Atribuce: Porovnání verzí

(doplnění o locus of control)
Značky: editace z Vizuálního editoru, možná chyba ve Vizuálním editoru
 
(Není zobrazeno 192 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
  
−
Atribuce, nebo také kauzální atribuce, je sociálně-psychologický pojem. Je to proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce (Bem, 1967). Atribuci jako způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování popisuje teorie sociální atribuce.
+
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. <ref>Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.</ref>
  
−
==== Proces atribuce ====
+
=== Proces atribuce ===
−
Atribuci předcházejí dva kroky: percepce činu a hodnocení záměru činu. Pozornost pozorovatele při percepci činu je ovlivněna motivačními, kognitivními a podnětovými faktory. Atribuce samotná je kognitivní proces založený na myšlenkových zkratkách a neúplných informacích a je silně ovlivněna předpojatostí pozorovatele (Monson & Snyder, 1977, Hansen, 1980). Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména informovaností pozorovatele a očekávaností chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele a při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi pozitivním a negativním chováním.
+
Atribuci předcházejí dva kroky:
 +
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''
 +
#'''hodnocení záměru činu'''.
 +
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. <ref>Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com</ref>
  
−
==== Funkce atribuce ====
+
=== Funkce atribuce ===
−
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat (Heider, 1958, Kelley, 1967, Weiner, 1985).
+
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. <ref name="Interpersonal Relations">Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz</ref>
  
−
==== Dimenze atribuce ====
+
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]
 +
 
 +
=== Základní dělení atribuce ===
 +
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:
 +
#'''vnější'''
 +
#'''vnitřní'''.
 +
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).
 +
 
 +
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). <ref name="Interpersonal Relations" />
 +
 
 +
=== Dimenze atribuce ===
 
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:
 
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:
−
* '''místo kauzality (kontroly)'''
+
* '''''místo kauzality (kontroly)'''
−
Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider (1958), a to na:
+
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 <ref name="Interpersonal Relations"/>, a to na:
−
# vnitřní místo kontroly
+
# '''vnitřní místo kontroly'''
−
# vnější místo kontroly
+
# '''vnější místo kontroly'''
−
Lidé s vnitřním místem kontroly mají tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční (osobnostní) atribuce, kdy pozorovatel přisuzuje chování osobnosti aktéra. Dispoziční atribuce zahrnuje dvě složky: motivy a schopnosti (Fritz Heider, 1958).
+
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.
  
−
Lidé s vnitřním místem kontroly mají tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční (osobnostní) atribuce, kdy pozorovatel přisuzuje chování osobnosti aktéra. Dispoziční atribuce zahrnuje dvě složky: motivy a schopnosti (Fritz Heider, 1958).
+
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.
−
* '''stabilita'''
+
 
 +
* '''''stabilita'''''
 
Faktory stability příčiny chování se dělí na:
 
Faktory stability příčiny chování se dělí na:
−
# stabilní faktory
+
# '''stabilní faktory'''
−
# nestabilní faktory
+
# '''nestabilní faktory'''
−
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji obtížné (až nemožné) změnit, např.: inteligence, zákony.
+
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.
 +
 
 +
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.
 +
* '''''záměrnost'''''
 +
* '''''kontrolovatelnost'''''
 +
 
 +
=== Vznik pojmu ===
 +
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser <ref>Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.</ref> nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality <ref>Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.</ref>.  
  
−
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá relativně snadno změnit (ovlivnit), např.: úsilí.
+
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' <ref name="Interpersonal Relations" /> popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Toto posuzování se řídí třemi pravidly:
−
* '''záměrnost'''
+
# Máme za to, že ''čin je dobrým pokračováním aktéra''.
−
* '''kontrolovatelnost'''
+
# Nedoceňujeme vliv situace, ''přeceňujeme vliv osobnosti''
 +
# Máme za to že ''člověk je absolutní příčinou svých činů''
 +
Vytvořil první atribuční teorii – '''naivní analýzu událostí'''. Rozlišil atribuci na '''dispoziční '''(příčiny chování vidíme ve vnitřních dispozicích osoby) a '''situační '''(příčiny hledame vně osoby, v konkrétních situačních faktorech). Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela <ref>Heider, F. & Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com</ref> prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.
  
