Struktura malé skupiny - vztahy, role, statusy, normy

Tento článek (nebo jeho část) není dostatečně ozdrojován. Prosím doplňte relevantní odbornou literaturu do příslušné sekce na konci článku či do poznámek pod čarou tam, kde to uznáte za vhodné.

Malá sociální skupina

• osoby, které se navzájem znají, komunikují spolu, jsou formálně nebo neformálně integrovány nějakým společným cílem
• příkladem: rodina, žáci školní třídy, pracovníci v kanceláři, nejmenší skupina dyáda

Znaky malých sociálních skupin

• navzájem integrující se jedinci v rámci společně sdílených norem
• vzájemně se znají a vstupují do interakcí v rámci propojených rolí
• vyvíjejí společnou činnost v rámci společných cílů

Základní dimenze sociální skupiny

1. skupinová dynamika

• všechny procesy, které probíhají uvnitř skupiny a mezi skupinami
• proces diferenciace: vzájemné poznávání jednotlivých členů skupiny a obsahování pozic (členové se dozvídají o charakteristikách jednotlivých členů skupiny a na základě těch charakteristik je obsazují do sociálních pozic)
• hlavní procesy: konflikt a kooperace
• konflikty jsou podmínkou k tomu, aby docházelo k vývoji skupiny

1. skupinová struktura

• systém pozic a rolí ve skupině a jejich obsazení konkrétními členy skupiny
• sociometrická teorie – dnes dominuje

Struktura skupiny

Strukturou skupiny máme na mysli vnitřní složení skupiny. Skupinová norma je další součást struktury skupiny, která se pojí, jak s cílem skupiny tak i s jednotlivými pozicemi ve skupině. V každé skupině vzniká statusový systém skupiny, který je definovaný mírou autority, prestiže, uznání, který má jedinec vůči ostatním členům skupiny. Jedná se o rozdělení moci mezi členy skupiny. (Výrost, Slaměník, 2008) Dle Levina (in Výrost, Slaměník, 2008)) vzniká statusový systém během prvních interakcí, kdy členové skupiny odhadují, jak jedinec bude plnit jejich očekávání v dosahování společného cíle. Etologické hledisko přináší vysvětlení, kdy členové odahadují sílu jedince na základě vzhledu a chování. Na počátku formování skupiny, je připsán sociální status zejména výrazným jedincům a to buď silným nebo slabým. Levin usuzuje, že se počáteční sociální status příliš nemění. Na základě statusového systému vzniká ve skupině systém rolí a od něj se odvíjí skupinové normy, které určují žádoucí chování jedince ve skupině. Skupinová norma je v podstatě očekávané chování jedince ve skupině.

Sociální normy

• požadavek na chování/vlastnosti věci, člověka, situace, který se předepisuje/vyžaduje, nebo popisuje, co normální
• psané i nepsané a liší se různou mírou závaznosti a různým rozsahem platnosti
• druhy norem
  • subjektivní norma – vlastní odhad jedince, co sám vnímá jako normální
  • sociální norma – názor společnosti, co je společností vnímáno jako normální
  • statistická norma – kvantitativní odchylka od statistické normy, Gaussovou křivkou, normální co průměrné
  • funkční norma – dle projevů, jednání člověka v dané situaci, lékař ví, jak má fungovat určitý orgán, pokud tak nefunguje, činnost patologická – nefunguje normálně, jak by měl
  • klinická norma - z hlediska psychiatrické diagnózy – souvisí s přítomností / nepřítomností patolog.symptomů
  • ideálová norma – jak by to mělo vypadat, toho málo kdo dosahuje
• ve formálních skupinách dány (jsou to úkoly), v neformálních se vytvářejí v průběhu společných činností jako nepsané požadavky na postoje a chování členů
• skupinové normy = očekávání týkající se toho, jak se mají chovat členové skupiny = kontrolují chování členů skupiny, aby bylo v souladu se skupinovými cíli, za jejich dodržování = sankce
  • pozitivní sankce = odměny, souhlas, uznání
  • negativní sankce = tresty, posměšky, fyzické napadání
• konformita = vyjadřuje fungování norem a jejich obecnou a závaznou platnost – chování shodné s normami, přizpůsobení se jim
  • pokud si jedinec normy internalizuje, pak je konformita přirozená a nepociťuje ji jako tlak
  • experiment Ashe
• normy orientované dovnitř = chování členů vůči sobě – projevování typického skupinového chování, respektování skupinových hodnot a rituálů, respektování hierarchie ve skupiny
• normy orientované navenek = prezentování členstva skupiny navenek – chování na veřejnosti

