Pojednejte o zásadách ochrany knihovních fondů (preventivní a následné)

Verze z 4. 1. 2017, 16:54, kterou vytvořil Veronika.Vichova (diskuse | příspěvky)

Ochrana knihovních fondů

  • Zásady ochrany a konzervace knihovních fondů vypracovala IFLA v roce 1979. Jsou publikovány v brožuře: Zásady ochrany a konzervace knihovních materiálů, Praha, Státní knihovna ČSR 1988.
  • Zásady podávají stručný výklad principů ochrany a konzervace knihovních fondů. Definice pojmů:
  • Ochrana: zahrnuje všechna řídící a ekonomická opatření týkající se programu a činnosti knihovny. Skladování a ukládání fondů, úrovně pracovníků, technik a metod ochrany knihovních a archivních materiálů a informací, které jsou v nich obsaženy.
  • Konzervace: je označení specifických programů a činností, používaných specialisty k ochraně knihovních a archivních fondů proti degradačním procesům, poškození a zkáze, včetně metod a technik vypracovaných technickým personálem.
  • Restaurování: označuje ty techniky a postupy, jichž používají techničtí pracovníci ke zlepšování stavu knihovních a archivních materiálů poškozených používáním, vlivem času, a jiných faktorů.

Cílem ochrany dokumentů je uchovávání intelektuálního obsahu zaznamenaných informací, jejich přenosem na jiná média nebo uchovávání původní fyzické formy knihovního materiálu v nejneporušenější možné použitelné formě. Každá knihovna si má určit, která knihovní jednotka má být začleněna do fondu a na jakou dobu. Knihovní materiály jsou především organickou látkou a podléhají zkáze. Přihlédnout k úrovni znečištění okolního vzduchu, možnosti vytvořit kontrolované klimatizované prostředí, udržovat čistotu ve skladu.[1]

Vzduch

Čím je teplota nižší, tím déle si papírové výrobky udrží svoji fyzickou pevnost a vzhled. Ovšem usně a pergameny mohou při nízké relativní vlhkosti ztratit svou přirozenou pružnost a vláčnost a změnit své rozměry. Je nutné vyhnout se příliš velkým rozdílům mezi podmínkami ve skladovacích prostorách a podmínkami v čítárnách. Kompromisem je teplota 16-21°C a relativní vlhkost 40-60%. Podmínky by měly být kontrolovány přístroji. Jakékoli změny musí být pomalé. Film potřebuje při uskladnění nízké teploty 4°C-12°C, a relativní vlhkost 20-30 %. Znečištění ve vzduchu se odstraňuje filtrací. Prostředky k udržení dobré teploty a vlhkosti: dobrá cirkulace vzduchu pomocí ventilátorů a otevřených oken, používat odvlhčovače k snížení vlhkosti vzduchu. Zajistit dostatečnou izolovanost budovy a instalovat rolety proti přímému slunečnímu záření.[1]

Světlo

Světlo je hlavním fyzikálním faktorem, který působí na knihovní fond ve všech svých podobách. Všechny vlnové délky světla podporují chemický rozklad organických hmot a vysokoenergetické ultrafialové světlo je nejškodlivější. Intenzita světla je nutné udržovat na co nejnižších možných hodnotách. Je nutno kontrolovat počet lux/hodin světelné expozice (ve výstavních prostorách se doporučuje 50 luxů). Všechny zářivky by měly mít UV filtr. Okna by se měla také krýt UV filtry, žaluziemi nebo stínidly. Při skladování vzácných tisků by sluneční záření mělo být zcela vyloučeno. Jakýkoli světelný zdroj s obsahem ultrafialového záření větším než 75 mikrowatů na lumen má být opatřen ultrafialovým filtrem. Vhodnější jsou obyčejné žárovky, spíše než zářivky. Mezi regály se používá na každé 2 m jedna žárovka 40-60 W, v hlavní uličce každé 4-5 m žárovka 75 W.[1]

Prach a čistota

Prach může papír fyzicky poškodit, ale obsahuje i plynné substance a tím vyvolává kyselost papíru. Pečovat o čistotu a pravidelné odstraňování prachu je nutností. Měla by být instalována klimatizace a těsnící pásky kolem oken. Skladovací materiály a zařízení musí umožnit vhodné uložení. Vzácný materiál se ukládá do skřínek či trezorů. Zařízení musí být konstruována tak, aby neničila dokumenty (ostré hrany, vhodné zarážky, čalouněné vozíky, nejnižší police nesmí být blízko podlahy.[1]

Bezpečnost sbírek

První zásadou bezpečnosti je prevence škod způsobených ohněm, vodou, válkou, přírodními katastrofami a krádeží. U každé živelné pohromy jsou uvedeny požadavky na architektonické a stavební úpravy. Dále by měla každá instituce mít stanovený svůj krizový plán, kvůli evakuaci sbírek a spolupráci s Integrovaným záchranným systémem. [1] [2]

Oheň

Oheň je hlavním nebezpečím. Velké otevřené prostory a zdobená schodiště požáru podporují šíření požáru, jsou tedy nevhodné.Je třeba dbát na instalaci vhodných dveří a požárních přehrad a vyloučit možnost šíření požáru po kanálech elektrického vedení. Nouzové východy pro čtenáře i zaměstnance by neměly umožnit přístup do sbírek. Materiál používaný na stavbu by měl být nehořlavý a neměl by vydávat toxické výpary. Je třeba instalovat požární signalizační zařízení. Statické a přenosné hasicí přístroje by měly být k dispozici v celé knihovně a pravidelně zkoušeny i plněny. Vhodné jsou pouze práškové nebo plynné hasicí přístroje.[1]

