Deviace v objektu

Deviace v objektu jsou skupinou sexuálních deviací. Jsou poruchou zaměření sexuálních tužeb na neadekvátní objekty.[1] Patří mezi ně:

  1. Pedofilie
  2. Fetišismus
  3. Transvestitismus
  4. Jiné deviace v objektu

Deviace v objektu mohou být stejně jako deviace v aktivitě komorbidní a dále se kombinovat s jinými. Nejčastěji se vyskytují kombinace dvou zájmů (homosexuální sadismus apod.), ale může jich být i více. V takovýchto složitějších případech pak hovoříme o Kombinovaných sexuálních deviacích (F65.6, MKN-10).[2] Jednotlivec stejně tak může mít několik na sobě nezávislých sexuálních deviací, v takovýchto případech se jedná o polymorfní deviace.

Pedofilie

Pedofilie (pedo = dítě, dětský; filia = láska) je sexuální deviací, při níž je trvalá či převládá preference sexuální aktivity s dítětem v prepubertálním věku. Takovémuto jedinci je nejméně 16 let a je starší přinejmenším o pět let než objekty jeho sexuální touhy.[3] Pedofilie může být heterosexuální, homosexuální i bisexuální (čím nižší je preferovaný věk dítěte, tím více se objevuje bisexuálních pedofilů). Podle Blanchardova výzkumu z roku 1999 je 47 % pedofilů heterosexuálních, 27 % homosexuálních a 25 % bisexuálních, avšak výskyt v celkové populaci je neznámý.[4]

V souvislosti s pedofilií hovoříme o tzv. pedagogicko-estetickém komplexu pedofilů. Ten značí, že pedofilova osobnost je strukturována podobně jako osobnost dítěte. Pedofil dětskému světu rozumí a zároveň tento svět rozumí jemu, proto se v něm cítí dobře.[5][6]

Dle Weisse apetuje heterosexuální pedofil dívky kolem 9 let +- 2 roky, tedy ve věku, kdy ještě není patrné pubické ochlupení, kdy ještě nerostou prsa, dítě má velkou hlavu v poměru k tělu a je u něj patrné jasně dětské chování. Homosexuální pedofil se zaměřuje na chlapce bez ejakulace s dětským genitálem. Heterosexuální pedofil se orientuje spíše na citovou vazbu, zatímco homosexuální bývá spíše agresivní. Dle Weisse se v případě pedofilie nejedná „pouze“ o deviaci sexuální preference, nýbrž o celkový pedagogicko-estetický komplex.

Pedofilové jsou orientovaní na dětský svět a děti. Dětskému světu a dětem rozumí, proto z nich bývají velmi dobří učitelé (pokud neselžou).Neagresivní pedofilové jsou nápadní svým pozitivním vztahem k dětem. Díky tomu se dokážou velmi dobře vetřít do světa dítěte. Ke svému ukojení dospěje pedofil nejčastěji masturbací, někdy exponuje před dětmi svůj genitál. Přímý genitální styk je ojedinělý.[7]

Pokud se pedofil zaměřuje na dívky, které už disponují sekundárními pohlavními znaky, jedná se o hebefilii. V případě dospívajících chlapců hovoříme o efebofilii. V případech pedofilní ženy preferující dívky hovoříme o korofilii. Charakteristické pro pedofilii i hebefilii je, že takto sexuálně deviantní jedinec obratně komunikuje s dětmi a dospívajícími dívkami, ale je neobratný v komunikaci s dospělými ženami. Pedofilie je v podstatě jevem mladým, neboť až ve 20. století se začal právně ustanovovat věk konsenzu prvního pohlavního styku (V ČR: 15 let, nejnižší věk konsenzu je ve Vatikánu a na Maltě: 12 let; V Rusku musí být objekt „dostatečně sexuálně zralý“). Z historie jsou známy sňatky králů s mladými (dětskými princeznami). Sigmund Freud jako první psycholog detabuizoval sexualitu dětí svou domněnkou, že dítě už se rodí sexuální.

Detabuizace pedofilie a její specifičnost u lidí
Dle Weisse je pedofilie zkoumána krátce kvůli silné celospolečensky zakořeněné tabuizaci celého tématu. Freund experimentem prokázal, že muži skutečně reagují na mladé holčičky (z hlediska evoluční teorie se může jednat o genetický potenciál). Proto lze dle Weisse předpokládat, že detabuizací by docházelo k většímu množství dětských zneužívání. Zajímavostí je, že člověk je jediným tvorem (při srovnání s primáty), který se orientuje na mladé dívky ještě neschopné rodit.


Incestní zneužívání dětí

Incestního zneužívání dětí se dle Weisse nejčastěji dopouštějí nepedofilové. Nejedná se tedy o sexuální deviaci, nýbrž o vztahovou a rodinnou patologii. Incestní zneužívání postihuje jedince v rodinách, které jsou restriktivní a konzervativní v sexu, tedy v prostředí, kde se o sexu nemluví. Častokrát se vyskytuje u jedinců, kteří bývali dříve zneužíváni sami. Matky stejně tak častokrát vědí/tuší, že se zneužívání děje, přesto však dívkám, které je se zneužíváním konfrontují řeknou, že lžou.