Jednou z důležitých funkcí sociálních norem je, aby skupina dosáhla svého cíle. Tím, že na sociálních normách skupiny jsou závislé sociální hodnoty skupiny. Mezi základní řadíme kooperaci, kompetici, individualismus, altruismus a agresi. (Krejčová, 2011) 2 významné procesy – podílí se na pocitu sounáležitosti a ochoty spolupracovat a dosahovat vytyčených cílů.

• sociální identifikace –velmi podstatná součást skupinové identity, kdy se vytváří ve třídě společné „my“, někdy toto vymezení, kdo je členem a nečlenem skupiny může být i velmi prospěšné, může to skupinu jako celek spojovat. Je to naše základní potřeba odělovat „my a vy“. Konflikt nastává, když se začnou i jednotlivé podskupiny v rámci skupiny proti sobě vymezovat, dochází tak k narušení koheze skupiny, vzniká fúze a je potřeba znova nastavit skupinové normy, cíle a role, tak aby mohla být většina potřeb svých členů sycena a znovu se zvýšila soudržnost skupiny a společného „my“ .
• Dalším mechanismem, který zasahuje do vývoje skupin je mechanismus sociální reprezentace, kdy členové skupiny mají tendenci vnímat své skupinové názory jako správnější, než názory nečlenů skupiny. Členové skupiny mohou mít odlišné názory a zájmy, ale postupem času se utvářejí sdílená přesvědčení, na kterých se členové shodují a jedinec si je zasadí do své představy reprezentace.

Sociální normy působí jako mantinely, co si jaký jedinec může dovolit, některé normy jsou platné pro všechny a jiné se vážou k roli jedince. Schein (in Hayes, 2005) zpochybnil jednotnost skupinových norem, které musí být vždy a všemi dodržovány. Dělí sociální normy na klíčové a periferní. Schein vypozoroval, že členové skupiny ochotně tolerují porušení periferních norem než klíčových.

Obecné parametry struktury vztahů v malé skupině

1. cíle skupiny – mohou být nadskupinové, společné skupinové cíle svých členů (cílem některých činností je i skupina sama – její rozvoj a udržení). Jednotlivci mohou sledovat individuální nebo separační cíle podskupin. Všechny cíle spolu vzájemně souvisí a pozitivně nebo negativně se ovlivňují
2. skupinové hodnoty – zvnitřnělé cíle skupiny přijaté jejími členy  skupina si vytváří vlastní hierarchii hodnot a působí na členy ve směru přijetí a uskutečňování této hierarchie (zvláště normami)
3. koordinace činnosti členů skupiny – účelem je dosažení cílů; je zajišťována normami, systémem rolí a systémem pozic
4. skupinové normy – pravidla chování, která specifikují vhodnost určité činnosti členů. Obsah a závaznost norem pramení z cílů a hodnot skupiny. Proti překračování norem působí skupinový tlak. Jeho neviditelnou složkou je společné očekávání členů skupiny, že každý člen bude normy dodržovat. Normy mají funkci sjednocovací (platí pro všechny) i specializační (pro různé pozice a role platí různé normy)
5. role – soubor specifického, skupinou očekávaného chování, určeného normami. Role je zároveň souborem věcně interpersonálních vztahů. V realizaci role se intenzivně projevují individuální osobnostní rozdíly jejího nositele.
6. pozice – ve skupině jsou označením pro rozdíly mezi členy z hlediska jejich významu ve skupině, důležité jsou tří kategorie pozic: status podle kompetence, podle vlivu a podle obliby
7. podskupiny – existují ve skupinách, které přesahují počtem hranici malých skupin, a u skupin s nízkou soudržností  nadměrná nezávislost podskupin může signalizovat vnitřní rozklad skupiny
8. kohezivita – sjednocenost, soudržnost, stmelování skupiny  definice L. Festingera: „kohezivita je souhrn všech sil, které působí na členy, aby zůstali ve skupině.“ Míra kohezivity může být různá a je dávána do souvislosti s úrovní rozvoje skupiny  usuzuje se z ní nejen na úroveň rozvoje skupiny, ale také na její pevnost a stabilitu

Sociální status ("sociální prestiž jedince ve skupině")

Dle Fontany (2003) vzniká téma sociálního statusu ve všech společenských institucích, kde vzniká hierarchie rolí.

