Akvizice - dary a výměny

Verze z 2. 4. 2017, 17:47, kterou vytvořil Michal.Bily (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Akvizice spočívá v doplňování a tvoření knihovního fondu. Je jeden z nejdůležitějších procesů knihovnického systému a závisí na ní všechny další procesy v knihovně, které na tuto činnost navazují (katalogizace, organizace fondu), a zejména poskytované služby.

Akvizice není procesem čistě závislým jen na finanční stránce, důležitá je dovednost a orientace akvizičního pracovníka. Akvizitér musí znát nejen potřeby uživatelů, ale zároveň musí být dobrým ekonomem a vynalézavým pracovníkem, který umí nalézt zdroje pro získávání dokumentů. Měl by dobře znát provoz celé knihovny, složení fondu, zdroje dokumentů, měl by být schopen provádět pečlivou evidenci objednaných a dodaných dokumentů, aby se vyvaroval získání nechtěného duplikátu. V současné době se od akvizičního pracovníka též očekává dobrá orientace na internetovém knižním trhu a práce s modulem akvizice v některém z automatizovaných knihovních softwarů. [1] Více viz akvizice.

Rozlišujeme 4 způsoby získání dokumentů:

Výměna

Výměnu lze rozčlenit na vnitrostátní, které knihovny využívají pro získávání publikací, jež nejsou běžně k dostání na knižním trhu (např. šedá literatura), a na mezinárodní.[2] Výměna spočívá na dohodě knihovny s jinou knihovnou, nakladatelstvím nebo soukromou osobou o vyměňování dokumentů. Většinou se jedná o publikace vlastní produkce nebo dokumenty vydávající instituce, které je knihovna součástí. Knihovna může též zaplatit u některého z dodavatelů domácí produkci (časopisy, monografie).[1] Dodávky dokumentů je nutno evidovat. Zaznamenávají se odeslané i dodané dokumenty.[1] Dokumenty určené pro výměnu bývají součástí výměnného fondu.[2] Výměna a zvláště mezinárodní výměna je více záležitostí odborných a vědeckých knihoven. Nejčastějším důvodem pro výměnu u nás bývá nedostatek finančních prostředků na nákup literatury. V odborně zaměřených knihovnách vědecká činnost vyžaduje publikace velmi specializované, málo dostupné na běžném trhu. Oproti koupi akvizitér nemusí řešit bankovní poplatky a platby zprostředkovatelům. Dodání bývá většinou plynulé a případná prodleva v zasílání či vydávání není velký problém, partnerské instituce bývají navzájem tolerantní. Výhodou výměny je, že i za publikaci zdánlivě nepatrného významu lze získat na oplátku hodnotná zahraniční i domácí periodika.[3]

Historie

Počátky výměny datujeme již v 17.stol. Snahy o mezinárodní kodifikaci výměny vyvrcholily v roce 1886, kdy byla přijata v Belgii tzv.Bruselská konvence o mezinárodní výměně. Obsahovala jen oficiální publikace. Československá republika na dohodu přistoupila v roce 1921. V roce 1958 z iniciativy UNESCO byly v Paříži přijaty dvě konvence. První o mezinárodní výměně oficiálních a vládních dokumentů a druhá konvence o mezinárodní výměně publikací všech druhů. Obě byly nazvány podle místa podpisu, Pařížské dohody.[1]

Druhy výměny

Druhy výměny podle převažujícího druhu vyměňovaných publikací

  • pravidelná výměna - založena na pravidelném zasílání periodik formou hromadné expedice
  • nepravidelná výměna – např. výměna monografií
  • výměna zvláštní - výměna publikací určitého obsahu dle dohody

Základem efektivní výměny by vždy měly být pravidelné výměny; nepravidelné a zvláštní výměny by měly tvořit jen malý, doplňující podíl – jde o pracný způsob.[3]

Typ vyváženosti výměny

  • finanční - Některé instituce nesledují pouze celkovou výhodnost výměny, ale i jednotlivou, tj. důsledně vyžadují, aby dostávali přesný ekvivalent; vedou si záznamy o přesném stavu vyváženosti výměny – jestliže je jejich výměnný partner ve výhodě, nabídnou mu na výběr monografie své instituce. Vzhledem k oficiálním kursům a nízkým cenám publikací v socialistických zemích se dříve (do r. 1989) používal tzv. směnný kurs – uměle stanovený kurs byl nižší než oficiální a používal se zejména v případech, kdy cizí instituce (např. Britská knihovna) musela dokazovat finanční vyváženost výměny.
  • "titul za titul" - výměna stejného počtu titulů bez ohledu na jejich tržní hodnotu[3]

