Temperament, jeho hlavní koncepce

Pojmem temperament označujeme v současné psychologii ty psychologické charakteristiky, jež jsou vrozené (dědičné), můžeme u nich identifikovat biologický základ a týkají se formální (průběhové, dynamické, charakteristiky vztahující se ke stylu chování), nikoli obsahové stránky chování a prožívání[1] V zásadě se jedná o povahové vlastnosti člověka[2].

Kagan[3] definuje temperament jako vrozené vzorce chování a biologických funkcí organismu, které se projevují od narození a nabývají různého fenotypického výrazu v závislosti na zkušenosti člověka. Cloninger[1] pod pojmem temperament rozumí ty složky osobnosti, jež jsou dědičné, vztahují se k emocionalitě, jsou vývojově stabilní a nejsou ovlivnitelné učením. Blatný[1] pro definici temperamentu uvádí další významný znak, ačkoliv ho jiní autoři explicitně neuvádí. Temperamentové vlastnosti jsou jen velmi málo ovlivnitelné nejen výchovou, ale do značné míry nepodléhají ani volní kontrole - jsou charakterizovány spontánností projevů. To je jeden z aspektů, kterými lze temperament rozlišit například od charakteru - charakter je oproti temperamentu vědomou reflexí sebe sama a s ní spojenou intencionalitou (záměrností) chování. Balcar[4] v této souvislosti uvádí, že “vlastní temperament můžeme jen v nepatrné míře trvale a záměrně ovlivnit; můžeme se však naučit účelně s ním zacházet”.

Historie

Zájem o vztah mezi osobnostními vlastnostmi a biologickou výbavou organismu se datuje již od dob antiky. Nejstarší známou teorií temperamentu, v literatuře nazývanou humorální, se připisuje řeckému lékaři Hippokratovi (460-377 př.n.l.), kdy ji do systému přivedl Galénos. Jejich teorie dala vzniknout dnes dobře známým označením sangvinik, melancholik, cholerik a flegmatik. Dnes se považuje zkoumání podstaty temperamentu podle tělních tekutin za překonané, jejich přínos je však cenný zejména v samotné typologii lidí na základě individuálních rozdílů. Nejenže rozdělování lidí do typů přetrvalo do soudobého metodologického pojetí psychologie, přetrvalo i samotné označení jednotlivých typů. Výzkum temperamentu je součástí zejména evropské tradice. Známé jsou především práce H. J. Eysencka, který se zabýval vztahem mezi osobnostními rysy extraverze a neuroticismu a individuálními rozdíly v nervovém systému. Současné uvažování o osobnosti vychází ze závěru, že stabilní individuální rozdíly v osobnosti jsou do značné míry biologicky zakotveny[1].

Klasické vymezení temperamentových typů

Humorální typologie

Jak již bylo zmíněno, první ucelenou typologii temperamentových vlastností provedl Hippokrates a dále ji rozpracoval Galenos. Interpretoval ji jako převládající funkci jedné z tělesných “šťáv”, vymezených jako: krev, hlen, žluč a černá žluč. Tím byl určen i název jednotlivých temperamentů[2]:

Převládající tekutina Typ temperamentu Psychologická charakteristika osobnosti
Krev Sangvinický živý, pohyblivý, snaží se o časté střídání dojmů, rychle reaguje na události, snadno se vyrovnává s nepříjemnostmi a nezdary
Hlen Flegmatický pomalý, klidný, se stálými náladami a snahami a s nevýraznými vnějšími projevy psychických stavů
Žluč Cholerický rychlý, prudký, schopný věnovat se velmi náruživě aktivitám, nevyrovnaný, se sklony k prudkým citovým vzplanutím a náhlým afektivním změnám
Černá žluč Melancholický snadno zranitelný, se sklony hluboce prožívat i méně významné události, přitom však chabě reagující na své okolí

Psychologická charakteristika jednotlivých typů se používá dodnes a řada nově využívaných typů se k nim přirovnává. Současně je překonávané černobílé vnímání povahových vlastností jednotlivých typů a je snaha o postihnutí silných a slabých stránek každého z nich. Rámcový přehled předností a slabých stránek je k nahlédnutí v následujících tabulkách:

Sangvinik Přednosti Slabé stránky
Obecně optimistický, živý, vnímavý, všímavý, přizpůsobivý, lehce se vyrovnávající s těžkostmi, flexibilní, iniciativní, pohotový, výřečný, podnikavý citově plytký, lehkomyslný, nerozvážný, přehnaně odvážný, nesoustředěný, nestálý, se sklony k rozptylování se
V činnostech aktivní, schopný vykonávat několik činností současně, různorodé zájmy, rychlé tempo činnosti, pružnost jednání, rozhodnost povrchní, nedůkladný, nestálý, rychle ochabující ve svém nadšení, bezmyšlenkovitý
Ve vztazích komunikativní, sdílný, otevřený, schopný podřídit se, smířlivý, společenský, družný, ukázněný, smělý, netrpí trémou ovlivnitelný, stále činný, málo sebekritický, spokojený sám se sebou, teatrální
Flegmatik Přednosti Slabé stránky
Obecně vyrovnaný, klidný, chladnokrevný, trpělivý, neunáhlující se, vytrvalý nedostatek vášně, lhostejnost, apatie, suchopárnost, pomalost, nepružnost, nevšímavost, pohodlný, málo výřečný
V činnostech schopný vykonávat dlouhotrvající tělesné a duševní činnosti, vytrvalost, rovnoměrná výkonnost stereotypní činnost, pasivita, sklon zanedbávat povinnosti, málo nadšení
Ve vztazích samostatný, neovlivnitelný, snášenlivý, milý, schopný podřídit se, dobromyslný, přátelský, obliba ustáleného řádu, sebeovládání málo přizpůsobivý, uzavřený, konzervativní, obtížně se zbavuje nevhodných vlastností a návyků
Cholerik Přednosti Slabé stránky
Obecně síla a hloubka citových prožitků a reakcí, vášnivý, oduševnělý, živý, vnímavý, schopný volního vypětí, zásadový, citově zabarvené projevy explozivně hněvivý, mrzutý, snadno citově podrážděný, nerovnoměrně prožívající, nespokojený, impulzivní
V činnostech velká práceschopnost rychlé pracovní tempo a přechod k jiné činnosti, agilní, iniciativní, podnikavý výbušný a prudký, netrpělivý, nerovnoměrná výkonnost, závislá na bezprostřední stimulaci, zaujetí
Ve vztazích jedná rychle, energicky, s výrazným úsilím uplatnit se ve skupině nesmiřitelný, vzdorovitý, nepoddajný, tvrdohlavý, panovačný, agresivní, nestálý, nespravedlivý, urážlivý, neukázněný, neovladatelný
Melancholik Přednosti Slabé stránky
Obecně citlivý, s hlubokými, stálými a vytrvalými city, hlubokomyslný, vážný příliš citlivý, malomyslný, pesimistický, tichý, smutný, stažený, skleslý, úzkostný, nevýrazný
V činnostech svědomitý, zodpovědný, cit pro povinnost, houževnatý, důkladný, starostlivý pomalý, ztrnulé pohyby, unavitelný, nepružný, neschopný dlouhotrvajícího pracovního vypětí
Ve vztazích rovnoměrný, ukázněný, srdečný, oddaný, věrný nejistý, nedostatek odvahy, uzavřený, sklon vnořit se do sebe, samotář, pocity méněcennosti, nepřizpůsobivý, nedůvěřivý, nesdílný, urážlivý, citlivý

Konstitučně typologické přístupy k temperamentu

Jedná se o koncepce, které ztotožňují psychiku osobnosti s temperamentovými vlastnostmi, přičemž zakládají výklad individuálních zvláštností zcela jednoznačně na jeho biologické organizaci. Mezi tyto koncepce patří:

Fyziognomika

vycházející z tvrzení, že lze na osobnostní vlastnosti a znaky usuzovat z vnějšího vzhledu člověka, především z výrazu jeho obličeje. Na tomto předpokladu publikoval typologii zločineckých typů osobnosti C. Lombroso[2].

Frenologie

Jedná se o učení, které předpokládalo, že psychické vlastnosti jsou odrazem tvaru lebky. Hlavním představitelem byl na přelomu 18. století F. J. Gall[2].

Konstituční typologie temperamentu

Vychází především ze tří hlavních typů tělesné stavby (tzv. konstituce) - štíhlé, střední a široké - a k nim se vztahují temperamentové rysy osobnosti. Zatímco fyziognomika i frenologie byly odsouzeny k nezdaru, konstituční typologie jsou dodnes rozvíjeny a uvažovány. Nejznámější jsou koncepce E. Kretschmera (v Evropě) a W. H. Sheldona (v USA)[2]. Usilují o systematizaci empirického materiálu na apriorním předpokladu, že lze na typické způsoby chování usuzovat z tělesných forem. Dosavadní výzkumy realizované různými badateli tento předpoklad zatím zpochybňují[2].

