Neuropsychologie: typické otázky a jejich řešení, souvislost s ostatními oblastmi klinické psychologie: Porovnání verzí

 
Řádek 96: Řádek 96:
 
'''Testy inteligence''' jsou standardizované metody vyšetření rozumových schopností a současné mentální úrovně jedince. Samotná [[inteligence]] má řadu definic a pojetí, o jejím přesném vymezení nepanuje všeobecná shoda.<ref name=":3" />
 
'''Testy inteligence''' jsou standardizované metody vyšetření rozumových schopností a současné mentální úrovně jedince. Samotná [[inteligence]] má řadu definic a pojetí, o jejím přesném vymezení nepanuje všeobecná shoda.<ref name=":3" />
  
*'''Inteligence jako všeobecná rozumová schopnost''', která je jednotná, nedělitelná a neredukovatelná a spočívá především ve schopnosti porozumění vztahům a jejich hledání v rozličných situacích,  kterým je člověk vystaven. Významným představitelem tohoto přístupu je '''Ch. Spearman''', který v roce 1904 představil koncept "'''g faktoru'''" neboli faktoru všeobecné inteligence, který popsal jako druh mozkové energie, která se podobá energii tělesné. Kromě něj např. také '''A. Binet''' nebo '''W. Stern'''.
+
*'''Inteligence jako všeobecná rozumová schopnost''', která je jednotná, nedělitelná a neredukovatelná a spočívá především ve schopnosti porozumění vztahům a jejich hledání v rozličných situacích,  kterým je člověk vystaven. Významným představitelem tohoto přístupu je '''[[Charles Spearman|Ch. Spearman]]''', který v roce 1904 představil koncept "'''g faktoru'''" neboli faktoru všeobecné inteligence, který popsal jako druh mozkové energie, která se podobá energii tělesné. Kromě něj např. také '''[[Alfred Binet|A. Binet]]''' nebo '''[[William Stern|W. Stern]]'''.
*'''Multidimenzionální pojetí inteligence''' předpokládají, že inteligence je tvořena větším množstvím relativně nezávislých dimenzí. Jedním z prvních obhájců tohoto přístupu byl '''E.L. Thorndike''', který rozlišoval 3 druhy inteligence (abstraktní, mechanická a sociální). Tento přístup se dále rozšířil s rozvojem '''faktorové analýzy''', na základě které řada výzkumníků extrahovala různě velký počet nezávislých inteligenčních faktorů, např. '''L.L. Thurstone''' (7-faktorový model inteligence), '''H. Gardner''' (8-faktorový model inteligence) a řada dalších.
+
*'''Multidimenzionální pojetí inteligence''' předpokládají, že inteligence je tvořena větším množstvím relativně nezávislých dimenzí. Jedním z prvních obhájců tohoto přístupu byl '''[[Edward Lee Thorndike|E.L. Thorndike]]''', který rozlišoval 3 druhy inteligence (abstraktní, mechanická a sociální). Tento přístup se dále rozšířil s rozvojem '''faktorové analýzy''', na základě které řada výzkumníků extrahovala různě velký počet nezávislých inteligenčních faktorů, např. '''L.L. Thurstone''' (7-faktorový model inteligence), '''[[Howard Gardner|H. Gardner]]''' (8-faktorový model inteligence) a řada dalších.
  
 
Na základě tohoto přístupu lze uvažovat o '''jednodimenzionálních testech inteligence''' (předpokládají, že měří všeobecnou inteligenční schopnost) a '''komplexních testech inteligence''', které se snaží o porozumění jejím různým složkám a jejich vztahům.  
 
Na základě tohoto přístupu lze uvažovat o '''jednodimenzionálních testech inteligence''' (předpokládají, že měří všeobecnou inteligenční schopnost) a '''komplexních testech inteligence''', které se snaží o porozumění jejím různým složkám a jejich vztahům.  

