Sociální kognice

• sociální poznávání se stává důležitým tématem sociální psychologie v posledních 15 - 20 letech
• jde o studium sociální reality, tedy způsobu jakým člověk poznává druhého, skupinu, interpersonální stavy a situace
• sociální poznávání se většinou chápe jako studium toho, jak člověk poznává sociální realitu, která ho obklopuje, svůj sociální svět
• v podstatě každý z nás vnímá věci od druhých odlišně
• závisí to na jedincově zkušenosti, momentálním stavu, motivech a kontextu
• Hartley a Hartley uvádí, že vliv sociální determinace se projevuje třemi způsoby:

1. vytváří se struktura vnímání
2. určují se vztahy mezi objekty
3. probíhá afektivní zabarvování

• nejvlivnějšími přístupy jsou:

1. asocianismus
2. proti němu stojí gestalt přístup
3. v 60. letech se začal prosazovat kognitivismus a modely zpracovávání informací

Asocianistický model

• postuluje kognitivní elementy (poznatky a pojmy) a od nich postupuje
• ke složitým schématům asociace (podobnost, frekvence, novost, sémantická příbuznost, princip dobré formy)

Konstruktivistické modely

• kladou důraz na aktivní konstrukci poznání poznávajícím
• teoretickými konstrukty zde jsou prototypy či scénáře
• právě na jejich základě probíhá poznávání

• historicky lze rozlišit ještě jednu kategorii přístupů a sice podle "tvrdosti"

Měkký přístup

• soustředí se na kompilaci výsledků jednotlivých výzkumů a popis
• mechanismů poznávání, nikoliv na vysvětlování jejich vzniku
• tento přístup se používal od třicátých do padesátých let 20. Století
• v šedesátých letech se začíná prosazovat

Tvrdý přístup

• je spojený s kognitivistickou metodologií
• soustředí se na odhalování základních mechanismů poznávání
• ztrácí se v něm orientace na jednotlivce, používá se počítačových
• simulací (Schneider)
• proti němu se však zvedá opozice, která se snaží o integraci kognitivních a sociálních procesů a zkoumá vztah všeobecného a sociálního poznávání

• kde jsou tedy odlišnosti poznávání sociálního předmětu a neživého?
• poznávání se stává sociálním, jestliže jde o sociální objekt
• sociální předměty se liší od neživých tím, že ovlivňují prostředí, sociální se odehrává vždy v dyádě, lidé se více mění v čase

Interpretace sociální reality, teorie atribuce

• atribuce - připisování příčin vlastnímu či cizímu vlivu
• způsobena tím, že člověk musí neustále vnímat nějakou kauzalitu
• nejhorším stresorem je pocit bezmoci, proto se snažíme vše si vysvětlovat

• atribuční výzkum se zabývá otázkou, jak lidé přisuzují příčinnost:

1. vlastnímu chování
2. chování druhých lidí
3. nepersonálním jevům ve svém sociálním prostředí

• poznání příčin umožňuje lidem přibližovat se k chápání světa jako světa stabilního, předvídatelného a kontrolovatelného
• předmětem zkoumání atribučních teorií je vnímání kauzality a důsledků takového vnímání
• jedná se subjektivní výklad jevů určováním jeho příčin (nezáměrné chování) či důvodů (záměrné, cílené)

Naivní psychologie F. Heidera

• jako první lokalizoval atribuční procesy (vysvětlování příčin úspěchu a neúspěchu)
• každý člověk se snaží dosáhnout stabilních a smysluplných dojmů o druhých
• snaha rekonstruovat způsob, jakým si ‚naivní psycholog‘ vysvětluje chování druhých
• rozlišoval 3 dimenze:

1. lokalizace (vnitřní x vnější)
2. stálost (stabilní x nestabilní)
3. kontrolovatelnost (kontrolovatelné x nekontrolovatelné)

• doplnili Fiske a Taylor (1984)
• těmito příčinami lidé popisují svůj či cizí úspěch a neúspěch ve výkonových úlohách
• tvrzení:
• Fiske, Taylor: lidé mají tendenci připisovat jevům spíše stabilní příčiny
• Jones, Davis: lidé mají tendenci připisovat jevům spíše situační příčiny

příčiny:

• interní
• externí
• stabilní
• nestabilní
• kontrolované
• typické úsilí
• situační úsilí
• míra nároků
• pomoc jiných
• schopnosti
• nálada
• prostředí
• počasí

Základní teorie atribuce

• korespondující usuzování - lidé k chování, které vidí, přisuzují určité vlastnosti, korespondující charakteristiku člověka
• atribuce záměru: zda chování bylo účelné, zda člověk věděl o účincích tohoto chování, pokud zjistíme že ano, následuje atribuce dispozice
• atribuce dispozice: hledání, která charakteristika byla příčinou chování
• kovariance - společný výskyt, H. Kelley, srovnání jednání v minulosti a současnosti
• kovariační teorie - v různém čase a v různých situacích zjišťujeme, které faktory jsou přítomné, když se vyskytují či nevyskytují určité důsledky

