Teorie závislosti

Teorie závislosti je označením pro sociálně vědní přístup vysvětlující zaostalost zemí Třetího světa na základě vnitřně nerovné struktury světové kapitalistické ekonomiky a z ní plynoucí závislosti na zemích centra. Vznikla na konci šedesátých let jako důsledek rozporu mezi předpoklady dominantních teorií rozvoje a skutečným vývojem latinskoamerických zemí. Vyznačuje se interdisciplinárním přístupem a silným sociálně kritickým momentem. Hlavní představitelé jsou Andre Gunder Frank a Fernando Henrique Cardoso (společně s Enzo Falettem), dále pak Celso Furtado, Theotonio dos Santos, Ruy Mauro Marini, Osvaldo Sunkel, Vania Bambirra a ve svých pozdních pracích i Raúl Prebisch. Mezi teoretiky závislosti zaměřené na africkou problematiku patří zejména Samir Amin, Arghiri Emmanuel a Walter Rodney.

Kořeny teorie závislosti

• Teorie modernizace – představovala hlavní proud poválečných rozvojových studií a vycházela z předpokladu ostré dichotomie tradiční a moderní společnosti, univerzálně platného vzorce lineárního rozvoje podle západního vzoru, k němuž mělo dojít prostřednictvím pružných elit přijímajících a šířících západní hodnoty. Teorie závislosti tyto premisy odmítla.
• Marxismus – teorii závislosti ovlivnily některé motivy Marxova díla, výrazněji pak teorie imperialismu a zejména rozvojová ekonomie Paula Barana. Šlo zvláště o důraz na expanzi a vývoz kapitálu, vytváření monopolů, problém vykořisťování, vztah kapitalismu a kolonizace a imperiální politiky, třídní strukturu, vizi socialismu, v Baranově pojetí chápání kapitalismu jako vnitřně nehomogenního systému (všechny regiony neprochází stejným vývojem, kapitalismus nemusí všude vést k rozvoji), zaostalosti a vyspělého kapitalismu jako kvalitativně odlišných jevů i vyváženou analýzu vývoje imperiálních mocností i rozvojových zemí.
• (Ekonomický) strukturalismus – latinskoamerická ekonomická doktrína spjatá s Raúlem Prebischem a s Ekonomickou komisí pro Latinskou Ameriku (španělsky CEPAL, anglicky ECLA). Analyzovali ekonomiku latinskoamerických zemí z hlediska nerovných podmínek směny mezi centrem a periferií světové ekonomiky, dané odlišnou strukturou jejich dovozu a vývozu. Prosazovali protekcionismus a aktivní proindustrializační politiku, kde národní buržoazie spolupracovala se státem v rámci stanoveného plánu rozvoje.

Základní východiska teorie závislosti

Teorii závislosti určují čtyři základní prvky:

• historická perspektiva vztahu centrum-periferie,
• nerovnost ve vzájemné směně,
• odmítnutí existence duální ekonomiky (tj. paralelní existence kapitalistického a feudálního sektoru v rozvojových zemích)
• předpoklad neživotaschopnosti národní buržoazie.

Rozvoj zemí centra a zaostalost zemí periferie jsou chápány jako odvrácené strany téhož procesu vývoje světové kapitalistické ekonomiky (nejedná se tedy o odlišná stádia analogického procesu paralelně probíhajícího v různých zemích, jak předpokládala teorie modernizace). Teorie závislosti netvoří uzavřený systém a objevuje se ve více variantách, z nichž nejvýznamnější rozpracovali Fernando Henrique Cardoso (ve splupráci s Enzo Falettem) a Andre Gunder Frank. Zatímco Frank usiluje o rozvinutí formální teorie zaostalosti, Cardoso se soutředí na rozpracování metodologie analýzy konkrétních situací zaostalosti.