Aktuální verze z 31. 8. 2020, 17:27

Neuropsychologie je oborem psychologie, který se na výzkumné i praktické úrovni zabývá především vztahy a souvislostmi mezi strukturou a aktivitou mozku, mentálními stavy a pozorovatelným chováním. Neuropsychologie je nepostradatelnou součástí širšího okruhu vzájemně provázaných vědeckých disciplín, které označujeme jako neurovědy. Mezi neurovědy řadíme jak klinické, tak experimentální a teoretické obory včetně neurologie a neuropsychiatrie. Neurovědy mají 3 hlavní oblasti zájmu:

  • Základní experimentální výzkum ve fyziologii a kognitivní psychologii.
  • Vývoj kvalitativních a kvantitativních neuropsychologických postupů a procedur pro klinickou praxi.
  • Syndromologická analýza behaviorálních projevů lézí centrálního nervového systému.

V kontextu klinické psychologie hovoříme především o tzv. klinické neuropsychologii. Pracovní náplní klinického neuropsychologa je zejména screeningová i komplexní psychodiagnostika kognitivních deficitů u psychiatrických, neurologických či jinak somaticky nemocných pacientů, a dále podíl na terapeutické a rehabilitační péči v rámci multioborového lékařského týmu. Neuropsychologické vyšetření bývá indikováno ošetřujícím lékařem pro účely diferenciální diagnostiky, eventuálně zpřesnění diagnostické hypotézy a optimalizaci léčebného postupu u konkrétního pacienta.

Klinická neuropsychologie se ve velké míře týká neurologických a psychiatrických pacientů, především onemocnění z okruhu organických duševních poruch (F00-F09). Své místo má ale ve všech lékařských oborech, kde je důležité posouzení kognitivních funkcí v rámci komplexní péče o pacienta.

Z didaktického hlediska lze neuropsychologii členit na několik odvětví. Vedle již výše zmíněné klinické neuropsychologie, kterou se tento článek převážně zabývá, se jedná o:[1]

  • Experimentální neuropsychologie: má úzké vazby na experimentální psychologii a kognitivní psychologii. Experimentální neuropsychologie upíná pozornost ke zdravým subjektům a s pomocí testových a neurozobrazovacích metod usiluje o hlubší porozumění vztahům mezi mozkovou aktivitou a chováním. Experimentální a klinická neuropsychologie jsou v úzkém vztahu – poznatky obou větví se navzájem doplňují a inspirují.
  • Komparativní neuropsychologie: se zabývá výzkumem na zvířatech, který v jistých případech umožňuje invazivnější výzkumné metody a modelování kognitivních a afektivních funkcí.

Historické kořeny neuropsychologie

Ačkoliv se neuropsychologie se jako samostatný obor etablovala teprve ve 20. století, její základy byly položeny nejpozději v 19. století v souvislosti s rozvojem poznatků na poli fyziologie a neurologie.[1]

Prvním „vědeckým“ pokusem o vysvětlení vztahu psychických vlastností a mozku byla frenologie (původně kraniologie či kranioskopie), kterou na počátku 19. století zformulovali lékaři F.J. Gall (1758-1828) a J.G. Spurzheim (1776-1832). Jejich předpokladem bylo, že vývoj určité psychické funkce či vlastnosti je asociován s vývojem specifických oblastí mozku. Frenologie dále předpokládala, že topografie vnějšího povrchu lebky tomuto vývoji odpovídá (viz známé frenologické „funkční mapy“ povrchu lebky a přidružených psychických vlastností). Patologické odchylky psychiky mohly být doloženy specifickými hrbolky a jinými nepravidelnostmi na lebce. Gall a Spurzheim svoji teorii odvodili z vlastních empirických kazuistik trestanců a psychiatrických pacientů. Frenologie byla značně populární naukou po celé 19. století.[2]

Ačkoliv hypotéza o souvislosti mezi vývojem mozku, psychických vlastností a tvaru lebky byla zavržena coby vědecky nevalidní, stala se frenologie ještě v 19. století inspirací pro tzv. lokalistickou teorii. Lokalistická teorie předpokládá, že specifické psychické funkce jsou asociovány se specifickými oblastmi mozku. Průkopníky tohoto přístupu byli P. Broca (1824-1880) a C. Wernicke (1848-1905), kteří demonstrovali souvislost mezi kortikálními lézemi v určitých oblastech mozku a řečovým deficitem, který označujeme termínem afázie.[1]

  • Brocova afázie: také expresivní nebo neplynulá, anatomicky poškození v oblasti inferiorního gyru frontálního laloku. Broca oblast popsal v roce 1861.
  • Wernickeova afázie: také receptivní či plynulá, anatomicky poškození v oblasti gyrus supramarginalis v parietálním laloku a horní části temporálního laloku.