Voda

Je častější než oheň. Voda proniká do knihovních prostor prasklým potrubím, nefunkční kanalizací, ucpanými odpady, narušením ústředního topení a v místech klimatizačních spojů. Voda vzlíná po zdech z ucpaných okapů, porušené střechy, rozbitých oken. Pokud k zatopení knih dojde, doporučuje se je co nejrychleji dopravit do nejbližší mrazírny a nechat je zmrazit. [1]

Živelné pohromy

V případě živelných pohrom je nutné, aby vedoucí knihovny počítal s transportem dokumentů a měl vypracované plány k jejich uložení do bezpečí. [1] [3]

Lidský faktor

Krádež - Minimalizovat možnosti neoprávněného přístupu a vniknutí dveřmi, okny, kanály, tunely mechanických dopravníků, odpadovou kanalizací atd. Uvnitř zamezit vstup čtenářů do nepřístupných prostor knihovny. Instalovat na dveřích bezpečnostní zámky a prověřovat návštěvníky knihovny. V čítárnách by měl být stálý dozor. Čtenáři nesmí vstupovat s kabáty a taškami. Vstupů do knihovny a východů z ní musí být co nejméně. Ve větších knihovnách je vhodné instalovat bezpečnostní zařízení elektromagnetických nebo radiofrekvenčních bran, v nepřehledných místnostech kamerové systémy.[1]

Využívání knihovních sbírek

Vzácné dokumenty podléhají speciálnímu půjčovnímu režimu, půjčují se pouze ojediněle. Mají být uložené do krabic nebo trezorů, opatřeny dobrou kvalitní vazbou z materiálu prostého kyselin. Police na knihy musí být vyšší než dokument, bez hran a s vhodnými zarážkami. Velké knihy je lépe pokládat horizontálně, ne však více než 2 až 3 svazky na sobě. U vzácných dokumentů je nutné zhotovit matriční kopie a uživatelům dělat kopii z nich. Při výstavách je nutné exponáty pojistit.[1]

Faktory ovlivňující degradaci sbírek

Jsou to především biologické faktory – houby, hmyz, hlodavci. Chemické preparáty na biologické škůdce nesmí poškodit dokumenty ani knihovníky. Mikroorganismy způsobují změnu barvy knihovních materiálů (např. žluté až rezavé skvrny) a někdy jsou příčinou toho, že knihovní materiály jsou křehké a lámavé. Bujení mikroorganismů podporuje: teplota, vlhkost, stísněné skladovací podmínky, prach, špatná cirkulace vzduchu. Jestliže k infekci mikroorganismů dojde, musí mikrobiolog určit druh mikroorganismů, zjistit faktory podporující růst a navrhnout opatření. Musí však být zajištěna neškodnost dezinfekce. Při napadení hmyzem je třeba se poradit s entomologem o dezinsekci. Při napadení hlodavci uvědomíme deratizační službu. Restaurátorské a konzervátorské práce zajišťují nápravu poškození dokumentu. Vizuální a hmatové vlastnosti dokumentu se mají změnit co nejméně.[1]

Poškození papíru

Oxidace a hydrolýza celulózy jsou dvě hlavní příčiny chemického poškození papíru. Hydrolýza celulózy je rozklad celulózy účinkem vody (včetně normální vlhkosti vzduchu). Nejvýznamnějšími katalyzátory jsou kyseliny všeho druhu. Ty pocházejí především z degradace zbytků ligninu v dřevitém papíře, z přísad, jež se používají při výrobě papíru, jako např. Kamenec. Čím je tvrdší voda, tj. Čím více obsahuje uhličitanů, tím lépe, ale velmi často se musí přidat nějaké odkysličovací činidlo, jako např. Uhličitan vápenatý, aby neutralizovalo všechny kyseliny a zanechalo mírně alkalickou rezervu v papíru, která by fungovala jako nárazník pro jakýkoli pozdější kyselý útok. Starý ručně vyráběný papír obvykle obsahuje tento ochranný pufr (např. uhličitan vápenatý) díky zvláštnímu procesu jeho výroby. Od roku 1860 se však papír většinou vyrábí z dřevoviny a obsahuje tedy zárodky své vlastní zkázy. Knihovníci by měli ovlivňovat výrobce papíru tak, aby papír používaný k výrobě knih neobsahoval žádnou dřevovinu a maximálně stopy těžkých kovů – železa a mědi oxidace se katalyzuje těžkými kovy (např. železem, mědí). S vyšší teplotou se zrychluje postup oxidace a hydrolýzy.[1]

Zdroje

STÖCKLOVÁ, Anna. Organizace a ochrana knihovního fondu: Verze 1.0. In: Ústav informačních studií a knihovnictví [online]. Praha: ÚSTAV INFORMAČNÍCH STUDIÍ A KNIHOVNICTVÍ FF UK V PRAZE, 2008 [cit. 2017-01-04]. Dostupné z: http://uisk.ff.cuni.cz/wp-content/uploads/sites/62/2016/01/Organizace-a-ochrana-knihovn%C3%ADho-fondu_St%C3%B6cklov%C3%A1.pdf

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 STÖCKLOVÁ, Anna. Organizace a ochrana knihovního fondu, 2008
  2. ↑ Národní knihovna České republiky. Havárie a živelní pohromy, 2013
  3. ↑ IFLA. Živelní pohromy a havárie – prevence a plánování: stručný manuál, 2007

Související články

Klíčová slova

ochrana fondu, konzervace, poškození, protipožární opatření, oxidace papíru, živelné pohromy, restaurování, sklad, krizový plán, ochrana, požár, voda, plíseň

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojednejte_o_zásadách_ochrany_knihovních_fondů_(preventivní_a_následné)&oldid=41319“