Vývoj knihtisku

Knihtisk je nejstarší technikou tisku z výšky. Principem je vyzvednout tištěný prvek nad netisknoucí místa. Následně je na vyvýšený povrch nanesena barva a přitlačením povrchu tiskové formy k papíru je vytvořen otisk. V tradičním knihtisku se užívá pro tisk textu kovových liter. Desítky let byl základní tiskařskou technologií. V dnešní době je nahrazen ofsetovým tiskem (tiskem z plochy)[1]. Nadále se využívá pro vydávání bibliofilií.

Předchůdci knihtisku

Za pradávné předky knihtisku by se dala považovat i razítka a pečetítka z oblasti sumersko – asyrsko – babylonské kolem 3. tisíciletí př.n.l. Z této doby se dochovaly miniaturní kamenné válečky sloužící na pečetění ještě nevypálených hliněných destiček.[2] Jsou známé také nápisy na cihlách vytvořené razítky z pálené hlíny. Důkazem užití razidel je hliněný kotouč z dosud nerozluštěnými hyeroglyfy „Disk z Faistu“ nalezený na Krétě. Vznikl mezi roky 1700 až 1600 př.n.l.[3]

Výroba papíru

Význam papíru pro knihtisk

Materiály pro psaní a tisk před rozšířením papíru byly zprvu kámen, hliněné tabulky a nejvíce známý papyrus a pergamen. Tyto materiály byly komplikované na výrobu, a proto jejich použití bylo omezené. Výroba papíru z bavlněných hadrů byla v Číně známá již od roku 100 př. n. l. Do Evropy se dostává až v polovině 12. století. Do střední Evropy pak ve 14. století.[4] Význam papíru byl doceněn později. Stal se jedním z důležitých mezníků k tomu, aby se knihtisk mohl vůbec uplatnit. Vývoj výroby papíru ovlivnil i tiskařské technologie později, zejména začátkem 19. století.[1]

Deskotisk

Pomocí dřevěných bloků se začaly vytvářet knihy v Číně asi v 6. století. Doklad o mechanickém tisku je z Číny z roku 868. Jedná se o buddhistický text tištěný z dřevěných desek. Nazývá se Diamantová sútra a byl objeven v jeskyních kláštera Tisíce Buddhů.[2] Deskotisky ze dřeva - dřevotisky vznikly vyřezáním zrcadlově převrácených znaků a poté tiskem na papír. Staré deskotisky jsou také známé z Koreje a Japonska. V Evropě se tato technika používala později, a to na tisk svatých obrázků nebo hracích karet.[3] Slepením jednotlivých listů vznikaly blokové knihy, které byly potištěny z jedné strany.

Blokové knihy

Blokové knihy byly vyráběny krátce před vynálezem knihtisku. Výrobou těchto knih se zabýval v první polovině 15. století Laurens Janszoon de Coster z Haarlemu. Někdy právě jemu býval přisuzován vynález knihtisku.[5]

Tisk pomocí vyměnitelných liter

Od 11. století je v Číně znám tisk pomocí vyměnitelných, znovupoužitelných liter. Za objevitele tohoto způsobu tisku je považován čínský kovář Pi -Sheng. Ten zhotovoval ručně písmena z pálené hlíny a poté je voskem lepil na kovové desky. Po rozmnožení naskládaných písmen se deska rozehřála. Voskový tmel povolil a písmena se dala přeskupit. V Koreji zkoušeli využívat keramické litery, potom je odlévali z mosazných, bronzových a olověných směsí. V roce 1234 byla vytištěna kovovými literami celá kniha – svod zákonů Sanden Remum. Avšak vývoj technologie v těchto oblastech upadl, neboť nebyla vhodná pro tisk složitého charakteru tamních písem. Lépe vyhovoval uvedený deskotisk.[2]

Knihtisk v Evropě

Do Evropy se tisk pomocí kovových liter dostal jen okrajově. Ve 12. století vznikl sedmnáctiřádkový nápis do hliněné desky z roku 1119, vytlačený jednotlivými písmenovými razidly, u příležitosti zasvěcení kostela sv. Jiří v benediktinského kláštera Pfüfening u Řezna.[3]

V Evropě je považován za klíčový mezník vývoje knihtisku objev Johanna Gutenberga. První doklad Gutenbergova způsobu tisku pocházejí z konce 40. let 15. století.

Technologie knihtisku

Byla vytvořena forma, v níž odléval jednotlivá písmena, která se dala vyměňovat. Gutenberg o užití kovových liter v Číně a Koreji s největší pravděpodobností nevěděl. Byl vyučený brusič drahokamů a zlatník. V těchto řemeslech bylo zvykem užívat kovových razidel, stejně jako knihvazači, kteří si usnadňovali ruční řezbu při výrobě nápisů knižní vazby. Gutenberg pro tisk využíval dřevěného lisu, jehož konstrukce vycházela údajně z mechanizmu lisu vinařského. Sazba byla do lisu upevněna v rámu. Barva se na formu nanášela pomocí dřevěných držadel s polštářky z ovčí kůže (později se barva nanášela válečky). Před tiskem se navlhčoval papírový arch. Lis se ovládal otáčením kola, které pohybovalo dřevěným šroubem a přibližoval tak desku k tiskové formě s barvou a papírem.[1]

Gutenbergův vynález

„ Genialita Gutenbergova vynálezu spočívá však ve spojení předchozích různorodých postupů v jeden koordinovaný výrobní proces, jehož hlavními složkami byly: pohyblivé litery, konstrukce licího strojku, vytvoření liteřiny (slitiny olova, cínu a antimonu, vhodné tiskové barvy a neposledně konstrukce tiskařského lisu.“ (Bohatcová, str. 120)[5]