Lokalistický přístup prohloubil zájem o studium mozkových lezí ve snaze odhalit vztahy mezi místem poškození tkáně a odvozenými projevy v chování.

Konkurenčním přístupem byla tzv. teorie ekvipotenciality, jejímž průkopníkem byl především psycholog a výzkumník paměti a učení K.S. Lashley (1890-1958). Při svých experimentech s odstraňováním částí mozkové kůry u zvířat demonstroval neopodstatněnost závěrů lokalistů. Již dříve (19. století) s odstraňováním částí kortexu zvířat experimentovali P. Flourens a F.L. Goltz, kteří dokazovali, že funkce ztracené odstraněním určité části mozkové kůry se po čase do určité míry obnovují.

Zastánci této teorie odmítli snahy lokalistů o přesné funkční zmapování mozku, protože poškození odlišných oblastí kortexu může vést ke stejnému pozorovatelnému deficitu. Ekvipotencialisté předpokládali, že komplexní kognitivní procesy jsou rovnoměrně distribuovány v celém kortexu spíše než v určitých přesně vymezených lokalitách. Vliv lézí poté nelze přikládat jejich umístění, ale spíše rozsahu způsobeného buněčného poškození.

Syntézu dvou výše zmíněných přístupů přinesla do určité míry interakcionistická teorie, vycházející z prací významného anglického neurologa a epileptologa  J.H. Jacksona (1900-1990). Jackson navrhl tzv. princip hierarchické organizace. Dle tohoto přístupu jsou vyšší kognitivní funkce (např. exekutivní) složeny z řady jednodušších, hierarchicky uspořádaných kognitivních komponent. Teorie elegantně řeší rozpory ve zjištění lokalistů a ekvipotencialistů tím, že předpokládá, že zatímco jednodušší kognitivní komponenty jsou víceméně lokalizovatelné, komplexní vyšší funkce, které z nich vyplývají, nemusí být přesně zachytitelné, protože nezáleží jenom na komponentech, ze kterých jsou složené, ale i jejich propojení.

Jackson na základě výzkumu motorických funkcí mj. postuloval evolucionistickou hypotézu „trojího mozku“, složeného z vývojově nejstaršího mozkového kmene (elementární motorické funkce), středního mozku (komplexnější pohybové vzorce) a vývojově nejmladšího velkého mozku (účelný a přesný pohyb).

Význam neurověd v neuropsychologii

Zobrazovací metody v klinické praxi

Neurozobrazovací metody patří jsou standardním a hojně využívaným diagnostickým nástrojům v klinické praxi. Hrají primární roli v potvrzení neurologické diagnózy (např. tumor, cévní mozková příhoda aj.), významně přispívají také k diferenciální diagnostice v psychiatrii, kde je hlavním cílem zmapování potenciálního organického podkladu pozorovaného onemocnění. Informace, které o pacientovi přináší zobrazovací metody, jsou důležitým vodítkem pro indikaci neuropsychologického vyšetření.[3] To může přispět ke komplexnímu porozumění obtížím pacienta, např. posoudit dopad poškození mozku na behaviorální úrovni, eventuálně vést k úvaze o jiné než organické příčině pacientových obtíží, jestliže zobrazovací metody poškození neodhalí. Někdy hovoříme o tzv. pseudoneurologických symptomech psychiatrických onemocnění (obraz depresivní pseudodemence apod.).

Základními indikacemi pro vyšetření zobrazovacími metodami jsou:

  • Ložiskový nález při klinickém neurologickém vyšetření.
  • Akutní bolesti hlavy mimořádné intenzity.
  • Kraniotrauma.
  • Alterace kognitivních funkcí a mentálních stavů nejasné etiologie.
  • Posouzení organicity (v případě psychiatrického nálezu): vyšetření zobrazovací metodami je indikována tehdy, jestliže určité onemocnění má atypický nástup vzhledem k věku či atypický průběh; dále náhlé změny osobnosti, dlouhotrvající zmatenost, delirium, kognitivní deteriorace, první epizody psychotického onemocnění, farmakorezistentní afektivní či psychotické poruchy atd.

