Temperament, jeho hlavní koncepce

Pojmem temperament označujeme v současné psychologii ty psychologické charakteristiky, jež jsou vrozené (dědičné), můžeme u nich identifikovat biologický základ a týkají se formální (průběhové, dynamické, charakteristiky vztahující se ke stylu chování), nikoli obsahové stránky chování a prožívání V zásadě se jedná o povahové vlastnosti člověka.

Kagan definuje temperament jako vrozené vzorce chování a biologických funkcí organismu, které se projevují od narození a nabývají různého fenotypického výrazu v závislosti na zkušenosti člověka. Cloninger pod pojmem temperament rozumí ty složky osobnosti, jež jsou dědičné, vztahují se k emocionalitě, jsou vývojově stabilní a nejsou ovlivnitelné učením. Blatný pro definici temperamentu uvádí další významný znak, ačkoliv ho jiní autoři explicitně neuvádí. Temperamentové vlastnosti jsou jen velmi málo ovlivnitelné nejen výchovou, ale do značné míry nepodléhají ani volní kontrole - jsou charakterizovány spontánností projevů. To je jeden z aspektů, kterými lze temperament rozlišit například od charakteru - charakter je oproti temperamentu vědomou reflexí sebe sama a s ní spojenou intencionalitou (záměrností) chování. Balcar v této souvislosti uvádí, že “vlastní temperament můžeme jen v nepatrné míře trvale a záměrně ovlivnit; můžeme se však naučit účelně s ním zacházet”.

Historie

Zájem o vztah mezi osobnostními vlastnostmi a biologickou výbavou organismu se datuje již od dob antiky. Nejstarší známou teorií temperamentu, v literatuře nazývanou humorální, se připisuje řeckému lékaři Hippokratovi (460-377 př.n.l.), kdy ji do systému přivedl Galénos. Jejich teorie dala vzniknout dnes dobře známým označením sangvinik, melancholik, cholerik a flegmatik. Dnes se považuje zkoumání podstaty temperamentu podle tělních tekutin za překonané, jejich přínos je však cenný zejména v samotné typologii lidí na základě individuálních rozdílů. Nejenže rozdělování lidí do typů přetrvalo do soudobého metodologického pojetí psychologie, přetrvalo i samotné označení jednotlivých typů. Výzkum temperamentu je součástí zejména evropské tradice. Známé jsou především práce H. J. Eysencka, který se zabýval vztahem mezi osobnostními rysy extraverze a neuroticismu a individuálními rozdíly v nervovém systému. Současné uvažování o osobnosti vychází ze závěru, že stabilní individuální rozdíly v osobnosti jsou do značné míry biologicky zakotveny.

Klasické vymezení temperamentových typů

Humorální typologie

Jak již bylo zmíněno, první ucelenou typologii temperamentových vlastností provedl Hippokrates a dále ji rozpracoval Galenos. Interpretoval ji jako převládající funkci jedné z tělesných “šťáv”, vymezených jako: krev, hlen, žluč a černá žluč. Tím byl určen i název jednotlivých temperamentů:

Převládající tekutina	Typ temperamentu	Psychologická charakteristika osobnosti
Krev	Sangvinický	živý, pohyblivý, snaží se o časté střídání dojmů, rychle reaguje na události, snadno se vyrovnává s nepříjemnostmi a nezdary
Hlen	Flegmatický	pomalý, klidný, se stálými náladami a snahami a s nevýraznými vnějšími projevy psychických stavů
Žluč	Cholerický	rychlý, prudký, schopný věnovat se velmi náruživě aktivitám, nevyrovnaný, se sklony k prudkým citovým vzplanutím a náhlým afektivním změnám
Černá žluč	Melancholický	snadno zranitelný, se sklony hluboce prožívat i méně významné události, přitom však chabě reagující na své okolí

Psychologická charakteristika jednotlivých typů se používá dodnes a řada nově využívaných typů se k nim přirovnává. Současně je překonávané černobílé vnímání povahových vlastností jednotlivých typů a je snaha o postihnutí silných a slabých stránek každého z nich. Rámcový přehled předností a slabých stránek je k nahlédnutí v následujících tabulkách:

