Kojenecké období

Kojenecké období navazuje na období novorozenecké a bývá nejčastěji vymezováno jako období života mezi 1. a 12. měsícem života dítěte. Jedná se o období výrazných vývojových změn napříč všemi oblastmi – somatické, motorické a neuropsychické změny. Některé poměrně významné vývojové změny se mnou odehrávat i v rozmezí pouhých dnů či týdnů.

Oproti novorozeneckému období trvajícímu do 1. měsíce života dítěte, dochází během kojeneckého období ke zkracování doby spánku z původních 20 hodin spánku denně na přibližně 14. Je zároveň velmi důležité, aby rodiče na základě potřeb dítěte ritualizovali denní cyklus, aby dítě zažívalo pravidelnost, co se týče časů krmení, spánku a koupání.

V průběhu prvního roku života dochází také k obrovským somatickým změnám. Váha dítěte se během této doby oproti porodní váze ztrojnásobí a tělo povyroste o asi 20 centimetrů, což je opět při poporodních zhruba 50 centimetrech ohromný nárůst. Dítě se tak musí za pochodu učit ovládat své tělo a z původní polohy v leže se během jednoho roku dostat přes polohu v sedě, až do vzpřímeného postoje a osvojit si chůzi. Stojí před náročným úkolem osvojení mateřského jazyka, celé řady sociálních kompetencí, ale i rozvoje kognitivních funkcí nezbytných pro další vývoj a pochopení základních principů jako je vazba příčina-následek, stálost objektu nebo například percepční konstanty.

Je důležité dítě stimulovat a nabízet mu podněty, které podporují jeho rozvoj. Musí být ale poskytovány v přiměřeném množství tak, aby dítě nebylo podněty zahlceno, ale ani aby nestagnovalo.

Výzkumníci, kteří přispěli ke studiu kojeneckého období

Čeští

Hanuš Papoušek (1922–2000)

Hanuš Papoušek byl významný český pediatr a vývojový psycholog oceněný za svůj výzkum a jeho přínosy Americkou psychologickou asociací. Významná je jeho koncepce intuitivního rodičovství, adaptivní funkce objevující se u pečujících osob. Intuitivní rodičovství spočívá v naladění se na dítě a nevědomém uzpůsobení vlastního chování tak, aby bylo dítěti přístupnější a vzbuzovalo v něm pocity bezpečí (typicky například používání citoslovcí, krátkých vět, změna tónu hlasu,…). Přestože emigroval, hrdě se hlásil k počátkům kariéry v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze.

Jaroslav Koch (1910–1979)

Jaroslav Koch byl další významnou osobností české psychologie. Zabýval se zejména vývojem dítěte v prvním roce života a řadu let pracoval v Ústavu pro péči o matku a dítě. Jeho teorie založená na „výchově pohybem“ spočívala v zapojení různých pohybových aktivit do hry již s dítětem kojeneckého věku. Podle Kocha jsou miminka díky pohybu spokojenější, a tím pádem i lépe prospívají. Na základě svých výzkumů vytvořil tzv. Pražský program cvičení s dětmi (PEKiP), který se v jistých úpravách dodnes používá.

Václav Vojta (1917–2000)

Václav Vojta byl původem český lékař, který v roce 1968 emigroval do Německa, a který světově proslul svým objevem reflexní lokomoce, známé jako Vojtova metoda. Metoda pracuje s celou řadou cvičebních technik, které mají za úkol aktivovat vrozené pohybové vzorce. Původně byla metoda vytvořena pro léčbu dětí s dětskou mozkovou obrnou, nyní má však mnohem širší využití.

Zdeněk Matějček (1922–2004)

Zdeněk Matějček byl jedním z předních českých a celosvětově uznávaných psychologů. Věnoval se výzkumu dyslexie, psychické deprivace, náhradní rodinné péče, nechtěných dětí i rodičovství obecně. Svými výzkumy významně přispěl ke zlepšení úrovně ústavní péče. V rámci své klinické praxe vyšetřil přes 35 000 dětí. Sám je autorem projektivních testů – kresby rodiny a kresby začarované rodiny. Spolu s Josefem Langmeierem napsal knihu Psychická deprivace v dětství a později také natočil film Děti bez lásky.

Josef Langmeier (1921–2007)

Josef Langmeier patřil k nejvýznamnějším představitelům české psychologie. Je autorem řady významných publikací a odborníkem na vývojovou psychologii. Byl dlouhodobým spolupracovníkem Zdeňka Matějčka, se kterým pracoval zejména na výzkumech v oblasti psychické deprivace.

Jarmila Koluchová (*1928)

Jarmila Koluchová je česká psycholožka zaměřující se zejména na pomoc pěstounským rodinám. Značnou část své profesní kariéry také spolupracovala s profesorem Matějčkem.

Světoví

Heinz Friedrich Rudolf Prechtl (1927–2014)

Heinz Prechtl byl rakouským lékařem patřícím mezi zakladatele lékařské disciplíny vývojové neurologie. Prechtl rozlišil 5 behaviorálních stavů novorozence, které jsou charakteristické přítomností či nepřítomností konkrétních fyziologických a behaviorálních projevů. Velmi významná je zejména jeho diagnostická metoda pro vyšetření nezralého nervového systému – General Movements. Metoda spočívá v pozorování videonahrávky spontánní motoriky bdělého dítěte a zachycování projevů, které jsou pro daný věk typické. Tzv. „general movements“ se objevují přibližně od 9. gestačního týdne do zhruba 6. měsíce po narození dítěte. Přínos této metody spočívá zejména ve spolehlivém a časném odhalení dětské mozkové obrny.