1. Strukturální zobrazovací metody

Strukturální zobrazovací metody umožňují vizualizaci intrakraniálních anatomických poměrů a patologických změn na mozku. Mezi hlavní metody patří výpočetní tomografie - CT a magnetická rezonance - MR.

Výpočetní tomografie (Computed Tomography) je transmisní metoda, která zobrazuje mozek a další struktury hlavy (v kontextu neurologie) v axiálních řezech pomocí rentegenového záření. Výsledný obraz je matematicky zrekonstruován z řady jednotlivých rentgenových projekcí provedených v různých úhlech. Klasický černobílý obraz poskytovaný CT je způsoben tkáňovou denzitou, kontrastem, který je způsobován odlišným prostupem rentgenového záření tkáněmi. Tzv. hyperdenzní tkáně jsou v CT typicky světlé (kosti, ale i kalcifikace či krevní sraženiny), hypodenzní (tekutina, tuk aj.) tmavé. CT má v medicíně široké využití, vedle zobrazení hlavy umožňuje screening hrudníku, dutiny břišní i jiných oblastí těla. Vyšetření CT nemá žádné apriorní kontraindikace.[3]

Magnetická rezonance je neinvazivní diagnostická metoda založená na principu interakce atomových jader v magnetickém poli se silným elektromagnetickým zářením. Poskytuje detailní obraz měkkých tkání (mozek, mícha a jiné orgány), je proto preferovanou variantou při zevrubném neurologickém vyšetření. Nevýhodou MR oproti CT je větší délka vyšetření a také absolutní kontraindikace (pacient nemůže být touto metodou za žádných okolností vyšetřen) jako kardiostimulátor, kochleární implantát a další. Další nevýhodou je celkově horší dostupnost tohoto vyšetření a jeho vysoká finanční náročnost.[3]

2. Funkční zobrazovací metody

Funkční zobrazovací metody umožňují hodnocení energetického metabolismu, perfuze (průtoku), koncentrace metabolitů a detekci různých proteinů. Hlavní výhodou funkčních zobrazovacích metod je tedy zobrazení funkční anatomie orgánů spíše než anatomie strukturální. Mezi hlavní a standardně využívané diagnostické nástroje v této oblasti patří jednofotonová emisní tomografie - SPECT, pozitronová emisní tomografie - PET a funkční magnetická rezonance - fMR.

Principem SPECT a PET je specifické vychytávání radiofarmak (konstrastních látek) ve tkáních se zvýšeným metabolismem či vaskularizací. Tato radiofarmaka vyzařují gamafotony (SPECT) či pozitrony (PET), které jsou detekovány a umožňují rekonstruovat mapu jejich distribuce ve vyšetřovaném orgánu. Určité modifikace těchto diagnostických přístupů umožňují přesnější diagnostiku určitých neurologických onemocnění jako je Alzheimerova nebo Parkinsonova nemoc.

Funkční magnetická rezonance využívá rozdílných magnetických vlastností oxygenovaného a deoxygenovaného hemoglobinu. V oblastech zvýšené neuronální aktivity rostou metabolické nároky a krevní průtok. Tím dojde ke zvýšení koncentrace oxygenovaného hemoglobinu v aktivované tkáni a zvyšuje se intenzita signálu z dané oblasti (BOLD - blood oxygen level dependent MR). fMR tedy v podstatě detekuje nepřímo detekovat aktivitu celé populace neuronů, která je asociována s prováděním určité úlohy díky změně prokrvení dané oblasti. V praxi je fMR využívána především při vyšetření před neurochirurgickým zákrokem pro lokalizaci důležitých funkčních center mozku.

3. Elektrofyziologické metody

Elektrofyziologické metody mají nezastupitelné místo v klinické diagnostické neurologických onemocnění. Slouží k detekci poruch funkcí periferního a centrálního nervového systému. Řadíme mezi ně elektroencefalografii - EEG, elektromyografii - EMG a evokované potenciály - EP.[3]

EEG je metoda, při které je registrována elektrická aktivita mozku. Vyšetření je prováděno prostřednictvím několika snímacích elektrod umístěných na "EEG čepici" s rovnoměrným rozmístěním na povrch hlavy. Vyšetření probíhá v klidu v pozici vleže, pacientovi je doporučeno, aby se vyvaroval pohybům těla a mrkání. Několikrát je vyzván k otevření a zavření očí. Výstupem z EEG je křivkový záznam elektrické aktivity mozku, rozlišuje se několik vln s charakteristickým průběhem (alfa, beta, theta a delta vlny). Detekce patologických stavů je odvozena ze specifického průběhu těchto vln. Záznam je posuzován neurologem vzdělaným v klinické encefalografii.