−
==== Vznik pojmu ====
+
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci <ref name="kovariační model">Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>.
−
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser (1933) nebo Michotte (1946).
 
  
−
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, Fritz Heider. Heider ve své knize The Psychology of Interpersonal Relation (1958) popsal tzv. laickou psychologii jako vnímání a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí (viz atribuční teorie). Rozlišil atribuci na dispoziční (příčina chování je připisována osobnosti aktéra) a situační (příčina chování je připisována okolnostem). Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Studie Heidera a Simmela (1944) prokázala silnou tendenci lidí vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné. Heider považuje atribuci za předpoklad porozumění sociální realitě.
+
== Atribuční tendence ==
  
−
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi Harold H. Kelly, který svým článkem publikovaným v Nebraska Symposium of Motivation (1967) přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a ve svém posudku Heiderovy knihy přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci. Kelley se také spolu s E. Jonesem, B. Weinerem a dalšími podílel na kolektivním díle Attribution: Perceiving the Causes of Behavior.
+
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]
  
−
=== Atribuční tendence ===
+
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.
−
Atribuční tendence (sklony, styly) představují zkreslení ve vztahu k očekávání a k perspektivě účastníků interakce. Toto zkreslené vnímání ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí. Mezi hlavní atribuční tendence patří:
 
−
* '''základní atribuční chyba''' (Ross, 1977)
 
−
Základní atribuční chyba je tendence připisovat vyšší vliv rysům aktéra než situaci, ve které se aktér nachází. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i vliv význačnosti (výraznosti) daných rysů aktéra (experiment McArthur a Post, 1977)
 
  
−
* '''efekt aktér - pozorovatel''' (Nisbett, 1973)
+
Mezi hlavní atribuční tendence patří:
−
Efekt popisuje, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože pro mě okolnosti byly nepříznivé.“), pozorovatel má při pozorování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce ("Nesložil zkoušku, protože je hloupý.") (experiment Nisbett et al., 1973)
 
  
−
* '''egocentrické tendence''' (Schlenker & Miller, 1977)
+
=== základní atribuční chyba ===
−
Jsou to tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Uspěl – měl to lehčí.“, „Neuspěl – asi je neschopný.“).
+
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin <ref>Ross, L., Amabile, T. & Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).
  
−
* '''efekt falešného konsenzu''' (Ross, Green, House, 1977)
+
První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil <ref>Jones, E.E. & Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.</ref>. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. <ref>McArthur, L.Z. & Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.</ref>
−
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za obecnou normu, alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.
 
  
−
* '''spotlight efekt''' (Gilovich, Savitsky & Medvec, 2000)
+
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím <ref>Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.</ref>.
−
Efekt popisuje přeceňování míry pozornosti, kterou naší osobě věnují ostatní lidé.
 
  
−
=== Atribuční teorie ===
+
=== efekt aktér - pozorovatel ===
−
Atribuční teorie se věnují studiu procesů, které pozorovateli zprostředkovávají subjektivní vnímání příčin vlastního jednání i jednání druhých lidí.
+
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má u své osoby tendenci přeceňovat situaci a vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérově osobě vytvářet dispoziční atribuce ("Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.") <ref>Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com</ref> .
  
−
* '''naviní analýza událostí''' (Heider, 1958)
+
=== egocentrické tendence ===
−
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický vědec“ - si intuitivně a nedokonale spojuje pozorovatelné chování s nepozorovatelnými příčinami. Svět pozorovatele se tak stává předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity (Heider, 1958, Kelley, 1967, Weiner, 1985). Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.
+
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to atribuční tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) ("Vyhrál jsem, protože jsem dobrý." X "Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu."). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce chování ostatních lidí je tendence obrácená ("Vyhrál, protože mu přálo štěstí." X "Nevyhrál, protože není dost dobrý.")  <ref>Schlenker, B.R. & Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>.
 +
 
 +
=== efekt falešného konsenzu ===
 +
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování a názory za '''obecnou normu''', jiné varianty považuje za netypické. K efektu falešného konsenzu patří i tendence pamatovat si spíše chování a názory, které jsou nám blízké <ref>Ross, L., Green, D. & House, P. (1977). The "False Consensus Effect": An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.</ref>
 +
 
