porovnávající hodnocení nákladů a výnosů jednotlivých postupů – problémem je, že budoucí cena každé volby není předem známa. Součástí rozhodování je i riskování, tedy rozhodování v situaci, kdy výsledky jednotlivých voleb nejsou zaručené. Z této situace vyplývá nejistota a je potřeba zapojit hodnocení pravděpodobnosti jednotlivých možností. (Lukavský, přednášky)

Teorie rozhodování

Zpočátku byly teorie rozhodování formulovány především ekonomy, statistiky a filosofy. Často tedy kladou důraz na používání matematických modelů a aplikují je na ekonomické perspektivy. Proces rozhodování je ale zatížen mnoha zkresleními a svět kolem nás je natolik komplikovaný, že často nemůžeme vzít v potaz všechny proměnné.

Klasická teorie rozhodování

Klasická teorie rozhodování předpokládá, že lidé jsou vždy a) plně informovaní o všech možných alternativách rozhodnutí a jejich důsledcích, b) jsou nekonečně citliví k jemným rozdílům mezi těmito alternativami a c) uvažují plně racionálně. Proces rozhodování vypadá tak, že zvážíme všechny možné známé alternativy a předpokládáme, že některé alternativy mohou být neznámé. Využijeme maximální množství dostupných informací a zároveň počítáme s tím, že ne všechny relevantní informace musí být dostupné. Pečlivě zvážíme potenciální náklady a výnosy každé alternativy a spočítáme pravděpodobnost různých důsledků plynoucích z těchto alternativ a jsme si vědomi toho, že jistota ohledně těchto výsledků není možná. Například zvažuji dvě nabídky práce. Obě nabídky mají stejný nástupní plat. Zaměstnanci společnosti A mají 50% možnost zvýšení platu o 20 % po 1. roce. Ve společnosti B je 90% možnost na 10% platové zvýšení také v prvním roce. Při rozhodování vypočítám hodnotu každé alternativy. V tomto případě je to pravděpodobnost zvýšení platu násobená očekávaným užitkem (0,50 x 0,20 = 0,10; 0,90 x 0,10 = 0,09). Podobně vypočítám i ostatní faktory, zjistím tak potenciální výnosy a vyberu zaměstnání s nejvyšším užitkem.

Tato teorie představuje ideální model správného rozhodování, který je založený na zvážení všech faktorů a na informované, racionální volbě. Lidské myšlení, včetně rozhodování je ale nedokonalé a zatížené zkresleními. (Lukavský, přednášky)

Teorie subjektivního očekávaného užitku

Teorie subjektivního očekáváného užitku říká, že se rozhodujeme podle toho, co nám přinese největší subjektivní užitek. Subjektivní užitek znamená subjektivní hodnotu, kterou připisujeme výsledku. Druhým faktorem je subjektivní pravděpodobnost, kterou počítáme spíše jako odhad než jako objektivní statistický výpočet. Při očekávání zhodnotíme subjektivní užitek variant a pro tu nejlepší se rozhodneme. S jednotlivými variantami se ale pojí další faktory, například dovolená na lukrativnějším a turisticky zajímavějším místě s sebou nese riziko, že to tam bude dražší nebo přelidněné. V takové situaci se předpokládá, že vypočítáme užitek nebo neužitek každého faktoru a zjistíme tak celkovou hodnotu každé varianty.

Teorie omezené racionality

Herbert A. Simon, nositel Nobelovy ceny za ekonomii přichází s teorií omezené racionality. Tato teorie zahrnuje ještě další pojmy, pojmy maximizování a uspokojování. Při maximizování musí jedinec při rozhodování identifikovat všechny dostupné možnost a z nich si vybrat tu nejlepší. Proces rozhodování je v tomto případě totožný s klasickou teorií rozhodování. H. E. Simon identifikuje v tomto procesu 2 problémy, 1) jedinec nemusí mít k dispozici veškeré informace nebo pro něj může být nákladné tyto informace získat a 2) výpočet hodnoty jednotlivých možností a jejich srovnání může být pro rozhodujícího se jedince příliš náročný, jelikož prostředí, ve kterém se pohybujeme, je velmi komplexní. V tomto slova smyslu je naše racionalita omezená. H. E. Simon proto navrhuje metodu uspokojování (satisficing) při které se jedinec rozhoduje tak, že hodnotí jednotlivé možnosti do té doby, než najde nějakou, která je uspokojivá (satisfactory). Například při výběru auta nehodnotíme všechna auta, která bychom si mohli koupit, jen proto abychom vybrali to nejlepší z nich, ale hodnotíme pouze některá auta, která bychom si mohli koupit, do té doby, než najedeme nějaké dost dobré. To je takové auto, které splňuje nějaké naše minimální standardy adekvátnosti, například spolehlivost, pohodlí, styl, poměr cena-výkon.

