Popularizace vědy: Porovnání verzí

Řádek 1: Řádek 1:
 
'''Popularizace vědy''' je souhrný název aktivit, které se snaží rozšířit [[Otevřená věda|vědu]] mezi (nejenom) širokou veřejností.  
 
'''Popularizace vědy''' je souhrný název aktivit, které se snaží rozšířit [[Otevřená věda|vědu]] mezi (nejenom) širokou veřejností.  
 
== Historie ==
 
== Historie ==
−
Ve starověku jsou šiřiteli vědy řecké veřejné knihovny, především [[Alexandrijská knihovna|Alexandrijská]]. Ve středověku se velká část vědecké literatury vyskytovala na územích ovládané Araby - jednak opisy antických autorů, tak vlastní díla. Z těch se poté dělali přepisy do latiny. Hlavním zdrojem byl [[Córdobský chalífát|Córdobský chalífát]] [Freid aj, 2013, s. 410, 412]<ref>FRIED, Johannes a Ernst-Dieter HEHL. <i>Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. 3, Výklady světa a světová náboženství 600 až 1500. Přeložil Jan HLAVIČKA, přeložil Pavel KOLMAČKA, přeložil</i>. Praha: Vyšehrad, 2013, 477 s. ISBN 9788074293436.</ref>. V křesťanské Evropě byla vzdělanost výsadou duchovenstva a úzké vládnoucí vrstvy. Ta financuje vznik univerzit ([od 11. stol.], [neprovádějí výzkum, pouze učí]) a akademií ([od 15. stol.], [nadšenci, neprofesionálové provádějí výzkum]). S novou surovinou, [[papír|papírem]], a později s [[Tisk|knihtiskem]] se v Evropě začíná šířit větší množství tiskovin a písmo se stává dostupnější pro šírší veřejnost. Během 17.-18. stol. se začíná postupně šířit povinná školní docházka a začínají se vydávat [[Noviny|noviny]]. V osvícenství vznikla Diderotova [[Encyklopedie, referenční literatura|Encyklopedie]]. Od poloviny 19. století vznikají první výzkumné ústavy (vědci provádí výzkum, stávají se profesionálové) a rozvíjí se [[ofset]]. Na počátku 20. stol. vzniká [[kinematografie]], [[rádio]] a [[televize]]. Do doby před 2. světovou válkou se věda vyvíjela odděleně od okolního světa. Samostatná pracoviště prováděla vlastní výzkumy. Nespolupracovala s ostatními institucemi a širokou veřejností. Po válce se situace otáčí a o šíření a popularizaci vědy se už nezasluhují jen nadšenci a amatéři, ale i vědecká komunita. Na konci 20. stol. vzniká [[internet]].
+
Ve starověku jsou šiřiteli vědy řecké veřejné knihovny, především [[Alexandrijská knihovna|Alexandrijská]]. Ve středověku se velká část vědecké literatury vyskytovala na územích ovládané Araby - jednak opisy antických autorů, tak vlastní díla. Z těch se poté dělali přepisy do latiny. Hlavním zdrojem byl [[Córdobský chalífát|Córdobský chalífát]] [Freid aj, 2013, s. 410, 412]<ref>FRIED, Johannes a Ernst-Dieter HEHL. <i>Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. 3, Výklady světa a světová náboženství 600 až 1500. Přeložil Jan HLAVIČKA, přeložil Pavel KOLMAČKA, přeložil</i>. Praha: Vyšehrad, 2013, 477 s. ISBN 9788074293436.</ref> <ref>SCALES, Peter C. <i>Caliphate of Córdoba: Berbers and Andalusis in conflict</i>. Dostupné také z: https://en.wikipedia.org/wiki/Caliphate_of_Córdoba</ref>. V křesťanské Evropě byla vzdělanost výsadou duchovenstva a úzké vládnoucí vrstvy. Ta financuje vznik univerzit ([od 11. stol.], [neprovádějí výzkum, pouze učí]) a akademií ([od 15. stol.], [nadšenci, neprofesionálové provádějí výzkum]). S novou surovinou, [[papír|papírem]], a později s [[Tisk|knihtiskem]] se v Evropě začíná šířit větší množství tiskovin a písmo se stává dostupnější pro šírší veřejnost. Během 17.-18. stol. se začíná postupně šířit povinná školní docházka a začínají se vydávat [[Noviny|noviny]]. V osvícenství vznikla Diderotova [[Encyklopedie, referenční literatura|Encyklopedie]]. Od poloviny 19. století vznikají první výzkumné ústavy (vědci provádí výzkum, stávají se profesionálové) a rozvíjí se [[ofset]]. Na počátku 20. stol. vzniká [[kinematografie]], [[rádio]] a [[televize]]. Do doby před 2. světovou válkou se věda vyvíjela odděleně od okolního světa. Samostatná pracoviště prováděla vlastní výzkumy. Nespolupracovala s ostatními institucemi a širokou veřejností. Po válce se situace otáčí a o šíření a popularizaci vědy se už nezasluhují jen nadšenci a amatéři, ale i vědecká komunita. Na konci 20. stol. vzniká [[internet]].
  
 
== Vědecká komunikace a popularizace ==
 
== Vědecká komunikace a popularizace ==

Verze z 8. 12. 2017, 17:14

Popularizace vědy je souhrný název aktivit, které se snaží rozšířit vědu mezi (nejenom) širokou veřejností.