 +
=== spotlight efekt ===
 +
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování naší osoby. <ref>Gilovich, T., Savitsky, K. & Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>
 +
 
 +
== Atribuční teorie ==
 +
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.
 +
 
 +
=== naviní analýza událostí [F. Heider] ===
 +
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity <ref name="Interpersonal Relations"/> <ref>Weiner, B. (1985). "Spontaneous" Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. V posuzování chování a vlastností druhých osob rozlišova tři dimenze:
 +
# lokace (vnitřní X vnější)
 +
# stálost (stabilní X nestabilní)
 +
# kontrolovatelnost (kontrolovatelné X nekontrolovatelné)
 +
=== teorie odpovídajících závěrů [E. E. Jones, K. E. Davis] ===
 +
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' <ref>Jones, E.E. & Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. V této teorii se rozlišují tyto faktory:
 +
# '''hédonická relevance '''(relevantní je chování aktéra, pakliže má na posuzovatele pozitivní účinek - čím více je relevantní, tím více je vnímáno jako korespondující)''','''
 +
# '''personalismus '''(zaměřenost na osobu - je-li chování vnímáno jako zaměřené na pozorovatele, je vnímáno jako korespondující s vnitřními dispozicemi)''' '''
 +
# '''společenská žádoucnost''' (sociálně žádoucí je chování zaméřené k získání souhlasu či odměny)
 +
# '''neobvyklost '''(neobvyklé či rizikové jednání je také přisuzováno spíše vnitřním faktorům)
 +
 
 +
Podle těchto faktorů se atribuce dále dělí na:
  
−
* '''teorie odpovídajících závěrů''' (Jones & Davis, 1965)
 
−
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele přisuzovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby korespondovaly s jeho rysy nebo s očekáváním pozorovatele. Atribuce se podle této teorie dále dělí na:
 
 
# atribuci intence (záměru)
 
# atribuci intence (záměru)
 
# atribuci dispozice
 
# atribuci dispozice
−
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud má pocit, že aktér své chování reflektuje a je původcem děje.
 
−
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud je toto chování sociálně nežádoucí, neobvyklé, nebo má pro pozorovatele specifický význam („Dal mi dárek – asi mě má rád.“)
 
  
−
* '''Kelleyho model''' (Kelley, 1967, 1973)
+
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.
−
Kelleyho model obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:
+
 
−
# kovariační model
+
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.
−
# model kauzálních schémat
+
 
−
Kovariační model popisuje atribuci založenou na více pozorováních, kdy má pozorovatel k dispozici informace z různých situací a dob (z více zdrojů) a je tím pádem schopen vnímat kovariaci pozorovaného chování a jeho možných příčin. K přisuzování příčiny chování využíváme tři typy informací: konsenzus (stabilitu reakce aktéra napříč lidmi, tzn. běžnost reakce aktéra v porovnání s reakcemi jiných osob), konzistenci (stabilitu reakce aktéra v různých dobách, tzn. zda je reakce aktéra na určitou situaci vždy stejná), distinktivnost (stabilitu reakce aktéra v různých prostředích). Každý z těchto typů informace může mít vysokou nebo nízkou hodnotu. Při vysokém konsenzu, vysoké distinktivnosti a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci, při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.
+
=== Kelleyho model ===
 +
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:
 +
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)
 +
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)
 +
'''Kovariační model''' popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:
 +
* konsenzus
 +
* konzistence
 +
* distinktivnost
 +
 
 +
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]
 +
 
 +
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.
 +
 
 +
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.
 +
 
 +
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.
 +
 
 +
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci.
 +
 
 +
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.
 +
 
 +
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). <ref name="kovariační model"/>
 +
 
 +
'''Model kauzálních schémat''', neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. <ref name="model kauzálních schémat">Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins & B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.</ref>
 +
 