EMG je metoda využívána pro diagnostiku poruch periferního nerstva (neuropatie), nervosvalového přenosu či svalstva (myopatie). Jde o nespecifické vyšetření, které nerozkrývá etiologii onemocnění, ale přispívá k sledování jeho vývoje. Sledovaná oblast je elektricky stimulována, sleduje se odpověď.

EP je metodou analýzy potenciálů, tedy odpovědí nervového systému na stimulaci receptorů, nervových drah nebo specifických oblastí CNS. Lze vyšetřován různé funkční systémy zvlášť (senzorické, motorické, kognitivní EP).

Nálezy zobrazovacích metod u vybraných neuropsychiatrických onemocnění

Zobrazovací metody mohou poskytnout užitečné informace o specifickém průběhu různých onemocnění, např. neurodegenerativních onemocnění, se kterými se klinický neuropsycholog v praxi běžně setkává. Díky těmto informacím je možné maximálně individualizovat a vhodně přizpůsobovat léčbu pacienta a získat rámcovou představu o prognóze a dalším postupu onemocnění.

Alzheimerova nemoc se projevuje symetrickou atrofií himpokampů a mediální části temporálního laloku. Frontotemporální demence se projevují asymetrickou bilaterální atrofií temporálních laloků (sémantická forma), levozadní fronto-inzulární atrofií (řečová forma) a perisylvijskou a parietální atrofií (logopenická forma).

Neuropsychologická diagnostika

Psychodiagnostika (zejména) kognitivních funkcí je jednou z hlavních součástí činnosti klinického neuropsychologa. Vhodná kombinace klinických a testových metod umožňuje rozpoznat eventuální deficity jednotlivých funkcí, jejich extenzi, hloubku a vzájemné souvislosti. Neuropsychologická diagnostika je obvykle tvořena neuropsychologickou baterií, anamnestickým rozhovorem a pozorováním. Tyto základní metody mohou být rozšířeny o rozhovor s pečující osobou pacienta (pokud taková je) a posouzení korelací mezi neuropsychologickým vyšetřením a dostupnými biomarkery (zejména zobrazení mozku pomocí zobrazovacích metod). Komplexní neuropsychologické vyšetření je indikováno v řadě případů, např.:[2]

  • Při podezření na neurodegenerativní onemocnění, epilepsii, v předoperační péči.
  • Při posouzení vývojového profilu u pacientů s neurovývojovou poruchou intelektu.
  • Po závažných úrazech hlavy.
  • Při odhalování pseudoneurologických symptomů u psychiatrických onemocnění.
  • Pro posouzení vlivu invazivních modalit léčby onkologických onemocnění (především radioterapie).

V některých případech postačí screeningová diagnostika, která kategorizuje výrazné předěly na linii norma/abnorma. Indikací pro screeningovou diagnostiku může být také aktuální zdravotní stav pacienta - komplexní neuropsychologické vyšetření může být značně časově a energeticky náročné. Lůžkoví pacienti v závažnějším zdravotním stavu, o jejichž psychických funkcích potřebujeme získat alespoň orientační představu, jsou proto často těmito metodami vyšetřováni.

Výkonové metody

Výkonové metody (označované taky jako testy schopností) patří mezi nejstarší diagnostické nástroje v psychologii. Řada z těchto metod je v klinické neuropsychologii aktivně využívána buď samostatně nebo v rámci testových baterií. Mezi hlavní přednosti výkonových metod patří:[4]

  • Dobré možnosti měření, řazení a srovnávání výsledků.
  • Odpovědi hodnotitelné v dimenzích "dobře-špatně", "ano-ne", "lepší-horší".
  • Výsledky jsou zpravidla nezávislé na subjektivních úmyslech pokusné osoby.
  • Umožňují jak kvantitativní hodnocení (na základě příslušných norem), tak kvalitativní hodnocení (pozorování pacienta, obsahová analýza).

