Psychické zákonitosti a jejich charakter

Hledáním zákonitostí v psychologii se zabývá nomotetický přístup, jak ostatně vyplývá už z jeho názvu (nomos = zákon, zákonitost). Výzkumníci s tímto přístupem se snaží nalézat obecně platné principy a zákonitosti, které jsou společné většímu množství lidí, snaží se své poznatky s pomocí statistických metod kvantifikovat (proto se také jinak nazývá kvantitativní). Tento přístup je protipólem přístupu idiografického (či kvalitativního), který naopak zjišťuje, co je pro člověka jedinečné, a poznává konkrétní osobu více do hloubky.

Pojem „zákonitost“ v psychologii je však potřeba chápat s určitou rezervou. Psychologické poznatky mají totiž ze své podstaty pravděpodobnostní povahu. Psychologie není exaktní vědou, často není možné proměnné exaktně měřit. Můžeme sice měřit např. reakční čas či délku spánku, složitější je to ale už s vnímáním bolesti či emocí, což jsou subjektivní prožitky. V psychologii také často působí velké množství faktorů, které jsou velmi variabilní – každý člověk je determinován biologickými predispozicemi i psychosociálním vývojem, na momentální chování působí dispozice i situace (viz např. reciproční determinismus), roli hraje také například kultura. Je proto velmi obtížné hledat kauzální vztahy mezi proměnnými v psychologii. Dalším důvodem pravděpodobnostní povahy psychologických poznatků je fakt, že pro vyhodnocování a interpretaci dat se většinou jako pomocná metoda používá statistika. Zde jako vodítko užíváme hladinu významnosti, což je jen množství chyb, které jsme ochotni tolerovat – výsledek je tedy založen na pravděpodobnosti.

Přesto však můžeme jmenovat některé efekty a poznatky, které by bylo možné označit jako „zákonitosti“. Následující výčet jistě není kompletní, jsou zde však uvedeny některé důležité psychologické efekty a principy rozdělené do jednotlivých oblastí psychologie.

Obecná psychologie

Jelikož obecná psychologie se často zabývá tématy souvisejícími s biologií a fyziologií člověka, která není tak variabilní a obtížně měřitelná jako např. lidské pocity a myšlenky, je možné zde nalézt také asi největší množství zákonitostí.

Čití

Proces čití, tedy získávání jednoduchých senzorických informací z okolního prostředí, byl v 19. století hlavní oblastí zájmu psychofyziky. V rámci této disciplíny byly formulovány a kvantifikovány některé zákonitosti překlápění fyzikálních vlastností světa do vnitřní reprezentace.

Při zaznamenávání senzorických informací se uplatňují počitkové prahy. Dolní neboli absolutní počitkový práh (pojem zavedl Gustav T. Fechner) označuje minimální velikost podnětu, při které dokážeme podnět zaregistrovat, resp. kdy jej zaregistrujeme v 50 % případů. Níže jsou uvedeny minimální počitkové prahy pro jednotlivé smyslové modality:

• zrak: plamen svíčky za jasné tmavé noci až na 50 km
• sluch: tikot hodinek ze vzdálenosti 6m v tichém prostředí
• chuť: čajová lžička cukru rozpuštěná v 10l vody (gram soli v 500l)
• čich: kapka parfému rozptýlená do prostoru třípokojového bytu
• hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1cm