Pojetí závislosti u Fernanda Henrique Cardosa

Cardoso s Falettem označují svůj přístup jako historicko-strukturální, což znamená jak důraz na strukturální podmíněnost společenského života, tak i na historickou proměnlivost společenských struktur prostřednictvím jednání aktérů. Hlavním cílem je postižení momentu zásadní strukturální změny, k čemuž autoři využívají dialektickou metodu. Přesnost historicko-strukturální analýzy je třeba ověřovat konfrontací s reálnými procesy. V rámci konceptu závislosti se autoři pokouší uchopit empirickou situaci z hlediska způsobu napojení vnitřních a vnějších strukturálních komponent s důrazem na vnitřní projevy závislosti, aby bylo možné se vyhnout riziku vnějšího determinismu. Usilují o vysvětlení ekonomických procesů jako procesů sociálních (a tedy i politických), jak se určité skupiny či třídy snaží prosadit systém společenských a výrobních vztahů, který by odpovídal jejich zájmům a cílům.

Stav zaostalosti nastává v důsledku expanze kapitalismu napojujícího na jeden trh ekonomiky (ve formě kolonie či národního státu) s odlišnou mírou diferenciace výrobního systému i pozicí ve struktuře světové kapitalistické ekonomiky (v centru či na periferii). Koncept závislosti odkazuje na vazbu politického a ekonomického systému uvnitř jednotlivých zemí i ve vztahu k zahraničí a z něj vyplývající společensko-politické důsledky. Snaha politického centra o určitou autonomii v rámci národního státu prostřednictvím dominance na domácím trhu naráží na limity dané ekonomickými vazbami určovanými závislostí na vnějším trhu. Podřízenost vůči zahraničí znamená přesměrování společenských, ekonomických a politických vztahů podle „národního zájmu“. Každá forma závislosti vytváří specifické uspořádání mezitřídních vztahů. Dynamika ekonomiky v závislém vztahu je určena schopnostmi domácích mocenských skupin v rámci daných limitů. Její výsledek závisí na strukturálních faktorech i jednání aktérů usilujících o změnu či udržení statu quo.