Při zjištění incestu je na tom nejhůře oběť, jelikož zde neexistuje dobré řešení (dítě putuje buď do ústavu, anebo je rozvrácena celá rodina). Vhodným řešením by byla mimosoudní cesta, resp. zejména rodinná terapie (tak to v některých zemích funguje).

Následky incestního zneužívání dětí jsou vážné (objevuji se v polovině případů) → vyšší výskyt neuróz, alkoholismu, toxikománie, sebevražd, prostitučního chování, sexuálních dysfunkcí (anorgasmie, porucha apetence), nedůvěra k mužům, neschopnost navazovat vztahy, defektní výkon vlastní rodičovské role v dospělosti, poruchy příjmu potravy, u sexuálně zneužitých chlapců se navíc objevuje znejistění sexuální identity a orientace.

Statistiky zneužití v dětství v České republice: 4,6 % mužů a 8,4 % žen uvedlo zkušenost se zneužíváním v dětství (z toho 3,9 % žen mělo tuto zkušenost opakovaně).[8] Dle Weisse je až 1/3 dívek zneužita incestně, u chlapců je incestní zneužití výjimečné.

Falešná obvinění ze zneužití

Falešná obvinění ze zneužití se obvykle dějí ze tří důvodů:

  1. U nejmenších dětí pod vlivem sugesce: hromadná zneužívání např.: na táborech, ve třídě.
  2. Zneužití dítěte v rozvodových sporech (matka dítě používá jako zbraň proti otci u soudu); obvykle se jedná o děti ve věku 6-12 let.
  3. Msta dívky otci; otec dívenku nechce pustit ven, tak ona ho jde udat, že ji kdysi obtěžoval.

Fetišismus

Při zaměření na části těla, jako např. - prsa, záda či hýždě hovoříme o parcialismu.

Dle Weisse jsme v podstatě všichni fetišisté, ale máme štěstí, že naším fetišem je adekvátně starý jedinec opačného pohlaví.

Dle MKN-10 je fetišem (artefaktem mající erotický náboj) jakýkoli neživý předmět.[9] Obecně tedy dochází k sexuální odpovědi na symbol sexuálního partnera - látky či třeba části těla. Fetiš může být i zcela bez vztahu k případnému erotickému objektu (kožich, hedvábí, latex, boty, střevíce apod.). Vzácně se vyskytuje rovněž fetišistické zaměření na moč, odpadky či na mrtvá těla (nekrofilie).[10]

Většina deviantů, potažmo fetišistů, je schopná styku s partnerem, ale nemívají o to zájem (častý je příchod fetišisty k sexuologovi na popud manželky). U běžnějších forem fetišismu ale často stačí, aby si manželka při styku vzala na sebe to, co je manželovým fetišem (to prádélko, kozačky…). Nejčastěji z předmětů se jedná o dámské spodní prádlo. Fetišista preferuje prádlo použité (může být vyprané, ale mělo by být už nošené - proto kupříkladu kradou dámské prádlo ze sušáků na balkónech).

Co dělá fetišista s kalhotkami? Čichá k nim, mazlí se s nimi, představuje si ženu, která to nosila, nakonec se do nich ukájí. Homosexuální fetišista pro obdobné účely používá slipy či trenýrky.

Dle Weisse byl častým fetišem v 19. stol. hedvábí, ale dnes mnohem častěji latex. To svědčí o tom, že je "výběr fetiše" do jisté míry ovlivněn učením. Roli bude hrát zřejmě i imprinting (vtisknutí v určitém kritickém vývojovém období → fetišistu ovlivní první masturbační aktivity a pokud takováto aktivita byla prvně třeba s prádlem matky či sestry, tak už se jim tento vjem jen tak nevymaže).

John Money tvrdil, že také čichové podněty mohou hrát roli při vzniku fetišistické fixace → čichové podněty patří k nejtrvalejším (když něco cítíme, tak si vybavím něco i z raného dětství).

Zajímavost z českého sexuologického prostředí
Prof. Vladimír Vondráček, jeden ze zakladatelů české lékařské psychologie, popsal případ dívky, kterou vzrušovala Vltava - trpěla potamofilií: orgasmus měla jen když plavala ve Vltavě, jinak byla anorgasmická. Bizarním druhem fetišismu je rovněž apotemofilie - fetišismus zaměřený na ženy s amputovanými končetinami.


Transvestitismus

Magnus Hirschfeld, německý lékař židovského původu a zakladatel jednoho z prvních soukromých sexuologických institutů, dal název mnoha deviacím včetně transvestitismu.