Jaký jedinec bude mít ve skupině sociální status, a jaká bude jeho sociální role určují dva typy činitelů, které se dají rozdělit na vnější a vnitřní.

Mezi vnější patří, jak dlouho je jedinec součástí skupiny, jeho předchozí zkušenosti, jaké očekávání jsou na něj kladeny od ostatních, postoje významných členů k němu, absence, sociální zázemí a také jeho fyzický vzhled. Mezi vnitřní činitele se řadí emoční inteligence, kreativita, sebedůvěra, ambice, angažovanost pro skupinu, studijní úspěšnost, inteligence, adaptabilita nebo schopnost komunikace. (Braun, Marková, Nováčková, 2014)

Mezi hlavní diferenciační kritéria patří dle Brauna, Markové a Nováčkové (2014) sociální přitažlivost (obliba) a míra osobní moci resp. prestiže ve třídě. Tyto kritéria by se dali zredukovat do dvou rovin, které sytí sociální status.

1. rovina by byla potřeba sebeprosazení, regulace druhých – zarhnuje kategorii vlivu i kompetenci, obě značí sílu.
2. rovina by vycházela z potřeby citových vztahů – zahrnuje kategorii obliby, potřeba vytvářet přátelství, ale také by zahrnovala kompetenci morálního usuzování, soucitu. Odráží spíše vnitřní charakteristiky jedince.

Sociální role

• sdílená očekávání, která se týkají toho, jak se má určitá osoba ve skupině chovat
• jak se jednotlivý člen má chovat vůči ostatním, jaké má úkoly
• více na sociální role
• ve vztahu k roli je velmi významný mladší školní věk - formování osobnosti pomocí hry, ztotožnění se se svou sexuální rolí výkon role
• několik jedinců o stejné roli ji nikdy nebude vykonávat shodně, vliv:
  • vlastností
  • dispozic
  • motivů pro výkon role
  • postoje k roli
  • zkušeností
  • situace
• vykonáváme několik rolí, ne všechny jsou v souladu (dcera x vedoucí v práci)
• role od sebe nelze ostře oddělit (profesionální deformace)
• roli lze odmítnout (matka odvrhne své dítě)
• některé si lze zvolit (podle vloh, schopností, temperamentu, charakteru, fyzických dispozic), některé nemůžeme podle své volby přijmout či odmítnout

Sociální status a jeho prestiž odkazují na to, jaký ten jedinec má ve skupině postavení/sociální pozici. Sociální pozice je to „jak si stojím“ s porovnáním s druhými, lze jedince seřadit vertikálně podle pozice, kterou ve skupině zaujímají, podle jejich obliby nebo vlivu. Sociální role je spíše vyjádřením sociální pozice, je to očekávání, jak se jedinec má projevovat. Sociální role se vztahují spíše k očekávanému chování jedince a daným normám. Některé role se ve skupině musí objevovat vždy, když zůstaneme u neformální struktury, tak to bude role vůdce. Role vůdce se vynořuje záhy v prvním vývoji skupiny – období normování. (Tuckman, 1969) Každá sociální role je ovlivněna individuálními odlišnostmi každého z nás.

• Stávají se součástí našeho sebepojetí, pokud je dobře integrujeme

Sociometrická teorie Jacob L. Moreno – rakouský psycholog – Žid, utekl do Ameriky, je tvůrcem psychodramatu a sociometrie  zkoumal chování lidí v zajateckých táborech sociometrie = metoda měření neformálních vztahů v malých sociálních skupinách

• měření sociometrie ve 2 dimezních sociálních pozic: obliba a moc
• sociometrický dotazník
• SO-RA-D: Vladímír Hrabal (sociometrický ratingový dotazník), 1975

Bales a Slater (in Hrabal, 2002) díky své výzkumné činnosti formulovali divergenční terorém, podle něj jsou role „otce“ skupiny a „matky“ skupiny převážně odděleny. Znamená to, že jen zřídkakdy je nejvlivnější osoba nejvíce oblíbenou. Hrabal (2002) odlišuje tyto sociometricky výhodné pozice (věnoval se šk. Psychologii, vymyslel soc. metodu SORAD):