Teorie vylučovací metody

Amos Tversky vysvětluje lidské rozhodování pomocí teorie vylučovací metody. Při vybírání z velkého množství alternativ nejsou lidé schopni všechny alternativy rozumně zvážit a jsou ve svém rozhodování nekonzistentní. Nejsou si jisti, kterou alternativu by měli zvolit nebo nevolí stejné alternativy ani za zdánlivě stejných podmínek. A. Tversky tvrdí, že v takovém případě si lidé stanoví nějaké minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučí všechny možnosti, které ho nesplňují. Následně zvolí jiné kritérium a znovu vyloučí všechny alternativy, které ho nesplňují. Takto pokračují, dokud jim nezbyde pouze jedna možnost. Například při výběru auta si stanovím jako kritérium cenu pod určitou částku a vyřadím všechna auta, která toto kritérium nesplňují. Následně si jako kritérium stanovím počet najetých kilometrů a opět vyřazuji auta, která toto nesplňují. Proces pokračuje, dokud nezbyde pouze jedno auto.

Teorie emočního rozhodování

Teorie emočního rozhodování neboli teorie somatických markerů, jejímž autorem je Antonio Damasio říká, že proces rozhodování je ovlivněn fyziologickými signály včetně těch, které jsou spojené s určitými emocemi. Somatické markery jsou specifické pocity spojeny s určitými předpokládanými scénáři v budoucnosti, které jsme si osvojili učením. Při rozhodování somatické markery přiřadí každé z možností nějaký emocionální prožitek, pozitivní prožitek při očekávání odměny a negativní při očekávání trestu. To vede k automatickému vyřazení negativních alternativ. Pozitivní alternativy jsou pak podrobeny vědomému procesu rozhodování.

Teorie případově založeného rozhodování

Teorie případově založeného rozhodování předpokládá, že lidé volí chování, které fungovalo v minulosti v obdobných situacích. Při rozhodování v abstraktních situacích se rozhodujeme mezi věcmi, u kterých si příliš nedokážeme představit, která z našich voleb bude více uspokojující, například při rozhodování pro určitý druh životního pojištění. Podle teorie případově založeného rozhodování si vybavíme případy lidí, kteří se rozhodli jedním nebo druhým způsobem, a to jak byli s rozhodnutím spokojení. Konečné rozhodnutí pak uděláme podle toho. Teorii lze interpretovat tak, že lidé opakují svá rozhodnutí a lze ji tedy využít při zkoumání spotřebního chování.

Prospektivní teorie vyhlídek

Autory prospektové teorie vyhlídek jsou D. Kahneman a A. Tversky. Vychází z teorie D. Bernoulliho, která předpokládá, že štěstí jedince je založeno na pociťovaném užitku z jeho majetku, nikoliv na hodnotě majetku. Prospektová teorie vyhlídek stojí za třech principech: 1) Princip referenčního bodu - pro pocit štěstí není důležitý jen pociťovaný užitek z majetku, ale také změna majetku vůči referenčnímu bodu. Například dnes má Petr i Pavel 1 milion korun. Včera měl  Petr 100 tisíc a Pavel 4 miliony. Zatímco u Petra vyvolá tato částka pocit štěstí, u Pavla vyvolá pocit deprese. 2) Princip klesající citlivosti – subjektivní rozdíl mezi 19 tisíci korunami a 20 tisíci korunami je vnímán jako menší než rozdíl mezi 1 tisícem a 2 tisíci. 3) Princip averze ke ztrátě – ztráta je pro většinu lidí větší hrozbou, než je stejný zisk lákadlem.

