Cenzura

Cenzura je "ideově politická kontrola vydávání tiskovin (knih, periodik, letáků apod.), která se projevuje zákazem vydávání a rozšiřování dokumentů, které jsou považovány za nežádoucí anebo závadné z důvodů společenských, politických, náboženských, mravních nebo jiných důvodů."

Slovo cenzura pochází z latinského censor, což byl úředník, který měl za úkol sčítání obyvatel a dohlížení na morálku.

Historie cenzury

Autoři zaobírající se dějnami cenzury nacházejí její počátky už ve starověku. Poukazují na pálení knih sofisty Protagora. Důkaz o ničení bludných knih nacházíme i v Novém zákoně ve Skutcích apoštolů (kap.19. verš 19.)- Pod vlivem Pavlova kázání snesli Efezani pověrčivé knihy na hromadu a před shromážděním lidu je spálili. Za první všeobecně platný, hitoricky dokumentovaný zákaz knih je považován zákaz učení Aria (Arianizmus) na Nicejském konzilu v roce 325. V roce 496 se na římském koncilu objevil první katalog zakázaných knih- Decretum Gelasium připisovaný papeži Gelasiovi.

Církevní

S příchodem inovace Johanesse Gutenberga- knihtisku, se šíří i "nevhodné" tiskoviny, které by mohly ovlivnit společnost například vědeckými, filosofickými, politickými či teologickými teoriemi. A tím pádem i ohrozit moc státu či církve. V 16-18 století se setkáváme s nejrůznějšími reformami, které měly za následek silnou kontrolu publikovaných děl, což byl počátek pevné církevní cenzury. Nařízením papeže Alexandra VI. (1501) a Leva X. (1515) se zakazuje tiskařům tisknout knihy bez církevních autorit. Papež Pavel IV. v roce 1557 uveřejňuje První římský index, ve kterém jsou stanovena pravidla na vydávání, čtení a používání knih- který je později upraven na Triedenském sněmu tzv. Regulae tridentinae. Je to deset pravidel na ktrých je seznam zakázaných autorů, témat a učení. Dále se zaměřuje na překlad textů a jejich čtení v národním jazyce.

Od 17. století vzniká odpor proti církevní autoritě ve věcech duchovní,tvořivé činnosti a ve věcech umění a pokroku. Tento proces v habsburské monarchii urychlila Marie Terezie, která pod přesvědčením svrchovanosti státu, vydala v roce 1749 Placetum Regium, podle kterého nesměly být papežské buly čtené dřív, než je schválili státní úřady. Zřídila státní cenzuru a dala vypracovat vlastní katalogy zavrhnutých knih. Následně Josef II. zakázal všechny indexy římské, uveřejněné v habsburských krajinách. Rovněž zrušení jezuitského řádu napomohlo k úpadku indexu.

V 1. polovině 19. století cenzura zasahovala nejvíce v oblasti novin, proto bylo politické zpravodajství v Pražských novinách celkem krátké a diskrétní. Zostřená cenzura napovolovala svobodný názor a volnější projev. Předpisy z roku 1810, že musel být cenzuře předložen každý materiál v rukopise a i výtisk celého čísla.

Až v roce 1900 došlo k upravení indexu a v roce 1917 byla rozpuštěná indexová kongregace jako nejvyšší orgán církevní cenzury. Rok 1966 přinesl úplný zákaz vydávání indexu.

Druhy cenzury

• součást zákonů – zakázaná témata jsou explicitně vyjmenována v zákoně
• vojenská cenzura – má za úkol utajit činnosti, znalosti a technologie před (byť i potenciálním) nepřítelem. Je kontrolována i soukromá komunikace.
• firemní cenzura - kontrola technologických tajemství před konkurencí a informací, které by mohly poškodit obraz firmy.
• náboženská cenzura - je omezováno šíření myšlenek, které jsou v rozporu s vládnoucím náboženstvím.
• politická cenzura - je zakázáno šíření informací, které by mohly diskreditovat vládnoucí politiky
• cenzura školních učebnic – podle právě vládnoucí ideologie jsou upravovány učební texty.
• autocenzura - sdělované informace filtruje sám autor, nejčastěji ze strachu z postihu.

