Interkulturní komunikace: Porovnání verzí

m (Přidáno slovo do mého vlastního článku.)
 
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od stejného uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
−
''„Interkulturní [[komunikace]] (intercultural communication) je termín, označující procesy interakce a sdělování probíhající v nejrůznějších typech situací, při nichž jsou komunikujícími partnery příslušnici [[jazyk|jazykově]] a/nebo [[kultura|kulturně]] odlišných etnik, národů, rasových či náboženských společenství.“''<ref name="průcha">PRŮCHA, Jan. <i>Interkulturní komunikace</i>. Praha: Grada, 2010.</ref><br />
+
''„'''Interkulturní [[komunikace]]''' (intercultural communication) je termín, označující procesy interakce a sdělování probíhající v nejrůznějších typech situací, při nichž jsou komunikujícími partnery příslušnici [[jazyk|jazykově]] a/nebo [[kultura|kulturně]] odlišných etnik, národů, rasových či náboženských společenství.“''<ref name="průcha">PRŮCHA, Jan, 2010a. Interkulturní komunikace. Vyd. 1. Praha: Grada. Psyché. ISBN 978-80-247-3069-1.</ref><br />
  
 
Lze použít i méně používané výrazy „mezikulturní komunikace“ a „komunikace mezi kulturami“, v angličtině je možné se setkat s "cross-cultural communication" nebo "multikultural communication".  
 
Lze použít i méně používané výrazy „mezikulturní komunikace“ a „komunikace mezi kulturami“, v angličtině je možné se setkat s "cross-cultural communication" nebo "multikultural communication".  
Řádek 5: Řádek 5:
  
 
== Interkulturní komunikace jako věda ==
 
== Interkulturní komunikace jako věda ==
−
[[Výzkum|Výzkumy]] mají poměrně krátkou [[historie|historii]]. Je tomu tak proto, že většina vědců nepociťovala potřebu se [[Sociální komunikace|sociální komunikací]] vůbec zabývat. Česká/československá věda v této oblasti byla výrazně pozadu za světovou. <br />Zahraniční vývoj oboru byl mnohem intenzivnější a rozsáhlejší a byl zapříčiněn hlavně praktickými potřebami po 2. světové válce, kdy mohutná expanze Spojených států amerických do ostatních zemí vyvolala potřebu komunikace různých kultur, zejména Američanů s Japonci a dalšími asijskými národy a Evropany. Vznikla potřeba [[diplomacie|diplomatů]], obchodníků apod.<ref name="průcha" />
+
[[Výzkum|Výzkumy]] mají poměrně krátkou historii. Je tomu tak proto, že většina vědců nepociťovala potřebu se [[Sociální komunikace|sociální komunikací]] vůbec zabývat. Česká/československá věda v této oblasti byla výrazně pozadu za světovou. <br />Zahraniční vývoj oboru byl mnohem intenzivnější a rozsáhlejší a byl zapříčiněn hlavně praktickými potřebami po 2. světové válce, kdy mohutná expanze Spojených států amerických do ostatních zemí vyvolala potřebu komunikace různých kultur, zejména Američanů s Japonci a dalšími asijskými národy a Evropany. Vznikla potřeba [[diplomacie|diplomatů]], obchodníků apod.<ref name="průcha" />
  
  
Řádek 13: Řádek 13:
 
Ve [[Verbální komunikace|verbální komunikaci]] rozeznáváme rozdíl mezi kulturami s nízkým a vysokým komunikačním [[kontext|kontextem]]. Nízký komunikační kontext je rozšířený v kulturách vyjadřujících se explicitně, tj. vše, co chceme sdělit, vyjádříme jasně a není nutné sdělení interpretovat z kontextu. Takováto forma komunikace je používána zejména Němci, Švýcary, Nizozemci a Skandinávci. V obchodních jednáních jim nedělá problém vyjádřit např. otevřený nesouhlas, což může partnery ze zemí s vyšším komunikačním kontextem zaskočit. Vysoký komunikační kontext je charakteristický pro méně otevřeně se vyjadřující kultury. Bývá nutné dojít ke skutečnému obsahu pochopením kontextu, doprovodného neverbálního chování apod. Tento styl komunikace je běžný pro národy jižní Evropy (Italy, Španěly, Francouze) a mnoho asijských kultur. Pro Japonce je typické v pracovních jednáních nevyjadřovat jednoznačný nesouhlas. Odkazují pak na blíže nedefinované problémy nebo mění téma. Není to však znakem neupřímnosti ale kulturním znakem Japonců, přímé negativní vyjádření je považováno za nezdvořilé.<ref name="průcha" /><br />
 
