Cenzura

Cenzura je "ideově politická kontrola vydávání tiskovin (knih, periodik, letáků apod.), která se projevuje zákazem vydávání a rozšiřování dokumentů, které jsou považovány za nežádoucí anebo závadné z důvodů společenských, politických, náboženských, mravních nebo jiných důvodů."

Slovo cenzura pochází z latinského censor, což byl úředník, který měl za úkol sčítání obyvatel a dohlížení na morálku.

Historie cenzury

Autoři zaobírající se dějnami cenzury nacházejí její počátky už ve starověku. Poukazují na pálení knih sofisty Protagora. Důkaz o ničení bludných knih nacházíme i v Novém zákoně ve Skutcích apoštolů (kap.19. verš 19.)- Pod vlivem Pavlova kázání snesli Efezani pověrčivé knihy na hromadu a před shromážděním lidu je spálili. Za první všeobecně platný, hitoricky dokumentovaný zákaz knih je považován zákaz učení Aria (Arianizmus) na Nicejském konzilu v roce 325. V roce 496 se na římském koncilu objevil první katalog zakázaných knih- Decretum Gelasium připisovaný papeži Gelasiovi.

Církevní

S příchodem inovace Johanesse Gutenberga- knihtisku, se šíří i "nevhodné" tiskoviny, které by mohly ovlivnit společnost například vědeckými, filosofickými, politickými či teologickými teoriemi. A tím pádem i ohrozit moc státu či církve. V 16-18 století se setkáváme s nejrůznějšími reformami, které měly za následek silnou kontrolu publikovaných děl, což byl počátek pevné církevní cenzury. Nařízením papeže Alexandra VI. (1501) a Leva X. (1515) se zakazuje tiskařům tisknout knihy bez církevních autorit. Papež Pavel IV. v roce 1557 uveřejňuje První římský index, ve kterém jsou stanovena pravidla na vydávání, čtení a používání knih- který je později upraven na Triedenském sněmu tzv. Regulae tridentinae. Je to deset pravidel na ktrých je seznam zakázaných autorů, témat a učení. Dále se zaměřuje na překlad textů a jejich čtení v národním jazyce. Až v roce 1900 došlo k upravení indexu a v roce 1917 byla rozpuštěná indexová kongregace jako nejvyšší orgán církevní cenzury. Rok 1966 přinesl úplný zákaz vydávání indexu.

Od 17. století vzniká odpor proti církevní autoritě ve věcech duchovní,tvořivé činnosti a ve věcech umění a pokroku. Tento proces v habsburské monarchii urychlila Marie Terezie, která pod přesvědčením svrchovanosti státu, vydala v roce 1749 Placetum Regium, podle kterého nesměly být papežské buly čtené dřív, než je schválili státní úřady. Zřídila státní cenzuru a dala vypracovat vlastní katalogy zavrhnutých knih. Následně Josef II. zakázal všechny indexy římské, uveřejněné v habsburských krajinách. Rovněž zrušení jezuitského řádu napomohlo k úpadku indexu.

19. století

V 1. polovině 19. století cenzura zasahovala nejvíce v oblasti novin, proto bylo politické zpravodajství v Pražských novinách celkem krátké a diskrétní. Zostřená cenzura napovolovala svobodný názor a volnější projev. Předpisy z roku 1810, že musel být cenzuře předložen každý materiál v rukopise a i výtisk celého čísla. Takovéto omezení politických zpráv měl na svědomí i fakt, že mohly být otištěny jen články z Ostereichische Beobachter a Wiener Zeitung. V tchto tiskovinách dělal cenzuru přímo Metternich.

Výrazná změna cenzury nastala 15.března 1848. V tento den byl vydán císařský patent, který zrušil cenzuru a zavedl svobodu tisku. Toto trvalo až do 4. března 1849, kdy se vyhlásila oktrojovaná ústava. Tato ústava vznikla jako důsledek pokusu revoluci v Českých zemích. Kde se psalo „každý má právo slovem, písmem nebo tiskem mínění své svobodně projevovati, Tisk nesmí se cenzuře podrobovati. Na zlé užívání tisku vydá se zákon odvetný“. Nicméně v krátké době byly zavedeny represivní zákony a vznikl nový tiskový patent. . Cenzura politického tisku byla svěřena do rukou státním zastupitelstvím, jež musela pročíst předložené listy co nejdříve, aby mohly být zabaveny pokud by byly obsahově závadné. Pro český tisk znamenají tato léta dobu největšího politického útisku. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se tisk postupně rozvíjel. Přispěl k tomu opět nový tiskový zákon, který v průběhu let zrušil ty zákony, které tisk omezovaly. Tento zákon sestával z několika menších nařízení, která postupně rušila nařízení dílčí. V roce 1869 byly zavedeny tiskové porotní soudy, 1874 zrušena inzertní daň, 1894 zrušena novinářská kauce a 1899 zrušen novinový kolek.

Cenzura politického tisku byla svěřena do rukou státním zastupitelstvím, jež musela pročíst předložené listy co nejdříve, aby mohly být zabaveny pokud by byly obsahově závadné. Pro český tisk znamenají tato léta dobu největšího politického útisku. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se tisk postupně rozvíjel. Přispěl k tomu opět nový tiskový zákon, který v průběhu let zrušil ty zákony, které tisk omezovaly. Tento zákon sestával z několika menších nařízení, která postupně rušila nařízení dílčí. V roce 1869 byly zavedeny tiskové porotní soudy, 1874 zrušena inzertní daň, 1894 zrušena novinářská kauce a 1899 zrušen novinový kolek.