Dalším důležitým pojmem je rozdílový práh. Ten označuje nejmenší rozlišitelný rozdíl mezi dvěma podněty (v angličtině just noticeable difference, JND), které vedou ke vzniku dvou samostatných počitků. Svými experimenty zde přispěl především Ernst H. Weber, na základě jehož zjištění byl formulován Weberův zákon. Ten popisuje, že rozdílový práh se mění v závislosti na velikosti počátečního podnětu. Když tedy Weber dával lidem porovnávat váhu závaží, u lehkého závaží byli participanti schopni rozlišit mnohem menší rozdíl mezi závažími než u těžších (např. rozdíl 1g mezi 1g a 2g závažími postřehneme, kdežto mezi 100g a 101g nikoli). Tento zákon následně matematicky formalizoval Fechner, který vyjádřil, že intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu, neboli abychom vnímali rostoucí intenzitu lineárně, musí růst objektivní intenzita podnětu exponenciálně. Dále tento zákon rozpracoval Stanley S. Stevens, který použil metodu přímého odhadu, při níž pozorovatel připisuje podnětům svůj subjektivní odhad intenzity. Na základě toho Stevens zjistil, že Weberův zákon neplatí pro všechny druhy podnětů. Při vnímání intenzity elektrického šoku platí opačná závislost, tedy participanti vnímají i malý nárůst intenzity jako mnohonásobně větší. Při vnímání délky úsečky na intenzitě počátečního podnětu nezáleží a subjektivně vnímaný nárůst délky odpovídá objektivnímu (čím delší je úsečka, tím je odhad větší). Pro hodnocení intenzity světla pak Stevens zjistil platnost závislosti popsané Weberem. Tyto rozdíly ve vnímání mají pravděpodobně význam pro ochranu organismu: vysokou intenzitu světla vnímáme méně citlivě, což chrání náš zrak, naopak intenzitu elektrických šoků vnímáme intenzivněji, abychom byli upozorněni na jejich nebezpečnost.

Jako další zákonitost spojenou s čitím můžeme jmenovat Purkyňův efekt, který se týká adaptace oka na tmu a s tím související změny vidění barev. Při denním světle (fotopické vidění) zajišťují vidění především čípky, které jsou citlivé na vlnové délky 400-750 nm a díky nimž jsme tedy schopni vnímat barvy. Ve tmě (skotopické vidění) zajišťují vidění pouze tyčinky, které jsou citlivé maximálně na vlnovou délku 500 nm a díky nim tedy vnímáme spíše jen změny jasu. Když za soumraku dochází k přechodu mezi těmito dvěma stavy (mezopické vidění), jsou postupně více využívány tyčinky a vnímáme tedy výrazněji kratší vlnové délky (např. modrá barva), naopak barvy delších vlnových délek (např. červená) přestáváme rozlišovat. Celkově v důsledku toho barvy za šera rozeznáváme poměrně špatně a vše se nám může zdát laděné do modra.

Vnímání

Vnímání je možné charakterizovat jako zpracování a interpretaci senzorických počitků do vjemů. Při tomto procesu se uplatňují zákonitosti, které vnímání usnadňují a zefektivňují, ačkoli mohou někdy vést i k omylům (viz např. zrakové iluze).

V rámci procesu vnímání jsou senzorické vjemy seskupovány do smysluplných celků. Výzkumníci zastávající přístup tvarové psychologie (gestalt) popsali zákony organizace percepčního pole, kterými se toto organizování senzorických informací řídí. Nejvýznamnějším z nich je tendence rozdělovat vjemové pole na figuru a pozadí. Figura představuje to, na co zaměřujeme pozornost, co je zřetelné, výrazné a u čeho vnímáme detaily, pozadí naopak nevnímáme tak ostře. Přepínáním pozornosti (ať už intencionálním či nezáměrným) pak můžeme přepínat mezi figurou a pozadím, kdy z pozadí se stává figura a naopak. Dále jsou ve výčtu uvedeny další gestalt zákony vnímání, které popsal Max Wertheimer:

• zákon pregnantnosti (dobrého tvaru): nedokončené struktury vnímáme jako dokončené, tendence dotvářet vjem na základě zkušeností, např. přerušovaný trojúhelník je přesto vnímán jako uzavřený celistvý trojúhelník
• zákon blízkosti (proximity): objekty, které jsou blízko u sebe, vnímáme jako celek (v prostoru nebo v čase), např. souhvězdí, řádky v knize
• zákon podobnosti: jako celek vnímáme předměty, které jsou podobné, např. tučně vytištěná slova v textu
• zákon uzavřenosti: jako celek vnímáme to, co je něčím ohraničeno, např. text v závorkách
• zákon kontinuity (dobré křivky): dvě úsečky vedle sebe s mezerou mezi spíše vnímáme jako jednu křivku, ve sluchové modalitě např. schopnost sledovat melodii
• zákon společného osudu: jako celek či figuru vnímáme objekty pohybující se stejným směrem, např. auta jedoucí jedním směrem vnímáme jako jeden proud