Kretschmerova konstutuční typologie

Ernst Kretschmer na základě deskriptivního zpracování psychiatrických kazuistik vymezil tři vyhraněné a jeden nevyhraněný tělesný typ, s nimiž spojil typy temperamentu i jejich vyústění do psychiatrických chorob[2]. Jím uváděné souvislosti mezi konstitucí, typem temperamentu a tendencemi k příznačným typům psychického narušení zobecňuje následující tabulka:

Tělesný typ Typ temperamentu Choroba
Pyknický - zaoblená postava střední výšky se sklonem k hromadění tuku, kratší končetiny Cyklotymní - střídání protikladu veselé a smutné nálady, vzrušení a klidu, společensky bezprostřední a přizpůsobivý Cyklofrenie (afektivní psychóza) - se střídáním normálního citového ladění se stavy mánie a deprese
Leptosomní - útlá postava vysokého vzrůstu, malá váha s ohledem na vzrůst Schizotymní - střídání přecitlivělosti, dráždivosti a tuposti, společenská uzavřenost, bezvýrazný povrch a bohaté nitro osobnosti Schizofrenie - rozštěpení myšlenkového a citového kontaktu se skutečností, stažení se do vlastních fantazií
Atletický - silný vývoj svalstva a kostry, robustní postava při nedostatku tuku Viskózní - střídání výbušnosti a netečnosti, pomalost, důkladnost, houževnatost v činnostech, malá proměnlivost Epilepsie - či katatomní schizofrenie - buď záchvaty s poruchou vědomí nebo ztrnulost
Dysplastický - různé případy nepravidelné tělesné stavby, představující nevyhraněné tělesné typy -> vazby na temperamentové charakteristiky nejsou blíže specifikované
  • Co do temperamentových charakteristik byl atletický typ nejméně popsán, byl připojen dodatečně a často je proto opomíjen

Moderní teorie temperamentu

Teorie vycházející z výzkumů dětské populace

Teorie Thomase a Chessové a jejich pojem “goodness of fit”

Thomas a Chessová vycházeli z potřeb klinické praxe. Zabývali se přitom otázkou, jakými mechanismy ovlivňuje temperament člověka od raného dětství po dospělost. Ve své koncepci využívají koncept tzv. goodness of fit (volně můžeme přeložit jako "blahodárnost vhodné konstelace").

Podle této koncepce nezávisí patologický nebo normální vývoj pouze na temperamentových vlastnostech, ale je výsledkem interakce mezi temperamentem, ostatními osobnostními charakteristikami člověka a specifickými rysy prostředí. Předpokládá se zde biologický základ temperamentu, který však může být vlivem okolí modifikován či dokonce změněn. O goodness of fit můžeme hovořit ve chvíli, kdy temperament jedince slouží ke zdárnému zvládání požadavků ze strany okolí (v opačném případě hovoříme o "poorness of fit")[2].

Temperament definují jako styl chování a identifikují pro něj devět temperamentových kategorií:

  1. úroveň aktivity
  2. pravidelnost biologických funkcí (cyklus bdění a spánku)
  3. pozitivní nebo negativní reakce na nové situace
  4. snadná nebo obtížná adaptabilita na potřebu změny v již zavedených vzorcích chování
  5. podnětový práh
  6. kvalita převažující nálady (pozitivní vs. negativní)
  7. intenzita exprese nálady
  8. odklonitelnost pozornosti při trvající činnosti
  9. délka rozpětí pozornosti a stupeň vytrvalosti při obtížném úkolu

Kromě těchto kategorií rozpracovali také tři funkčně významné temperamentové typy, resp. konstelace temperamentových kategorií na základě faktorové analýzy[2]. Jedná se o snadný temperament, který zahrnuje pravidelnost biologických funkcí, pozitivní reakce na nové podněty, rychlou adaptaci na změny a uměřenou, převážně pozitivní náladu. Protikladem je obtížný temperament, který je charakteristický nepravidelností biologických funkcí, negativními reakcemi na nové situace nebo osoby, pomalou adaptací na změny a intenzivní, často negativní náladou. Mezi těmito dvěma typy stojí tzv. pomalu se rozehřívající temperament ("slow-to-warm-up temperament"), který je typický negativními reakcemi střední intenzity na nové podněty, s pomalou adaptací po jejich několikerém opakování[2].

Označení temperamentu jako snadného nebo obtížného bývá předmětem kritiky tohoto modelu, neboť vnáší do popisu chování hodnotící aspekt. Dále, ačkoliv se zdá, že zavedením devíti kategorií pro popis temperamentu zavedli novou strukturu, při bližším pohledu zjistíme, že tyto kategorie odpovídají osobnostním dimenzím založeným na konceptu aktivace (arousal), jako je např. dimenze introverze-extroverze v pojetí H. J. Eysencka[2].