Sangvinik	Přednosti	Slabé stránky
Obecně	optimistický, živý, vnímavý, všímavý, přizpůsobivý, lehce se vyrovnávající s těžkostmi, flexibilní, iniciativní, pohotový, výřečný, podnikavý	citově plytký, lehkomyslný, nerozvážný, přehnaně odvážný, nesoustředěný, nestálý, se sklony k rozptylování se
V činnostech	aktivní, schopný vykonávat několik činností současně, různorodé zájmy, rychlé tempo činnosti, pružnost jednání, rozhodnost	povrchní, nedůkladný, nestálý, rychle ochabující ve svém nadšení, bezmyšlenkovitý
Ve vztazích	komunikativní, sdílný, otevřený, schopný podřídit se, smířlivý, společenský, družný, ukázněný, smělý, netrpí trémou	ovlivnitelný, stále činný, málo sebekritický, spokojený sám se sebou, teatrální
Flegmatik	Přednosti	Slabé stránky
Obecně	vyrovnaný, klidný, chladnokrevný, trpělivý, neunáhlující se, vytrvalý	nedostatek vášně, lhostejnost, apatie, suchopárnost, pomalost, nepružnost, nevšímavost, pohodlný, málo výřečný
V činnostech	schopný vykonávat dlouhotrvající tělesné a duševní činnosti, vytrvalost, rovnoměrná výkonnost	stereotypní činnost, pasivita, sklon zanedbávat povinnosti, málo nadšení
Ve vztazích	samostatný, neovlivnitelný, snášenlivý, milý, schopný podřídit se, dobromyslný, přátelský, obliba ustáleného řádu, sebeovládání	málo přizpůsobivý, uzavřený, konzervativní, obtížně se zbavuje nevhodných vlastností a návyků
Cholerik	Přednosti	Slabé stránky
Obecně	síla a hloubka citových prožitků a reakcí, vášnivý, oduševnělý, živý, vnímavý, schopný volního vypětí, zásadový, citově zabarvené projevy	explozivně hněvivý, mrzutý, snadno citově podrážděný, nerovnoměrně prožívající, nespokojený, impulzivní
V činnostech	velká práceschopnost rychlé pracovní tempo a přechod k jiné činnosti, agilní, iniciativní, podnikavý	výbušný a prudký, netrpělivý, nerovnoměrná výkonnost, závislá na bezprostřední stimulaci, zaujetí
Ve vztazích	jedná rychle, energicky, s výrazným úsilím uplatnit se ve skupině	nesmiřitelný, vzdorovitý, nepoddajný, tvrdohlavý, panovačný, agresivní, nestálý, nespravedlivý, urážlivý, neukázněný, neovladatelný
Melancholik	Přednosti	Slabé stránky
Obecně	citlivý, s hlubokými, stálými a vytrvalými city, hlubokomyslný, vážný	příliš citlivý, malomyslný, pesimistický, tichý, smutný, stažený, skleslý, úzkostný, nevýrazný
V činnostech	svědomitý, zodpovědný, cit pro povinnost, houževnatý, důkladný, starostlivý	pomalý, ztrnulé pohyby, unavitelný, nepružný, neschopný dlouhotrvajícího pracovního vypětí
Ve vztazích	rovnoměrný, ukázněný, srdečný, oddaný, věrný	nejistý, nedostatek odvahy, uzavřený, sklon vnořit se do sebe, samotář, pocity méněcennosti, nepřizpůsobivý, nedůvěřivý, nesdílný, urážlivý, citlivý

Konstitučně typologické přístupy k temperamentu

Jedná se o koncepce, které ztotožňují psychiku osobnosti s temperamentovými vlastnostmi, přičemž zakládají výklad individuálních zvláštností zcela jednoznačně na jeho biologické organizaci. Mezi tyto koncepce patří:

Fyziognomika

vycházející z tvrzení, že lze na osobnostní vlastnosti a znaky usuzovat z vnějšího vzhledu člověka, především z výrazu jeho obličeje. Na tomto předpokladu publikoval typologii zločineckých typů osobnosti C. Lombroso.