Thomas Berry Brazelton (1918–2018)

Thomas Brazelton byl americký pediatr a autor Brazeltonovy neonatální škály (NBAS) dodnes používané pro vyšetřování novorozenců a kojenců do věku 2 měsíců. V rámci škály jsou 4 hodnocené oblasti, mezi které patří interakční chování, motorické funkce a behaviorální a fyziologická stabilita. Vyšetření má být prováděno během klidného bdělého stavu za přítomnosti pečující osoby. Klidné bdění Brazelton popisuje v rámci vlastní teorie jako jeden ze 6 neurobehaviorálních stavů novorozence. V souvislosti s vyšetřením hovořil také o pojmu synchronní komunikace. Tu popisuje jako přirozenou zvýšenou citlivost matky na informace od dítěte a naopak. V některých případech (je-li matka pro mateřství nezralá, je-li drogově závislá, dítě nechtěné, …) se synchronní komunikace nerozvine, což má na vývoj dítěte negativní dopady (které mohou ústit kupř. k rozvoji spánkových poruch, poruchám příjmu potravy apod.). (Šulová, přednáška z Vývojové psychologie, 2019)

Arnold Gesell (1880–1961)

Arnold Gesell byl americký pediatr a klinický psycholog, který se jako jeden z prvních systematicky zabýval vývojem kojenců. Mezi jeho hlavní přínosy patří tzv. „Gesellova maturační teorie“ popisující 5 vývojových zákonitostí odvozených z kojenecké motoriky. Gesell svou teorii vztahuje primárně ke zrání nervového systému – ve chvíli, kdy nervový systém dostatečně dozraje, je dítě schopno zvládat náročnější úkoly. Každé dítě má vlastní tempo vývoje, všechny ale prochází stejnými fázemi a ve stejném pořadí. (Šulová, přednáška z Vývojové psychologie, 2019)

Charlotte Bühlerová (1893–1974)

Charlotte Bühlerová, původem rakouská psycholožka, která později emigrovala do USA, byla jednou z prvních, kdo se věnoval studiu celého vývoje člověka, a ne pouze dětství a dospívání. Je také jedním ze zakladatelů Vídeňského psychologického ústavu – jednoho z nejvýznamnějších výzkumných středisek dětské psychologie. Zabývala se raným vývojem za různých sociálních a výchovných podmínek, deprivací u dětí v ústavní péči a rovněž přispěla k vývoji diagnostických metod. Vytvořila revidovanou verzi Testu světa (Welt-testu) a je spoluautorkou Kleinkindertestu posuzujícího vývojovou úroveň dětí od narození do 6 let věku.

Charakteristika v jednotlivých vývojových oblastech

Motorika

Lokomotorický vývoj je nezbytný pro rozvoj veškerých psychických funkcí. Správný vývoj lokomoce je zároveň ukazatelem zdravé nervové soustavy a zdravého dítěte obecně. I to je důvodem, proč většina diagnostických metod pro kojence cílí zejména na lokomotorický vývoj a kvalitu smyslového vnímání. (Šulová, přednáška z Vývojové psychologie, 2019)

Tonicko-šíjový reflex, tzv. šermířská poloha

Hrubá motorika

V 1. a 2. měsíci se oproti novorozeneckému období na úrovni hrubé motoriky neodehrává mnoho změn. Dítě udrží v poloze na bříšku hlavičku zvednutou déle, než tomu bylo v novorozeneckém období. V poloze na zádech zaujímá asymetrickou, tzv. šermířskou polohu těla, podmíněnou tonicko-šíjovým reflexem. Ta je typická odvrácením hlavy do strany směrem k natažené ruce.

Ve 3. měsíci přechází dítě v poloze vleže na zádech do symetrické polohy a mizí tonicko-šíjový reflex. V poloze na bříšku udrží hlavičku zvednutou i na delší čas a přesouvá se do polohy tzv. „pasení koníčků“, kdy je hlavička zvednutá, dítě s ní může volně otáčet za předměty zájmu a s  rukama pokrčenýma u těla si pomáhá mírným nadzvednutím. V tomto měsíci také pomalu mizí většina novorozeneckých reflexů.

Ve 4 měsících by již měla být vyhaslá většina novorozeneckých reflexů. Dítě vleže na zádech otáčí hlavičku za předměty zájmu, zvedá nohy vysoko nad podložku a zkouší se přetáčet na bok (bez preference strany).

V 5. měsíci se vleže převaluje nejen na bok, ale už i na bříško. V poloze na bříšku je zapřené o lokty a zvládá si v této poloze hrát s hračkami. V tomto období se také již spontánně posazuje do sedu, v němž však bez opory dlouho nevydrží.

V 6 měsících se dítě dostává do tzv. vysokého zdvihu, kdy se vleže na bříšku zapírá dlaněmi o podložku a prohýbá v bederní oblasti. Z této polohy se později dostává do polohy na čtyřech, kdy z polohy vleže na bříšku pod sebe dokáže podsunout kolena a postavit se na ně. V této době obvykle ale ještě neleze, pouze se pohupuje dopředu a dozadu a upevňuje nově nabitou dovednost. Vleže na zádech si hraje se svýma nohama a chytá se za prsty u nohou. Zároveň se již oboustranně přetáčí vleže kolem své osy ze zad na bříško a zpátky. Dokáže se samo dostat do sedu a vydržet v tzv. žabím sedu (sezení v předklonu) i bez opory. Při zvednutí dítěte do vzduchu čelem k zemi se objevuje střemhlavý reflex, kdy dítě natáhne ruce směrem k zemi, aby zabránilo úrazu hlavy.

