Dokument

Dokumenty jsou podle Zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě veškeré záznamy písemné, obrazové, zvukové a elektronické povahy.[1]

[2] Dokument je jakýkoli hmotný nosič, na kterém jsou znakově zaznamenány znalosti v podobě potencionální informace.[3] Dokument je informační pramen tvořený nosičem informací a množinou informací na něm fixovaných a sloužící k přenosu dat v čase a prostoru.[4]

Vymezení pojmu „dokument“ v historii a s tím spojený vznik vědního oboru

Až do 19. století se vše zaznamenávalo na různé hmotné nosiče podle dostupnosti v dané oblasti a období. Za nejstarší záznamy se považují znázorněné symboly na stěnách jeskyní v pravěku. Postupně se vnikem a vývojem nových kultur se používal další materiál. Např. hliněné destičky, papyrus nebo pergamen. I tyto materiály nakonec nahradil nový objev z Číny, a to papír. Papír společně s knihtiskem pak zformoval tištěnou knihu, jež také prošla významnou proměnou do dnešní podoby. Vzhledem k různorodosti nosičů se koncem 19. století začal používat obecnější pojem „dokument“. Tento nový termín zavedl belgický právník Paul Otlet. Se zrodem pojmu dokument, vnikla činnost s tím spojená – dokumentace a následně na přelomu 19. a 20. století vědní obor dokumentalistika.

Dokumentalistika - teoretický a praktický obor zabývající se systematickým sběrem, pořádáním, vyhledáváním a distribucí zaznamenaných informací, obvykle ve specifických vědních oborech nebo disciplínách. Chápe se jako součást informační vědy.[3]

Druhy dokumentů

Člení se podle různorodých kritérií.

Podle způsobu záznamu dat:

  • písemné
  • obrazové
  • zvukové
  • audiovizuální
  • strojem čitelné (elektronické nebo digitální)[3]

Podle odvozenosti obsahu:

  • primární – dokumenty původního charakteru, obsahuje prvotní informace [5]
  • sekundární – odkazuje a informuje o existenci primárních dokumentů[5]
  • terciální – obsahuje soupis a informace sekundárních dokumentů[5]

Podle návaznosti:

  • periodické
  • neperiodické

Podle stupně zveřejnění:

  • zveřejněné
  • nezveřejněné
  • interní[5]

Podle hlouby a šíře výkladu tématu:

  • makrodokumenty – typická je výrazně členitá struktura (na jednotlivé oddíly, kapitoly apod.), např. monografie, sborníky, disertační práce, bibliografické přehledy, sborníky statí a referátů, učebnice, skripta, vědecké a technické zprávy
  • mikrodokumenty – nemají výrazně členitou strukturu, obsahují nejaktuálnější informace a zaměřují se na užší tématiku, např. články, studie, patenty, instrukce, předpisy apod.[6]

Hmotný x elektronický dokument

Fyzický dokument lze uchopit mnohem lépe, než dokument elektronický. Jde zkrátka o hmotný nosič (kniha, listiny atd.) Jednoduché příklady elektronického dokumentu se zdají být také lehce zařaditelné do „sekce“ dokumentu (e-mail, elektronický formulář či excelová tabulka). Ovšem u složitějších příkladů, jako u programů a operačních systémů, nelze jednoznačně říci, zdali se o dokumenty jedná nebo ne.[7]

Výhody elektronického dokumentu:
  • zrychlení komunikace
  • šetří finance
  • lepší čitelnost a jednoduchá editace
  • usnadnění a urychlení kontroly
Nevýhody elektronického dokumentu:
  • špatné zabezpečení (je snadno kopírovatelný a lze jej jednoduše sledovat či pozměnit)
  • věrohodnost (v některých případech je nutné ověřit elektronickým podpisem)

Odkazy

Reference

  1. Česko. Zákon o archivnictví a spisové službě. In: Sbírka zákonů. 2012, Ročník 2012, č. 167, 60. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/soubor/zakon-c-499-2004sb-ve-zneni-zakona-c-167-2012sb-pdf.aspx
  2. 499/2004 Sb. Zákon o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů. 2004. Dostupné z : http://www.esipa.cz/sbirka/sbsrv.dll/sb?CP=2004s499&DR=SB
  3. 3,0 3,1 3,2 CEJPEK JIŘÍ. Informace, komunikace a myšlení: úvod do informační vědy. 2. přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 2005, 233 s.
  4. Typologie dokumentů: 1 Dokument a informační zdroj. Dostupné z: http://dl1.cuni.cz/mod/book/view.php?id=174841
  5. 5,0 5,1 5,2 5,3 STRAKA JOSEF. Sociální informatika: terminologický a výkladový slovník pro posluchače katedry vědeckých informací a knihovnictví. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1990, 217 s.
  6. HYHLÍKOVÁ, Věra. Informační analýza dokumentu. Praha: UVTEI, Institut pro mimoškolní vzdělávání, 1984, 80 s.
  7. BUCKLAND MICHAEL K. What is a ?document??. Journal of the American Society for Information Science [online]. vol. 48, issue 9, undefined [cit. 2015-01-24]. DOI: 10.1002/(sici)1097-4571(199709)48:9<804::aid-asi5>3.0.co;2-v. Dostupné z: http://people.ischool.berkeley.edu/~buckland/digdoc.html

Použitá literatura

  • CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: úvod do informační vědy. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 233 s. ISBN 80-246-1037-X.
  • HYHLÍKOVÁ, Věra. Informační analýza dokumentu. Praha: UVTEI, Institut pro mimoškolní vzdělávání, 1984. 80 s. Učební texty UVTEI; 19.
  • STRAKA, Josef. Sociální informatika: terminologický a výkladový slovník pro posl. katedry vědeckých inform. a knihovnictví: skripta pro posl. filoz. fakulty Univ. Karlovy. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1990. 217 s. ISBN 80-7066-324-3.

Klíčová slova

potenciální informace, dokumentace, dokumentalistika, informační zdroj, nosič informace, elektronický zdroj