1. Neoblíbený, nevlivný a školsky málo úspěšný žák – pro vývoj nevýhodná kombinace pozic, dokazuje na sociální maladaptaci, která živí odmítání třídou a podporuje další nežádoucí chování jedince.
2. Izolovaný žák – jedná se o žáka, který není odmítán ani přijímán a nevlivní, někdy označován jako v „sociometrickém stínu“. Někdy izolace může být i forma odmítnutí skupinou. Často tento typ žáků definují jednostrané vazby.
3. Žák ve vedoucí pozici – vlivní a oblíbení žáci s různým stupněm školní úspěšnosti, jedná se o žáka, který nejvíce svými chatrakteristikami odpovídá potřebám skupiny, normám a hodnotám.
4. Vlivný, méně oblíbený žák – tento jedinec má vysoký podíl ve vlivu na ostatní bez ohledu na to, jak si stojí v oblibě. Důležitým ukazatelem z diagnostického hlediska je, jaký je rozíl mezi oblibou a vlivem. Ideální kombinací může být slabá převaha vysokého vlivu nad oblibou, jedná se o velmi příznivou variantu sociability. Mírně slabší obliba zpravidla vychází z toho, že jedinec musí koordinovat ostatní ve skupině, hlídá dodržování norem a klade požadavku. Jakmile je velký rozdíl mezi vlivem a oblibou, může to odkazovat na necitlivého vůdce, který nerespektuje potřeby druhých a neopětuje.
5. Oblíbený, méně vlivný žák – žáci velmi oblíbení s podstatně menším vlivem, jejich působení je spíše nenápadné, nemají moc podíl na normách skupiny, ani se neangažují v přerozdělování úkolů, mohou působit celkem nenápadně, ale výrazně ovlivňují normy interpersonálního typu. Jsou to jedinci altruističtí, empatičtí, dobře naladěni, mohou dobře působit jako vzor, jsou nekonfliktní.
6. Žák v nevýrazné pozici – nebo spíš žáci v nevýrazné pozici, protože se jedná o nejpočetnější skupinu, je těžké tuto skupinu žáků nějak charakterizovat, protože jejich osobnosti jsou proměnlivé a jejich pozice se může během fungování skupiny měnit. (Hrabal, 2002)

V literatuře se můžeme setkat také s pojmy alfa, beta, gama, omega, které označují sociální pozice. (Braun, Marková, Nováčková, 2014) Pozicí alfa je myšlen vůdce skupiny, někteří vůdci působí skrytě na první pohled, učitelé ho nemusí identifikovat, autoři hovoří, že ve skupině mohou být 2-3 jedinci s alfa postavením. Pozicí beta je myšlen člen skupiny s nízkým sociálním vlivem, přijetí nebo spíše toleranci skupiny si získává skrze své kompetence nejčastěji školní. Na pozici gama se umisťuje člen skupiny, jenž je pasivní, přizpůsobivý, snadno se identifikuje s alfou. Těchto typů žáků je většinou větší počet ve třídě. Omega pozicí je myšlen žák, který se neidentifikuje se třídou. (Braun, Marková, Nováčková, 2014) Vágnerová (2001) dodává ještě jednu roli a tou je obětní beránek skupiny, který slouží pro odreagování frustrace skupiny tím, že se skupina snaží najít negativně hodnoceného spolužáka, umožňuje některým žákům se posouvat ve vertikální stupnici pozic výš. Někdy může obětní beránek dočasně třídu i spojovat, žáci se mají proti komu vymezovat.

Třídění malé skupiny

• neformální / primární = příslušníci jsou integrováni neformálně, tedy psychologicky (vzájemnými emocionálními vazbami) - rodina
• formální / sekundární = integrováni formálně stanovenými úkoly nebo seskupeni na základě určitých formálních znaků - žáci školní třídy, pracovní týmy,...
• členská = skupina, kam jedinec fakticky přísluší
• referenční
  • pozitivní = rád tam přísluší nebo by k ní příslušet chtěl
  • negativní - nerad tam přísluší a nebo k ní příslušet nechce