V 8 měsících již na zádech v bdělém stavu nebývá. Z polohy vleže se téměř okamžitě přetočí na břicho a do polohy na čtyři, v níž se houpe zepředu dozadu, ale objevují se i první pokusy o lezení po čtyřech. Předtím, než je lezení osvojeno, používá dítě k pohybu plazení. Má-li dítě čeho se držet, je schopno dostat se i do polohy vkleče, případně se i postavit, drží-li se opory.

V 9. měsíci má již dítě pevně osvojené samostatné sezení bez potřeby opory a variuje mezi několika druhy posedu – překážkový, na patách, přímý,… Stejně tak lezení již bývá pevně osvojené a dobře koordinované. Ve výjimečných případech jsou však i děti, které během vývoje přeskočí lezení a volí jiné způsoby pohybu vpřed, například šoupání po zadečku. Ne příliš ojedinělé je ale i to, že se některé děti dříve postaví, než začnou lézt. Stoj je možný stále pouze s oporou.

V 10 měsících dělá dítě první krůčky, respektive úkroky do strany, stále s oporou. Chodí takto podél nábytku, o který je schopné se jistit.

V 11 měsících ve stoje již nepotřebuje oporu obou rukou, a tak jednu uvolňuje pro další činnosti. Také již dokáže zdolat až 20 centimetrů vysokou překážku například v podobě schodu.

Ve 12 měsících zvládá zdolávání schodů bez obtíží a leze na nábytek. Přicházejí první samostatné krůčky bez potřeby opory. Chůze je však zatím nepříliš stabilní, nejistá a dítě často padá. Novým typem polohy, který se v 1. roce objevuje, je dřep. Ten musí být na celé ploše nohy, nikoli na špičkách či patách.

Jemná motorika a vizuomotorika

Motorický vývoj se netýká pouze pokroků ve schopnosti samostatného pohybu, ale i v oblasti jemné motoriky a vizuomotoriky dochází k výrazným změnám.

Z počátku má dítě ruce pevně zaťaté v pěst. Kolem 2. měsíce se ze zaťaté pěsti pomalu uvolní palec a o další měsíc později dochází k uvolnění i ostatních prstů, úchopový reflex zůstává přítomen až do 6. měsíce. Ve 2. měsíci je dítě rovněž schopno uchopit předmět podaný do rukou. Oči se začínají koordinovat a dítě přestává šilhat. Je schopno zafixovat pohled na pohybující se předmět a navazovat krátký oční kontakt s člověkem nad ním nakloněným.

4. měsíc je již dítě schopno aktivně brát předměty do rukou a s předměty v rukou si hraje a pohybuje s nimi. Neměla by být přítomna dominance žádné z rukou, dítě by mělo při dosahování předmětů ruce střídat. V tomto věku je schopno zachytit zrakem předmět v úhlu 180° a je schopno pohybovat očima do stran. Vleže na zádech pozoruje své ruce a vkládá je do úst, během čehož koordinuje oči, ruce a ústa současně.

V 6. měsíci se palec postupně začíná přesouvat do opozice, ruce začínají být koordinované a úchop je přesnější. Pro tento věk je typický dlaňový úchop, tedy braní věcí celou dlaní a s nataženým palcem. Ostrost zraku se výrazně zlepšuje, což umožňuje dítěti rozpoznávat lidi i z dálky.

V 8. měsíci se objevuje nový typ úchopu, tzv. prstový radiální úchop, případně nůžkový úchop. Dítě je tak již schopno sbírat drobnější předměty.

V 9. měsíci dochází k dalšímu rozvoji úchopu, tzv. spodní klešťový úchop.

V 11 měsících již zvládá tzv. pinzetový úchop, tedy úchop, kdy je schopné sbírat drobné předměty pomocí špičky ukazováčku a palce.

Ve 12 měsících je již dítě schopno ovládat své úchopy a vědomě věci pouštět. Zvládá postavit věž ze 2 kostek, házet míčkem nebo vkládat předměty do nádob. V jednom roce již vidí prakticky jako dospělý člověk.

Vývoj řeči

Než dojde k rozvoji samotné řeči, dítě musí ujít poměrně dlouhou cestu a vynaložit značné úsilí. V počátcích svého života řeč pouze poslouchá a pasivně se ji učí. Při mluvení na dítě má člověk přirozenou tendenci k přehnané artikulaci a intonaci, používání vyššího hlasu, pomalejší mluvě, zdůrazňování některých slov a opakování. Jde o přirozené přizpůsobení se tomu, aby naše řeč byla dítěti přístupnější, tzv. „baby talk“. Kromě pasivního poslouchání řeči z okolí jsou pro vlastní rozvoj řeči velmi důležité předřečové projevy. Ty můžeme chápat jako procvičování hlasivek či jako analogii cirkulárních reakcí (opakování určité činnosti a její postupné zdokonalování). Významný americký lingvista Noam Chomsky přišel na základě svých studií ke zjištění, že malé děti jsou biologicky uzpůsobené k osvojení si jakéhokoli jazyka. Tato schopnost však trvá pouze do 8. měsíce věku, kdy končí senzitivní perioda pro učení jazyka a dítě ztrácí schopnost rozlišovat fonémy všech jazyků. Vrátíme-li se k předřečovým projevům, rozlišujeme jejich 5 podob – křik, broukání, žvatlání, zdvojování slabik a bezhlasý šepot. Poté již, kolem 1 roku, dochází k přechodu k řeči a výraznému nárůstu slovní zásoby označovanému jako „naming explosion“.