Limitem prospektové teorie je, že referenční bod má hodnotu nula, teorie tudíž nepracuje se zklamáním. Například máme 2 situace, v první situaci máme šanci 1 ku milionu vyhrát 1 milion korun, ve druhé situaci máme 90% šanci vyhrát 12 milionů korun a 10% šanci nezískat nic. Nezískat nic má podle prospektové teorie vyhlídek hodnotu nula, což ale neodpovídá pocitům, které člověk zažívá ve druhé situaci. Ve druhé situaci člověk zažívá silné pocity zklamání. Prospektová teorie také nepracuje s lítostí. Předpokládá, že varianty jsou hodnoceny odděleně. Pokud si ale člověk má zvolit např. mezi 90% šancí vyhrát 1 milion korun nebo jistým ziskem 150 tisíc, zvolí riskantní variantu a neuspěje, pociťuje lítost, že nebyl býval zvolil variantu bez rizika.

Výsledky výzkumů s ohledem na rozhodování ve specifických situacích

Rozhodování při zisku a nejistotě

To, jak se lidé rozhodují při nejistotě pojednává D. Bernoulli v teorii očekávaného užitku zmíněné výše. Bernoulli předpokládá, že štěstí jedince spočívá v očekávaném užitku z jeho majetku. Tento užitek počítá rovnicí, ve které máme při nějaké hře šanci p_i , že získám x_i. Očekávaný užitek této hry bude ∑p_iu(x_i), přičemž u(x_i) zachycuje užitek obdržení výsledku x_i.

Proti teorii očekávaného užitku stojí například Petrohradský paradox. Ten je odvozen od Petrohradské hry, která nabízí šanci 1:2 na výhru 2 dolarů za n=1,…,∞ pokusů. Úkolem hry je házet mincí tak dlouho, než padne panna. Když padne panna na první pokus, hráč obdrží 2 dolary, když na druhý pokus, hráč obdrží 4 dolary atd. Pravděpodobnost, že padne panna je v každém pokusu 50 % a teoreticky je tedy možné nekonečné množství pokusů. Ačkoliv má hra nekonečnou očekávanou hodnotu, pokud by lidé měli platit za vstup do této hry, většina by zaplatila méně než 10 dolarů.

Toto je způsobené averzí ke ztrátě, což je jeden z principů prospektové teorie vyhlídek. Kahneman averzi ke ztrátě pojednal například v experimentu, kdy se lidé měli rozhodnout mezi dvěma možnostmi:

• Možnost A – možnost získat 1500 dolarů s pravděpodobností 33 %, 1400 dolarů s pravděpodobností 66 % a nezískat nic s pravděpodobností 1 %
• Možnost B – získat 920 dolarů.

Kahneman ukazuje, že většina lidí si raději zvolí variantu B, přestože riziko ztráty ve variantě A je pouze 1 %. S averzí ke ztrátě souvisí také efekt vlastnictví pojednaný v části "faktory ovlivňující rozhodování".

Rozhodování v čase (intertemporal decision making)

Rozhodování v čase označuje rozhodnutí, která zahrnují vybírání mezi možnostmi dostupnými v různém čase v budoucnu. Rozhodování v čase vyžaduje rozhodnutí zda vyšší finanční odměna stojí za čekání navíc nebo zda je pro jedince výhodnější vybrat si nižší odměnu, ale dříve. Rozhodování v čase je charakterizováno časovou preferencí. Lidé preferují získat nějakou odměnu např. 10 dolarů teď než ekvivalentní odměnu později. Rozsah časové preference lze kvantifikovat jako procento nárůstu velikosti odměny potřebné k vyrovnání zpoždění. Pokud by toto procento bylo například 20 %, znamenalo by to, že vybrat si 10 dolarů teď je stejně lákavá nabídka jako vybrat si 12 dolarů za měsíc.

Lidé, kteří mají tendenci volit menší, ale dřívější odměnu, skórují výše v impulzivitě a extraverzi, roli může hrát také inteligence či socioekonomický status.