• základní kritéria atribuce:
• distinktivnost - odlišnost, variabilita podnětu, nakolik člověk reaguje stejně v různých situacích
• konsensus - v jedné konkrétní situaci se chovají lidé stejným způsobem
• konzistence - soudržnost v čase, zda se člověk v dané situaci pokaždé zachová stejně

Teorie kauzálních schémat - Kelley

• koncepce jedince o způsobu vzájemného působení dvou nebo více příčinných faktorů vzhledem k určitým důsledkům
• schéma mnohonásobných dostatečných příčin - kterákoli z možných příčin je dostačující pro produkci daného výsledku
• schéma mnohonásobných nevyhnutelných příčin - musí působit více činitelů, aby se dosáhlo určitého účinku

Locus of control

• atribuční styly jsou styly připisování příčin
• J. B. Rotter definoval tzv. LOC - locus of control (místo řízení či kontroly)
• definoval takto dva styly: internalistický a externalistický
• přesvědčení subjektu, že je nebo není schopen kontrolovat dění, zejména v nestrukturované situaci

• internalisté:
• mají pocit, že mohou ovlivňovat dění kolem sebe
• pro vysvětlení událostí hledají vnitřní příčiny
• záleží na nich, zda budou úspěšní

• externalisté:
• nejsou si příliš jistí
• příčiny úspěchu a neúspěchu připisují vnějším příčinám
• chybí pocit kontroly nad životem (důležitý pro životní vyrovnanost)
• v naší kultuře tento styl snižuje aktivitu

Seligmanův atribuční styl

• Seligman přeučoval děti na základní škole z externalistů na internalisty
• když jsou lidé v depresi, vidí svět pořád jedním rigidním způsobem
• neúspěchy hodnotí jako vnitřní (já) s globálním účinkem
• příčiny jsou pro ně stabilní (působí stále) a neměnné
• jde o tzv. depresivní atribuční styl
• globální příčiny - např. nejde mi matematika, nemůžu uspět v ničem

Chyby v atribučních procesech

• základní atribuční chyba
• Ross
• přeceňujeme dispoziční charakteristiky - vysvětlování příčin a jevů podle dispozic jedince převládá nad daností situace
• tendence k sebeobranným atribucím:
• úspěch připisujeme sobě samému
• neúspěch situačním faktorům
• Lack - efekt aktéra a pozorovatele
• úspěch a neúspěch jsou důležité v našem sebehodnocení
• chráníme si svoji sebeúctu a udržujeme si pozitivní názor na své schopnosti
• egocentrická tendence - ve skupinových projektech si přisuzujeme zodpovědnost za úspěch, neúspěch připisujeme druhým
• tendence nápadnosti - větší zodpovědnost ve skupině připisujeme těm, kteří se nějak odlišují od druhých, kdo je nápadný, tomu přisuzujeme chybu

Atribuční procesy (interpretace)

• jsou dominantní otázkou sociální psychologie 70. 80. let
• předmětem zkoumání těchto teorií je především kauzalita, její vnímání a důsledky tohoto vnímání
• průkopníkem v oboru je Fritz Heider
• tvrdí, že průměrný člověk se snaží získat stabilní a smysluplné dojmy o druhých

• atribuční proces zahrnuje vyvozování stabilních struktur a procesů týkajících se lidí a prostředí a jejich dispozičních stavů na základě pozorovatelných znaků
• jde o hierarchický proces směřující od povrchnějšího k hlubšímu
• příčiny jsou lokalizovány jako vnější a vnitřní
• vnitřní jsou charakteristiky aktérů událostí

Teorie korespondujících inferencí Jonese a Davise

• chování aktéra se může vysvětlovat buď na základě situačních faktorů nebo na základě záměrů, motivů cílů nebo vlastností aktéra o tom rozhoduje pozorovatel
• ten zpracovává informace směrem od výsledků chování a samotného chování k vysouzení vnitřních dispozic osoby
• zvažuje, zda byl aktér schopen záměrně vyvolat cílový stav
• atribuce (inference) je korespondující, když dispozice přisuzovaná aktérovi koresponduje s chováním od kterého je tato dispozice odvozena
• faktory, které ke korespondující inferenci vedou chování je sociálně žádoucí, čím méně je rozdílných důsledků činnosti, tím více inference korespondují
• z motivačních faktorů je to hédonická relevance a personalismus
• bude tím spíše inferentní čím více se pozorovatel domnívá, že je směřováno na něj

Kovarianční teorie H. M. Kelley

• při atribuci chování aktéra, v různém čase a na různých místech zjišťujeme, které faktory jsou či nejsou přítomné a jaké důsledky se tedy vyskytují či nevyskytují
• existují interní atribuce (příčina spočívá v aktérovi) a dva typy externích atribucí (vnější předmět a vnější okolnosti)
• Kelley aplikuje tři základní kritéria na posuzování atribucí "naivním vědcem", tedy pozorovatelem
• distinktivnost - týká se specifičnosti chování vzhledem k danému podnětu
• konsensus - týká se interpersonální univerzálnosti chování vzhledem k danému podnětu
• konzistence - týká se stálosti chování jedince v průběhu času a rozdílných situacích