Rozšíření knihtisku

Knihtisk se po Evropě rychle rozšířil. Zejména v šedesátých a sedmdesátých letech 15. století. Do roku 1500 je uváděno přes 1100 dílen ve více než 250 evropských městech.[2] Podle odhadů bylo do konce 15. století vytištěno 27 000 tisků; z hoho 77,5 % tvořily tisky latinské, 22% tisky v národních jazycích a nepatrnou část tisky hebrejské, řecké, staroslověnské. [5]

Ukázka prvotisku z Kroniky trojánské

České prvotisky

V Čechách do roku 1500 vzniklo asi 44 tisků, na Moravě je známo asi 23 tisků. Jedná se o kalendáře, listy z donátů a formuláře z odpustkových listů. Badatelé se neshodují, zda prvenství v tisku první české knihy patří často citované Kronice trojánské. V jejím vydání je uveden datum 1468, ten však je odborníky považován za datum převzatý z rukopisné předlohy a nikoliv za datum tisku. K nejstarším tiskům (inkunábulím) patří také latinsky psaná Statuta synodalia Arnesti (Statuta Arnošta z Pardubic). Jedná se o tisk vydaný v Plzni v roce 1476.[5]

Další vývoj

  • Po celá tři staletí zůstal Gutenbergův lis téměř bez větší změny. Na konci 18. století nahradil Angličan Charles Stanhope původní dřevěný lis železným s pákovým ovládáním.[4]
  • Noviny The Times byly v roce 1814 tištěny na rychlém válcovém lisu s parním pohonem. Tento tiskařský lis sestavil Němec Friedrich Koenig. Rychlost lisu byla desetkrát větší, proto bylo možné vydávat noviny ve velkém.
  • V roce 1865 představil Američan William Bullock rotační tiskový stroj. Vznikl na základě rotačního stroje, který postavil Robert Hoe asi v roce 1846. Ten tiskl na papír, který se odvíjel z kotouče. Mezi válci s matricemi procházel pruh papíru.[1],[4]
  • Známý je také šlapací lis, který byl určený pro tisk menších nákladů.

Vývoj sazby písma

Původně skládal sazeč kovové litery po řádcích do tzv. sázítek. Hotové řádky vkládal na připravenou desku. Následovala práce s barvou a lisem. Sazba se po tisku mohla znovu rozmetat a použít na jiné dílo. Uvádí se, že sazeč seřadil až 1000 znaků za hodinu[2]. Pro potřeby rychlejšího tisku, to pro tiskařskou dílnu znamenalo několik dalších sazečů.

Sázecí stroje

  • V roce 1886 byl použit k rychlejšímu tisku sázecí stroj (linotyp) Otomara Mergenthalera. Tiskař využívá klávesnici podobně jako u psacího stroje a stroj sám odléval z kovu celé řádky.
  • O čtyři roky později v roce 1890 byl představen systém Monotype jehož autorem je Tolbert Lanston.
  • Sázecí přístroje byly dalším mezníkem v oblasti tisku. Přinesly možnost sázení liter stejně rychle jako psát daný text na stroji.
  • Zmíněné technologie byly využívány až do osmdesátých let dvacátého století. Byly nahrazeny fotosazbou, kterou následovala digitální sazba.[1]

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 BANN, David. Polygrafická příručka. V Praze: Slovart, 2008, 224 s. ISBN 978-80-7391-029-7.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 VOIT, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. 1. vyd. Praha: Libri ve spolupráci s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově, 2006, 1350 s., [160] s. obr. příl. Bibliotheca Strahoviensis. ISBN 80-7277-312-7.
  3. 3,0 3,1 3,2 KNEIDL, Pravoslav. Z historie evropské knihy: po stopách knih, knihtisku a knihoven. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1989, 143 s. ISBN 80-205-0093-6.
  4. 4,0 4,1 4,2 SMETÁČEK, Vladimír. Lidé a informace. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, 337 s.
  5. 5,0 5,1 5,2 5,3 BOHATCOVÁ, Mirjam. Česká kniha v proměnách staletí. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, 622 s. ISBN 80-7038-131-0.

Použitá literatura

  • BANN, David. Polygrafická příručka. V Praze: Slovart, 2008, 224 s. ISBN 978-80-7391-029-7.
  • VOIT, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. 1. vyd. Praha: Libri ve spolupráci s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově, 2006, 1350 s., [160] s. obr. příl. Bibliotheca Strahoviensis. ISBN 80-7277-312-7.
  • KNEIDL, Pravoslav. Z historie evropské knihy: po stopách knih, knihtisku a knihoven. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1989, 143 s. ISBN 80-205-0093-6.
  • SMETÁČEK, Vladimír. Lidé a informace. 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, 337 s.
  • BOHATCOVÁ, Mirjam. Česká kniha v proměnách staletí. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, 622 s. ISBN 80-7038-131-0.
  • PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. 2. (přeprac. a dopl.) vyd. Praha: Albatros, 1988, 269 s.
  • Encyklopedie osobností Evropy: od starověku do současnosti. 1. vyd. Praha: Nakladatelský dům OP, 1993, 711 s. ISBN 80-85841-00-2.

Související články

Johannes Gutenberg
Kovové litery v počátcích knihtisku

Klíčová slova

knihtisk, vývoj knihtisku, historie, tiskařské technologie