1. Testy inteligence

Testy inteligence jsou standardizované metody vyšetření rozumových schopností a současné mentální úrovně jedince. Samotná inteligence má řadu definic a pojetí, o jejím přesném vymezení nepanuje všeobecná shoda.[4]

  • Inteligence jako všeobecná rozumová schopnost, která je jednotná, nedělitelná a neredukovatelná a spočívá především ve schopnosti porozumění vztahům a jejich hledání v rozličných situacích, kterým je člověk vystaven. Významným představitelem tohoto přístupu je Ch. Spearman, který v roce 1904 představil koncept "g faktoru" neboli faktoru všeobecné inteligence, který popsal jako druh mozkové energie, která se podobá energii tělesné. Kromě něj např. také A. Binet nebo W. Stern.
  • Multidimenzionální pojetí inteligence předpokládají, že inteligence je tvořena větším množstvím relativně nezávislých dimenzí. Jedním z prvních obhájců tohoto přístupu byl E.L. Thorndike, který rozlišoval 3 druhy inteligence (abstraktní, mechanická a sociální). Tento přístup se dále rozšířil s rozvojem faktorové analýzy, na základě které řada výzkumníků extrahovala různě velký počet nezávislých inteligenčních faktorů, např. L.L. Thurstone (7-faktorový model inteligence), H. Gardner (8-faktorový model inteligence) a řada dalších.

Na základě tohoto přístupu lze uvažovat o jednodimenzionálních testech inteligence (předpokládají, že měří všeobecnou inteligenční schopnost) a komplexních testech inteligence, které se snaží o porozumění jejím různým složkám a jejich vztahům.

Testy inteligence jsou vyvíjený od začátku 20. století. V roce 1905 představili A. Binet a T. Simon první praktické testy k diagnostice inteligence abnormních dětí. L.M. Terman v roce 1916 revidoval původní Binet-Simonův test do podoby Stanfordské revize Binetova-Simonova testu. Tento test se stal podkladem pro masově užívaný inteligenční test Termana-Merillové. Další pokrok ve vývoji testů nastal v průběhu 1. světové války, kdy došlo k sestavení testů Army Alpha a Army Beta pro potřeby diagnostiky členů armády USA. Mezi světovými válkami byl uveden první z řada testů D. Wechslera, tzv. Wechsler-Bellevue test, který se stal podkladem pro jeden z nejrozšířenějších testů současnosti, Wechslerův inteligenční test.[4]

Mezi často využívané inteligenční testy v rámci sestavování neuropsychologického profilu vyšetřované osoby patří mj.:[4]

  • Kohsovy kostky: jednodimenzionální inteligenční test publikovaný v roce 1923. Obdobně jako známější Ravenovy matrice zjišťuje schopnost analyzovat reprezentovanou skutečnost na dílčí složky a ty následně syntetizovat v celek. Testový materiál se skládá ze 16 dřevěných kostek, proband z nich skládá určité obrazce dle předlohy s rostoucí obtížností.
  • Ravenovy progresivní matrice: představeny J.C. Ravenem poprvé v roce 1938. Jednodimenzionální inteligenční test sestavený ze 60 úloh s rostoucí obtížností. Úlohy spočívají v dosazování chybějícího vzoru do abstraktních obrazců, přičemž na výběr je z 6-8 variant. Jde o zkoušku abstraktní tvarové percepce a dedukce. Měří schopnost nazírání tvarů, jejich povahy a vztahů, tj. logické usuzování. Administrace obvykle trvá asi 30 - 45 minut.
  • Wechslerovy testy inteligence: komplexní inteligenční testy, které představují zlatý standard v průřezové diagnostice kognitivních funkcí. Existují varianty pro dospělé (WAIS), školní děti (WISC) a předškolní děti (WPPSI). Testy byly mnohokrát revidovány a jsou podloženy rozsáhlými populačními normami. Wechsler rozšířil původní Spearmanovo pojetí "g faktoru", přičemž přidal neintelektové faktory "x" a "z". WAIS-III (3. revize, v ČR momentálně nejpoužívanější verze, ačkoliv existuje již IV. revize) je složen ze 14 subtestů a celková doba administrace je cca 90 minut. Zhruba polovina subtestů měří úroveň performační inteligence a druhá polovina úroveň verbální inteligence. Test poskytuje údaj jednak o těchto dvou doménách, dále celkový IQ skór a přídatně také informaci o rychlosti zpracování. Testy jsou dobrým podkladem pro celkové zhodnocení kognitivních funkcí a případné detailnější vyšetření jednotlivých funkcí, jestliže vykazují jisté nápadnosti.
  • Dále např. I-S-T 2000 R, BOMAT, VMT, D48, ...