Cenzura na internetu

Cenzura též funguje v mnoha státech (v různém rozsahu) i v prostředí internetu. Její nejčastější podobou je blokování obsahu (buďto celých domén, serverů, či webových míst), filtrování obsahu (např. ve vyhledávačích) či filtrování konkrétních případů či událostí, jež mají být předmětem cenzury, až po absolutní kontrolu nad tím, kdo v dané zemi bude mít k internetu přístup. Některé země šíření „závadného“ obsahu tvrdě postihují a staví na roveň těžkých zločinů (typu velezrady apod.), a tak je k současnosti celosvětově přes 60 lidí trestáno odnětím svobody a jeden člověk byl popraven.

Cenzura v českých zemích

V Českých zemích cenzura existovala nejen před rokem 1918 (noviny někdy musely vyjít se začerněnými stránkami, potížemi s cenzurou je znám např. novinář a básník Karel Havlíček) a během nacistické a komunistické totality, ale i za tzv. první a druhé republiky, kdy byly ovšem zakázány především komunistické a nacionalistické spisy (a také písně).

Stát za první republiky cenzuroval obsah vydávaných deníků a zakazoval publikaci informací, článků podrobujících kritice některé policejní

František Frenzel: Seznam knih a písní zakázaných v Československu : [od roku 1918 do konce roku 1936]

akce a zájmové oblasti politiky státu. Cenzurovány byly proto standardně za první republiky také divadelní hry a kulturní produkce, pokud byl jejich obsah zaměřen kriticky proti subjektům, které chtěl stát z politických, diplomatických důvodů před kritikou hájit. Viz například cenzura protifašistických divadelních představení Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha z důvodu státního zájmu na udržení dobrých vztahů a vyhnutí se konfliktům s Německem po nástupu nacistů k moci. Během druhé světové války byly např. v Příručním slovníku jazyka českého místo normálních šifer (= zkratek) „nevhodných“ autorů používány šifry krycí (Mas. pro T. G. Masaryka, zatímco Masar. pro Edv. Beneše; v elektronické verzi slovníku je už zkratka Masar. nahrazena adekvátním Beneš), nebo byly šifry autorů nahrazovány šiframi vydavatelství. V době komunistického režimu v Československu měla cenzuru na starosti Hlavní správa tiskového dohledu (1953-1966), poté Ústřední publikační správa (1966-1968) a nakonec Úřad pro tisk a informace (1968-1989). Některé knihy byly vydávány v pozměněném znění (např. překlad Karafiátových Broučků určený jako učebnice ruštiny nebo Defoeův Robinson Crusoe převyprávěný J. V. Plevou – z obou knih byl odstraněn jejich původní náboženský smysl). Podobně Mayův originální Vinnetou umírá se slovy „Jsem křesťan.“, což ovšem poválečná cenzura také změnila, a to v propagaci myšlenky všeobecného porozumění mezi národy (ve slavném filmu má Vinnetou pocit, že ho k sobě volají zvony). Hrabalova kniha Příliš hlučná samota vyšla postupně ve třech různých verzích.

Cenzura byla oficiálně zrušena novelou Tiskového zákona v roce 1968 (během Pražského jara), po sovětské invazi do Československa ovšem neoficiálně pokračovala až do roku 1989. Cenzuru tehdy vykonávala státní organizace nazývaná Úřad pro tiskový dozor.

Odkazy

Použitá literatura

• Kaplan, Karel - Tomášek, Dušan: O cenzuře v Československu v letech 1945-1956. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1994. ISBN 80-85270-38-2
• Šámal, Petr: Pro dobro českého čtenáře. Cenzurní praktiky v literární kultuře padesátých let 20. století. Dějiny a současnost 29, 2007/6, s. 24-27.
• ŠÁMAL, Petr. Soustružníci lidských duší. Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih). Praha : Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1709-3. S. 616. (cze)
• Cenzura. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. Wikimedia Foundation, 2001-. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cenzura

Klíčová slova

• Cenzura, média, šíření informací