Frenologie

Jedná se o učení, které předpokládalo, že psychické vlastnosti jsou odrazem tvaru lebky. Hlavním představitelem byl na přelomu 18. století F. J. Gall.

Konstituční typologie temperamentu

Vychází především ze tří hlavních typů tělesné stavby (tzv. konstituce) - štíhlé, střední a široké - a k nim se vztahují temperamentové rysy osobnosti. Zatímco fyziognomika i frenologie byly odsouzeny k nezdaru, konstituční typologie jsou dodnes rozvíjeny a uvažovány. Nejznámější jsou koncepce E. Kretschmera (v Evropě) a W. H. Sheldona (v USA). Usilují o systematizaci empirického materiálu na apriorním předpokladu, že lze na typické způsoby chování usuzovat z tělesných forem. Dosavadní výzkumy realizované různými badateli tento předpoklad zatím zpochybňují.

Kretschmerova konstutuční typologie

Ernst Kretschmer na základě deskriptivního zpracování psychiatrických kazuistik vymezil tři vyhraněné a jeden nevyhraněný tělesný typ, s nimiž spojil typy temperamentu i jejich vyústění do psychiatrických chorob. Jím uváděné souvislosti mezi konstitucí, typem temperamentu a tendencemi k příznačným typům psychického narušení zobecňuje následující tabulka:

Tělesný typ	Typ temperamentu	Choroba
Pyknický - zaoblená postava střední výšky se sklonem k hromadění tuku, kratší končetiny	Cyklotymní - střídání protikladu veselé a smutné nálady, vzrušení a klidu, společensky bezprostřední a přizpůsobivý	Cyklofrenie (afektivní psychóza) - se střídáním normálního citového ladění se stavy mánie a deprese
Leptosomní - útlá postava vysokého vzrůstu, malá váha s ohledem na vzrůst	Schizotymní - střídání přecitlivělosti, dráždivosti a tuposti, společenská uzavřenost, bezvýrazný povrch a bohaté nitro osobnosti	Schizofrenie - rozštěpení myšlenkového a citového kontaktu se skutečností, stažení se do vlastních fantazií
Atletický - silný vývoj svalstva a kostry, robustní postava při nedostatku tuku	Viskózní - střídání výbušnosti a netečnosti, pomalost, důkladnost, houževnatost v činnostech, malá proměnlivost	Epilepsie - či katatomní schizofrenie - buď záchvaty s poruchou vědomí nebo ztrnulost
Dysplastický - různé případy nepravidelné tělesné stavby, představující nevyhraněné tělesné typy -> vazby na temperamentové charakteristiky nejsou blíže specifikované

• Co do temperamentových charakteristik byl atletický typ nejméně popsán, byl připojen dodatečně a často je proto opomíjen

Moderní teorie temperamentu

Teorie vycházející z výzkumů dětské populace

Teorie Thomase a Chessové a jejich pojem “goodness of fit”

Thomas a Chessová vycházeli z potřeb klinické praxe. Zabývali se přitom otázkou, jakými mechanismy ovlivňuje temperament člověka od raného dětství po dospělost. Ve své koncepci využívají koncept tzv. goodness of fit (volně můžeme přeložit jako "blahodárnost vhodné konstelace").

Podle této koncepce nezávisí patologický nebo normální vývoj pouze na temperamentových vlastnostech, ale je výsledkem interakce mezi temperamentem, ostatními osobnostními charakteristikami člověka a specifickými rysy prostředí. Předpokládá se zde biologický základ temperamentu, který však může být vlivem okolí modifikován či dokonce změněn. O goodness of fit můžeme hovořit ve chvíli, kdy temperament jedince slouží ke zdárnému zvládání požadavků ze strany okolí (v opačném případě hovoříme o "poorness of fit").