 +
=== atribuční styly [B. Weiner] ===
 +
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu '''specifickou emocionální reakci''' <ref>Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.</ref>. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci dle dvou dimenzí:
 +
# prostor: vnější a vnitřní
 +
# čas: stabilní a nestabilní
 +
{| class="wikitable"
 +
|-
 +
| || VNITŘNÍ || VNĚJŠÍ
 +
|-
 +
| STABILNÍ || schopnosti || předmět, úkol
 +
|-
 +
| NESTABILNÍ || úsilí || náhoda, štěstí
 +
|}
 +
Například úsilí je nestabilní, vnitřní příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní, vnější příčina.<br />
 +
=== locus of control [J. B Rotter] ===
 +
S atribucí souvisí také '''osobnostní charakteristika''' [[locus of control]] (tzv. místo řízení/kontroly), která přisuzuje význam a dopad našich činů na okolní události - zda jsme schopni svým úsilím ovlivnit události, které se nám dějí, či nikoli. Rozlišují se dva typy lidí<ref>Rotter, J. B. (1966). Generalized expectancies for internal versus external control of reinforcement. ''Psychological Monographs: General & Applied'', 80(1) 1966, 1-28.</ref>:
 +
# '''internalisté''': velká víra ve vlastní schopnost ovlivnit události, hledají příčiny spíše u sebe - vnitřní, záleží na nich, jak si v životě povedou, zda budou úspěšní či nikoli
 +
# '''externalisté''': příčiny (ne)úspěchu přisuzují vnějším okolnostem, chybí u nich pocit vlastní kontroly nad svým životem
 +
 
 +
== Důsledky atribuce ==
 +
 
 +
===== Situace versus dispozice =====
 +
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci <ref name="model kauzálních schémat"/> <ref>Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes & R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.</ref>. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.
 +
 
 +
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník <ref>Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. & Tajfel, H. (1976). The "power structure" in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.</ref>. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.
 +
 
 +
===== Vnitřní versus vnější motivace =====
 +
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla <ref>Lepper, M.R., Greene, D. & Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.</ref>. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.
 +
 
 +
===== Příčiny emoční excitace =====
 +
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru <ref>Schachter, S. & Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.</ref>. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina <ref>Nisbett, R.E. & Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.</ref>.
 +
 
 +
== Odkazy ==
 +
 
 +
==== Reference ====
 +
<references />
 +
 
 +
==== Použitá literatura ====
 +
 
 +
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.
 +
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.
 +
*Hayes, B. & Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.
 +
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.
 +
*Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.
 +
*Kelley, H. H. & Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.
 +
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.
 +
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.
 +
*Stroebe, H. & Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.
 +
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.
 +
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.
 +
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.
 +
 
 +
==== Externí odkazy ====
 +
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]
 +
 
 +
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]
 +
 
 +
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]
 +
 
 +
==== Zdroje obrázků ====
 +
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html
 +
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/
 +
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/
 +
 
 +
==== Související články ====
 +
[[Haló efekt]]
 +
 
 +
[[Pygmalion efekt]]
  
−
Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje atribuci založenou na jednom pozorování. Pozorovatel nemá k dispozici dostatek informací a vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat. Kauzální schémata jsou hotová přesvědčení, předsudky nebo ze zkušenosti vycházející teorie. Pozorovatel porovná chování aktéra s vytvořenými schématy a interpretuje ho podle nich. Kauzální schéma doprovází několik atribučních principů, z nichž dva hlavní jsou princip znevažování a princip argumentace. Princip znevažování nastává, pokud ke stejnému výsledku vede více příčin. Jsou-li totiž přítomny další věrohodné příčiny, ztrácí původní příčina na významu. Tento princip se vyskytuje se u schématu mnohočetných dostatečných příčin. Princip argumentace popisuje, že význam příčiny roste, pokud se výsledek objeví za přítomnosti inhibující podmínky (překážky). Tento princip se vyskytuje u schématu mnohočetných dostatečných příčin a mnohočetných nutných příčin (Kelley, 1972).
+
[[Locus of control]]
  
−
* '''atribuce příčiny v úkolové situaci''' (Weiner, 1986)
+
==== Klíčová slova====
−
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v  subjektu specifickou emocionální reakci. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:
+
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování
−
# vnější a vnitřní
+
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]
−
# stabilní a labilní
 
−
# kontrolovatelné a nekontrolovatelné
 
−
Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní,  vnější, nekontrolovatelná příčina.
 

Aktuální verze z 5. 4. 2016, 10:08

Kauzální atribuce je sociálně-psychologický pojem. Je to kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. [1]

Proces atribuce

Atribuci předcházejí dva kroky:

  1. percepce činu
  2. hodnocení záměru činu.