Ve [[Verbální komunikace|verbální komunikaci]] rozeznáváme rozdíl mezi kulturami s nízkým a vysokým komunikačním [[kontext|kontextem]]. Nízký komunikační kontext je rozšířený v kulturách vyjadřujících se explicitně, tj. vše, co chceme sdělit, vyjádříme jasně a není nutné sdělení interpretovat z kontextu. Takováto forma komunikace je používána zejména Němci, Švýcary, Nizozemci a Skandinávci. V obchodních jednáních jim nedělá problém vyjádřit např. otevřený nesouhlas, což může partnery ze zemí s vyšším komunikačním kontextem zaskočit. Vysoký komunikační kontext je charakteristický pro méně otevřeně se vyjadřující kultury. Bývá nutné dojít ke skutečnému obsahu pochopením kontextu, doprovodného neverbálního chování apod. Tento styl komunikace je běžný pro národy jižní Evropy (Italy, Španěly, Francouze) a mnoho asijských kultur. Pro Japonce je typické v pracovních jednáních nevyjadřovat jednoznačný nesouhlas. Odkazují pak na blíže nedefinované problémy nebo mění téma. Není to však znakem neupřímnosti ale kulturním znakem Japonců, přímé negativní vyjádření je považováno za nezdvořilé.<ref name="průcha" /><br />
  
−
Prevencí před nedorozuměními a [[Konflikty|konflikty]] je znalost komunikační etikety. Ta je po znalosti jazyka nejdůležitější vlastností pro bezchybnou interkulturní komunikaci a je spjata s konvencemi a rituály, které doprovázejí [[sociální styk]]. Příkladem může být rozdílnost neverbálních pozdravů - podání ruky, poklona, polibek… Tyto [[rituály]] jsou velmi rozdílné i u jednotlivých evropských národů. Pravidlem bývá, že čím severněji národ sídlí, tím více tlumí emoce (Švédové, Finové, Norové), naopak výrazné projevy emocí můžeme zaznamenat u národů jižních (Italové, Francouzi, Španělé). Pro Japonce a Číňany je typické úplné skrývání pocitů, vděčí tomu za přídomek „nevyzpytatelní”. Děti se tomuto [[chování]] [[Učení|učí]] již od narození.<ref name="průcha" /><br />
+
Prevencí před nedorozuměními a [[Konflikty|konflikty]] je znalost komunikační etikety. Ta je po znalosti jazyka nejdůležitější vlastností pro bezchybnou interkulturní komunikaci a je spjata s konvencemi a rituály, které doprovázejí [[sociální styk]]. Příkladem může být rozdílnost neverbálních pozdravů - podání ruky, poklona, polibek… Tyto rituály jsou velmi rozdílné i u jednotlivých evropských národů. Pravidlem bývá, že čím severněji národ sídlí, tím více tlumí emoce (Švédové, Finové, Norové), naopak výrazné projevy emocí můžeme zaznamenat u národů jižních (Italové, Francouzi, Španělé). Pro Japonce a Číňany je typické úplné skrývání pocitů, vděčí tomu za přídomek „nevyzpytatelní”. Děti se tomuto [[chování]] [[Učení|učí]] již od narození.<ref name="průcha" /><br />
  
 
Znalost a osvojení specifických národních a etnických zvyků společně s jazykem se nazývá [[interkulturní kompetence|interkulturní kompetencí]]. Je však velmi těžko měřitelná, použitelná až v praxi.  
 
Znalost a osvojení specifických národních a etnických zvyků společně s jazykem se nazývá [[interkulturní kompetence|interkulturní kompetencí]]. Je však velmi těžko měřitelná, použitelná až v praxi.  
Řádek 35: Řádek 35:
 