Temperament definují jako styl chování a identifikují pro něj devět temperamentových kategorií:

1. úroveň aktivity
2. pravidelnost biologických funkcí (cyklus bdění a spánku)
3. pozitivní nebo negativní reakce na nové situace
4. snadná nebo obtížná adaptabilita na potřebu změny v již zavedených vzorcích chování
5. podnětový práh
6. kvalita převažující nálady (pozitivní vs. negativní)
7. intenzita exprese nálady
8. odklonitelnost pozornosti při trvající činnosti
9. délka rozpětí pozornosti a stupeň vytrvalosti při obtížném úkolu

Kromě těchto kategorií rozpracovali také tři funkčně významné temperamentové typy, resp. konstelace temperamentových kategorií na základě faktorové analýzy. Jedná se o snadný temperament, který zahrnuje pravidelnost biologických funkcí, pozitivní reakce na nové podněty, rychlou adaptaci na změny a uměřenou, převážně pozitivní náladu. Protikladem je obtížný temperament, který je charakteristický nepravidelností biologických funkcí, negativními reakcemi na nové situace nebo osoby, pomalou adaptací na změny a intenzivní, často negativní náladou. Mezi těmito dvěma typy stojí tzv. pomalu se rozehřívající temperament ("slow-to-warm-up temperament"), který je typický negativními reakcemi střední intenzity na nové podněty, s pomalou adaptací po jejich několikerém opakování.

Označení temperamentu jako snadného nebo obtížného bývá předmětem kritiky tohoto modelu, neboť vnáší do popisu chování hodnotící aspekt. Dále, ačkoliv se zdá, že zavedením devíti kategorií pro popis temperamentu zavedli novou strukturu, při bližším pohledu zjistíme, že tyto kategorie odpovídají osobnostním dimenzím založeným na konceptu aktivace (arousal), jako je např. dimenze introverze-extroverze v pojetí H. J. Eysencka.

EAS teorie Busse a Plomina

V teorii Arnolda Busse a Roberta Plomina jsou klíčové pojmy emocionalita, aktivita a sociabilita. Od těchto počátečních písmen je také odvozen název této teorie (EAS). Jedná se o dimenze těch osobnostních rysů, které se objevují během prvního roku života, zůstávají hlavními rysy i v dospělosti a jsou do značné míry dědičné.

Aktivita je definována jako spontánní výdej fyzické energie. Pojmem aktivity se tedy nemyslí ani psychické úsilí ani emoční aktivovanost. Přisuzují jí čtyři složky - tempo, energičnost, vytrvalost a motivační složku, a vnímají jako hlavní temperamentovou dimenzi.

Emocionalita je definována jako pocity tísně a stavu ohrožení (distress) doprovázené intenzivní autonomní aktivací (arousal). Buss a Plomin uvažují v rámci své teorie pouze o negativním pólu emocionality. Pozitivní emoce, jako například euforie a láska, nepatří podle nich k temperamentovým charakteristikám, neboť obsahují málo autonomní aktivace a není důkazu o jejich dědičnosti.

Sociabilita je definována jako preferování pobytu ve společnosti druhých, proti pobytu o samotě. Zatímco u aktivity předpokládají její vrozenost a neměnnost v průběhu života, emocionalita a sociabilita mohou být v průběhu života ovlivněny vlivem učení.

Emoční teorie dětského temperamentu Goldsmithe a Campose

H. Goldsmith a J. Campos přijímají biologickou zakotvenost temperamentu, ale nepovažují ji za nutnou pro jeho psychologickou interpretaci. Temperament vymezují jako emoční charakteristiky osobnosti, přičemž se přiklánějí k názoru G. Allporta, který definoval temperament jako individuální rozdíly v emocionální oblasti osobnosti. Goldsmith a Campos tak definují temperament jako individuální rozdíly v primárních emocích, a to jak pozitivních, tak negativních. Při definování temperamentu vycházejí z deskripce na úrovni chování. Podle nich má chování komunikační funkci, přičemž emoce jsou u dětí dominantním faktorem jejich vztahů s prostředím. Předpokládají určitý vztah mezi temperamentem a navazováním a udržováním interpersonálních vazeb, zvláště citovým přilnutím (attachment).

