Rozhovor

Psychologický rozhovor (interview) je jednou z nejobtížnějších klinických metod, jejímž prostřednictvím získáváme informace o vnitřním světě jedince (o jeho názorech, postojích, přáních, obavách). Dají se tak získat informace, které nejsou přístupné z pouhého pozorování. Kvalitní vedení rozhovoru vyžaduje spoustu tréninku a zkušeností, nejčastější chybou psychologa v rozhovoru je netrpělivost.[1]

Rozhovor můžeme rozdělit z hlediska jeho cíle na diagnostický (jehož cílem je vyšetřit jedince a udělat si představu o jeho aktuálním stavu), terapeutický, anamnestický (cílem je získání anamnézy), výzkumný, poradenský a výběrový.[1]

Z hlediska toho, na co se v rozhovoru zaměřujeme, jej můžeme dělit na přímý (kde nás zajímá obsah výpovědi) a nepřímý (kde sledujeme spíše neobsahové aspekty výpovědi jako je způsob vyjadřování). Z dalších typů rozhovoru uveďme larvovaný (kde si vyšetřovaná osoba není vědoma toho, že od ní záměrným způsobem získáváme informace) nebo stresový (využívaný ve forenzní psychologii).[1]

Diagnostický rozhovor

Smyslem diagnostického rozhovoru je shromáždit co nejvíce faktických údajů o vyšetřované osobě. Jeho délka by neměla přesáhnout 45 minut (vstupní rozhovory do psychologického vyšetření bývají kratší, do 15 minut).[1]

Diagnostický rozhovor můžeme z hlediska pružnosti a vázanosti rozdělit na neřízený (bez struktury, volný výběr témat i způsobu dotazování) a řízený (zaměřený a organizovaný způsob dotazování). Řízený rozhovor má několik variant lišící se mírou standardizace.[1]

  • standardizovaný rozhovor (strukturovaný) je veden podle předem vypracovaného schématu a používá se nejčastěji u témat, kde by se respondenti neradi vyjadřovali písemně (motivace suicidálního pokusu, sexuální úchylky, atd.).
  • částečně standardizovaný rozhovor (polostrukturovaný) má jasný záměr a cíl, přesné pořadí a formulace otázek zůstává volné. Je však potřeba dotknout se všech vytyčených témat.
  • volný rozhovor má jasný a konkrétní cíl, prostředky a způsoby, jak se k němu dostat, nejsou dány

Fáze rozhovoru

Úvodní fáze a navázání kontaktu - Cílem je naladit se na respondenta a vytvořit důvěrné prostředí.[1]

Jádro rozhovoru - Cílem je získat co největší množství diagnostických informací, často se využívají následující postupy[1]:

  • od obecných problémů ke konkrétním
  • od jednotlivostí k obecnějším výpovědím
  • od neosobních k osobním a intimním otázkám
  • diagnosticky relevantní otázky jsou střídány s méně emočně nabitými otázkami (maskovací technika)

Závěr rozhovoru - Uvolnění tenze, naladění respondenta na další spolupráci.[1]

Techniky vedení rozhovoru

Během rozhovoru používá psycholog celou řadu technik, aby dovedně vedl směr rozhovoru, udržoval příjemné prostředí a vytěžil co nejvíce diagnostického materiálu.[1]

Kladení otázek

Podle Kerlingera musí mít otázka jasný vztah k problému, musí být jasná, musí být emočně přijatelná, nesmí být dvojsmyslná a sugestivní a nemá navádět k desirabilní odpovědi. Obecně psychologa zajímají spíše odpovědi na otázky "jak" než "proč". Je vhodné formulovat otázky jako otevřené, a tak, aby provokovaly klienta k obsáhlejším odpovědím. Psycholog by neměl hovořit více než 30% času rozhovoru.[1]

  • Otevřené otázky podněcují respondenta, aby odpovídal v celých větách a aby se rozpovídal
  • Uzavřené otázky se dají zodpovědět jedním až dvěma slovy, a slouží spíše k ujasnění
  • Přímé otázky - "Unavuje vás vaše zaměstnání?"
  • Nepřímé otázky - "Jak se cítíte na konci pracovní doby?"
  • Projektivní - "Jak se asi většina lidí cítí na konci pracovní doby?"
  • Trychtýřovité otázky postupují od obecného ke konkrétnímu
  • Hřebenovité otázky se vyznačují střídáním témat

Technika jednoduché akceptace

Vyjadřování toho, že klienta posloucháme a bereme na vědomí.[1] Známé také jako aktivní naslouchání.

Technika zachycení a objasnění

Zachycení podtextu a pocitů respondenta k tomu, co bylo právě řečeno.[1]

Technika parafrázování

Slouží k udržování hovoru na živé a spontánní úrovni. Psycholog parafrázuje (řekne svými slovy) respondentovu výpověď.[1]

Technika interpretace

Má svůj čas a místo, které je vhodné opatrně volit. Psycholog interpretuje výpovědi respondenta.[1]

Technika ujištění

Pomáhá odstraňovat zábrany zvláště u nejistých respondentů a citlivých témat.[1]

Technika používání pomlk

Využití ticha v rozhovoru jako čas pro přemýšlení, srovnání si toho, co bylo řečeno, nebo jako vytvoření prostoru pro respondentovu odpověď.[1]

Odkazy

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 1,14 1,15 Svoboda, M. (Ed.), Humpolíček, P., Šnorek, V. (2013). Psychodiagnostika dospělých. Praha: Portál.

Použitá literatura

  • Svoboda, M. (Ed.), Humpolíček, P., Šnorek, V. (2013). Psychodiagnostika dospělých. Praha: Portál.