Integrací se rozumí přizpůsobení kultury okolí, které jim dává stejná práva a možnosti např. vzdělání či zaměstnání.<ref>HUMEČKOVÁ, Jana, 2006. Aplikace mezinárodního právního rámce v České republice a zákaz diskriminace: diskriminace osob se zdravotním postižením. In: Antidiskriminační vzdělávání a veřejná správa v ČR: příručka pro zaměstnance veřejné správy. Praha: Multikulturní centrum Praha, s. 19-25. ISBN 978-80-239-9597-8.</ref> V průběhu integrace jsou migrantům vlastní kultury dvě, kdy je původní kultura zatlačena do pozadí, ale stále dochází k jejímu symbolickému zachovávání. Tak je tomu zejména u první generace migrantů.<ref>MORAVCOVÁ, Mirjam, 2008. Kulturní rozměr existence etnických menšin v České republice (Cultural Dimension of Existence of Ethnic Minorities in the Czech Republik). In: Etnické komunity v kulturním kontextu. Vyd. 1. Praha: Ermat, s. 11-40. ISBN 978-80-87178- 01-0. Dostupný také elektronicky jako preprint v prostorách Národní knihovny ČR: http://kramerius4.nkp.cz/search/i.jsp?pid=uuid:44b84620-b600-11e4-a7a2-005056827e51.</ref><br />
 
Integrací se rozumí přizpůsobení kultury okolí, které jim dává stejná práva a možnosti např. vzdělání či zaměstnání.<ref>HUMEČKOVÁ, Jana, 2006. Aplikace mezinárodního právního rámce v České republice a zákaz diskriminace: diskriminace osob se zdravotním postižením. In: Antidiskriminační vzdělávání a veřejná správa v ČR: příručka pro zaměstnance veřejné správy. Praha: Multikulturní centrum Praha, s. 19-25. ISBN 978-80-239-9597-8.</ref> V průběhu integrace jsou migrantům vlastní kultury dvě, kdy je původní kultura zatlačena do pozadí, ale stále dochází k jejímu symbolickému zachovávání. Tak je tomu zejména u první generace migrantů.<ref>MORAVCOVÁ, Mirjam, 2008. Kulturní rozměr existence etnických menšin v České republice (Cultural Dimension of Existence of Ethnic Minorities in the Czech Republik). In: Etnické komunity v kulturním kontextu. Vyd. 1. Praha: Ermat, s. 11-40. ISBN 978-80-87178- 01-0. Dostupný také elektronicky jako preprint v prostorách Národní knihovny ČR: http://kramerius4.nkp.cz/search/i.jsp?pid=uuid:44b84620-b600-11e4-a7a2-005056827e51.</ref><br />
  
−
Postupně proces integrace přechází do procesu [[asimilace]].<br />
+
Postupně proces integrace přechází do procesu asimilace.<br />
  
 
Druhým způsobem je soužití v tzv. multikultuře, kdy je jedinec respektován a ceněn pro svou [[individualita|individualitu]] a uchovává si své osobní kulturní znaky a zvyky. <br />
 
Druhým způsobem je soužití v tzv. multikultuře, kdy je jedinec respektován a ceněn pro svou [[individualita|individualitu]] a uchovává si své osobní kulturní znaky a zvyky. <br />
  
−
V případě nucené i dobrovolné [[separace]] nepovažují migranti za důležité svou původní kulturu opouštět a přizpůsobovat se nové. <ref name="průcha" /><br />
+
V případě nucené i dobrovolné separace nepovažují migranti za důležité svou původní kulturu opouštět a přizpůsobovat se nové. <ref name="průcha" /><br />
  
 
Marginalizaci si vybírají migranti odmítající kontakt jak s majoritní společností, tak s jinými migranty stejně si podobně kulturně orientovanými.<ref name="průcha" />
 
Marginalizaci si vybírají migranti odmítající kontakt jak s majoritní společností, tak s jinými migranty stejně si podobně kulturně orientovanými.<ref name="průcha" />
 
   
 
   
 +
 +
== Interkulturní komunikace v knihovnách ==
 +
''„Interkulturní nebo multikulturní knihovnická práce zahrnuje všechny služby a nabídky knihoven, které vycházejí vstříc potřebám multikulturní společnosti a jejích členů.“''<ref name="spol">Společné cesty: veřejné knihovny ve střední Evropě a skupiny obyvatelstva ohrožené sociálním vyloučením : mezinárodní seminář Ostrava, 10.-11.11.2008 = Gemeinsame Wege : öffentliche Bibliotheken in Mitteleuropa und die von sozialer Ausgrenzung bedrohten Bevölkerungsgruppen : internationales Seminar Ostrava, 10.-11.11.2008. Praha: Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, 2009. Aktuality SKIP. ISBN 978-80-85851-19-9.</ref> Tyto služby by neměly být jakýmsi bonusem nad rámec běžných služeb knihoven ale jejich plnohodnotnou součástí. <br />
 +
 +
Jedná se zejména o zpřístupňování a poskytování informací o hostitelské zemi v případě cizinců, týkající se vlastní i cizí kultury a etnika, budování [[fond|fondů]] v cizích jazycích a z vícejazyčných publikací, možnost používání PC v mateřském jazyce se správným zobrazováním znaků nebo pořádání vzdělávacích a zábavných akcí pro minoritu i setkávání minority s majoritou. Ke zprostředkování jiného pohledu a osobních zkušeností mohou sloužit i tzv. [[živé knihovny]]. <br />
 +
 +
Největší zájem z řad cizinců je v Německu např. o obrázkové knihy a knihy k předčítání v rodném jazyce, náboženské knihy, kuchařky a jazykové učebnice.<ref name="spol" />  <br />
 +
 +
  