Kaganovo pojetí inhibovaného a neinhibovaného temperamentu

Kagan pod pojmem temperament rozumí vrozené vzorce chování a biologických funkcí organismu, které se projevují od narození a nabývají různého fenotypického výrazu v závislosti na osobní zkušenosti člověka. Kagan odvozuje temperament podle toho, jakým způsobem dítě reaguje na neznámé podněty (objekty, osoby, situace) a podle toho ho pak označuje jako inhibovaný nebo neinhibovaný temperament. Děti s inhibovaným temperament se při prezentaci neznámých podnětů chovají bázlivě, nesměle, obezřetně a emocionálně rezervovaně, zatímco děti s neinhibovaným temperamentem se chovají vstřícně, jsou emočně spontánní a komunikativní, s minimální mírou strachu či obav. Jedná se o jakési kontinuum mezi plachostí a sociabilitou. Čistých typů vidí v populaci v rozmezí 10-25%, přičemž u dospělých vnímá tuto dimenzi jako analogickou k dimenzi introverze-extraverze. Kagan se zabýval též fyziologickou složkou temperamentu. Fyziologickou bází rozdílů v temperamentu je podle Kagana úroveň podnětového prahu limbického systému, zejména amygdaly a hypotalamu. Inhibované děti jsou podle této teorie reaktivnější a při minimálním vystavení neznámé situaci vykazují intenzivnější svalové napětí, srdeční tep, papilární diletace a zvýšení kortizolu proti neinhibovaným jedincům.

Teorie vycházející z výzkumů dospělé populace

Něbylicynova teorie temperamentu

Vladimir Něbylicyn vyšel z tradice Pavlovské školy. Na rozdíl od I. P. Pavlova však neztotožňuje temperament s vlastnostmi vyšší nervové soustavy, ale považuje jej za behaviorální a psychologický projev vlastností CNS. Definuje jej jako dynamickou charakteristiku psychické činnosti, která nachází svůj význam v tempu, rychlosti a intenzitě psychických stavů a procesů. Temperament je zde vnímán jako vrozený (ne však nutně dědičný) a nepodléhá tedy vývojovým změnám. Uvažuje o dvou dimenzích, a to obecné aktivitě a emocionalitě. Obecná aktivita je soubor osobnostních charakteristik, které determinují vnitřní potřebu či tendenci k sebevyjádření a osvojení vnější skutečnosti. Emocionalita je složitější komplex osobnostních vlastností. Týká se toho, jak jedinec prožívá své afekty, emoce a nálady. Předpokládá se zde citlivost k emocionálně významným podnětům, impulzivita a labilita.

Merlinova teorie temperamentu

Temperamentové vlastnosti definuje Merlin jako stabilní psychické vlastnosti, které charakterizují dynamiku psychické činnosti a nejsou spojeny s konkrétním a specifickým obsahem situace. Temperament vnímá jako energetickou základnu psychických vlastností. Na behaviorální úrovni se temperament projevuje jako styl činnosti - tzn. že temperament významně ovlivňuje to, jakým způsobem se člověk přizpůsobuje podmínkám a požadavkům okolí.

Se svými spolupracovníky definovali dva temperamentové typy. První je charakterizován silným vzruchem, extraverzí, plasticitou a bezstarostností a druhý slabým vzruchem, introverzí, rigiditou a neklidem.

PEN teorie H. J. Eysencka

Pod pojmem temperament chápe Eysenck osobnost v užším smyslu, tedy jako osobnost bez její kognitivní složky (bez inteligence a mentálních schopností). Za základní strukturu se považují dimenze extraverze, neuroticismu a psychoticismu, o nichž předpokládá, že jsou na sobě nezávislé.

Dimenze introverze-extraverze je definována jako dvojí možné zaměření jedince buď na vnější nebo vnitřní svět. Tuto koncepci převzal od Junga, ale na rozdíl od něj vymezuje tuto dimenzi v podmínkách chování a prožívání. Rozdílnost introverze a extraverze vysvětluje Eysenck rozdílnou vzrušivostí mozkové kůry: extraverti mají vyšší podnětový práh než introverti, proto potřebují větší podráždění pro optimální stimulaci.