Rozhodování při více kritériích (multi-attribute decision making)

Rozhodování při více kritériích zahrnuje rozhodování se o preferencích a to tím způsobem, že zhodnotíme omezený set alternativ a určíme priority na základě několika konfliktních atributů. Například při kupování auta můžeme zvažovat cenu, pohodlí, bezpečnost, design či spotřebu.

Příkladem rozhodování při více kritériích je následující úloha:

Jste v nákupním centru, kde si chcete koupit sako za 125 dolarů a kalkulačku za 15 dolarů. V papírnictví Vás informují, že kalkulačka, kterou si chcete koupit, je v pobočce vzdálené 20 min autem ve slevě za 10 dolarů. Pojedete pro kalkulačku do jiné pobočky?

Alternativa v této úloze kombinuje finanční výhodu s nevýhodou nepohodlí. V této situaci bylo 63 % respondentů ochotno dojet do jiné pobočky, kvůli snížené ceně. Pokud ale bylo zadáno, že sako stálo 15 dolarů a kalkulačka 125 dolarů bylo už jen 29 % respondentů ochotno jet kvůli slevě 5 dolarů na kalkulačce do jiné pobočky.

Naše rozhodnutí tedy ovlivňují různé faktory. Může se jednat právě o výši ceny, ale i kvalitu produktů nebo zarámování jednotlivých variant. S tím souvisí také efekty podobnosti a přitažlivosti, které popisují, jak se rozhodování mění, pokud je ke dvěma alternativám přidána třetí. Tyto efekty pojednávám v části „faktory ovlivňující rozhodování“

Rozhodování založené na zkušenosti (experience-based decision making)

Rozhodování založené na zkušenosti se velmi liší od rozhodování založeného na popisu událostí. Při rozhodování založeném na popisu máme k dispozici informace o pravděpodobnosti jednotlivých událostí, tyto informace běžně čerpáme z předpovědi počasí, příbalového letáku u léků nebo různých prospektů a brožur. Rozhodování založené na zkušenosti se odehrává v situacích, kdy nemůže data čerpat z externích zdrojů. Jedná se o situace, kdy se rozhodujeme, zda přeběhnout silnici mimo přechod, jít na rande či zálohovat data v počítači.

Pokud se lidé rozhodují podle popisu, mají tendenci nadhodnocovat vzácné události, naopak pokud se rozhodují podle zkušenosti mají tendenci vzácné události podhodnocovat. Děje se tak z toho důvodu, že lidé spoléhají na relativně malý vzorek informací a nadhodnocují události nedávné.

Úloha na rozhodování dle popisu může vypadat následovně:

Vyberte jednu z následujících možností

• Možnost A – získat 4 dolary s pravděpodobností 0.8 a nezískat nic s pravděpodobností 0.2
• Možnost B – získat 3 dolary s jistotou

Úloha na rozhodování se na základě zkušenosti může vypadat následovně:

Na obrazovce počítače se promítají 2 tlačítka, po stisknutí každého z tlačítek proband obdrží nějakou odměnu, neví ale jak vysokou nebo s jakou pravděpodobností. Tlačítko A může vést k výplatě 4 dolarů nebo 0 dolarů podle výše zmíněné distribuce, zatímco tlačítko B povede k výplatě 3 dolarů vždy. Proband opakovaně vybírá mezi tlačítky a získává tak zkušenost s distribucí výplaty.

Pokud se probandi mohli rozhodovat na základě popisu, vybírali možnost A pouze ve 20 %, pokud se rozhodovali na základě zkušenosti, vybírali možnost A mnohem více, a to v 63 %. Při rozhodování na základě zkušenosti podhodnocovali možnost nevyhrát nic a naopak, při rozhodování na základě popisu možnost nevyhrát nic nadhodnocovali.

Dynamické rozhodování

Pro dynamické rozhodování je typické, že 1) pro dosažení cíle je třeba provést sérii akcí, 2) akce jsou na sobě závislé, takže pozdější rozhodnutí závisí na předchozích akcích, 3) prostředí se mění jednak v důsledku předchozích akcí a jednak spontánně. Při výzkumu dynamického rozhodování jsou použity tzv. mikrosvěty, počítačové simulace analogické k reálným situacím.