 
== Odkazy ==
 
== Odkazy ==
Řádek 51: Řádek 60:
 
* PRŮCHA, Jan, 2010a. Interkulturní komunikace. Vyd. 1. Praha: Grada. Psyché. ISBN 978-80-247-3069-1.
 
* PRŮCHA, Jan, 2010a. Interkulturní komunikace. Vyd. 1. Praha: Grada. Psyché. ISBN 978-80-247-3069-1.
 
* GARMASH, Sofya. Bariéry při využívání knihovnických služeb migranty z Běloruska, Ruska a Ukrajiny. Praha, 2016. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí práce Bc. Kateřina Nekolová, M.A.
 
* GARMASH, Sofya. Bariéry při využívání knihovnických služeb migranty z Běloruska, Ruska a Ukrajiny. Praha, 2016. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí práce Bc. Kateřina Nekolová, M.A.
 +
* Společné cesty: veřejné knihovny ve střední Evropě a skupiny obyvatelstva ohrožené sociálním vyloučením : mezinárodní seminář Ostrava, 10.-11.11.2008 = Gemeinsame Wege : öffentliche Bibliotheken in Mitteleuropa und die von sozialer Ausgrenzung bedrohten Bevölkerungsgruppen : internationales Seminar Ostrava, 10.-11.11.2008. Praha: Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, 2009. Aktuality SKIP. ISBN 978-80-85851-19-9.
  
 
=== Zdroj obrázků ===  
 
=== Zdroj obrázků ===  
 
* GARMASH, Sofya. Bariéry při využívání knihovnických služeb migranty z Běloruska, Ruska a Ukrajiny. Praha, 2016. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí práce Bc. Kateřina Nekolová, M.A.
 
* GARMASH, Sofya. Bariéry při využívání knihovnických služeb migranty z Běloruska, Ruska a Ukrajiny. Praha, 2016. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí práce Bc. Kateřina Nekolová, M.A.
 +
 +
=== Související články ===
 +
[[Mezikulturní psychologie]], [[Komunikace]], [[Sociální komunikace]], [[Interpersonální vztahy]]

Aktuální verze z 27. 1. 2018, 17:30

„Interkulturní komunikace (intercultural communication) je termín, označující procesy interakce a sdělování probíhající v nejrůznějších typech situací, při nichž jsou komunikujícími partnery příslušnici jazykově a/nebo kulturně odlišných etnik, národů, rasových či náboženských společenství.“[1]

Lze použít i méně používané výrazy „mezikulturní komunikace“ a „komunikace mezi kulturami“, v angličtině je možné se setkat s "cross-cultural communication" nebo "multikultural communication".


Interkulturní komunikace jako věda

Výzkumy mají poměrně krátkou historii. Je tomu tak proto, že většina vědců nepociťovala potřebu se sociální komunikací vůbec zabývat. Česká/československá věda v této oblasti byla výrazně pozadu za světovou.
Zahraniční vývoj oboru byl mnohem intenzivnější a rozsáhlejší a byl zapříčiněn hlavně praktickými potřebami po 2. světové válce, kdy mohutná expanze Spojených států amerických do ostatních zemí vyvolala potřebu komunikace různých kultur, zejména Američanů s Japonci a dalšími asijskými národy a Evropany. Vznikla potřeba diplomatů, obchodníků apod.[1]


Interkulturní komunikace mezi národy a etniky

Etnikum zahrnuje stejný původ, jazyk a kulturu, kdežto národ „osobité a uvědomělé kulturní a politické společenství, na jehož utváření mají největší vliv společné dějiny a společné území.“[2]