Neuroticismus, též označovaný jako dimenze emoční stability nebo lability, převzal Eysenck z Jungova systému. Labilita je vymezena přítomností mnoha příznaků poruchové funkce, stabilita jejich nepřítomností. Ačkoliv pravděpodobnost neurotické poruchy se stupněm neuroticismu vzrůstá, není s neuroticismem totožná.

Dimenze psychoticismu je vymezena jako náchylnost k psychóze a tvoří kontinuum od normality přes psychopatii až po psychózu (schizofrenii a maniodepresivní psychózu. Je tedy analogická ke Kretschmerově předpokladu, že temperamentové vlastnosti předurčují člověka k onemocnění určitým typem duševní choroby. Duševní porucha v Eysenckově pojetí však není extrémem temperamentových dimenzí, ale je na ostatních dimenzích nezávislá.

Do Eysenckovy soustavy je možné umístit klasické temperamentové typy, jejichž znázornění odpovídá následující schéma:

_{Systém temperamentových dimenzí podle H. J. Eysencka a jejich vztah ke klasickým temperamentovým typům}

Grayova neuropsychologická teorie temperamentu

Jeffrey Gray byl žákem H. J. Eysencka, jehož teorií temperamentu se inspiroval a dále ji rozvinul. Svou teorii opřel o rozsáhlý neurofyziologický, biologický a farmakologický výzkum, a proto bývá jeho teorie považována za jednu z nejvíce fyziologicky orientovaných. Pokud jde o dimenzi introverze-extraverze, podle Graye introverti citlivěji reagují na tresty a nepřítomnost odměn, zatímco extraverti jsou citlivější k odměnám a nepřítomnosti trestů. Neuroticismus je pak spojen s celkovou senzitivitou k odměnám i trestům - s úrovní neuroticismu stoupá citlivost jak k odměnám, tak trestům. Toto úzce souvisí s problematikou klasického i operantního podmiňování a využití odměn a trestů v procesu učení.

V Grayově teorii jsou extraverze a neuroticismus sekundární rysy, jež stojí na bazálnějších dimenzích, jež označuje jako úzkost (anxiety) a impulzivitu. Úzkost je definována jako citlivost k podnětům trestu, nepřítomnosti odměny a novosti či neobvyklosti. Vysoká míra úzkosti je tedy podmíněna vysokou citlivostí k těmto stimulům. Impulzivita je definována jako citlivost k podnětům odměny a nepřítomnosti trestu. K těmto dvěma dimenzím připojuje ještě dimenzi defenzivnosti. Ta vyjadřuje rozdíly v reakcích na averzivní podněty a její póly jsou vymezeny obrannou (reaktivní) agresí a únikovým chováním.

Biologickým základem úzkosti je systém inhibice chování (BIS) a jeho aktivita je doprovázena stavy úzkosti. BIS navozuje stav zvýšené pozornosti a připravenosti k reagování. Podkladem impulzivity je systém aktivace chování (BAS), který je spojen s vyhledáváním pozitivního posílení (tedy s pozitivní emocionalitou).

Předmětem kritiky bývá, že jeho model je odvozen z výzkumů prováděných na zvířatech a neměří tyto postuláty v lidském kontextu.

Strelauova regulační teorie temperamentu

Strelau definoval temperament jako sadu relativně stálých rysů osobnosti, které se projevují v takových formálních rysech chování, jako jsou energetická hladina a temporální charakteristiky. Základními energetickými rysy jsou dimenze reaktivity a aktivity, k časovým charakteristikám řadil trvání reakce opakování reakce, pohyblivost, pravidelnost, rychlost a tempo. Svou teorii označil jako regulační, neboť reaktivita a aktivita udržují optimální hladinu aktivace, neboť regulují chování a situace, s nimiž je jedinec konfrontován.