Transvestitismus je dle Weisse hraničním stavem mezi sexuální deviací a poruchou pohlavní identity (z latiny: trans = přes; vestis = oděv).[11] Míní se tím aktivita, při níž se muž v erotickém vzrušení převléká do ženských šatů a ukájí se u toho. Nejčastěji se jedná o heterosexuální muže, kteří se převlékají za ženy. V takovém případě hovoříme o fetišistickém transvestitismu. Alternativně se transvestité mohou krátkodobě stylizovat do ženských rolí a vystupovat v nich, nicméně stále se cítí být muži. V takovémto případě již hovoříme o poruše pohlavní identity, konkrétně o transvestitismu dvojí role. Dle Weisse může být transvestitismus dvojí role stacionární poruchou, ale stejně tak i o přechodné období postupně vedoucí k transsexualitě, tedy komplexní poruše, kdy se muž cítí být ženou (a vice versa).[12]

Transvestité dokáží žít se ženou, a i přesto, že jsou často ženatí, příliš je to nebaví a manželky bývají nespokojené. Mohou stejně tak v převlečení chodit ven, po večeřích a kavárnách s muži, ale k ničemu nedochází, neboť jim jde zejména o psychické uspokojení spočívající v potřebě změny. Stejně tak si transvestité sami kupují dámské šaty či kosmetiku.

Blanchard přichází s termínem autogynefilie, který značí čtyři různé skupiny poruchy v rámci transvestitismu:

  1. fyziologická autogynefilie - vzrušení z představy, že je muž těhotný či rodící
  2. behaviorální autogynefilie - představa sebe sama při typicky ženských aktivitách (např.: u kadeřníka) a činnostech či při sexuálních aktivitách v ženském těle
  3. anatomická autogynefilie - představa, že má muž ženské tělo se všemi jeho atributy
  4. transvestitická autogynefilie - představa, že je muž dokonalou ženou

Weiss označuje za sexuální deviaci až poslední formu, první 3 považuje za poruchu pohlavní identity.

Travesti show
Dle Weisse je Travesti show namísto běžného spojení s transvestitismem spíše komerční aktivitou, která nemá se sexuálními deviacemi mnoho společného. Na těchto akcích transvestité vystupovat sice mohou, ale častěji se jedná o nedeviantní muže.


Jiné deviace v objektu

Jedná se de facto o specifické druhy fetišismu, které mají svůj vlastní název. Patří sem kupříkladu:

Sexuální deviace mohou být kombinované
  • Nekrofilie: Fetišem je mrtvola a fascinace symboly, které se mrtvol týkají (např.: pohřby). Ve výjimečných případech může dojít až k sexuálním aktivitám s mrtvými. Takovíto devianti hledají profese, které jim umožní naplnění svých potřeb (většinou ale když se odhalí nějaké manipulace s mrtvolami, jedná se o náhradní aktivity, nikoli o deviace a často je to spojeno s alkoholem).
  • Pyrofilie: Vzrušení ohněm, včetně jeho zakládání a pak také sledováním co se děje při hašení, častokrát tito devianti bývají dobrovolnými hasiči.
  • Zoofilie: 1886 pojem zavedl Kraft-Ebing, který o tom zveřejnil knihu i s obrázky. Dříve se pro tuto deviaci používal souhrnný výraz sodomie (značil však i orální či anální styk). Preference zvířat jako sexuálních objektů zahrnuje úplně vše co se týká zvířat. O zoofili však hovoříme až v momentu, kdy muž preferuje styk se zvířaty, i když má dostupnou ženu. Může se totiž jednat stejně jako v případě nekrofilie o náhradní aktivitu často spojenou s alkoholem.
  • Formikofilie: Zaměření na malá zvířátka (šneci, žabičky) a hmyz. Tito devianti si mravce a jiné drobné živočichy nechají lézt po těle a pak se mohou i nemusí ukájet.
  • Myzofilie: Je orientace na špínu a z ní vyplývající sexuální zaměření.
  • Urofilie a koprofilie: Fetišem je moč a výkaly.
  • Gerontofilie: V tomto případě se jedná o zaměření na osoby se zjevnými znaky stárnutí.
  • Statuofilie: Zaměření a sexuální vzrušení plynoucí z pozorování či přítomnosti soch.
  • Somnofilie: Zaměření a sexuální vzrušení při sledování spícího partnera.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Weiss, P. (2002). Sexuální deviace. Portál.
  2. ↑ Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.
  3. ↑ Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.
  4. ↑ Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.
  5. ↑ Brzek, A.: Sexuologie pro právníky. Praha, Karolinum 1997.
  6. ↑ Weiss, P. (2005). Sexuální zneužívání dětí. Grada Publishing as.
  7. ↑ Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.
  8. ↑ Weiss, Petr, and Jaroslav Zvěřina. Sexuální chování v ČR: situace a trendy. Portál, 2001.
  9. ↑ Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.
  10. ↑ Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.
  11. ↑ Weiss, P. (2010). Sexuologie. Grada.
  12. ↑ Weiss, P. (2010). Sexuologie. Grada.

Doporučená literatura

Weiss, P. (2002). Sexuální deviace. Portál. Weiss, P. (2010). Sexuologie. Grada. Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.

Klíčová slova

sexuální deviace, deviace v objektu, pedofilie, fetišismus, transvestitismus

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Deviace_v_objektu&oldid=46645“