Ve verbální komunikaci rozeznáváme rozdíl mezi kulturami s nízkým a vysokým komunikačním kontextem. Nízký komunikační kontext je rozšířený v kulturách vyjadřujících se explicitně, tj. vše, co chceme sdělit, vyjádříme jasně a není nutné sdělení interpretovat z kontextu. Takováto forma komunikace je používána zejména Němci, Švýcary, Nizozemci a Skandinávci. V obchodních jednáních jim nedělá problém vyjádřit např. otevřený nesouhlas, což může partnery ze zemí s vyšším komunikačním kontextem zaskočit. Vysoký komunikační kontext je charakteristický pro méně otevřeně se vyjadřující kultury. Bývá nutné dojít ke skutečnému obsahu pochopením kontextu, doprovodného neverbálního chování apod. Tento styl komunikace je běžný pro národy jižní Evropy (Italy, Španěly, Francouze) a mnoho asijských kultur. Pro Japonce je typické v pracovních jednáních nevyjadřovat jednoznačný nesouhlas. Odkazují pak na blíže nedefinované problémy nebo mění téma. Není to však znakem neupřímnosti ale kulturním znakem Japonců, přímé negativní vyjádření je považováno za nezdvořilé.[1]

Prevencí před nedorozuměními a konflikty je znalost komunikační etikety. Ta je po znalosti jazyka nejdůležitější vlastností pro bezchybnou interkulturní komunikaci a je spjata s konvencemi a rituály, které doprovázejí sociální styk. Příkladem může být rozdílnost neverbálních pozdravů - podání ruky, poklona, polibek… Tyto rituály jsou velmi rozdílné i u jednotlivých evropských národů. Pravidlem bývá, že čím severněji národ sídlí, tím více tlumí emoce (Švédové, Finové, Norové), naopak výrazné projevy emocí můžeme zaznamenat u národů jižních (Italové, Francouzi, Španělé). Pro Japonce a Číňany je typické úplné skrývání pocitů, vděčí tomu za přídomek „nevyzpytatelní”. Děti se tomuto chování učí již od narození.[1]

Znalost a osvojení specifických národních a etnických zvyků společně s jazykem se nazývá interkulturní kompetencí. Je však velmi těžko měřitelná, použitelná až v praxi.


Předsudky a etnofaulismy

Historická bádání a lingvistika dokládají, že již v nejstarších starověkých společnostech byly pozorovány nejen odlišnosti jazyků, ale také specifické postoje a předsudky k jiným etnikům a jejich jazykům. Jedním z projevů takových předsudků jsou zvláštní jazykové výrazy, tzv. etnofaulismy. Mohou mít humorný, zesměšňující charakter, vyskytují se ale i negativní, nepřátelské. Příkladem takových mohou být „rákosníci” jako označení pro Vietnamce či „černé huby” pro Romy nebo černochy.[1]

Etnické a národní stereotypy a etnofaulismy se vyskytují ve všech kulturách a jazycích. To může být způsobeno i rozdílným vnímání světa skrze jazyk. Tato teorie se nazývá jazykovým relativismem a její podstata spočívá v názoru, že myšlení lidí a jejich vnímání a chápání okolního světa je určováno charakterem jazyka, kterým mluví. Rozdíly mezi jazyky tedy zapříčiňují i rozdílné interpretace světa, včetně vnímání ostatních lidí. Jazyk by tedy byl určujícím parametrem lidského vědomí, chování a prožívání. V komunikaci příslušníků různých kultur by nikdy nebylo možné dosáhnout absolutního porozumění. Odpůrci této teorie uvádějí, že myšlení nelze zjednodušit pouze na jazyk.[1]


Proces adaptace

Jedním ze způsobů zajištění bezkonfliktního soužití je nutný proces adaptace (akulturace), „v němž dochází ke kulturním změnám trvalým stykem dvou nebo více kultur. Akulturace zahrnuje jak přebírání jedněch prvků z jiné kultury, tak vylučování jiných nebo jejich přetváření." [1]

Existují čtyři strategie adaptace: integrace, asimilace, separace a marginalizace.


Bez názvu.jpg

Integrací se rozumí přizpůsobení kultury okolí, které jim dává stejná práva a možnosti např. vzdělání či zaměstnání.[3] V průběhu integrace jsou migrantům vlastní kultury dvě, kdy je původní kultura zatlačena do pozadí, ale stále dochází k jejímu symbolickému zachovávání. Tak je tomu zejména u první generace migrantů.[4]

Postupně proces integrace přechází do procesu asimilace.

Druhým způsobem je soužití v tzv. multikultuře, kdy je jedinec respektován a ceněn pro svou individualitu a uchovává si své osobní kulturní znaky a zvyky.