V experimentech s dynamickým rozhodováním se ukazuje, že lidé plánují pouze pár kroků dopředu a rozhodují se hůře, pokud je zpětná vazba oddálená. Příkladem je tzv. Beer distribution game, ve které jednotliví hráči představují jednotlivé komponenty zásobování piva. Součástí hry je zpoždění mezi zadáním objednávky a obdržením objednaných jednotek piva. Pokud některé z rolí dojde pivo, dostane pokutu 1 dolar za každý případ. To může participanty vést k přehnanému zásobování, aby byli schopni naplnit jakýkoliv budoucí požadavek. Když následně se zpožděním obdrží všechny své objednávky, zjistí, že jsou zásobeni až příliš a dramaticky své objednávky sníží. Průmysl tak zažívá velké výkyvy.

Faktory ovlivňující rozhodování

Naše rozhodování je ovlivněno mnoha efekty a zkresleními, které představují jeden z důvodů, proč nejsme schopni se rozhodovat v souladu s klasickou teorií rozhodování. Tyto efekty mohou být v některých situacích přínosné a rozhodování usnadňovat, ale také mohou vést k významným chybám. Těmito zkresleními jsou:

• efekt ztracených investic (sunk-cost fallacy)
• efekt kognitivního rámce (framing)
• iluzorní korelace (illusory correlation)
• retrospektivní předsudek (hindsight bias)
• vnímaná oprávněnost (perceived legitimacy)
• očekávaná lítost (anticipated regret)
• efekt podobnosti (similarity effect)
• efekt přitažlivost (attraction effect)
• preference pro risk
• efekt vlastnictví (ednowment effect)

Efekt ztracených investic (sunk-cost fallacy) je zkreslení pozorované zejména u ekonomických rozhodnutí. Jedná se o tendenci pokračovat v úsilí poté, co už jsme do předmětu našeho zájmu investovali nějaké peníze, čas nebo úsilí. Ukazuje se, že lidé zvažují své předchozí investice, když se rozhodují, jaké další kroky podniknout. Výzkumníci například prodali studentům univerzity roční permanentku do studentského divadla. Jedné třetině studentů prodali permanentku za 15 dolarů, druhé třetině za 13 dolarů a třetí třetině za 8 dolarů. Ti studenti, kteří měli vstupenky nejdražší, navštěvovali během roku divadlo nejčastěji. Ti, kteří investovali do vstupenek nejvíce, byli nejvíce motivovaní divadlo navštěvovat, a to přestože náklady a výhody návštěvy divadla byly pro všechny studenty stejné.

Iluzorní korelace (illusory correlation) představuje zkreslení, při které předpokládáme korelaci mezi dvěma jevy, mezi kterými ve skutečnosti korelace není. Tento jev je ovlivněn stereotypy. Hamilton a Guilford (1976) prezentovali účastníkům studie několik vět, které popisovali buď žádoucí nebo nežádoucí chování. Účastníci měli odhadnout jak moc toto chování projevovali členové etnické menšiny nebo většiny. Ukázalo se, že účastníci nadhodnocovali frekvenci nežádoucího chování projeveného etnickou menšinou.

Retrospektivní předsudek (hindsight bias) popisuje zkreslení, kdy se nám potom, co se rozhodneme, jeví situace zpětně jako snadno čitelná. Zpětně dokážeme snadno určit, proč se něco nějak stalo. Například po rozpadu vztahu si uvědomíme, co všechno vedlo k jeho konci. Kvůli retrospektivnímu předsudku nehodnotíme proces našeho rozhodování na základě toho, jestli byl rozumný, ale na základě toho, jestli vedl k dobrému nebo špatnému výsledku. Ve společnosti se toto zkreslení projevuje tendencí vinit ty, kteří dělají rozhodnutí, například politiky, diplomaty či finanční poradce z toho, že se rozhodují špatně. Ve skutečnosti jsou jejich rozhodnutí často adekvátní, ale vlivem dalších faktorů nevyjdou nebo nevedou k očekávanému výsledku.

