Atribuce: Porovnání verzí

Řádek 55: Řádek 55:
  
 
=== efekt falešného konsenzu ===
 
=== efekt falešného konsenzu ===
−
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.<ref>Ross, L., Green, D., House, P. (1977). The "False Consensus Effect": An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301. Retrieved from http://datacolada.org/wp-content/uploads/2014/05/4705-Ross-et-al-False-Consensus-Effect.pdf</ref>
+
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za '''obecnou normu''', alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.<ref>Ross, L., Green, D. & House, P. (1977). The "False Consensus Effect": An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301. Retrieved from http://datacolada.org/wp-content/uploads/2014/05/4705-Ross-et-al-False-Consensus-Effect.pdf</ref>
  
 
=== spotlight efekt ===
 
=== spotlight efekt ===

Verze z 15. 11. 2014, 12:11

Atribuce, nebo také kauzální atribuce, je sociálně-psychologický pojem. Je to proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování, tedy jeho kauzalitou. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. [1]

Proces atribuce

Atribuci předcházejí dva kroky: percepce činu a hodnocení záměru činu. Pozornost pozorovatele při percepci činu je ovlivněna motivačními, kognitivními a podnětovými faktory. Atribuce samotná je kognitivní proces založený na myšlenkových zkratkách a neúplných informacích a je silně ovlivněna předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména informovaností pozorovatele a očekávaností chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele a při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi pozitivním a negativním chováním. [2]

Funkce atribuce

Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. [3]

Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci

Základní dělení atribuce

Atribuce se dělí na vnější a vnitřní. Vnější (situační, environmentální) je ovlivněna situačními faktory, tzn. vnějším okolím. Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna dispozičními faktory, tzn. osobností aktéra. Dispoziční atribuce zahrnuje dvě hlavní složky: motivy a schopnosti. [4]

Dimenze atribuce

Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:

  • místo kauzality (kontroly)

Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider (1958), a to na:

  1. vnitřní místo kontroly
  2. vnější místo kontroly

Lidé s vnitřním místem kontroly mají tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce.

Lidé s vnějším místem kontroly mají tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce.

  • stabilita

Faktory stability příčiny chování se dělí na:

  1. stabilní faktory
  2. nestabilní faktory

Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji obtížné (až nemožné) změnit, např.: inteligence, zákony.

Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá relativně snadno změnit (ovlivnit), např.: úsilí.

  • záměrnost
  • kontrolovatelnost

Vznik pojmu

Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser [5] nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality [6].

Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, Fritz Heider. Heider ve své knize The Psychology of Interpersonal Relation (1958) popsal tzv. laickou psychologii jako vnímání a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na dispoziční a situační. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Studie Heidera a Simmela [7] prokázala silnou tendenci lidí vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné. Heider považuje atribuci za předpoklad porozumění sociální realitě.

Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi Harold H. Kelley, který svým článkem publikovaným v Nebraska Symposium on Motivation (1967) přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a ve svém posudku Heiderovy knihy přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci. [8] Kelley se také spolu s E. Jonesem, B. Weinerem a dalšími podílel na kolektivním díle Attribution: Perceiving the Causes of Behavior. [9]

Atribuční tendence

Atribuční tendence

Atribuční tendence (sklony, styly) představují zkreslení ve vztahu k očekávání a k perspektivě účastníků interakce. Toto zkreslené vnímání ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí. Mezi hlavní atribuční tendence patří:

základní atribuční chyba

Základní atribuční chyba je tendence připisovat vyšší vliv rysům aktéra než situaci, ve které se aktér nachází [10]. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i vliv význačnosti (výraznosti) daných rysů aktéra. [11]

efekt aktér - pozorovatel

Efekt popisal v roce 1973 Nisbett [12] tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože pro mě okolnosti byly nepříznivé.“), zatímco pozorovatel má při sledování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce ("Nesložil zkoušku, protože je hloupý.").

egocentrické tendence

S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller [13]. Jsou to tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Uspěl – měl to lehčí.“, „Neuspěl – asi je neschopný.“).

efekt falešného konsenzu

Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za obecnou normu, alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.[14]

spotlight efekt

Efekt popisuje přeceňování míry pozornosti, kterou naší osobě věnují ostatní lidé. [15]

Atribuční teorie

Atribuční teorie se věnují studiu procesů, které pozorovateli zprostředkovávají subjektivní vnímání příčin vlastního jednání i jednání druhých lidí.

naviní analýza událostí

Pozorovatel situace - podle Heidera „laický vědec“ - si intuitivně a nedokonale spojuje pozorovatelné chování s nepozorovatelnými příčinami. Svět pozorovatele se tak stává předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity [16] [17]. Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.

teorie odpovídajících závěrů

Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele přisuzovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby korespondovaly s jeho rysy nebo s očekáváním pozorovatele [18]. V této teorii se rozlišují tři faktory - hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost - podle kterých se atribuce dále dělí na:

  1. atribuci intence (záměru)
  2. atribuci dispozice

Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud je pro něj hédonicky relevantní, nebo pokud je zaměřené na osobu pozorovatele.

Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud není společensky žádoucí.