Periodizace vývoje latinskoamerických zemí po získání nezávislosti

• Období expanze navenek: stabilizace nových politicko-ekonomických vazeb a formování dvou základních typů závislosti – národně kontrolované výrobní systémy (zpravidla v bývalých koloniích určených pro osídlení, převážně domácí kontrola výroby, výchozí i cílový bod kapitálu v domácí ekonomice, zapojení nově nezávislých států do světového trhu záviselo na schopnosti domácích podnikatelů přesměrovat ekonomické a politické vazby) a enklávní ekonomiky (těžební či zemědělské, vznik buď v důsledku rozpadu domácí výroby díky nekonkurenceschopnosti na světovém trhu či expanzi centrálních ekonomik do oblastí pouze okrajově zapojených do mezinárodního trhu, vývozní sektor oddělen od domácí ekonomiky, v zemích centra se formují ekonomické vazby, tvoří investiční rozhodnutí a putují tam i zisky).
• Období přechodu: v důsledku diferenciace exportní ekonomiky postupnou industrializací se pomalu začínají utvářet a projevovat střední vrstvy, hospodářská krize ve třicátých letech jen umocnila úpadek systému agroexportní oligarchie. V zemích s národně kontrolovaným výrobním systémem ovlivnil pokrizovou podobu rozvoje způsob ustavení mocenských koalic umožňujících vývozní systém a reagujících na tlak nových sociálních skupin. V zemích s enklávní ekonomikou navazují dělníci i rolníci ekonomické vztahy se zahraničními podniky a jejich podřízenost domácím mocenským skupinám je pouze politická, zatímco vláda se vzhledem ke své ekonomické slabosti uchyluje k vylučujícímu způsobu vlády (její napojení na enklávní sektor závisí na schopnosti udržet pořádek a platnost uzavřených dohod). Politická účast relativně slabých středních vrstev probíhá na pozadí protioligarchické rolnické mobilizace. Domácí trh není příliš rozvinutý, zformování industrializační buržoazie závisí na aktivitě státu, díky čemuž zde nedocházelo k rozmachu rozvojářského populismu.
• Období konsolidace vnitřního trhu: poválečné usilí o komplexní industrializaci prostřednictvím modelu industrializace nahrazováním dovozu. V důsledku tlaku mas (proletariátu i nedělnických obyvatel měst) na participaci a přerozdělování a zájmu vládnoucích skupin na hospodářské expanzi (nyní orientované na vnitřní trh) došlo ke vzniku specifické ideologie nacionalismu a rozvojářského populismu, střetu koalice průmyslové buržoazie, státní byrokracie a lidových a dělnických vrstev se zájmy vývozního sektoru. Na pozadí této koalice stála nutnost sladění rozšíření spotřeby a zvýšení investic i posílení státního podílu na rozvoji současně s růstem soukromého městského průmyslového sektoru.
• Období internacionalizace podmínek vnitřního trhu: v průběhu šedesátých let se v důsledku méně příznivých vnějších podmínek (zejména klesající vývozní ceny) a slabšího růstu rozpadla nesourodá rozvojářská aliance. Docházelo k upevňování vazeb mezi domácími a zahraničními podniky, protestovaly dosud marginalizované průmyslové sektory a na okraji se ocitly městské lidové vrstvy. Nové napojení na světový trh zahrnuje vedle dovozu a vývozu také přímé průmyslové investice ekonomik centra. Přetrvávají dva rysy podřízenosti: závislost rozvoje průmyslu na dovozu kapitálových statků a nedisponibilních surovin (vedoucí k těsným vztahům finanční závislosti) a nutnost internacionalizace vnitřních podmínek trhu. Nemožnost uplatnění některých politických nástrojů díky standardizaci tržních podmínek, přetrvávání dřívějších forem výroby a organizace, volební mechanismy a kolísavost zahraničních investic přispívá k politické nestabilitě, která v řadě zemí vedla k vojenskému převratu, propojení armády a politiky, autoritářskému, technokratickému a podnikatelskému způsobu vlády a vyloučení širokých vrstev z podílu na vládě. Přechod k relativně vyspělému průmyslovému kapitalismu v závislých společnostech probíhá tak za přítomnosti autoritativních režimů, jejichž přetrvání závisí na jejich ekonomické úspěšnosti i činnosti a povaze opozičních hnutí.

Pojetí závislosti u Andre Gundera Franka

Frankův přístup představuje kombinaci holistické, historické a strukturální perspektivy a současně i politické aktivity s cílem vytvořit takovou politickou ekonomii, která umožní rozvojovým a socialistickým zemím pochopit vlastní postavení ve světové kapitalistické ekonomice a rozvinout odpovídající strategii růstu a rozvoje. K tomu teoretické pojmy a přístupy zemí metropole nestačí. Frank odmítá tzv. mýtus feudalismu – představu, podle níž příčinou krize zemědělství v zaostalých zemích je existence feudálního sektoru a řešení spočívá v zavedení kapitalistických prvků. Ve skutečnosti jsou podle něj tyto země integrované do kapitalistického systému a regionální rozdíly nejsou z tohoto hlediska příliš významné, takže příčiny krize je třeba hledat v kapitalismu, nikoli feudalismu.

Pojmy rozvoj a zaostalost chápe Frank jako vztahové a kvalitativní kategorie, jejichž strukturální odlišnost vyplývá z jejich vzájemného vztahu. Jedná se o výsledek dlouhodobého vnitřně rozporného procesu vývoje světové kapitalistické ekonomiky, nikoli odlišná stádia vývoje či paralelní existenci odlišných systémů. Frank v této souvislosti hovoří o rozvoji zaostalosti.