Vnímaná oprávněnost (perceived legitimacy) představuje způsob, jakým si lidé ospravedlňují svou volbu. Tversky a Shariff požádali studenty, aby si představili, že mají šanci koupit levnou letenku na Hawai. Studenti se pro koupi měli rozhodnout hned nebo si připlatit 5 dolarů, pokud by chtěli rozhodnutí odložit na pozítří. Studenti si zároveň měli představit, že právě dopsali obtížnou zkoušku. V jedné verzi studenti věděli, že ve zkoušce obstáli, ve druhé verzi věděli že neobstáli a ve třetí verzi ještě nevěděli výsledek, ale měli se ho dozvědět právě pozítří. Studenti, kteří už znali výsledek zkoušky si dovolenou koupili hned ve stejné míře a to bez ohledu na výsledek. Studenti, kteří ještě výsledek neznali, si dovolenou koupili okamžitě pouze ve 32 %. Tyto výsledky mohou být vysvětleny vnímanou oprávněností. Studenti, kteří uspěli, měli pocit, že si dovolenou zaslouží, protože zkoušku zvládli. Studenti, kteří ve zkoušce selhali, měli pocit, že si dovolenou také zaslouží, protože si potřebují po zkažené zkoušce odpočinout. Studenti, kteří ještě výsledek zkoušky neznali, neměli dostatečně dobrý důvod si dovolenou koupit.

Očekávaná lítost (anticipated regret) je zkreslení, které vysvětluje, jak naše rozhodování ovlivňují emoce, které spojujeme s jednotlivými možnostmi. Máme tendenci se vyhýbat lákavým možnostem, pokud očekáváme následnou lítost. S očekávanou lítostí je spojen i efekt opomínání (ommision bias), při kterém jedinci dávají přednost nečinnosti před akcí. Například rodiče se měli rozhodnout, jestli nechají naočkovat své dítě. Když mělo očkování možné fatální následky (určitá pravděpodobnost úmrtí dítěte), mnoho rodičů se rozhodlo své dítě neočkovat, přestože pravděpodobnost úmrtí v důsledku očkování byla mnohem nižší než pravděpodobnost úmrtí dítěte na nemoc, proti které mělo očkování chránit. Rodiče očekávali lítost, pokud by způsobili smrt dítěte. Svou nečinností však riziko iracionálně zvyšují.

Efekt podobnosti a efekt přitažlivosti

Efekt podobnosti (similarity effect) a efekt přitažlivosti (attraction effect) jsou dva protichůdné efekty, které lze pozorovat v situacích, kdy ke dvou alternativám přidáme třetí alternativu – návnadu. Efekt podobnosti se odehrává, pokud je alternativa podobná a zároveň konkurenční (tedy v důsledku téměř shodná) s jednou z alternativ. Přidání takové návnady snižuje pravděpodobnost výběru podobné alternativy. Efekt přitažlivosti se odehrává také pokud je návnada podobná jedné z alternativ, ale nevyrovná se jí. To naopak zvyšuje pravděpodobnost výběru podobné alternativy. Tyto efekty mohou vést k narušení racionálního rozhodování, jelikož přítomnost dvou podobných alternativ vede k ignorování té alternativy, která se liší.

Preference pro risk je tendence lidí vybrat si rizikovou alternativu, pokud jsou všechny varianty zahrnují ztrátu. D. Kahneman a A. Tversky dali účastníkům studie situaci ve které si měli představit, že právě dostali 1000 dolarů a následně zvolit jednu ze dvou alternativ.

• Situace A: Navíc k tomu, co vlastníte, jste dostali 1000 dolarů. Nyní si zvolte jednu z možností: 50% šance získat 1000 dolarů nebo s jistotou dostat 500 dolarů
• Situace B:  Navíc k tomu, co vlastníte, jste dostali 2000 dolarů. Nyní si zvolte jednu z možností: 50% šance ztratit 1000 dolarů nebo s jistotou ztratit 500 dolarů

Zatímco v situaci A většina účastníků zvolila jistotu, v situaci B většina účastníků riskovala. Pokud by účastníci jednali racionálně, zvolili by si v obou případech jistotu a v obou případech by tak navíc ke svým penězům získali 1500 dolarů. V situaci kdy obě možnosti zahrnovaly ztrátu, byla jejich averze k jisté ztrátě tak silná, že si raději zvolili riziko.

