27. Sebepojetí, sebehodnocení, seberealizace, sebevýchova

Sebevýchova

Definice sebevýchovy

„Sebevýchova v rozvinuté podobě znamená cílevědomé a dlouhodobé úsilí o formování sebe samého k vytyčenému cíli.“ Při tomto úsilí jedinec vychází, jak z vlastních zkušeností tak ze zkušeností, jenž mu zprostředkovaly důležité osoby v jeho životě. Pro proces sebevýchovy je předpokladem poměrně zralá osobnost.

V sebevýchově se objevují procesy jako je sociální učení, autoregulace, stanovování cílů. Sebevýchovu ovlivňuje aktivita či pasivita osobnosti jedince, jeho úroveň motivace ale i psychofyzický stav.  (iVV)

Motivace k sebevýchově

Motivaci k sebevýchově ovlivňuje řada proměnných. Ovlivňují ji potřeby jedince, například potřeba seberealizace, potřeba uznání, potřeba výkonu, či potřeba společenského kontaktu. Může také vycházet z obtížných situací, které jedince potkají.  Jedná se například o úspěch či nezdar, který člověka motivuje k další práci. Ale také například o prožití situace, na základě které se jedinec rozhodně změnit své chování či pracovat na svých reakcích.

Prostředky sebevýchovy

Pro lepší sebepoznání či sebevýchovu může být nápomocná například literatura, přednáška, kurz či například návštěva poradny.  Jedinci může také napomáhat spolupráce s jedincem či skupinou, kteří pracují na podobném cíli.

Vývoj sebevýchovy

Sebevýchově se jedinec učí v průběhu života na základě vhodných podmínek, které mu pro to poskytuje jeho okolí. Na jedince působí jak zdroje vnitřní (tedy jedinec sám), tak zdroje vnější (rodina, pedagogové, vrstevníci…). Důsledkem kladného emoční ho vztahu k dítěti je jeho sebejistota optimismus, sebedůvěra, mimo jiné v oblasti sebevýchovy.

Sebevýchova nabývá různých podob a také složitosti dle stupně vývoje. V počátku se jedná o uvědomovanou identifikaci s modelem a jeho napodobování. Postupně se jedinec dostává ke stanovení ideálního já a životních cílů.

Nedostatky v sebevýchově se dají postupně redukovat díky podpoře v samostatnosti. Stejně tak jedinec může mít jinou úroveň v jedné oblasti než v oblasti druhé. Například v českém jazyce může být žák schopnější ovládat svoji aktivitu než v matematice.

Vývoj ve školním prostředí

Základními cíli předškolního období je schopnost chovat se podle instrukcí dospělých, soustředit se. Učí se vnímat vlastní pocity, potřeby a názory, ale i druhých.

Během prvního stupně je kladen důraz na sebepoznání. Učí se rozumět sami sobě a také to vyjádřit. Žáci pracují na vlastnostech (zodpovědnost, pečlivost) a činnostech (tvorba cílů a plánu), které jsou podstatné pro učení.

Pro dospívající žáky je významné osvojit si styl učení, který jim vyhovuje během samostudia. Také se učí prosazovat se, pracovat s emocemi, interagovat s lidmi, pracovat s prioritami, s časem a se zdroji.

Vztah k sobě samému

Pokud člověk nezná sám sebe, může to výrazně omezovat proces sebevýchovy. Důsledkem může být nadhodnocování čí podhodnocování svých schopností a s tím spojena volba neadekvátních cílů.

Kromě se sebepoznání hrají významnou roli i další proměnné ve vztahu k sobě samému. Jedná se o schopnost sám sebe zlepšovat měnit na základě předem stanoveného cíle.

Úroveň autoregulativnosti

Od úroveň autoregulativnosti se odvíjí vztah jedince k činnostem. Činnosti, jimž se jedinec věnuje, protože je považuje za lákavé a důležité mají vysokou úroveň autoregulativnosti. Nízkou úroveň autoregulativnosti mají činnosti, kterým se věnuje na základě vlivu z vnějšku. Tyto aktivity jedinec neprožívá pozitivně.

Autoregulace učení

Jedná se o úroveň, na jaké je sám žák aktivním účastníkem v procesu svého vzdělávání. Součástí procesu je vytyčování cílů, práce s pozorností, volba vhodných postupů, míra organizovanosti a přemýšlivosti, ochota využít pomoc druhých a další.