Carl R. Rogers

Tento článek (nebo jeho část) není dostatečně ozdrojován. Prosím doplňte relevantní odbornou literaturu do příslušné sekce na konci článku či do poznámek pod čarou tam, kde to uznáte za vhodné.

Carl Ransom Rogers (1902 - 1987) byl americký psycholog a psychoterapeut. Spolu s Abrahamem H. Maslowem patřil mezi nejvýznamnější představitele humanistické psychologie. Rogersův terapeutický směr se nazývá Person-centered approach.

1. Životopis
2. Hlavní východiska
3. Sebeaktualizace (podrobněji viz zde)
4. Teorie Self
5. Charakteristika zdravě fungující osobnosti
6. Poznámky k Rogersově pojetí osobnosti


Malovaný Carl R. Rogers.

Život

Carl Ransom Rogers se narodil v roce 1902 na předměstí Chicaga, kde i vyrůstal. Byl čtvrtým z šesti dětí konzervativní a nábožensky orientované rodiny. Nejprve měl v plánu studovat zemědělství, což se následně změnilo a proti vůli otce nastoupil do protestantského semináře, kde strávil dva roky. Následně nastoupil na Kolumbijskou univerzitu, magisterský titul získal v roce 1928, a PhD v klinické psychologii v roce 1931. Rogers zahájil svou profesionální kariéru v roce 1930 v poradenském centru pro děti - Society for the Prevention of Cruelty to Children. Později působil na několika amerických univerzitách v roce 1945 se vrátil do rodného Chicaga. Je známý především jako zakladatel terapie zaměřené na klienta, a zakladatel Center for Studies of the Person.

Mezi jeho klíčové publikace patří kupříkladu:

• 'The Clinical treatment of the Problem child (1939)'
• 'Counseling and Psychotherapy (1942)'
• 'Psychotherapy and Personality Change (1954)'

Východiska

• Jeho přístup k osobnosti pramení z osobních zkušeností z práce s emocionálně narušenými lidmi, z jeho zájmu o ty, kdo potřebují profesionální pomoc.
• Vyznačuje se výrazným optimismem, vírou v člověka obecně.
• Jeho terapeutický směr zdůrazňuje autenticitu.
• Člověk dle Rogerse aktivně směřuje za různými cíli.
• Akcentuje přirozený vývoj člověka ke „konstruktivnímu naplnění“ vrozených možností.
• Má hlubokou úctu k lidské přirozenosti.
• Lidství má podle něj přirozenou tendenci pohybovat se směrem k nezávislosti, sociální odpovědnosti, tvořivosti a zralosti.
• Negativní názor o vrozené hříšnosti a špatnosti lidí podle něj živí křesťanská víra, tento názor podporuje i Freud, předložením obrazu osoby s Id. Podle těchto názorů je lidstvo iracionální, nesocializované, sobecké a destruktivní k sobě a druhým.
• Pokud se lidé někdy projevují negativně, pak v té době nejednají v souladu se svou pravou vnitřní podstatou.
• Rogers si uvědomuje, že jeho pohled může být považován za naivní optimismus.

Sebeaktualizace

Veškeré chování člověka je nabuzeno a vedeno jediným, nečleněným, hlavním životním motivem, který označuje termínem realizující tendence / tendence k sebeaktualizaci.V jeho koncepci je jediným předpokládaným motivačním konstruktem.

• Vrozená tendence organismu rozvíjet svou kapacitu.
• Tendence člověka stát se tím nejlepším já, jaké mu jeho vrozená povaha dovoluje.
• Ostatní potřeby pouze vyplývají z tohoto jediného motivačního konstruktu.
• Je jediným ústředním zdrojem energie v lidském organismu.
• Tkví ve fyziologických procesech celého těla.
• Je biologickým faktem a nikoli pouhou psychickou tendencí.
• Zajišťuje zachování organismu při deficitu potřeb.

  • Hýbe osobou ve směru k větší autonomii a soběstačnosti.
  • Není cílena jen redukcí tenzí, ale obsahuje v sobě i jejich vzrůst, rozvoj.

• Chování je motivováno hlavně potřebou člověka vyvíjet a realizovat se, něco dokázat.
• Lidé odvozují pocit spokojenosti či nespokojenosti ze svých zkušeností.
• Přijímány jsou ty zkušenosti, které jsou vnímány jako podporující či zvyšující Self.
• Každá osoba je vrozeně motivována být naživu a realizovat se.
• Rogersův přístup k subjektu je důsledně fenomenologický.
• Chceme-li vysvětlit, proč daný jedinec myslí, cítí jedná právě daným způsobem, musíme jít do jeho osobního světa významů.
• Subjektivní prožitky jsou hlavním a jediným klíčem, umožňujícím porozumět chování.

  • Chování je ovládáno tím, jak jsou podnětové situace interpretovány.
  • Nikdo nemá právo nutit svou realitu druhým.
  • Chování je vždy ovlivněno současnou percepcí a interpretací a předvídáním budoucího.