Efekt vlastnictví

Efekt vlastnictví (endownment effect) popisuje citové pouto k věcem, které vlastníme, které může způsobit, že nejsme ochotni směnit věc za odpovídající protihodnotu. Efekt vlastnictví je projevem averze ke ztrátě.

Dalšími faktory ovlivňující rozhodování může být hráčský klam (gambler´s fallacy) nebo efekt zarámování (framing), které jsou vysvětlené v článku posuzování, jelikož se vztahují i k němu.

Konflikt v rozhodování

Konflikt znamená nějaký vnitřní rozpor, střetávání protichůdných tendencí. Toto střetávání vytváří napětí a dochází tak k narušení rovnováhy. Rozhodnutí se pro jednu z alternativ pomáhá rovnováhu obnovit.

Konflikty můžeme dělit na interpersonální a instrapersonální nebo na intraskupinový a meziskupinový. Intrapersonální konflikt je vnitřní, jeho obsahem je střetávání protichůdných sil reprezentujících nějaké cíle či potřeby. Rozpor nevzniká, protože někdo brání jejich dosažení, ale protože existuje rozpor v těch cílech či potřebách samotných. Jedná se o „střet zájmů“. Interpersonální konflikt je pak rozpor mezi dvěma či více osobami. Jednotlivý aktéři v něm sledují vlastní cíle a mají vlastní postoje, které mohou být protichůdné vůči cílům a postojům ostatních. Intraskupinový konflikt je konflikt uvnitř skupiny. Tento typ konfliktu může mít různou strukturu, například může být v konfliktu jedinec vůči skupině, dyáda a zbytek skupiny, či více členů skupiny mezi sebou. A jeho předmětem mohou být určité skupinové charakteristiky, například kolektivní práva, skupinové role nebo pozice. Meziskupinový konflikt se odehrává mezi dvěma nebo více skupinami. Takové konflikty mohou být intenzivnější než konflikty mezi jedinci, kvůli existenci fenoménů spjatých s působením skupiny jako je například skupinová polarizace, deindividuace, sociální identita nebo sociální zahálení.

Teorie konfliktu

Jedním z autorů teorie konfliktu je A. R. Lurija. Své poznatky odvodil z výzkumu asociací a použitím přístroje, který zachycoval fyziologické komponenty prožívání konfliktu. Podle něj vzniká konflikt z několika důvodů: a) je zabráněno odreagování vzrušení chováním, b) je nedostatek pohotovosti k akci a c) potlačené aktivity jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů. (Lukavský, přednášky)

Druhým autorem teorie konfliktu je K. Lewin. Lewinovým přínosem je typologizace konfliktů, které dělí na konflikt apetence-apetence, averze-averze a averze-apetence. Konflikt typu apetence-apetence znamená rozhodování se mezi dvěma alternativami, které obsahují pozitivní. Příkladem může být metafora Buridanova osla, který stál mezi dvěma kupkami sena stejné velikosti a kvality a zemřel hladem, protože se nedokázal rozhodnout, z které kupky si má vzít. Konflikt typu averze-averze znamená rozhodování se mezi dvěma alternativami, které jsou negativní. Při tomto typu konfliktu je pro nás nejobtížnější se rozhodnout a máme tendenci takové rozhodnutí oddalovat. Například pokud se mám rozhodnout, jestli zaplatím vysokou pokutu nebo budu vykonávat trest v podobě veřejně prospěšných prací. Konflikt typu averze-apetence se v nás odehrává, pokud jsme nějakou činností zároveň přitahováni i odpuzováni. Například když chce malé dítě vylézt na strom, ale bojí se. V takovém případě je často volen nějaký náhradní cíl. (Lukavský, přednášky)

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek PhDr. Dalibora Vobořila, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci kurzu Základy obecné psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Další doporučená literatura

• Peterson, M. (2013). An Introduction to Decision Theory. Cambridge University Press.

Odkazy na související články

Posuzování

Pojetí myšlení v psychologii. Teorie myšlení.

Exekutivní funkce a plánování

Klíčová slova

Myšlení, Rozhodování při nejistotě, Konflikt