Historie

Ve starověku jsou šiřiteli vědy řecké veřejné knihovny, především Alexandrijská. Ve středověku se velká část vědecké literatury vyskytovala na územích ovládané Araby - jednak opisy antických autorů, tak vlastní díla. Z těch se poté dělali přepisy do latiny. Hlavním zdrojem byl Córdobský chalífát [Freid aj, 2013, s. 410, 412][1] [2]. V křesťanské Evropě byla vzdělanost výsadou duchovenstva a úzké vládnoucí vrstvy. Ta financuje vznik univerzit ([od 11. stol.], [neprovádějí výzkum, pouze učí]) a akademií ([od 15. stol.], [nadšenci, neprofesionálové provádějí výzkum]). S novou surovinou, papírem, a později s knihtiskem se v Evropě začíná šířit větší množství tiskovin a písmo se stává dostupnější pro šírší veřejnost. Během 17.-18. stol. se začíná postupně šířit povinná školní docházka a začínají se vydávat noviny. V osvícenství vznikla Diderotova Encyklopedie. Od poloviny 19. století vznikají první výzkumné ústavy (vědci provádí výzkum, stávají se profesionálové) a rozvíjí se ofset. Na počátku 20. stol. vzniká kinematografie, rádio a televize. Do doby před 2. světovou válkou se věda vyvíjela odděleně od okolního světa. Samostatná pracoviště prováděla vlastní výzkumy. Nespolupracovala s ostatními institucemi a širokou veřejností. Po válce se situace otáčí a o šíření a popularizaci vědy se už nezasluhují jen nadšenci a amatéři, ale i vědecká komunita. Na konci 20. stol. vzniká internet.

Vědecká komunikace a popularizace

Vědecká komunikace

Snaží sa být objektivní. Dělí se na psanou a mluvenou.

psaná

se liší svojí složitou stavbou souvětí, spisovným jazykem a slovní zásobou (odborné termíny). Styl je věcný, odborný, nepoužívá květnatý jazyk.

mluvená

oproti psané je stavba jednodušší. Často obsahuje lidový jazyk. Informace se opakují a dává se více příkladů.

Popularizační pyramida [Čmejrková, 1996, s. 207]


Popularizace

je zaměřena na příjemce. Snaží se o zjednodušení výkladu. Složitost se dělí podle toho, pro koho je výklad určen (popularizační pyramida)[3].

Cílové skupiny

  1. Široká veřejnost
  2. Základní a střední školy
  3. Potencionální vědci
  4. Vědci z jiných oborů
  5. Zdroje financování: Dotace, granty, projekty a podnikatelské prostředí[4]

Způsoby distribuce

  1. Tištěnou formou: populárně-naučné knížky a časopisy, časopisy a noviny, letáky, plakáty
  2. Osobním setkáním: přednášky, semináře, prezentace
  3. Multimediálně: rádio, televize, internet
  4. Vzdělávací, informační a další instituce: univerzity, výzkumná pracoviště, knihovny, vědecká centra, planetária, galerie, muzea, skanzeny, zoologické a botanické zahrady

Popularizátoři

U nás

Václav Cílek [Adam, 2008, s. 92][5] - geologie

Jiří Grygar [Adam, 2008, s. 190][5] - astronomie

Cyril Höschl [Adam, 2008, s. 240][5] - psychiatrie

Anna Strunecká[6] - chemie

Petr Vopěnka [Adam, 2008, s.780][5] - matematika, filozofie

V zahraničí

Carl Edward Sagan[7] - astronomie

Linus Pauling[8] - chemie

David Attenborough[9] - biologie

Stephen Hawking[10] - teoretická fyzika

Michio Kaku[11] - teoretická fyzika

Odkazy

Reference

  1. ↑ FRIED, Johannes a Ernst-Dieter HEHL. Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. 3, Výklady světa a světová náboženství 600 až 1500. Přeložil Jan HLAVIČKA, přeložil Pavel KOLMAČKA, přeložil. Praha: Vyšehrad, 2013, 477 s. ISBN 9788074293436.
  2. ↑ SCALES, Peter C. Caliphate of Córdoba: Berbers and Andalusis in conflict. Dostupné také z: https://en.wikipedia.org/wiki/Caliphate_of_Córdoba
  3. ↑ ČMEJRKOVÁ, Světla, Jindra SVĚTLÁ a František DANEŠ. Jak napsat odborný text. Praha: Leda, 1999, 255 s. ISBN 8085927691.
  4. ↑ GREENBERG, Daniel S. Science for sale: the perils, rewards, and delusions of campus capitalism. Chicago: University of Chicago Press, 2007, 324 s. ISBN 9780226306254.
  5. ↑ 5,0 5,1 5,2 5,3 ADAM, Jan. Osobnosti - Česko: Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008, 823 s. ISBN 9788073607968.
  6. ↑ O Anně Strunecké - Prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc. [online]. [cit. 2017-12-5]. Dostupné z: http://www.strunecka.cz/anna-strunecka/
  7. ↑ Carl Sagan. Dostupné také z: https://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Sagan
  8. ↑ Linus Pauling. Dostupné také z: https://en.wikipedia.org/wiki/Linus_Pauling
  9. ↑ David Atenborough. Dostupné také z: https://en.wikipedia.org/wiki/David_Attenborough
  10. ↑ Stephen Hawking. Dostupné také z: https://en.wikipedia.org/wiki/Stephen_Hawking
  11. ↑ Michio Kaku. Dostupné také z: https://en.wikipedia.org/wiki/Michio_Kaku
Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Popularizace_vědy&oldid=50496“