Světová kapitalistická ekonomika vytváří jednotnou organickou strukturu a současně vysoce dynamický systém. Stabilní prvky struktury představují: těsné ekonomické, politické, sociální a kulturní vazby mezi každou (dominující) metropolí a (závislými) satelity. Každá metropole má nad svými satelity v určitém ohledu monopolní moc (např. vlastnictví výrobních zařízení v průmyslu či zemědělství či kontrola bankovních a finančních institucí). Existence monopolů je v rámci systému univerzální a přispívá k integraci i nejvzdálenějších míst a obyvatel. Monopolní vztah vede ke zneužití a nesprávnému zaměření disponibilních zdrojů (např. přivlastnění či vyvlastnění ekonomických přebytků satelitů napříč systémem hierarchických vztahů). Strukturu světové kapitalistické ekonomiky tak lze charakterizovat na principu dominance shora dolů a vyvlastňování přebytků zdola nahoru. Rozporná povaha kapitalistického systému a jeho historického vývoje vytváří zaostalost periferních satelitů a prostřednictvím jejich vyvlastňování a dominance nad nimi i rozvoj metropolitních center. Vztah mezi metropolí a satelitem je vždy více či méně asymetrický a vykořisťující, jakkoli konkrétní konstelace politických a ekonomických vztahů mohou být velmi různorodé.

V rámci této struktura probíhá několik dynamických procesů. Mezi ně patří:

• expanze kapitalismu z Evropy do zbytku světa (socialistické země mohly tvořit druhý systém, pokud se jim podařilo vymanit se z kapitalistických vztahů)
• tendence k polarizaci struktury na světové, národní, regionální, lokální a odvětvové úrovni
• fluktuace uvnitř systému, jako např. konjunktury a recese (šířící se z metropolí do satelitů) či střídání dominantních metropolí
• zásadní transformace typu průmyslové revoluce.
  

Frank formuluje několik hypotéz o vztahu mezi metropolí a satelitem:

• Metropole, která je současně satelitem, prochází pouze omezeným a nesprávně zacíleným (nikoli autonomním) rozvojem.
• Satelity se rozvíjí nejvíce v situaci oslabení vazeb s metropolí, např. ekonomické krize či války metropolitních zemí či ekonomické a geografické izolace regionu slabě integrovaného do světové ekonomiky. V této situaci může rozvoj nabírat dvou forem: obnovení archaických či feudálních rysů v důsledku předchozích zvláště silných vazeb na světový trh a jejich následného opuštění či výrazného oslabení, nebo víceméně autonomní kapitalistický rozvoj a industrializace satelitu založené na principu vnitřního kolonialismu či imperialismu.
• Obnova silnějších vazeb mezi metropolí a satelitem buď vede k obnovení zaostalého rozvoje satelitu následujícího po znovuotevření trhu pro exportní produkt regionu, nebo přiškrcení autonomního rozvoje a nastolení „rozvoje zaostalosti“ po opětovném posílení vazeb na metropole.
• Čím těsnější jsou společensko-politické a ekonomické vazby satelitu a metropole, tím těsnější a závislejší je vztah mezi metropolí a buržoazií satelitu.
• Navzdory výkyvům se z dlouhodobého hlediska strukturální vazby v rámci systému posilují, což je provázeno polarizací mezi oběma konci řetězce vztahů metropole-satelit (zahrnující mimo jiné rostoucí příjmové nerovnosti).
  

Frank rozlišuje čtyři základní fáze podoby monopolů metropole ve vztahu k latinskoamerickým zemím (obdobně analyzuje např. roli zahraničních investic):

• období merkantilismu - obchodní monopol
• období liberalismu - průmyslový monopol (průmysl orientován zejména na spotřební zboží)
• první polovina dvacátého století - monopol v oblasti těžkého průmyslu (sloužící k výrobě kapitálových statků)
• kolem roku 1950 - postupně posun k monopolu v oblasti vyspělých technologií

Obecně platí, že pokud se změní podstata monopolu, stává se dříve nedosažitelný předmět monopolu pro satelitní země dostupný. Například období monopolu těžkého průmyslu umožnilo satelitním zemím rozvoj domácího lehkého spotřebního průmyslu, ale těžký průmysl, v této fázi schopný zajistit autonomní rozvoj satelitu, se začíná rozvíjet až v období technologického monopolu. V šedesátých letech již rozvoj domácího těžkého průmyslu na autonomní rozvoj nestačí, neboť rozvoj vlastních konkurenceschopných technologií nutný pro překonání technologického monopolu metropole je ještě obtížnější než rozvoj těžkého průmyslu v předchozím období.