Typ publikací na výměnu

  • vlastní publikace
  • duplikáty - duplikátní či neprofilová literatura – většinou dary či publikace vyřazené z fondu
  • kupované publikace

Základ fondu výměny by měly tvořit především publikace vlastní, daleko menší podíl duplikáty a nejmenší (spíše výjimečně) publikace kupované.[3]

Technika výměny

Při zahájení výměny si instituce volí vhodného partnera, buďto svým návrhem, nebo jeho nabídkou. Následně si strany písemně ujednají podmínky, např. jaké tituly a za jakých podmínek si je budou vzájemně zasílat. V instituci se pak vytvoří tzv. karta výměnného partnera, která obsahuje všechny důležité údaje o partnerské knihovně. Je nutné si odeslané a přijaté zásilky evidovat a zorganizovat si pořádek.

Nejjednodušší je pravidelné posílání vlastních periodik na větší počet adres – tedy hromadnou expedicí. Tento způsob by měl tvořit základ výměny a naopak další druhy (individuální, zvláštní) by měly mít na výměně menší podíl. Zaměstnanec si při takové metodě ušetří více práce.

Občas se ale musí řešit i individuální požadavky, např. u dodávání konkrétních periodik s určitým tematickým obsahem. Na vyvážení výměny používáme nabídkové seznamy - seznamy literatury, kterou máme k dispozici pro výměnu jen v malém počtu - monografie, duplikáty, apod.

Důležitá je na celém procesu celková evidence odeslaných a přijatých zásilek. Po prvotním zaevidování a příp. zkompletování ročníků periodik vstupují publikace do procesu zpracování stejně jako koupě, povinné výtisky a dary. Do toho patří i pravidelná revize, zdali dohody o výměně stále existují, komu a co se kdy naposled posílalo. K ukončení výměny dochází v případě, že jedna či druhá strana již nemá o vyměňovaný titul zájem, nebo nemá žádné publikace na výměnu (titul přestal vycházet), apod.

Je nutné si uvědomit, že výměna publikací není jen jedním z pouhých akvizičních procesů. Často díky této činnosti vznikají přátelství mezi knihovnami a knihovníky.[3]

Dary

Knihovna získává publikace darem od jiné instituce nebo také od soukromé osoby. Většinou se stává, že darované publikace jsou zastaralé, nepotřebné dokumenty a proto by měly knihovny každou nabídku dárce pečlivě zvážit. S nabídkou dárce většinou stanoví i podmínky, za kterých je ochoten dar věnovat a po jejich zvážení se knihovna rozhodne, zdali dar přijme, či nikoliv. V současné době je možno požádat o dary knihkupce nebo nakladatele, kteří poskytují zejména školním knihovnám dětské knihy. Žádají si pouze uvedení jejich firmy mezi sponzory knihovny.[1]

Soukromé osoby věnují knihovnám knihy, které nezařazují do své knihovny. Může se také někdy stát, že darované tituly jsou satisfakcí za ztracené/nevrácené výpůjčky.

Ne vždy je ale tento způsob získání dokumentů nejméně přínosný. Některé instituce jsou dlouhodobě podporovány významnými osobnostmi, spisovateli apod., kteří pravidelně zasílají třeba svou vlastní tvorbu a přispívají tak samotné knihovně. Mnohdy může knihovna nabýt i velmi cenného a vzácného dokumentu.

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 STÖCKLOVÁ, Anna. Akvizice: verze 1.0. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav informačních studií a knihovnictví, 2008. 17 s.
  2. ↑ 2,0 2,1 ČERNOHLÁVKOVÁ, Petra. Akvizice v (odborných / veřejných) knihovnách [online bakalářská práce]. 2014. 116 s. Vedoucí práce Marcela Buřilová.
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 KUČEROVÁ, Jarmila. Stručný průvodce mezinárodní výměnou publikací pro muzejní knihovny. In: Národní muzeum [online]. Praha [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: http://www.nm.cz/Oddeleni-KNM/Oddeleni-mezinarodni-vymeny-publikaci/Strucny-pruvodce-mezinarodni-vymenou-publikaci-pro-muzejni-knihovny/

Použitá literatura

Související články

Klíčová slova

knihovní fond, získávání dokumentů, akviziční činnost, výměny, dary

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Akvizice_-_dary_a_výměny&oldid=46762“