Teorie Self

Nejdůležitější otázkou pro Rogerse je otázka „Kdo jsem?“ , i proto se Rogersův přístup někdy označuje jako teorie Self. Self Rogers definuje jako organizovaný, konzistentní konceptuální „gestalt“ soustředěný na percepci rysů Já a na percepci vztahů Já k druhým lidem a k rozmanitým aspektům života. Skládá se ze tří hlavních částí, který vede buď ke kongruenci, anebo naopak k inkongruenci, ta v podstatě znamená obsažení značných rozporů mezi dílčími složkami, což vede k ochromení sebeaktualizace.

V Rogersově teorie se osobnost dělí na tři hlavní složky:

(1) Sebeúctu - určena právě vztahem mezi tím jakým člověkem jsem, a jakým člověkem bych chtěl být.

(2) Sebeobraz (vědomé sebepojetí) - utváří se v aktivní interakci s jinými lidmi od raného dětství. Vychází z (1) potřeby prožívat sebe sama v souladu s tímto pojetím, (2) z potřeby kladného přijetí druhými, (3) z potřeby kladného přijetí sebou samým.

(3) Ideální Self (Já-Ideál) - to, jací bychom mohli, resp. chtěli být. Vlastnosti, které bychom chtěli mít.

Vývoj osobnosti

C. R. Rogers se soustřeďuje na cesty, jimiž je, prostřednictvím hodnocení druhými podněcován vývoj pozitivního či negativního obrazu o sobě samém:

(1) Novorozenec vnímá všechny zážitky jako nečleněné.
(2) Postupně začíná odlišovat sebe od zbytku světa.
(3) Struktura Self je vytvářena postupně, interakcí s prostředím.

Obsah sebepojetí osobnosti je produktem socializačního procesu, jeho vývoj je vázán na:

• Potřebu pozitivního vztahu
• Potřeba lásky a péče u kojence
• Potřebu pozitivní sebeúcty

Výsledkem je takové jednání osoby, které je přijímáno jak druhými tak sebou samým - člověk se učí za co může a za co nemůže očekávat pozitivní vztah k sobě.

Bezvýhradnost pozitivního vztahu:

• Znamená vytvoření rodinného prostředí, ve kterém je dítě akceptováno a uznáváno přesně podle toho, jaké je.
• Je jedinou cestou, která nepřekáží dětské tendenci realizovat se.
• Výsledkem je prožívání nepodmíněné pozitivní sebeúcty.

Naproti tomu pozitivní vztah založený na výhradách je takový, při němž je dítě chváleno pouze v případech, kdy jeho chování vyhovuje způsobům, které rodiče označují za vhodný.

Charakteristika zdravě fungující osobnosti

Jedná se o způsoby chování, které osoba volí, a které jsou shodné s jejím vnímáním sebe sama, s úsilím dosáhnout co největšího souladu mezi svým sebepojetím a žitou zkušeností. Pro minimalizaci nesrovnalostí v Self pak každý jedinec disponuje dvěma mechanismy obrany:
(1) Zkřiveným (selektivním) vnímáním, (2) Popřením.

Podle Rogerse se plně funkční osobnost vyznačuje pěti hlavními znaky:

1. Otevřenost vůči zkušenosti
Spočívá v akceptování jak pozitivních, tak i negativních myšlenek a pocitů člověka.
2. Existenciální život
Schopnost žít v přítomnosti bez přehnaného zaměření na minulost či budoucnost. Pojímání života takový jaký je, bez konceptualizování a předsudků.
3. Důvěra v pocity
K pocitům a instinktům je třeba přistupovat vážně a důvěřovat jim. Rozhodnutí lidí jsou ta správná, a stejně tak abychom sami učinili správná rozhodnutí, měli bychom si v nich důvěřovat.
4. Kreativita
Tvořivost a riskování patří k životu. To zahrnuje jedincovu schopnost přizpůsobit se a vyhledávat nové.
5. Naplněný život
Osobnost je šťastná a spokojená se svým životem, vyhledává nové nové výzvy a zkušenosti.

Poznámky k Rogersově pojetí osobnosti

• Člověk je s to realizovat svobodnou volbu a hrát aktivní roli při seberealizaci.
• Jeho základní premisou je racionalita lidí.
• Orientací na porozumění a studium osobnosti jako sjednocenému celku je evidentní, že zdůrazňuje holismus.
• Jeho základní fáze implikují biologický základ vývoje osobnosti.
• Jeho přesvědčení o změnitelnosti člověka během života vyplývá důrazu na kontinuální rozvoj osobnosti.
• Klíčovým předpokladem jeho personologického systému je subjektivita.
• Osoba je orientovaná do budoucnosti, účelně se pohybuje vpřed (je neobyčejně proaktivní).
• Realizační tendence je pojmem heterostatickým.
• Fenomenologický postoj implikuje, že lidský organismus je tradičními vědeckými termíny nepoznatelný.

Zdroje

• Plháková Alena. (2006). Dějiny psychologie. (Vyd. 1., 328 s.) Praha: Grada.
• Rogers Carl R. (1998). Způsob bytí. Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele. (1. vyd., 292 s.) Praha: Portál.
• Susan Nolen-Hoeksema ... [et]. (2009). Atkinson and Hilgard's introduction to psychology. (15th ed.) Andover: Cengage Learning.