Autocenzura

Roku 1836 bylo možné ve francouzské knize Herculanum et Pompei nalézt tento obrázek zničené fresky z Pompejí.
V knize z roku 1877 již ale nalezneme tento.

Autocenzura je druh cenzury, kterou provádí autor na základě vědomé a spontánní sebereflexe - jedná se o cenzurování vlastní autorské tvorby.

Může být vedena snahou předejít cenzorním zásahům zvenčí, především v autoritativních režimech. Druhou motivací je uvědomovaná odpovědnost médií a jejich pracovníků vůči veřejnosti. Autor tedy schválně zmiňuje témata, která čtenáře upoutají a vyhne se těm, která by mohla vyvolat kritiku.[1] Tyto dva typy rozlišujeme jako autocenzuru veřejnou a soukromou.[2]

Autocenzura kolem nás

Podle Listiny základních práv a svobod[3], která je součástí Ústavy České republiky, v naší zemi platí svoboda projevu. Setkáváme se tedy s autocenzurou soukromou.

Reportéři ČT

Členové redakce pořadu Reportéři ČT například uvádí, že se dnes nejedná o autocenzuru ve vlastním slova smyslu, pouze o výrobní proces v rámci uvažování každého jednotlivého autora. Důležitá je především neutralita a ověření pravdivosti všech informací. Je třeba nezaměřovat se pouze na určitá témata, či politické strany. Členy Rady ČT však vybírá Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky - v Radě se tedy mohou objevit osoby spřízněné s parlamentními stranami. Na pořad Reportéři ČT ale v dnešní době nemá v tomto smyslu vliv. Reportér musí svůj nápad obhájit před dramaturgem, kde musí dokázat, že o tématu hodně ví a vše doloží přesvědčivými fakty.[4]

Přemysl Svora

Dalším typem autocenzury v dnešní době je taková, která pouze inscenuje zákaz a slouží jako marketingový tah. Knihy Sedm týdnů, které otřásly hradem Přemysla Svory se prodalo v prvním vydání 20 000 výtisků. Tomu značně přispěly bulvární i seriózní deníky citující nelichotivé pasáže o Dagmar Havlové a první zprávy se spekulacemi, že kniha by mohla být zakázána. 30. října 1998 byla soudem zakázána další distribuce titulu z důvodu autorskoprávního sporu se Svorovou spolupracovnicí. Mnoho lidí si zákaz spojovalo s žalobou podanou manželi Havlovými. Této záměně vyšel vstříc i sám Svora a využil ji k inscenaci cenzurního zásahu.

Dříve, než došlo k projednávání žaloby, vydal upravené vydání své knihy. Pasáže, které Havlovi požadovali vypustit, byly začerněné a obálka knihy nesla symbolické razítko "CENZURA". K soudu s Dagmar a Václavem Havlovými nakonec nikdy nedošlo (před začátkem procesu svou žalobu stáhli), Přemysl Svora se však i v další své knize nazývá "zakázaným autorem". Knihy Sedm týdnů, které otřásly hradem nakonec prodal 400 000 kusů.[5]

Různé formy autocenzury v průběhu dějin

Básník Publius Vergilius Maro uvedl ve své závěti, že požaduje spálení svého díla Aeneis. Básník zemřel v přesvědčení, že jeho dílo není úplné. Epos se však zachoval, sám císař Octavius Augustus prý zničení zakázal. Dokonce i Ovidius přiznal, že v době exilu pálil své básně, které ho zklamaly.

William Collins, jeden z nedoceněných spisovatelů anglické literatury, spálil mnoho výtisků svého díla Odes on Several Descriptive and Allegoric Subjects (Zpěvy na různá popisná a alegorická témata, 1747), kvůli špatnému prodeji.

Adam Smith, autor Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (1776), zničil řadu svých textů včetně spisů o rétorice. Důvodem byla obava, aby se nedokonale redigované rukopisy nedostaly náhodou ke čtenářům.

Skotský básník Robert Tannahill spálil téměř všechny své rukopisy, když po vydání své první sbírky The soldier's Return. A Scottish Interlude in Two Acts, with other poems and songs (Vojákův návrat. Skotské intermezzo o dvou aktech s dalšími básněmi a písněmi, 1807) nenašel pro své další básně nakladatele.

Franz Kafka požádal o spálení jeho sešitů svého přítele Maxe Broda. Ten to však naštěstí neudělal. O totéž Kafka žádal i Doru Diamantovou, ta ale jeho přání vyhověla a spálila celou závěrečnou část Kafkova deníku.

Giovanni Papini nechal shořet celé vydání své ateistické knihy Le mémorie d'Iddio (Vzpomínky na Boha, 1913), když se obrátil ke křesťanství.[6]

Odkazy

Reference

  1. BURTON, Graeme. Cenzura. BURTON, Graeme. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal, 2001, s. 132-134. ISBN 80-85947-67-6.
  2. COOK, Philip a Conrad HEILMANN. Two Types of Self-Censorship: Public and Private. Political Studies. 2013, 61(1), 178-196. DOI: 10.1111/j.1467-9248.2012.00957.x. ISSN 0032-3217. Dostupné také z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1111/j.1467-9248.2012.00957.x
  3. Listina základních práv a svobod. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. Praha [cit. 2018-12-02]. Dostupné z: https://www.psp.cz/docs/laws/listina.html
  4. KLIMEŠOVÁ, Pavla. Pořad Reportéři ČT, autocenzura a situační etika v investigativním pořadu. Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd.
  5. JANÁČEK, Pavel. V zájmu jednotlivce. Literární cenzura v období neoliberalismu a postmoderny. WÖGERBAUER, Michael et al. V obecném zájmu: cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014. Praha: Academia, 2015, s. 1453-1455. ISBN 978-80-200-2491-6.
  6. BÁEZ, Fernando. Soudobá cenzura a autocenzura v literatuře. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. Brno: Host, 2012, s. 387-398. ISBN 978-80-7294-697-6.

Použitá literatura

  1. BÁEZ, Fernando. Soudobá cenzura a autocenzura v literatuře. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. Brno: Host, 2012, s. 387-398. ISBN 978-80-7294-697-6.
  2. BURTON, Graeme. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal, 2001, s. 132-134. ISBN 80-85947-67-6.
  3. JANÁČEK, Pavel. V zájmu jednotlivce. Literární cenzura v období neoliberalismu a postmoderny. WÖGERBAUER, Michael et al. V obecném zájmu: cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014. Praha: Academia, 2015, s. 1453-1455. ISBN 978-80-200-2491-6.

Externí odkazy

  1. Autocenzura dnes očima Jiřího X. Doležala
  2. Autocenzura novinářů Lidových novin a MF DNES
  3. Noam Chomsky a autocenzura
  4. Publius Vergilius Maro
  5. Franz Kafka

Související články

Klíčová slova

  • Autocenzura, cenzura, literatura, média, svoboda projevu, umění