2. Testy speciálních schopností

Testy speciálních schopností jsou často součástí nebo inspirací pro dílčí subtesty komplexních neuropsychologických baterií. V rámci neuropsychologické diagnostiky se nejčastěji posuzuje úroveň paměti, exekutivních funkcí, vizuospaciálních funkcí, pozornosti a sociální kognice. Tyto kognitivní domény jsou testy speciálních schopností měřeny jednotlivě. Mezi tyto testy řadíme:[4]

  • Testy paměti.
  • Testy kreativity.
  • Zkoušky parciálních a kombinovaných schopností.
  • Zkoušky uměleckých, technických a dalších schopností.
  • Testy organicity a exekutivních funkcí - někdy označovány také neuropsychologické metody.

Testy organicity a testy exekutivních funkcí jsou v neuropsychologii hojně využívány pro svoji citlivost při detekci určitých druhů organických duševních poruch jako je Alzheimerova choroba, frontální lobární demence aj. Řadíme sem:[4]

  • Bender-Gestalt test: publikován L. Benderovou v roce 1938. Má formu "papír-tužka", proband překresluje celkem 9 figur dle předlohy. Test zjišťuje percepční a motorickou koordinaci, je senzitivní ke kognitivním deficitům, v rukou zkušeného administrátora slouží i k odhalení psychotického onemocnění. Lze jej využít v neurologickém a osobnostním screeningu, u dětí pro získání rámcové představy o vývojové úrovně (cca od 5 let).
  • Bentonův vizuální retenční test - BVRT: publikován A.L. Brentonem v roce 1945. Je vhodný jako diferenciálně diagnostický nástroj při zjišťování poruch vizuální pozornosti a retence (uchování) paměťové stopy. Má kresebnou formu a formy volby (vybírání identického obrazu ze 4 předloh). Proband je vystaven 10ti sekundové (event. 5sek.) expozici předlohy, následně kreslí zpaměti. Je vhodný pro děti od 7 let.
  • Grassiho test organicity: "3D" předlohy, proband sestavuje model dle těchto předloh.
  • Rey-Osterriethova komplexní figura - ROCF: hojně využívaná metoda, která umožňuje zhodnocení motorické koordinace, pozornosti, paměti a schopnosti plánovat. Reyova firgura byla poprve publikována v roce 1941. Proband překresluje obrazec podle předlohy, následně zpaměti a poté ještě jednou po uplynutí určitého časového odstupu. Umožňuje jak kvantitativní, tak kvalitativní hodnocení.

3. Screeningové metody v neuropsychologii

Screeningové testy jsou časově úsporné a umožňují spíše hrubší posouzení kognitivních funkcí, momentální úroveň orientace u pacienta a případné výrazné defekty. V ČR jsou často využívány následující standardizované metody:[3]

  • Mini-Mental State Examination - MMSE: je indikován při diagnostice demence, dlouhodobém sledování kognitivní výkonnosti či při populačním screeningu. Hodnotí orientaci, rozsah pozornosti, počítání, paměť a řeč. Doba administrace cca 15 minut. V testu lze získat celkem 30 bodů. 25-26 bodů je považováno za hraniční nález, nižší úroveň svědčí pro neurokognitivní poruchu s rostoucí závažností s klesajícím počtem bodů. 27-30 bodů je hodnoceno jako norma.
  • Clock Drawing Test - CDT: neboli Test hodin je screeningovým testem demencí. Doba administrace cca 15 minut.
  • Montrealský kognitivní test - MoCA: indikován pro zhodnocení vizuospaciálních funkcí, paměti, pozornosti, řeči, abstrakce a orientace. Doba administrace cca 15 minut. Je o něco delší a obtížnější než MMSE.
  • Dále např. ACE-R, DRS 2, ECAS, ...