Křik

Křik je vůbec prvním předřečovým projevem objevujícím se bezprostředně po narození dítěte. V prvním měsíci po narození je však čistě reflexivním projevem, teprve později, mezi 1. a 2. měsícem, se v souvislosti se zráním mozkových struktur mění se vůlí ovládanou aktivitu. Spolu s tím se pak mění charakter křiku a proměňují se i jeho zvukové projevy.

Broukání

Broukání nastupuje mezi 2. a 3. měsícem a trvá až do 1 roku, navzdory tomu, že již v půl roce dítě zvládá složitější řečové aktivity. Jedná se o produkci jednoduchých zvuků připomínajících jednotlivé fonémy. Tento projev je znamením připravenosti mluvidel a připravenosti učit se vyslovovat slabiky. Nejprve se ale musí naučit vyslovovat jednotlivé dlouhé samohlásky a teprve později přichází samotné broukání a houkání (aaaa, eeee,…). Tato aktivita je spojená s pozitivními emocemi, dítě si užívá hraní si s vlastním hlasem. Broukání, stejně jako křik, je zpočátku rovněž reflexivní aktivitou, kterou provádějí i neslyšící děti. V pozdějších fázích se však broukání projevuje jako kruhová reakce, kdy dítě poslouchá cizí či vlastní hlasový projev a pokud ho zaujme, pokouší se jej stále opakovat. Tato fáze již u neslyšících dětí chybí.

Ve 4. měsíci se dítě již hlasitě směje, výská a dokáže modulovat svůj hlas.

Žvatlání

Žvatlání se objevuje v 6. měsíci života, postupným přechodem od broukání. Žvatlání představuje kombinování nejprve dvou samohlásek (a-a, e-e,…) a poté i souhlásek a samohlásek (ma, ba, da,…). Snaží se správně intonovat a artikulovat. Mezi matkou a dítětem v tomto období dochází k jakýmsi dialogům, při nichž si předávají slovo. Dítě opět upevňuje nově naučené opakováním a postupně přechází ke zdvojování slabik.

Zdvojování slabik

Zdvojování slabik se začíná objevovat již v 7. měsíci, k upevnění pak dochází během 8. měsíce. Nejprve se dítě naučí vyslovovat retnice („ma-ma“, „ba-ba“,…) a teprve posléze dentice („ta-ta“, „na-na“,…), a zkouší také napodobovat zvuky z okolí. Zpočátku náhodná slova jsou rodiči posilována a opět dochází k jejich častějšímu opakování.

V rámci osvojování řeči je velmi důležitý nejen zvukový vjem, ale i ten vizuální. Dítě se na základě pozorování úst učí správné výslovnosti. Často se však zapojuje i motorická a kinestetická stimulace v podobě tleskání, houpání a podobně, které rovněž podporují zájem dítěte a pomáhaní učení.

Bezhlasý šepot

V 8. Měsíci se objevuje také bezhlasý šepot, který je již možné považovat za přechod k řečovým projevům. Opět probíhá v dialogu s rodičem, kdy rodič nabádá dítě k vyslovení nějakého slova a dítě ho „říká“ pohybem rtů, ale bez hlasu.

V 11. měsíci se objevuje první smysluplné slovo, ve 12. měsících slovní zásoba dále narůstá a dítě již používá dvě a více smysluplná slova (s ohledem na rychlost vývoje).

Sociální dovednosti

Během prvních 3 měsíců dítě reaguje na všechny osoby stejným způsobem a nerozlišuje mezi nimi. Zřejmá je ale preference lidského hlasu a obličeje před jinými podněty.

Ve 2 měsících se objevuje vokalizace dítěte jako reakce na lidský kontakt. Objevuje se také první úsměv. Ten však nemá sociální význam, jde o mimovolní (reflexní) projev prožívané pohody.

Ve 3. měsíci se poprvé objevuje sociální úsměv, tedy úsměv v reakci na lidskou tvář. V tomto období již dítě dokáže vyjadřovat radost či nespokojenost a projevy jsou diferenciované více, než tomu bylo v předešlých měsících. Dítě již také dokáže spolehlivě rozlišovat emoční projevy v obličejích druhých, což může vyvolat tzv. indukované emoce, tedy emoce navozené emočním prožíváním jiné osoby, obvykle matky.

Ve 4. měsíci se objevuje už i hlasitý smích a radostné výskání, ale i další emoce jako například zlostné reakce.

V 5. měsíci dítě rozpoznává známé a neznámé osoby a podle toho na ně reaguje. Projevuje strach a usmívá se pouze na lidi, které zná – tzv. selektivní sociální úsměv. A dokáže dát najevo, co chce natažením obou rukou k osobám a předmětům, které chce přiblížit.

V 6. měsíci se začínají objevovat jednoduchá gesta. Dítě na předměty, které chce, natahuje již jen jednu ruku, případně netažením obou rukou směrem k blízké osobě, dává najevo, že chce pochovat. Kromě potřeb dává najevo také své emoční ladění, a to tónem svého hlasu.

V 8 měsících dítě pomalu začíná rozumět řeči, což se projevuje například reagováním na zavolání jména. Mimika dítěte je již poměrně bohatá a dítě již chápe, že emoce, které prožívá, patří jemu. V té době již chápe sebe samé jako samostatnou bytost. 8. měsíc je zároveň obdobím typickým pro vznik separační úzkosti, úzce související s uvědomováním si vlastní osobnosti. Separační úzkost se projevuje zejména strachem z cizích osob a úzkostlivém lpění na rodičích, potažmo matce.