EAS teorie Busse a Plomina

V teorii Arnolda Busse a Roberta Plomina jsou klíčové pojmy emocionalita, aktivita a sociabilita. Od těchto počátečních písmen je také odvozen název této teorie (EAS). Jedná se o dimenze těch osobnostních rysů, které se objevují během prvního roku života, zůstávají hlavními rysy i v dospělosti a jsou do značné míry dědičné[1].

Aktivita je definována jako spontánní výdej fyzické energie. Pojmem aktivity se tedy nemyslí ani psychické úsilí ani emoční aktivovanost. Přisuzují jí čtyři složky - tempo, energičnost, vytrvalost a motivační složku, a vnímají jako hlavní temperamentovou dimenzi.

Emocionalita je definována jako pocity tísně a stavu ohrožení (distress) doprovázené intenzivní autonomní aktivací (arousal). Buss a Plomin uvažují v rámci své teorie pouze o negativním pólu emocionality. Pozitivní emoce, jako například euforie a láska, nepatří podle nich k temperamentovým charakteristikám, neboť obsahují málo autonomní aktivace a není důkazu o jejich dědičnosti.

Sociabilita je definována jako preferování pobytu ve společnosti druhých, proti pobytu o samotě. Zatímco u aktivity předpokládají její vrozenost a neměnnost v průběhu života, emocionalita a sociabilita mohou být v průběhu života ovlivněny vlivem učení[1].

Emoční teorie dětského temperamentu Goldsmithe a Campose

H. Goldsmith a J. Campos přijímají biologickou zakotvenost temperamentu, ale nepovažují ji za nutnou pro jeho psychologickou interpretaci. Temperament vymezují jako emoční charakteristiky osobnosti, přičemž se přiklánějí k názoru G. Allporta, který definoval temperament jako individuální rozdíly v emocionální oblasti osobnosti. Goldsmith a Campos tak definují temperament jako individuální rozdíly v primárních emocích, a to jak pozitivních, tak negativních. Při definování temperamentu vycházejí z deskripce na úrovni chování. Podle nich má chování komunikační funkci, přičemž emoce jsou u dětí dominantním faktorem jejich vztahů s prostředím. Předpokládají určitý vztah mezi temperamentem a navazováním a udržováním interpersonálních vazeb, zvláště citovým přilnutím (attachment)[1].

Kaganovo pojetí inhibovaného a neinhibovaného temperamentu

Kagan[1][3] pod pojmem temperament rozumí vrozené vzorce chování a biologických funkcí organismu, které se projevují od narození a nabývají různého fenotypického výrazu v závislosti na osobní zkušenosti člověka. Kagan odvozuje temperament podle toho, jakým způsobem dítě reaguje na neznámé podněty (objekty, osoby, situace) a podle toho ho pak označuje jako inhibovaný nebo neinhibovaný temperament. Děti s inhibovaným temperament se při prezentaci neznámých podnětů chovají bázlivě, nesměle, obezřetně a emocionálně rezervovaně, zatímco děti s neinhibovaným temperamentem se chovají vstřícně, jsou emočně spontánní a komunikativní, s minimální mírou strachu či obav[1]. Jedná se o jakési kontinuum mezi plachostí a sociabilitou. Čistých typů vidí v populaci v rozmezí 10-25%, přičemž u dospělých vnímá tuto dimenzi jako analogickou k dimenzi introverze-extraverze[1]. Kagan se zabýval též fyziologickou složkou temperamentu. Fyziologickou bází rozdílů v temperamentu je podle Kagana úroveň podnětového prahu limbického systému, zejména amygdaly a hypotalamu. Inhibované děti jsou podle této teorie reaktivnější a při minimálním vystavení neznámé situaci vykazují intenzivnější svalové napětí, srdeční tep, papilární diletace a zvýšení kortizolu proti neinhibovaným jedincům[1].

Teorie vycházející z výzkumů dospělé populace

Něbylicynova teorie temperamentu

Merlinova teorie temperamentu

PEN teorie H. J. Eysencka

Grayova neuropsychologická teorie temperamentu

Strelauova regulační teorie temperamentu

Zuckermanův koncept “Hledání vzruchu” (Sensation Seeking)

Cloningerův neurobiologický model temperamentu

Odkazy

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada.
  2. 2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.
  3. 3,0 3,1 Kagan, J. (1989). Unstable ideas: temperament, cognition, and self. Cambridge, Mass: Harvard University Press.
  4. Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti: Vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických fakult studijního oboru psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

Literatura

  • Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti: Vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických fakult studijního oboru psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  • Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada.
  • Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.

Zdroje tabulek

  • Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.

Klíčová slova

temperament, psychologie osobnosti, typologie, biologická determinace