4. Neuropsychologické baterie

Komplexní neuropsychologická baterie slouží k detailnímu zmapování jednotlivých kognitivních domén (pozornost, paměť, exekutivní funkce, sociální kognice, ...).Baterie se skládá z řady subtestů. Délka a obsah jednotlivých baterií variuje podle potřeby a diagnostického záměru. Zadávání neuropsychologické baterie klade vysoké nároky jak na administrátora, tak vyšetřovaného pacienta. Vedle kvantitativní analýzy sebraných dat je nutná také detailní kvalitativní analýza získaná pozorováním pacienta pro odhalení případných omezujících obtíží jako jsou psychiatrické symptomy, eventálně únava, nezájem atd.[3]

Existuje celá řada neuropsychologických baterií. Mezi zlatý standard neuropsychologické diagnostiky kognitivních deficitů u schizofrenie patří baterie MATRICS.

Kognitivní rehabilitace, psychologické poradenství a psychoterapie v neuropsychologii

Ačkoliv psychodiagnostika představuje významnou část pracovní činnosti neuropsychologa, v klinické praxi je nepostradatelnou součástí komplexní péče o pacienty také kognitivní rehabilitace a psychoterapie, event. psychologické poradenství. Poslední dvě zmíněné modality péče mohou být nabídnuty také blízkému okolí pacienta - především rodině, pečujícím osobám či ošetřujícím lékařům.[3]

Kognitivní rehabilitace je individualizovaný přístup, který zahrnuje rehabilitaci dílčích kognitivních funkcí, ale také nácvik komplexních praktických vzorců chování především u neurologických a psychiatrických pacientů. Cílem kognitivní rehabilitace je reverze stavu kognitivních funkcí po operaci či atace onemocnění (psychotického), případně snaha o zachování co nejvyšší míry funkční autonomie pacientů v případě progresivní onemocnění jak psychiatrického, tak neurologického podkladu. Kognitivní rehabilitace je inovativní a rychle se rozrůstající doména neuropsychologie, v současné době má často podobu různých počítačových programů, může ale sestávat i z praktických manuálních nácviků a úloh.

Psychoterapie a psychologické poradenství u pacientů s neuropsychologickým deficitem má především podpůrný charakter, zejména tam, kde je onemocnění chronické nebo progresivní povahy a je v současnosti nebo výhledově limitujícím faktorem funkční autonomie. Cílem terapeutických intervencí je zachování co nejvyšší možné kvality života pacienta a jeho okolí. Plní také funkci při edukaci a mírnění úzkosti z průběhu onemocnění, operačních zákroků atd.[3]

Není bez zajímavosti, že na základě poznatků neuropsychologie se rozvíjí zcela nové přístupy v psychoterapii jako například výzkumně-praktická neuropsychoanalýza reprezentována především M. Solmsem.

Externí nepublikované zdroje

Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací doc. PhDr. Mgr. Lenky Krámské, Ph.D. v povinném předmětu "Neurovědy pro psychology" na KPS FF UK.

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 Beaumont, J.G. (2008). Introduction to Neuropsychology. New York: The Guilford Press.
  2. 2,0 2,1 Kolb, B., & Whishaw, I.Q. (2015). Fundamentals of Human Neuropsychology. New York: Worth Publishers.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 3,6 3,7 Uhrová, T., & Roth, J. (2020). Neuropsychiatrie. Praha: Maxdorf Jessenius.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 Svoboda, M., Humpolíček, P., & Šnorek, V. (2013). Psychodiagnostika dospělých. Praha: Portál.

Další doporučená literatura

Blumenfeld, H. (2010). Neuroanatomy through Clinical Cases. Sunderland: Sinauer Associates.

Grawe, K. (2007). Neuropsychoterapie. Praha: Portál.

Horáček, J., Kesner, L., Höschl, C., Španiel, F. et al. (2016). Mozek a jeho člověk, mysl a její nemoc. Praha: Galén.

Koukolík, F. (2014). Mozek a jeho duše. Praha: Galén.

Kulišťák, P. (2017). Klinická neuropsychologie v praxi. Praha: Karolinum.

Regnault, M. (2011). Alzheimerova choroba: průvodce pro blízké nemocných. Praha: Portál.

Klíčová slova

Neuropsychologie, neurovědy, zobrazovací metody, psychodiagnostika, rehabilitace, psychoterapie.

Kategorie

Klinická psychologie a Psychologie zdraví