Anamnéza

Anamnézou (z řec. anamnésis = rozpomínání) nazýváme zjišťování údajů z minulosti jedince, které mají významný vztah k poznání jeho osobnosti. Cílem anamnézy je získání a kategorizace relevantních údajů, které nám umožní poznat a vysvětlit jeho současný stav. Patří mezi základní metody vyšetření a dokumentace stavu jedince. Anamnézu činíme metodou řízeného rozhovoru, podrobný zápis zaznamenáváme ihned. Někdy se pro záznam údajů používá předtištěných schémat.[1]

Anamnézu můžeme dělit podle obsahu na rodinnou, osobní, medicínskou a psychologickou.[1]

Rodinná anamnéza

Rodinná anamnéza je zaměřena na údaje o předcích a rodinných příslušnících zkoumané osoby. Cílem je zachytit případné hereditární faktory.[1]

Osobní anamnéza

Osobní anamnéza se vztahuje bezprostředně k vyšetřované osobě. Rozlišujeme autoanamnézu a heteroanamnézu podle zdroje informací. U autoanamnézy (subjektivní anamnézy) je zdrojem informací samotný vyšetřovaný jedinec, u heteroanamnézy (objektivní anamnézy) jsou zdrojem informací dokumenty či jiní lidé, většinou příbuzní, spolupracovníci, známí, přátelé. Ideální je oba zdroje anamnéz kombinovat.[1]

Pří snímání anamnézy patří mezi nejdůležitější faktory důvěra klienta, zaručení diskrétnosti, adekvátní interpersonální kontakt, nepřítomnost dalších osob a projevení porozumění pro problémy vyšetřovaného jedince. Je vhodné všímat si při rozhovoru i neverbálního chování.[1]

Medicínská anamnéza

Medicínská anamnéza (a také psychiatrická anamnéza) je zaměřena na patologické jevy a jejich vývoj v čase.[1]

Psychologická anamnéza

Psychologická anamnéza zkoumá vývoj osobnosti jako celku. Zaměřuje se na okolnosti, které vývoj osobnosti mohly ovlivňovat. Nejvíce se řeší následující okruhy témat:[1]

  • Nukleární rodina (úplnost či neúplnost rodiny, sourozenci a jejich pořadí, vztah rodičů k dítěti, ekonomické poměry v rodině, atd.)
  • Emocionální a intelektuální vývoj (míra citových vztahů v dětství, citové odpoutávání od nukleární rodiny, od kdy jedinec chodil, mluvil, školní prospěch, oblíbené a neoblíbené předměty, další studium, volba povolání, atd.)
  • Vývoj sociálních vztahů (souřadné vztahy, vztahy nadřízenosti a podřízenosti, vztahy k příslušníkům vlastní rodiny, atd.)
  • Eroticko-sexuální vývoj (první zkušenosti, vývoj, neúspěchy a vyrovnávání se s nimi, výběr partnera, požadavky na partnera, atd.)
  • Pracovní vývoj (volba povolání, spokojenost s povoláním, změny v zaměstnání a jejich příčiny, konflikty na pracovišti, atd.)
  • Vývoj postojů k hodnotám (hierarchie hodnot a její formování, záliby, koníčky, postoje k politice, kultuře, atd.)
  • Vývoj abnormních, hraničních a patických jevů (vývoj abúzu, počátky a průběh abnormních jevů, atd.)

V psychoterapeutických zařízeních se často využívá autoanamnéza pomocí autobiografie, zvláště její volná forma se zřetelem na výběr témat.[1]

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 Svoboda, M. (Ed.), Humpolíček, P., Šnorek, V. (2013). Psychodiagnostika dospělých. Praha: Portál.

Použitá literatura

  • Svoboda, M. (Ed.), Humpolíček, P., Šnorek, V. (2013). Psychodiagnostika dospělých. Praha: Portál.