V 9 měsících se velmi významně rozvíjí hra v sociálním kontextu hraní si s blízkými osobami. Objevuje se společné hraní si s předměty a jejich prohlížení. Důležitá je také sdílená pozornost, ukazování na zajímavé věci v okolí, pohled do očí a zájem o sociální hry (na schovávanou, paci paci,…). Absence těchto projevů může být projevem přítomnosti některé z poruch autistického spektra.

V 10. měsíci dítě již rozumí jednoduchým pokynům jako „pojď ke mně“ nebo „dej mi“.

V 11 měsících se radostně zapojuje do kooperativních her s rodiči, příkladem může být posílání si míčku s dospělým.

Rané formy učení

Habituace a senzibilizace

Nejjednodušší formou učení je habituace spočívající v přivykání si na konkrétní podněty, které opakovaně přichází z okolí. Příkladem může být častý strach malých dětí ze zvuků vysavače, na který postupem času přestanou reagovat pláčem. Habituace probíhá již v prenatálním období, kdy již kolem 7. měsíce je plod schopen si zvykat na hluk z vnějšku a nereagovat úlekovou reakcí. Pravým opakem habituace je senzibilizace, tedy zvyšování vnímavosti a reagování na určité podněty.

Imprinting

Imprinting neboli vtištění jako první popsal etolog Konrad Lorenz. Jedná se o druh učení, kde k naučení se stačí krátké vystavení podnětu během senzitivní fáze života. Tento typ učení je ireverzibilní, tudíž jakmile dojde k vtištění, nejde již vtištěný podnět odnaučit. U člověka jsou senzitivní fáze na mateřský imprinting (vtištění matky), sexuální imprinting (během dětství vtištění toho, kdo by později měl či neměl být naším partnerem), ale i senzitivní fáze na učení jazyka.

Latentní učení

Jedná se o další druh učení, pro který není třeba jeho zpevňování. Latentní učení je souhrn věcí, které jsme se naučili, aniž bychom vyvíjeli úsilí se cokoli naučit. Věcí, které vnímáme smysly a pouhým podprahovým vnímáním si osvojujeme nové poznatky či vědomosti. Latentním učením se zabýval Edward Tolman.

Operantní podmiňování

Operantní podmiňování patří mezi formy učení, pro něž je nezbytné, aby dítě chápalo a dokázalo si spojit určitou činnost s konkrétním důsledkem. Tuto schopnost nabývá již ve 3 měsících. Je však velký rozdíl mezi 3měsíčním a 6měsíčním kojencem ve schopnosti udržet naučenou věc v paměti (ve 3 měsících je to v řádech dnů, v 6 měsících i 2 týdny) a také ve schopnosti generalizovat i na podobné situace (ve 3 měsících dítě není schopno generalizace, v 6 měsících již dítě touto schopností disponuje). V souladu se zákonem efektu platí, že dítě si snáze dokáže zapamatovat reakci, která je pro něj něčím zajímavá, případně vedla nějakým způsobem k uspokojení a chování k tomu vedoucí pak uplatňuje častěji. Operantnímu podmiňování se věnovali B. F. Skinner a E. L. Thorndike.

Učení vhledem

Učení vhledem patří mezi nejsložitější a velmi komplexní formy učení. Začíná se u dětí objevovat až kolem 9. měsíce věku. Učení vhledem spočívá v primárním osvojení si základních dílčích znalostí a dovedností, které se následně propojí, nastane tzv. AHA-moment a dítě je rázem schopno řešit problém, kterému čelí. Učení vhledem objevil Wolfgang Köhler během svého studia šimpanzů.

Vývoj hry

Vývoj hry u kojenců velmi úzce souvisí s vývojem intelektu. Samotná hra má v tomto vývojovém období podobu senzomotorické stimulace, exploračního chování, podobu manipulační či procvičování nově naučeného. Hra v pravém smyslu, tak jak si ji představujeme, bývá v tomto období iniciována zejména rodiči, kdy má dítě zábavu z jimi prováděné činnosti („bububu kuk“, houpání na klíně apod.). Pro dítě je však jistou podobou hraní si samotné objevování světa, vlastního těla a posouvání vlastních limitů.

Mezi 2. a 3. měsícem dochází k otevírání dlaní, které byly původně stažené v pěst, rozšiřuje se zorné pole a zostřuje vidění, tyto tělesné posuny otevírají dítěti širokou škálu možností. Při náhodném pohazování rukama a nohama objevuje různé pohyby, které ho mohou něčím zaujmout, objevuje hru s vlastními prsty a mnohé další. Uspokojivé pohyby následně opakuje a těší se z nich.

V 5. měsíci natahuje ruce směrem k osobám a předmětům zájmu, v 6. měsíci natahuje již jen jednu ruku. Zpočátku si předměty zájmu jen krátce prohlíží, později udrží zájem déle a s předměty rovněž manipuluje (bouchá, vkládá do úst,…). Předmětem zájmu mohou být i osoby, u nichž dítě rovněž zkoumá tělo, ale i reakce na jím prováděnou činnost (štípání, tahání za vlasy,…).

Od 6. měsíce je pak aktivita zaměřená na lokomotoriku, změny polohy, nácvik plazení, lezení,…

V 8. měsíci zvládne koordinovat hru se dvěma předměty najednou. V tomto věku je také velmi oblíbenou hrou schovávání předmětů nebo obličeje (hry typu „bububu kuk“), kdy dítě prožívá radost z objevení ztraceného objektu.