V případě nucené i dobrovolné separace nepovažují migranti za důležité svou původní kulturu opouštět a přizpůsobovat se nové. [1]

Marginalizaci si vybírají migranti odmítající kontakt jak s majoritní společností, tak s jinými migranty stejně si podobně kulturně orientovanými.[1]


Interkulturní komunikace v knihovnách

„Interkulturní nebo multikulturní knihovnická práce zahrnuje všechny služby a nabídky knihoven, které vycházejí vstříc potřebám multikulturní společnosti a jejích členů.“[5] Tyto služby by neměly být jakýmsi bonusem nad rámec běžných služeb knihoven ale jejich plnohodnotnou součástí.

Jedná se zejména o zpřístupňování a poskytování informací o hostitelské zemi v případě cizinců, týkající se vlastní i cizí kultury a etnika, budování fondů v cizích jazycích a z vícejazyčných publikací, možnost používání PC v mateřském jazyce se správným zobrazováním znaků nebo pořádání vzdělávacích a zábavných akcí pro minoritu i setkávání minority s majoritou. Ke zprostředkování jiného pohledu a osobních zkušeností mohou sloužit i tzv. živé knihovny.

Největší zájem z řad cizinců je v Německu např. o obrázkové knihy a knihy k předčítání v rodném jazyce, náboženské knihy, kuchařky a jazykové učebnice.[5]


Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 1,8 PRŮCHA, Jan, 2010a. Interkulturní komunikace. Vyd. 1. Praha: Grada. Psyché. ISBN 978-80-247-3069-1.
  2. ↑ PETRUSEK, Miloslav, Hana MAŘÍKOVÁ a Alena VODÁKOVÁ, 1996. Velký sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Karolinum. 2 sv. ISBN 80-7184-311-3 (soubor)
  3. ↑ HUMEČKOVÁ, Jana, 2006. Aplikace mezinárodního právního rámce v České republice a zákaz diskriminace: diskriminace osob se zdravotním postižením. In: Antidiskriminační vzdělávání a veřejná správa v ČR: příručka pro zaměstnance veřejné správy. Praha: Multikulturní centrum Praha, s. 19-25. ISBN 978-80-239-9597-8.
  4. ↑ MORAVCOVÁ, Mirjam, 2008. Kulturní rozměr existence etnických menšin v České republice (Cultural Dimension of Existence of Ethnic Minorities in the Czech Republik). In: Etnické komunity v kulturním kontextu. Vyd. 1. Praha: Ermat, s. 11-40. ISBN 978-80-87178- 01-0. Dostupný také elektronicky jako preprint v prostorách Národní knihovny ČR: http://kramerius4.nkp.cz/search/i.jsp?pid=uuid:44b84620-b600-11e4-a7a2-005056827e51.
  5. ↑ 5,0 5,1 Společné cesty: veřejné knihovny ve střední Evropě a skupiny obyvatelstva ohrožené sociálním vyloučením : mezinárodní seminář Ostrava, 10.-11.11.2008 = Gemeinsame Wege : öffentliche Bibliotheken in Mitteleuropa und die von sozialer Ausgrenzung bedrohten Bevölkerungsgruppen : internationales Seminar Ostrava, 10.-11.11.2008. Praha: Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, 2009. Aktuality SKIP. ISBN 978-80-85851-19-9.

Použitá literatura

  • PRŮCHA, Jan, 2010a. Interkulturní komunikace. Vyd. 1. Praha: Grada. Psyché. ISBN 978-80-247-3069-1.
  • GARMASH, Sofya. Bariéry při využívání knihovnických služeb migranty z Běloruska, Ruska a Ukrajiny. Praha, 2016. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí práce Bc. Kateřina Nekolová, M.A.
  • Společné cesty: veřejné knihovny ve střední Evropě a skupiny obyvatelstva ohrožené sociálním vyloučením : mezinárodní seminář Ostrava, 10.-11.11.2008 = Gemeinsame Wege : öffentliche Bibliotheken in Mitteleuropa und die von sozialer Ausgrenzung bedrohten Bevölkerungsgruppen : internationales Seminar Ostrava, 10.-11.11.2008. Praha: Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, 2009. Aktuality SKIP. ISBN 978-80-85851-19-9.

Zdroj obrázků

  • GARMASH, Sofya. Bariéry při využívání knihovnických služeb migranty z Běloruska, Ruska a Ukrajiny. Praha, 2016. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí práce Bc. Kateřina Nekolová, M.A.

Související články

Mezikulturní psychologie, Komunikace, Sociální komunikace, Interpersonální vztahy

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interkulturní_komunikace&oldid=52348“