Kelleyho model

Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:

  1. kovariační model
  2. model kauzálních schémat

Kovariační model popisuje atribuci založenou na více pozorováních, kdy má pozorovatel k dispozici informace z různých situací a dob. K přisuzování příčiny chování využíváme tři typy informací: konsenzus (stabilitu reakce aktéra napříč lidmi, tzn. běžnost reakce aktéra v porovnání s reakcemi jiných osob), konzistenci (stabilitu reakce aktéra v různých dobách, tzn. zda je reakce aktéra na určitou situaci vždy stejná), distinktivnost (stabilitu reakce aktéra v různých prostředích). Každý z těchto typů informace může mít vysokou nebo nízkou hodnotu. Při vysokém konsenzu, vysoké distinktivnosti a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci, při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra. [19]

Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje atribuci založenou na jednom pozorování. Pozorovatel nemá k dispozici dostatek informací a vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat. Kauzální schémata jsou hotová přesvědčení, předsudky nebo ze zkušenosti vycházející teorie. Pozorovatel porovná chování aktéra s vytvořenými schématy a interpretuje ho podle nich. Kauzální schéma doprovází několik atribučních principů, z nichž dva hlavní jsou princip znevažování a princip argumentace. Princip znevažování nastává, pokud ke stejnému výsledku vede více příčin. Jsou-li totiž přítomny další věrohodné příčiny, ztrácí původní příčina na významu. Tento princip se vyskytuje se u schématu mnohočetných dostatečných příčin. Princip argumentace popisuje, že význam příčiny roste, pokud se výsledek objeví za přítomnosti inhibující podmínky (překážky). Tento princip se vyskytuje u schématu mnohočetných dostatečných příčin a mnohočetných nutných příčin. [20]

atribuce příčiny v úkolové situaci

Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v subjektu specifickou emocionální reakci [21]. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:

  1. vnější a vnitřní
  2. stabilní a labilní
  3. kontrolovatelné a nekontrolovatelné

Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní, vnější, nekontrolovatelná příčina.

Důsledky atribuce

Situace versus dispozice

Výzkumy ukazují, že na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje přívětivěji, pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci (Kelley, 1972, Regan, 1978). Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.

Pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník [22]. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.

Atribuce je často uplatňována při sledování reklam, kdy se divák rozhoduje, zda připsat zprávu snažící se ho přesvědčit o kvalitě určitého výrobku osobnosti aktéra (v této situaci herce v reklamě), jeho situaci (tzn. jeho roli), nebo údajné realitě vydávané v reklamě za skutečnou. U dětí školního věku byla zjištěna silná korelace mezi připsáním příčiny chování herce v reklamě situačním faktorům a uvědomováním si nesouladu mezi prezentovaným a skutečným výrobkem.

Vnitřní versus vnější motivace

Atribuce také ovlivňuje motivaci, konkrétně posun mezi vnitřní a vnější motivací. Výzkum provedený s dětmi ve školce (Lepper et al., 1973) dokázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, byla za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla. Díky atribuční tendenci totiž člověk, kterému je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a přestane vnímat vnitřní motivaci. To ho vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě jej činnost příliš nebaví.

Příčiny vzrušení

Atribuce má výrazný vliv na prožívání emočního vzrušení. Bylo zjištěno (Schachter & Singer, 1962), že pokud bylo možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), bylo výsledné emoční prožívání excitací mnohem méně ovlivněno, než pokud se nedala připsat situačnímu faktoru. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina (Nisbett, Schachter, 1966.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200. Retrieved from http://www.communicationcache.com/uploads/1/0/8/8/10887248/self-perception_-_an_alternative_interpretation_of_cognitive_dissonance_phenomena.pdf
  2. ↑ Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com
  3. ↑ Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz
  4. ↑ Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz
  5. ↑ Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.
  6. ↑ Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.
  7. ↑ Heider, F. & Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com
  8. ↑ Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com
  9. ↑ Jones, E. E., Kanouse, D. E., Kelley, H. H., Nisbett, R. E., Valins, S. & Weiner, B. (1972). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior. New York: General Learning Press
  10. ↑ Ross, L., Amabile, T. & Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com
  11. ↑ McArthur, L.Z. & Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535. Retrieved from http://www.brandeis.edu/departments/psych/zebrowitz/publications/PDFs/1970s/McArthur_Post_1977.pdf
  12. ↑ Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com
  13. ↑ Schlenker, B.R. & Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com
  14. ↑ Ross, L., Green, D. & House, P. (1977). The "False Consensus Effect": An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301. Retrieved from http://datacolada.org/wp-content/uploads/2014/05/4705-Ross-et-al-False-Consensus-Effect.pdf
  15. ↑ Gilovich, T., Savitsky, K., Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com
  16. ↑ Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz
  17. ↑ Weiner, B. (1985). "Spontaneous" Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com
  18. ↑ Jones, E.E., Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com
  19. ↑ Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com
  20. ↑ Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins, B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174).
  21. ↑ Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573. Retrieved from http://jamiesmithportfolio.com/EDTE800/wp-content/PrimarySources/Weiner1.pdf
  22. ↑ Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. & Tajfel, H. (1976). The "power structure" in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.

Použitá literatura

  • Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub
  • Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C., Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com
  • Hayes, B., Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com
  • Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Retrieved from http://www.gjar-po.sk/~gajdos/psychologia/KNIHY/HAYESOVA_N.---Zaklady_socialni_psychologie.pdf
  • Kelley, H. H., Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com
  • Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing
  • Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia
  • Stroebe, H., Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál
  • Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita
  • Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido
  • Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieve from http://ebscohost.com

Externí odkazy

Video o atribučních tendencích

Příklady atribuce v praxi

Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&oldid=8385“