Za jistou formu hry lze považovat také snaha dítěte o napodobování okolních zvuků a další vokální projevy. Ke konci kojeneckého období již dítě zvládá jednoduché konstruktivní hry, jako je skládání několika kostek na sebe, přesouvání předmětů apod.

Vývojové teorie s ohledem na kojenecké období

Teorie kognitivního vývoje – Jean Piaget (1896–1980)

Jean Piaget byl švýcarský psycholog zabývající se otázkami kognitivního vývoje u dětí. V rámci své teorie hovoří o dvou protichůdných procesech, jež člověka dávají do interakce s prostředím. Těmito procesy jsou akomodace, kdy se člověk přizpůsobuje prostředí (mění své chování) a asimilace, kdy jedinec mění a uzpůsobuje prostředí podle svých přání a potřeb. Přijímání stimulů a reagování na ně vnímá Piaget jako zásadní pro posun na vyšší vývojový stupeň. Ve své teorii rozlišuje 4 základní stupně – stadium senzomotorické, předoperační, konkrétních operací a formálních operací. Kojeneckému období zde odpovídá stadium senzomotorické.

Stadium senzomotorické inteligence

Stadium senzomotorické inteligence se dále dělí do 6 substadií, avšak v rámci vymezení kojeneckého věku jsou relevantní pouze první 4 z nich.

Jak vyplývá již z názvu tohoto stadia, děti v tomto období získávají informace o sobě a okolí pomocí senzorických a motorických procesů. Vývoj v tomto období je tak významně ovlivněn kvalitou smyslů při narození a jakékoli poškození má následně vliv na rychlost a kvalitu dalšího vývoje. Neméně důležitá je ale i míra stimulace a její vhodnost vzhledem k věku přicházející ze strany pečujících osob.

Substadium reflexní aktivity odpovídá prvnímu měsíci života, kdy se dítě akomoduje na nové prostředí. Jak již název období napovídá, v tomto období převládá jednoduchá reflexní aktivita – sací, úchopový a další pudové reflexy. Používá vlastní vrozená schémata, která akomoduje na schémata nová, např. podle vrozeného schématu prsní bradavky se akomoduje na nové schéma dudlíku či lahve.

Substadium primárních cirkulárních (kruhových) reakcí nastává mezi 1. a 4. měsícem . Dítě se postupně učí koordinovat zrak a hmat, což vede k novým formám chování. Je zaujaté vlastním tělem, s nímž dělá náhodné a neplánované pohyby nohou a rukou. Objeví-li nějakou činnost, která ho zaujme, začne ji opakovat a zdokonalovat. Příkladem může být cucání prstů či hraní si s rukama před obličejem.

Substadium sekundárních cirkulárních reakcí navazuje na primární a objevují se nejčastěji mezi 4. a 8. měsícem. Ani v tomto období není činnost záměrná a dítě není schopno odhadnout, k čemu jeho počínání povede. Pozornost však již není zaměřená pouze na vlastní tělo, ale přesměrovává se i na vnější podněty. Stejně jako v předchozím období, narazí-li dítě na nějakou činnost, která ho zaujme, začne ji opakovat (chrastění chrastítkem, mačkání věcí, apod.). V tomto věku také, podle Piageta, nechápe stálost objektů, tudíž pokud například schováme hračku, přestává pro něj existovat.

Substadium koordinace sekundárních schémat přichází mezi 8. a 12. měsícem. V tomto období jsou činnosti poprvé prováděné s konkrétním záměrem a přestávají být náhodné. Dítě tedy nejprve ví, že něco chce a poté provede kroky k realizaci (například vidí hračku, chce ji uchopit a poté tak provede). Snaží se koordinovat schémata naučená v předchozích 3 obdobích. Zároveň již chápe stálost objektu, tedy že objekt nepřestává existovat pouhým schováním, a chápe také percepční konstanty, tedy neměnnost tvaru, barvy a velikosti. Na této úrovni se již začíná hovořit o skutečné inteligenci. (Šulová, přednáška z Vývojové psychologie, 2019)

Teorie psychosexuálního vývoje – Sigmund Freud (1856–1939)

Sigmund Freud byl významným česko-rakouským lékařem a psychologem, proslulým zejména pro položení základů psychoanalýzy. Neoddiskutovatelný přínos pro vývojovou psychologii má zejména jeho upozorňování na obrovský význam dětství v životě člověka. Během svého života přišel s celou řadou teorií a klinických metod. Freud se domníval, že psychický vývoj končí kolem 15. roku života, jeho teorie psychosexuálního vývoje se proto zaměřuje pouze na dětství a dospívání. Vývoj v tomto období člení do 5 stádií (orální, anální, falické, období latence a genitální) pojmenovaných podle erotogenní zóny, v níž dochází k uspokojování sexuálních pudů a z níž v daném stadiu vývoje přichází největší slast – tedy místo sloužící jako zdroj libida. V každém stadiu dítě čelí konfliktům pudů a vědomých aktivit mysli. Není-li sexuální pud sycen, nebo je-li sycen až příliš, může dojít k ustrnutí či fixaci na dané období. Kojeneckému období odpovídá první – orální stadium.