Funkce malých skupin

• umožňuje uspokojování jeho sociálních potřeb
• poskytuje srovnávací rámec pro jeho postoje a jednání
• utváří jeho pojetí "sociální reality"
• poskytuje referenční rámec - umožňuje internalizaci určitých norem, standardů
• pokud uspokojuje potřeby, pak je zdrojem odměn

Dimenze/charakteristika skupin

• autonomie – skupina funguje nezávisle na jiných skupinách
• kontrola – skupina řídí chování individuí
• flexibilita – aktivity skupiny spíše neformální
• hédonický tón – skupinová příslušnost spíše příjemným pocitem
• homogenita – členové skupiny jsou si podobní z hlediska sociální relevantních znaků
• intimita – úzká osobní známost mezi členy skupiny
• závislost – členů skupiny na jejich skupině
• participace – členové investují čas a úsilí do skupinových aktivit
• permeabilita – prostupnost – otevřenost pro nové členy
• polarizace – orientace na jediný skupinový cíl
• potence – význam skupiny pro její členy
• stabilita
• stratifikace – pozice členů v hierarchii statusů
• viscidita – přilnavost – členové fungují jednotně
• velikost – značné rozpory, někdo tvrdí, že už dyády jsou skupiny, jiní zase, že musí být minimálně tři; při zase velkém počtu pak mohou vznikat podskupiny

Vývojové modely utváření sociální skupiny

Pro vývoj skupiny je nejdůležitější částí formování norem a jak se jedinci s nimi ztotožňují, neboli, jak se identifikují s hodnotami skupiny.

Tuckmanův model.

Který předpokládá několik fází skupiny. Tuckman vychází z předpokladu, že skupinový život se skládá ze dvou sfér činností členů. První je sociálně emoční sféra, která se utváří dle chování a vzájemných vazeb mezi členy. A ta se dělí na tří podstádia:

• testování a závislost – děje se při seznamování mezi členy, jedinec například svými narážkami testuje psychickou odolnost a přátelskost ostatních, poté přichází pocit závislosti a náležitost ke skupině
• Dalším podstádiem je vnitroskupinový konflikt – který odhalí, jak pevné vztahy ve skupině jsou, difrencují se role.
• Poté skupina může přejít do vývoje skupinové soudržnosti a utváření funkčních rolí vztahů.

Druhou hlavní rovinou je na úkol orientovaná činnost, kde probíhá výměna interakcí k dosažení společného cíle resp. splnění úkolu. Dělí se na podstádia orientace a testování, emocionální rekace na úkol, otevřená diskuze a nová řešení. Tyto dvě roviny probíhají souběžně a vzájemně se ovlivňují a vytvářejí pět vývojových stupňů, které Tuckman (1965) popsal takto:

1. Formování – jedinci se seznamují, nejsou stanovené pozice a role, převládá nejistota ohledně spolužití a fungování ve skupině
2. Bouření – jedinci chtějí, aby také skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, snaží se sebeprosadit, dochází ke konfliktu mezi jedinci, kteří mají odlišné potřeby, patrný boj o pozice
3. Normování – práce jedinců na spolužití, definují se normy chování, hodnoty, rozdělují se role, sdílí společné cíle hodnoty a podobné očekávání
4. Optimální výkon – vztahy jsou stabilizované, shoda na cíly, společně kooperují, každý zastává svou roli
5. Ukončení – skupina dospěla do svého konce, buď formální ukončení nebo dobrovolné rozpuštění skupiny, která dosáhla svého cíle, nebo již přestala plnit svou funkci a sytit potřeby členů supiny. Tato fáze byla přidána (Tuckman, Jensen, 1977)

Tuckmanův model vývoje skupiny byl kritizován pro svojí statičnost. Dnes se k tomuto modelu přistupuje tak, že skupina může procházet jednotlivými stádii, které jsou různě dlouhé, mohou se opakovat a některé skupiny si nemusí projít všemi stádii. Jiný pohled nabízí etnografický model vývoje skupiny, který vnímá vývoj skupiny jako nestatický a dynamický, jde jim o opravdové poznání, porozumění a zachycení života skupiny v danou chvíli.

Použitá literatura

Nakonečný, M. (2009). Sociální psychologie (Vydání druhé, rozšířené a přepracované). Praha: Academia.

Höschlová, E. (2014). Reliabilita a validita sociomapování komunikace: se zaměřením na vzájemné hodnocení uvnitř malých skupin [Online].