Na počátku 1. světové války je vydáno několik opatření týkajících se tiskovin. V prvních týdnech války bylo zastaveno téměř 46 titulů, což umožnil předběžný zákon o suspenzi tiskové svobody. Cenzura nesledovala jen obsah ale i grafiku. Zpravodajství z ciziny upravovala Wolfova kancelář, která dodávala zkreslené a upravené informace

Po vzniku první republiky panuje všeobecně známý chaos. Je přebrán tiskový záon, který se za dobu 1. republiky získal byl jen několikrát novelizován. Probíhala zejména cenzura komunistických tiskovin a tisku německých nacionálů. Významným zákonem byl pro žurnalistiku také Malý tiskový zákon vydaný v roce 1933, který zhoršoval kolportáž, dopravu zahraničních časopisů a zakazoval letáky vydávané komunisty pro mládež a umožňoval zákaz komunistického tisku administrativní cestou. Dále přikazoval listům otiskovat projevy prezidenta nebo členů vlády a to beze změny daného textu.

20. století

Za první republiky byl cenzurován i obsah vydávaných deníků a zakazoval publikaci informací, článků podrobujících kritice některé policejní akce a zainteresované subjekty. Cenzurovány byly proto standardně za první republiky také divadelní hry a kulturní produkce, pokud byl jejich obsah zaměřen kriticky proti subjektům, které chtěl stát z politických, diplomatických důvodů před kritikou hájit. Viz například cenzura protifašistických divadelních představení Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha z důvodu státního zájmu na udržení dobrých vztahů a vyhnutí se konfliktům s Německem po nástupu nacistů k moci. Během druhé světové války byly např. v Příručním slovníku jazyka českého místo normálních šifer (= zkratek) „nevhodných“ autorů používány šifry krycí (Mas. pro T. G. Masaryka, zatímco Masar. pro Edv. Beneše; v elektronické verzi slovníku je už zkratka Masar. nahrazena adekvátním Beneš), nebo byly šifry autorů nahrazovány šiframi vydavatelství. V době komunistického režimu v Československu měla cenzuru na starosti Hlavní správa tiskového dohledu (1953-1966), poté Ústřední publikační správa (1966-1968) a nakonec Úřad pro tisk a informace (1968-1989). Některé knihy byly vydávány v pozměněném znění (např. překlad Karafiátových Broučků určený jako učebnice ruštiny nebo Defoeův Robinson Crusoe převyprávěný J. V. Plevou – z obou knih byl odstraněn jejich původní náboženský smysl). Podobně Mayův originální Vinnetou umírá se slovy „Jsem křesťan.“, což ovšem poválečná cenzura také změnila, a to v propagaci myšlenky všeobecného porozumění mezi národy (ve slavném filmu má Vinnetou pocit, že ho k sobě volají zvony). Hrabalova kniha Příliš hlučná samota vyšla postupně ve třech různých verzích.

Druhy cenzury

• součást zákonů – zakázaná témata jsou explicitně vyjmenována v zákoně
• vojenská cenzura – má za úkol utajit činnosti, znalosti a technologie před (byť i potenciálním) nepřítelem. Je kontrolována i soukromá komunikace.
• firemní cenzura - kontrola technologických tajemství před konkurencí a informací, které by mohly poškodit obraz firmy.
• náboženská cenzura - je omezováno šíření myšlenek, které jsou v rozporu s vládnoucím náboženstvím.
• politická cenzura - je zakázáno šíření informací, které by mohly diskreditovat vládnoucí politiky
• cenzura školních učebnic – podle právě vládnoucí ideologie jsou upravovány učební texty.
• autocenzura - sdělované informace filtruje sám autor, nejčastěji ze strachu z postihu.

Cenzura na internetu

Cenzura též funguje v mnoha státech (v různém rozsahu) i v prostředí internetu. Její nejčastější podobou je blokování obsahu (buďto celých domén, serverů, či webových míst), filtrování obsahu (např. ve vyhledávačích) či filtrování konkrétních případů či událostí, jež mají být předmětem cenzury, až po absolutní kontrolu nad tím, kdo v dané zemi bude mít k internetu přístup. Některé země šíření „závadného“ obsahu tvrdě postihují a staví na roveň těžkých zločinů (typu velezrady apod.), a tak je k současnosti celosvětově přes 60 lidí trestáno odnětím svobody a jeden člověk byl popraven.

Odkazy

Použitá literatura

• Kaplan, Karel - Tomášek, Dušan: O cenzuře v Československu v letech 1945-1956. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1994. ISBN 80-85270-38-2
• Šámal, Petr: Pro dobro českého čtenáře. Cenzurní praktiky v literární kultuře padesátých let 20. století. Dějiny a současnost 29, 2007/6, s. 24-27.
• ŠÁMAL, Petr. Soustružníci lidských duší. Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih). Praha : Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1709-3. S. 616. (cze)
• Cenzura. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. Wikimedia Foundation, 2001-. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cenzura

Klíčová slova

• Cenzura, média, šíření informací