Orální stadium psychosexuálního vývoje odpovídá prvnímu roku života. V tomto období jsou zdrojem slasti ústa. Dítě pomocí úst poznává svět, přijímá jimi potravu a udržuje intimní kontakt s matkou. Toto stadium se dále dělí na 2 fáze – první, orálně-sací, kdy dítě nachází uspokojení právě v přijímání potravy sáním matčina prsu či cumláním vlastních prstů a okolních předmětů, a druhou, orálně-agresivní, která se pojí s růstem prvních zubů, kousáním a odstavením od sání z prsu. Ve druhé fázi se objevuje kromě sexuálního pudu také pud destruktivní a to v podobě kousání, v němž dítě pokračuje, přestože mu působí bolest. (Šulová, přednáška z Vývojové psychologie, 2019)

Pakliže nedojde k úspěšnému vyřešení jedné ze dvou fází orálního stadia, dojde podle Freuda k ustrnutí člověka v některém z nich. O takovém člověku pak hovoříme jako o člověku orálního charakteru, který se projevuje velkou rozpolceností, závislostí na druhých a netrpělivostí.

Teorie psychosociálního vývoje – Erik H. Erikson (1902–1994)

Erik Erikson byl německý neopsychoanalytik proslulý svou koncepcí periodizace vývoje lidské psychiky, jež popsal ve své knize 8 věků člověka. V rámci své teorie popisoval jednotlivá stadia jako psychosociální konflikty, jež je třeba si uvnitř sebe vyřešit. V případě, že je konflikt úspěšně vyřešen, osvojí si dotyčný vlastnost Eriksonem nazývanou jako ctnost a následně čelí konfliktu další vývojové fáze. V opačném případě dochází k ustrnutí v aktuálním vývojovém stadiu, což se negativně odráží v životě dotčeného člověka. Kojeneckému období odpovídá v Eriksonově koncepci konflikt základní důvěry a nedůvěry.

Důvěra × nedůvěra je prvním vývojovým stadiem dle Eriksona a konflikt prvního roku života. Toto období je klíčové pro to, jaký pohled na svět si dítě odnese do svého života. Jde o období vzniku základní důvěry v sebe a okolí. Pakliže důvěra nevzniká, dítě prožívá pocity nejistoty a má problém orientovat se v lidech a v okolí. Zásadní vliv na úspěšné vyřešení konfliktu má pečující osoba a čitelnost jejího chování pro dítě, její citlivost vůči potřebám dítěte a celkově kvalita péče zahrnující zralost, stabilitu, ale i chtěnost dítěte. V případě úspěšného vyřešení konfliktu si dítě osvojuje ctnost naděje, kterou Erikson považuje jako klíčovou pro přežití dítěte.

Teorie socioemocionálního vývoje – Margaret Mahlerová (1897–1985)

Margaret Mahlerová byla americká pediatrička a psychoanalytička známá zejména svou teorií socioemocionálního vývoje. Jako cíl socioemocionálního vývoje vnímá separaci, tedy oddělení se od matky, a individuaci, tedy vznik nového unikátního jedince. Tato vývojová teorie popisuje vývoj pouze do 4 let věku. Jakmile se již dítě oddělí od matky a začne samo sebe vnímat jako osobnost, je tento vývojový úkol podle Mahlerové dokončený. Teorie je rozdělená do 3 fází – normální autistické, normální symbiotické a separačně-individuační. Poslední jmenovaná se dále dělí na 4 subfáze, z nichž jsou však pro kojenecké období relevantní pouze první 2 z nich.

Normální autistická fáze popisuje období 1. měsíce života, kdy se dítě zabývá zejména samo sebou. Není schopné odlišovat sebe od matky nebo okolí. Jde o období velmi egocentrické. Vzhledem k časovému vymezení odpovídá spíše období novorozeneckému.

Normální symbiotická fáze odpovídá období mezi 2. a 4. měsícem života dítěte. Je pro ni typický pocit splynutí dítěte s matkou v jednu bytost. Sebe a matku zkrátka dítě vnímá jako nerozdělitelný celek, který dokáže rozlišit od dalšího okolí. Nepostrádá matku v případě, že není nablízku, ale pouze v případě neuspokojení vlastních potřeb. Nechává-li matka dítě dlouho plakat a nenaplňuje-li jeho potřeby, dochází k infantilní symbiotické psychóze, kdy si dítě uvědomí, že matka není jeho součástí v době, kdy na to není připraveno.

Separačně-individuační fáze je období mezi 4. měsícem a 4. rokem života. Jak bylo již zmíněno výše, tato fáze je rozdělena do dalších 4 subfází – diferenciační a praktikující, které se vztahují ke kojeneckému věku, a dále znovusbližovací a separačně-individuační, které přicházejí později.

Diferenciační subfáze trvá přibližně od 4. do 10. měsíce života dítěte. Jde o období, kdy dítě bezpečně odlišuje matku od ostatních lidí a začíná diferencovat mezi lidmi, rozlišuje známé od neznámých. Koncem tohoto období se také objevuje separační úzkost, tedy úzkost z odloučení od matky. Objevuje se tehdy, když si dítě začne uvědomovat, že s matkou nejsou jedna bytost. Na úzkost z tohoto zjištění dítě reaguje úzkostlivým lpěním na neustálé fyzické blízkosti matky. Ve stejném období dítě také začíná mít strach z neznámých lidí a situací, což je však důležitým ukazatelem normálního vývoje.