Zuckermanův koncept “Hledání vzruchu” (Sensation Seeking)

Marvin Zuckerman odvodil svou temperamentovou dimenzi hledání vzruchu (sensation seeking) z poznatků o individuálních rozdílech na senzorickou deprivaci. Jedná se o individuální potřeby optimální stimulace, na jejichž základě lze predikovat stresovou reakci na senzorickou deprivaci. Tento rys postupně rozšířil o psychologickou úroveň, kde ho vymezil jako rys, definovaný potřebou rozmanitých, nových (neobvyklých) a komplexních dojmů a zážitků a ochotou podstupovat pro dosažení takových zážitků sociální a fyzické riziko.

Dimenzi hledání vzruchu vyjadřuje čtyřfaktorová struktura, kam patří vyhledávání dobrodružství (thrill and adventure seeking), vyhledávání zážitků (experience seeking), disinhibovanost a náchylnost k nudě (boredom susceptibility).

Vyhledávání dobrodružství je zájem o fyzické, rizikové aktivity (například adrenalinové sporty). Vyhledávání zážitků je spojeno se stimulací myšlenkovou činností (vyvolání a získání dojmů, pocitů) a je spojováno například s neplánovaným cestováním, seznamováním se zvláštními lidmi nebo jinými způsoby nekonformního způsobu života. Disinhibovanost vyjadřuje tendenci k uvolněnosti a ztrátě zábran, často spojenou s rizikovým chováním (pijáctví, sexuální promiskuita, hráčství). Tato složka má nejsilnější biologický základ. Poslední, náchylnost k nudě, je spojována s odporem k opakujícím se zážitkům (stereotypním aktivitám, rutinní práci). Projevuje se neklidem v neměnném prostředí .

Vysoká úroveň hledání vzruchu je spojena s nízkou hladinou dopaminu.

Cloningerův neurobiologický model temperamentu

C. Robert Cloninger přijímá ve svém modelu obecně přijímané stanovisko, že temperament představuje ty složky osobnosti, jež jsou dědičné, týkají se emocionality, jsou vývojově stabilní a neovlivnitelné sociokulturním učením. Na základě svých výzkumů prováděných u lidí i zvířat rozlišuje tři temperamentové dimenze. Jsou jimi vyhýbání se poškození (harm avoidance), vyhledávání nového (novelty seeking) a závislost na odměně (reward dependence).

Dimenze vyhýbání se poškození je vymezena póly náchylnost k úzkosti a vitality spojené s riskováním, dimenze vyhledávání nového póly explorační impulzivity a stoické uměřenosti a dimenze závislost na odměně je zakotvena sociálním přilnutím proti rezervovanosti či chladu vůči okolí. Faktorová analýza odhalila další faktor, na ostatních nezávislý, jímž je persistence. Neurobiologickým základem temperamentu je limbický systém, přičemž individuální odlišnosti jsou způsobeny rozdílnou aktivitou odlišných neurotransmiterů. Vyhledávání nového je spojeno s dopaminem, vyhýbání se poškození s neuromodulátory GABY a serotoninu, závislost na odměně s noradrenalinem a serotoninem a persistence s glutamátem a serotoninem.

Cloninger také vysledoval určité inklinace k poruchám osobnosti v závislosti na temperamentových dispozicích. Osoby s úzkostnými poruchami osobnosti vykazují vysokou míru vyhýbání se poškození, impulzivní poruchy osobnosti se pojí s vysokou mírou vyhledávání nového, vyhýbavé poruchy osobnosti se pojí s nízkou závislostí na odměně a u obsesivních jedinců byla vypozorována vyšší míra perzistence.

Mimo pojmu temperament zavedl do psychologie pojem charakter, kterým označuje vědomou reflexi sebe a soudy o vlastní osobě a s nimi spojené intencionální chování.

Odkazy

Literatura

• Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti: Vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických fakult studijního oboru psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
• Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada.
• Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.

Zdroje obrázků

• Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti: Vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických fakult studijního oboru psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

Zdroje tabulek

• Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.

Klíčová slova

temperament, psychologie osobnosti, typologie, biologická determinace