Percepce činu je ovlivněna motivačními, kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména informovaností pozorovatele a očekávaností chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi pozitivním a negativním chováním. [2]

Funkce atribuce

Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. [3]

Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci

Základní dělení atribuce

Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:

  1. vnější
  2. vnitřní.

Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna situačními faktory, tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).

Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna dispozičními faktory, tzn. osobností aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). [3]

Dimenze atribuce

Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:

  • místo kauzality (kontroly)

Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 [3], a to na:

  1. vnitřní místo kontroly
  2. vnější místo kontroly

Lidé s vnitřním místem kontroly mají tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce.

Lidé s vnějším místem kontroly mají tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce.

  • stabilita

Faktory stability příčiny chování se dělí na:

  1. stabilní faktory
  2. nestabilní faktory

Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji obtížné (až nemožné) změnit, např.: inteligence, zákony.

Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá relativně snadno změnit (ovlivnit), např.: úsilí.

  • záměrnost
  • kontrolovatelnost

Vznik pojmu

Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser [4] nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality [5].

Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, Fritz Heider. Heider ve své knize The Psychology of Interpersonal Relation [3] popsal tzv. laickou psychologii jako vnímání a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Toto posuzování se řídí třemi pravidly:

  1. Máme za to, že čin je dobrým pokračováním aktéra.
  2. Nedoceňujeme vliv situace, přeceňujeme vliv osobnosti
  3. Máme za to že člověk je absolutní příčinou svých činů

Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na dispoziční (příčiny chování vidíme ve vnitřních dispozicích osoby) a situační (příčiny hledame vně osoby, v konkrétních situačních faktorech). Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela [6] prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.

Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi Harold H. Kelley, který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci [7].

Atribuční tendence

Atribuční tendence

Atribuční tendence (sklony, styly) představují zkreslení vnímaní účastníků interakce, které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.

Mezi hlavní atribuční tendence patří:

základní atribuční chyba

Základní atribuční chyba je tendence přeceňovat vliv dispozičních příčin chování a podceňovat vliv situačních příčin [8]. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).

První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil [9]. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. [10]

Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím [11].

efekt aktér - pozorovatel

Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má u své osoby tendenci přeceňovat situaci a vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérově osobě vytvářet dispoziční atribuce ("Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.") [12] .

egocentrické tendence

S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to atribuční tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence) ("Vyhrál jsem, protože jsem dobrý." X "Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu."). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce chování ostatních lidí je tendence obrácená ("Vyhrál, protože mu přálo štěstí." X "Nevyhrál, protože není dost dobrý.") [13].

efekt falešného konsenzu

Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování a názory za obecnou normu, jiné varianty považuje za netypické. K efektu falešného konsenzu patří i tendence pamatovat si spíše chování a názory, které jsou nám blízké [14]

spotlight efekt

Efekt popisuje přeceňování toho, kolik pozornosti věnují ostatní lidé chování naší osoby. [15]

Atribuční teorie

Atribuční teorie se věnují studiu procesů, kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.

naviní analýza událostí [F. Heider]

Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si automaticky, intuitivně a nedokonale a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity [3] [16]. V posuzování chování a vlastností druhých osob rozlišova tři dimenze:

  1. lokace (vnitřní X vnější)
  2. stálost (stabilní X nestabilní)
  3. kontrolovatelnost (kontrolovatelné X nekontrolovatelné)

teorie odpovídajících závěrů [E. E. Jones, K. E. Davis]

Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele [17]. V této teorii se rozlišují tyto faktory:

  1. hédonická relevance (relevantní je chování aktéra, pakliže má na posuzovatele pozitivní účinek - čím více je relevantní, tím více je vnímáno jako korespondující),
  2. personalismus (zaměřenost na osobu - je-li chování vnímáno jako zaměřené na pozorovatele, je vnímáno jako korespondující s vnitřními dispozicemi)
  3. společenská žádoucnost (sociálně žádoucí je chování zaméřené k získání souhlasu či odměny)
  4. neobvyklost (neobvyklé či rizikové jednání je také přisuzováno spíše vnitřním faktorům)

Podle těchto faktorů se atribuce dále dělí na:

  1. atribuci intence (záměru)
  2. atribuci dispozice

Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má příjemné nebo nepříjemné následky (je hédonicky relevantní), nebo pokud je zaměřené na osobu pozorovatele. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.

Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud není společensky žádoucí. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.

Kelleyho model

Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:

  1. kovariační model (k dispozici je větší množství informací)
  2. model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)

Kovariační model popisuje atribuci založenou na více pozorováních (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:

  • konsenzus
  • konzistence
  • distinktivnost
Kelleyho kovariační model

Konsenzus posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.

Konzistence posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.

Distinktivnost posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.

Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci.

Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.

Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). [7]

Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje atribuci založenou na jednom pozorování. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. [18]

atribuční styly [B. Weiner]

Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v subjektu specifickou emocionální reakci [19]. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci dle dvou dimenzí:

  1. prostor: vnější a vnitřní
  2. čas: stabilní a nestabilní
VNITŘNÍ VNĚJŠÍ
STABILNÍ schopnosti předmět, úkol
NESTABILNÍ úsilí náhoda, štěstí

Například úsilí je nestabilní, vnitřní příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní, vnější příčina.

locus of control [J. B Rotter]

S atribucí souvisí také osobnostní charakteristika locus of control (tzv. místo řízení/kontroly), která přisuzuje význam a dopad našich činů na okolní události - zda jsme schopni svým úsilím ovlivnit události, které se nám dějí, či nikoli. Rozlišují se dva typy lidí[20]:

  1. internalisté: velká víra ve vlastní schopnost ovlivnit události, hledají příčiny spíše u sebe - vnitřní, záleží na nich, jak si v životě povedou, zda budou úspěšní či nikoli
  2. externalisté: příčiny (ne)úspěchu přisuzují vnějším okolnostem, chybí u nich pocit vlastní kontroly nad svým životem

Důsledky atribuce

Situace versus dispozice

Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje přívětivěji, pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci [18] [21]. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.

Výkon je snadněji atribuován situačně než dispozičně a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník [22]. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.

Vnitřní versus vnější motivace

Atribuce ovlivňuje posun mezi vnitřní a vnější motivací. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla [23]. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a přestane vnímat vnitřní motivaci. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.

Příčiny emoční excitace

Atribuce má výrazný vliv na prožívání emočního vzrušení. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací méně ovlivněno, než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru [24]. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina [25].

Odkazy

Reference

  1. ↑ Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.
  2. ↑ Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz
  4. ↑ Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.
  5. ↑ Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.
  6. ↑ Heider, F. & Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com
  7. ↑ 7,0 7,1 Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com
  8. ↑ Ross, L., Amabile, T. & Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com
  9. ↑ Jones, E.E. & Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.
  10. ↑ McArthur, L.Z. & Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.
  11. ↑ Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.
  12. ↑ Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com
  13. ↑ Schlenker, B.R. & Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com
  14. ↑ Ross, L., Green, D. & House, P. (1977). The "False Consensus Effect": An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.
  15. ↑ Gilovich, T., Savitsky, K. & Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com
  16. ↑ Weiner, B. (1985). "Spontaneous" Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com
  17. ↑ Jones, E.E. & Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com
  18. ↑ 18,0 18,1 Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins & B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.
  19. ↑ Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.
  20. ↑ Rotter, J. B. (1966). Generalized expectancies for internal versus external control of reinforcement. Psychological Monographs: General & Applied, 80(1) 1966, 1-28.
  21. ↑ Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes & R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.
  22. ↑ Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. & Tajfel, H. (1976). The "power structure" in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.
  23. ↑ Lepper, M.R., Greene, D. & Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.
  24. ↑ Schachter, S. & Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.
  25. ↑ Nisbett, R.E. & Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.

Použitá literatura

  • Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.
  • Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.
  • Hayes, B. & Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.
  • Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.
  • Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.
  • Kelley, H. H. & Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.
  • Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.
  • Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.
  • Stroebe, H. & Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.
  • Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.
  • Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.
  • Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.

Externí odkazy

Video o atribučních tendencích

Příklady atribuce v praxi

Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)

Zdroje obrázků

  1. vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html
  2. atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/
  3. Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/

Související články

Haló efekt

Pygmalion efekt

Locus of control

Klíčová slova

atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&oldid=33039“