Praktikující subfáze probíhá mezi 10. a 16. měsícem. Typická je obdobím tzv. „elastického pouta“, kdy má dítě tendenci se fyzicky vzdalovat od matky a prozkoumávat okolí, a následně se vracet zpět k matce, aby se ujistilo, že jejich vztah je stále stejný a že zde má stále svou jistotu. Někdy dítě dokonce zkouší utíkat a čeká, že bude chyceno, čímž opět testuje pevnost pouta. Pokud se vzdálí od matky příliš, reaguje strnulostí či pláčem. (Šulová, přednáška z Vývojové psychologie, 2019)

Teorie attachmentu – John Bowlby (1907–1990) & Mary Ainsworthová (1913–1999)

John Bowlby byl britský psychoanalytik, který za jednu ze základních potřeb člověka považoval vytvoření bezpečné citové vazby se svým pečovatelem. Bowlby rozlišuje 4 fáze utváření primární vazby (připoutání, attachmentu), jeho spolupracovnice Mary Ainsworthová pak popsala 4 typy vazby popsané níže, zjišťované pomocí tzv. „strange situation“.

Fáze utváření primární vazby:

1. fáze trvající od narození do zhruba 12. týdne života, kdy dítě reaguje na všechny osoby stejným způsobem, bez jejich rozlišování (utišení pláče, úsměvy, natahování rukou, chytání prstů a věcí).
2. fáze může trvat až do 6 měsíců věku. Dítě v této fázi se chová velmi podobně jako v první, ale s výraznějšími a někdy i zcela odlišnými reakcemi na matku, na rozdíl od jiných osob.
3. fáze končí až ve věku kolem 3 let. V této fázi dítě udržuje a rozvíjí pouto s matkou (případně jinou vybranou osobou). S postupným rozvojem motorických schopností dítěte je specifičnost chování vůči vybrané osobě stále výraznější (od původního natahování ručiček, přes snahu pohybovat se směrem k dané osobě až po šplhání do náruče).
4. fáze je poslední fází trvající od 3 let až do konce dětství. Je fází, v níž je již vztah utvořen a jedná se o partnerství mezi pečující osobou a dítětem.

Typy vazby:

Bezpečná vazba je typ vazby, kdy dítě vnímá matku jako osobu, v jejíž přítomnosti je zvídavé, protože přítomnost matky přináší pocit bezpečí a jistoty. V době její nepřítomnosti pociťuje úzkost a při návratu matky ihned navazuje kontakt a běží k ní.

Úzkostná vazba je vazba, kdy je dítě k matce připoutáno, ale neobjevuje se u něj přirozená zvídavost vůči novému. Namísto toho má z nových věcí a situací strach, při sebemenším náznaku separace od matky prožívá silnou úzkost či zlost, že jej chtěla opustit. Obecně se tento typ vazby projevuje velkým lpěním dítěte na matce.

Úzkostně vyhýbavá vazba je ta, kde mezi matkou a dítětem nedošlo k jejímu plnému rozvinutí a dítě k ní není skutečně připoutáno. Tento typ vazby se projevuje nezávislostí na matce, někdy i vyhýbání se její přítomnosti. Když matka odejde, dítě s úzkostně vyhýbavou vazbou její odchod sotva zaznamená, jelikož ji bere jako kohokoli jiného – nedošlo ve druhé fázi k vytvoření specifických reakcí na její osobu.

Nejistá či ambivalentní se rozvine tehdy, když ze strany matky nepřichází dostatečné množství láskyplných projevů a kdy dítě nemá dostatek jistoty a pocitů bezpečí. Chování vůči matce je pak ambivalentní. Střídá se snaha o blízký tělesný kontakt a zároveň odmítavé projevy vůči jakékoli interakci.

Teorie raných sociálních vztahů – René Spitz (1887–1974)

René Spitz byl rakouským, později americkým, psychoanalytikem známým pro své výzkumy dlouhodobě hospitalizovaných dětí, hospitalismu a negativního vlivu odloučení dítěte od matky. Absence matky v raném věku delší než 3 měsíce může vést k tzv. anaklitické depresi projevující se apatií a stažením se do sebe. Zavedl pojem cirkulární interakce spočívající v reciprocitě mezi matkou a dítětem. Je autorem vývojové teorie založené na rané interakci mezi matkou a dítětem, v níž rozlišuje 3 vývojová období – preobjektální, předběžného objektu a objektivních vztahů.

Vývojová období v rámci rané interakce matka-dítě:

Stadium preobjektální trvá od narození do 3 měsíců věku. Dítě v tomto období získává podněty především z vnitřního prostředí a zkušenosti, že osoby z okolí, a to především matka, reagují jinak než ostatní objekty. Rozlišuje tedy živé a neživé objekty.

Stadium předběžného objektu nastává mezi 3. a 6. měsícem. Pro toto období je typický úsměv jako reakce na lidskou tvář. Dítě také začíná reagovat na vnější stimuly a začíná si uvědomovat výsadní pozici matky, kterou bezpečně odlišuje od ostatních osob.

Stadium specifického objektu přichází kolem 6. měsíce. V tomto období dítě rozlišuje známé a neznámé lidi a rozdílně na ně reaguje. Objevuje se strach z cizích lidí a situací, kdy dítě vyhledává blízkost matky – specifického objektu přinášejícího pocit bezpečí. Jde zároveň o období, kdy se objevuje separační úzkost. Postupné oddalování se od matky je však nezbytné pro další pokroky dítěte. S úzkostnými pocity z odloučení se podle Spitze dítě vyrovnává za pomoci náhradních předmětů, například plyšových hraček, či představ matky ve vlastní mysli. (Šulová, přednáška z Vývojové psychologie, 2019)

---

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování poznámek byly uplatněny také poznámky z přednášek prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc., získané v rámci kurzu Vývojová psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK.

Odkazy

Zdroje obrázků

• Soubor:Asymmetrical tonic neck reflex (ATNR) in a two-week-old female.jpg

Klíčová slova

Kojenec, kojenecké období