Psychika
Psychika (z řec. psyché – duše) je souhrn duševních dějů během celého lidského života.[1] Skládá se ze dvou základních dimenzi: prožívání a chování.[2] Jedná se o nejzákladnější a nejobecnější psychologický pojem. Na rozdíl od duše, která je spíše filozofickým a náboženským pojmem, je psychika psychologickým výkladovým rámcem k popisu lidské osobnosti.
- V řeckém bájesloví byla mladá krásná Psyché bohyní duševní krásy, milenkou Erotovou.
- V současné psychologii převládá pojem mysl (mind).[3]
Obsah
Základní psychické jevy
Lidská psychika obsahuje tři základní fenomény: procesy, obsahy a stavy.
Psychické procesy
Psychické procesy vedou ke vzniku psychických obsahů. K psychickým obsahům patří například sny, vzpomínky, vědomosti, myšlenky, přání, pocity atd. V psychologii se tradičně dělí procesy následovně:
- kognitivní procesy (někdy též poznávací) - Lze je chápat jako analogii k lidskému rozumu. Slouží k získávání a zpracování informací z vnějšího světa.
- emocionální procesy (někdy též afektivní) - Vedou ke vzniku emocí, prožitků a citů a v laické psychologii bývají kladeny do protikladu k procesům kognitivním.
- motivační procesy (někdy též motivačně-volní či konativní) - Duševní síly, které aktivizují a usměrňují chování.
Psychické stavy
Psychické stavy jsou relativně stabilní psychické obsahy. Dělíme je na:
- dočasné - Dobrá x špatná nálada, únava, ospalost atd.
- trvalé - Relativně stálé charakteristiky psychického dění. Každý člověk má tendenci k určité převládající náladě, která ovlivňuje ostatní psychické procesy i chování.
Dimenze psychiky
Mezi základní dimenze psychiky se řadí prožívání a chování, vědomí a nevědomí.
Prožívání
Prožívání je nepřetržitý tok psychických obsahů, které probíhají při různých stupních bdělosti. Psychický zážitek má tři stránky - kognitivní, emocionální a citovou - kdy jedna či více z nich může vstupovat do popředí v závilosti na typu situace. Předmětem prožívání může být vnější svět, stav vlastního těla i vlastní mysli.
- U Williama Jamese je prožívání ztotožňováno s vědomím. Při hodnocení prožívání užíval pojem vědomí → vědomí je podle něho plynulý tok či proud s klidnými i prudšími místy.
Chování
- jakákoliv lidská tělesná aktivita, kterou lze pozorovat, zaznamenávat nebo měřit
- behaviorismus zkoumal chování ve vztahu k vnějším podnětům, zaměřoval se na reakce na různé podnětové situace
- rozlišování chování:
- volní (úmyslné, záměrné) - aktivita, která směřuje k určitému cíli a je řízena vědomou intencí, záměrem
- mimovolní (bezděčné) - vrozené formy chování jako jsou nepodmíněné reflexy (slinění při příjmu potravy) nebo instinktivní projevy (vrozené automatismy)
- Tolman rozlišil chování:
- molekulární: jednoduché, fyziologické projevy (změna krevního tlaku, tepu atd.)
- molární: účelná behaviorální struktura, pozorovatelné pouhým okem
- časté dělení chování také na:
- verbální: zahrnuje řeč, především její obsahovou a významovou stránku
- neverbální: vše ostatní
Vědomí
Filozofické vymezení vědomí, problém vztahu mysli a těla:
- dualismus (Descartes) x monismus (Spinoza)
Psychologické zkoumání vědomí:
- hlavní výzkumnou metodou introspekce - zkoumání hypotetických elementů vědomí (Wundt)
- Watson, Pavlov považovali zkoumání vědomí za nevědecké
- Skinner považoval vědomí za epifenomén (vedlejší nepodstatná okolnost) mozkové aktivity
- rozhodující obrat v psychologickém přístupu vědomí v 60. letech 20. století – humanistická a kognitivní psychologie
- podle Jamese je vědomí spojitý proud psychických zážitků
- funkce vědomí podle Kihlstroma:
- sledování (monitoring) sebe sama a okolního prostředí
- ovládání (controlling) sebe sama a okolního prostředí
Nevědomí
- souhrn psychických obsahů a procesů, které probíhají mimo vědomí, ale přesto mohou ovlivňovat chování a prožívání
- Freud, Jung (kolektivní x osobní nevědomí), Assagioli (vajíčkový model nevědomí)
Zdroje
- ↑ Plháková Alena. (2004). Učebnice obecné psychologie. (1. vyd., 472 s.) Praha: Academia.
- ↑ Nakonečný Milan. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
- ↑ Plháková Alena. (2004). Učebnice obecné psychologie. (1. vyd., 472 s.) Praha: Academia.