Averroe a jeho pojednání o filozofii a náboženství

Ibn Rušd a jeho typologie čtenářů Koránu

Ibn Rušd byl andaluský kulturní eklektik, autor zásadního významu pro islámskou teologii, ale rovněž pro neislámskou kulturu. Averroes projevoval výraznou náboženskou toleranci v době, kdy myšlení bylo nebezpečným podnikem. Bývá rovněž interpretován jako první a poslední islámský filosof, jehož cílem bylo „najít přesný a původní výklad Aristotela a očisti jej od pozdějších nánosů“.

Ve svém Rozhodném pojednání o vztahu náboženství a filosofie se Averroes pokouší najít cestu oddělení vědeckého poznání založeného na dokazování od zkušenosti víry založené na zjevení. Přestože se navzájem náboženství a filosofie ovlivňují, používají podobný pojmový aparát a odkazují na islámské právo, stále pokládají jiné otázky, jež mají jinou formu. A právě s tímto složitým fenoménem se pokusil Averroes vypořádat, aby tak zachoval jak filosofii (potažmo vědě) i náboženství svou výsadní pozici. Nejde však o filosofické dílo, ale spíše o právnické pojednání o filosofii.

Základ Averoova učení lze shrnout následujícími slovy: K věcné pravdě se lze dopracovat pomocí rozumu a logika a racionální uvažování vedou ke spáse. Ibn Rušda můžeme číst i jako autora, jenž dovedl racionalistickou metodologii do extrému, když se v jeho době jen těžko racionalismus slučoval s náboženským učením. Věda a víra byly pojímány jako konkurentky, ne jako dva odlišné diskurzy, které svými způsoby usilují o poznání pravdy a štěstí. Averroes se však přesto odhodlal po 80 letech zareagovat na al-Ghazálího výzvu a sepsat Rozhodné pojednání s plným vědomím komplikace, že Korán univerzálně nařizuje určitý typ chování, zatímco filosofie v tomto případě používá odvozování a důkazy, které se svou povahou liší s ohledem na rozumovou a společenskou úroveň lidí.

Především však je třeba vyzdvihnout jeho přínos v současné době, které může posloužit jako „protilátka vůči fanatismu, extremismu a pomýlenému islamistickému diskurzu.“ Na druhou stranu je však třeba si uvědomit, že v rámci Rozhodného pojednání není prvenství Zákona předmětem pochybností. To znamená, že páteř Averoovy filosofie tvoří bezvýhradná oddanost Zákonu - celková filosofická perspektiva je založena na jeho reflektování. Teprve v rámci islámu se zkoumá právní postavení filosofie.

A přestože mu středověk přisuzuje teorii dvojí pravdy, Averroes podle komentátora ve skutečnosti toužil po unitární pravdě. V rozhodném pojednání máme co dělat se dvěma pohyby: Dialogem Zákona a moudrosti a Averoovými názory na interpretaci Zákona.

AVERROES. The book of the decisive treatise: determining the connection between the law and wisdom; Epistle dedicatory. Provo: Brigham Young University Press, 2001, 63 s. ISBN 978-0-8425-2479-7.

IBN, Rušd (Averroes). Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filosofie. 1. Praha: Academia, 2012, 129 s. ISBN 978-80-200-2116-8.

HOURANI, George F. On the harmony of religion and philosophy: a translation, with introduction and notes, of Ibn Rushd's Kitáb fasl al-maqál, with its appendix (Damína) and an extract from Kitáb al-kashf an manáhij al-adilla. London: Luzac, 1976, 128 s. ISBN 0-7189-022-x., s. 5