Politický závěr vyplývající z Frankova pojetí závislosti je následující: jestliže příčina zaostalosti latinskoamerických zemí spočívá ve struktuře světové kapitalistické ekonomiky, potom je třeba se od ní odpojit a provést socialistickou revoluci. K tomu je třeba jednak prolomit neokoloniální vazby (zejména na USA) a dosáhnout vnější nezávislosti odpojením od světové kapitalistické ekonomiky, jednak dále rozšířením lidové participace a politické mobilizace obyvatel. Pozitivních výsledků lze dosáhnout pouze při naplnění obou těchto předpokladů.

Vliv teorie závislosti

Teorie závislosti dosáhla nejvýraznějšího vlivu na konci šedesátých, v průběhu sedmdesátých a počátkem osmdesátých let zejména v Latinské Americe a v USA, v menší míře i na ostatních kontinentech. Teorie závislosti představuje patrně první významnou inovaci v latinskoamerickém sociálně vědním myšlení, která získala významný ohlas i v hlavním proudu společenských věd. Její přínos tkví v interdisciplinaritě a rozšíření analytických perspektiv. Teorie závislosti se stala jedním z hlavních zdrojů inspirace pro teorii světového systému a postkoloniální studia, a do určité míry i studium míru Johana Galtunga či analýzu měst v rozvojových zemích Manuela Castellse. Kromě toho měla určitý vliv na politiku několika latinskoamerických vlád, poskytla konceptuální rámec pro hnutí Nového mezinárodního ekonomického řádu (NIEO) a stala se analytickým nástrojem pro zkoumání socioekonomických nerovnosti sociálně kritické odnože katolicismu v podobě teologie osvobození.

Odkazy

Doporučená literatura

• Baran, P. 1978. Political Economy of Growth. Hardmontsworth: Penguin Books.
• Cardoso, F. H., Faletto, E. 1979. Dependency and Development in Latin America. Berkeley, Los Angeles London: University of California Press.
• Cardoso, F. H., Faletto, E. 2007. Závislost a rozvoj v Latinské Americe. Praha: Oeconomica.
• Frank, A, G.. 2009. Capitalism and Underdevelopment in Latin America: Historical Studies of Chile and Brazil. New York: Monthly Review Press.
• Hanuš, K. 2013. Teorie závislosti v díle Andre Gundera Franka a Fernanda Henrique Cardosa. In Šubrt, J. (a kol.). Soudobá sociologie V. (Teorie sociální změny). Praha: Karolinum, s. 321-357.
• Larraín, J. 1998. Theories of Development: Capitalism, Colonialism and Dependency. Cambridge: Polity Press.
• Love, J. L. 1994. Economic ideas and ideologies in Latin America since 1930. In Bethell, L. (ed.). Cambridge History of Latin America: volume VI: Latin America since 1930: Economy, society and politics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Palma, G. 1978. Dependency: A Formal Theory of Underdevelopment or a Methodology for the Concrete Situations of Underdevelopment?. World Development. Vol. 6., pp. 881-924.Online: http://estudiosdeldesarrollo.net/documentos/cypher/gabriel_palma_world_development_dependnecy_1978.pdf
• So, A. Y. 1990. Social Change and Development: Modernization, Dependency and World-System Theories. Newbury Park, London, New Delhi: Sage Publications.

Související články

• Teorie modernizace
• Marxismus
• Andre Gunder Frank
• Fernando Henrique Cardoso
• Samir Amin
• Teorie imperialismu
• Teorie světového systému
• Postkoloniální studia
• Kapitalismus
• Rozvojová studia