Sémiotika

Stránka ve výstavbě

Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Jestliže uběhla od poslední editace doba alespoň dvou dnů, neváhejte tuto šablonu odstranit.

Sémiotika (z řec. σημειον sémeion, znak, označení) se zabývá teorií znaků, jejich správnému porozumění a výkladu v určitém kontextu. Dle definice TDKIV se jedná o obecné označení vědních teorií, které se zabývají zkoumáním znaků a znakových soustav. Předmětem studia a výzkumu jsou znaky, které jsou mnohdy seskupeny v obsáhlých i relativně jednoduchých znakových systémech, jež se řídí určitými pravidly. Nejúčinnějším sémiotickým systémem je přirozený jazyk. V oblasti zájmu sémiotiky se nacházejí 3 entity: uživatel, znak a vyvozené významy. Aby se určitá osoba, předmět, či událost stala znakem, musí projít procesem semiózy. Tento postup je založen buď na pojmenování, či na označování. Oblastí zájmu sémiotiky nejsou pouze jazykové znaky, ale obecně i všechny ostatní znakové systémy (piktogramy, dopravní značky apod.). Vlastní znakové systémy s pravidly gramatickými i sémantickými mají mimo jiné náboženství, hry nebo rituály.

Sémiotika se skládá ze tří subdisciplín:

• sémantiky: jedná se o nauku o významu a změnách významu jazykových jednotek. Studuje tedy vztah mezi označovaným (signifié/ signified) a označujícím (signifiant/ signifier).
• syntaktiky: studuje jazyk pouze z perspektivy forem znaků, aniž by kladla důraz na to, co který znak znamená.
• pragmatiky: nachází se někde na pomezí filozofie a lingvistiky. Sleduje proces, jak se znaky vytvářejí, a kromě významové výpovědi zkoumá i její neverbální důsledky.

Historie

Historie nauky o znacích začala už v předsokratovské filozofii. V 5. století př. n. l. se filozofové Parmenides a Hippokratés ve svých dílech zmiňují o termínu sēmeîon znamenající znak či znamení, a to obvykle zázračného charakteru. Z tohoto slova se později vyvinul název celé vědy o znacích – sémiotiky či sémiologie. Dalším významným mezníkem v historii sémiotiky je zkoumání stoiků. V dalších obdobích filozofie se o znacích rozvinula debata mezi patristy a později též mezi modisty a Vilémem z Occamu. V dílech filozofů, jakými jsou např. Bernard Bolzano, John Locke, Edmund Husserl, Thomas Hobbes, David Hume či Gottfried Wilhelm Leibniz, se též objevují zmínky o znacích či sémiotice obecně. Za zakladatele sémiotiky jako moderního oboru je však považován až Charles Sanders Peirce, který se zabýval znaky v 19. století. Vybudoval filozofický základ pro budoucí zkoumání v oblasti znaků. Nejznámější trichotomií (= třídění na tři části, dělení do tří skupin) je rozdělení na ikony, symbol a index, které je hojně využíváno až dodnes. Teorii sémiotiky dále rozvinuli ve 20. století zejména strukturalisté v čele s Ferdinandem de Saussurem, dále také sémiotici Charles W. Morris a Umberto Eco. Ačkoliv má sémiotika opravdu bohatou historii, nebyla dlouho uznávána jako akademická disciplína. Tou se stala až v druhé polovině 20. století. Celkově se na přelomu 19. a 20. století o sémiotikou zabývají především filosofové, logikové, psychologové a sociologové a počátkem 20. století je úzce spjata s lingvistikou a literární vědou.

Významní představitelé

Charles Sanders Peirce

Peirce - znak

Ve 30. letech 20. století položil základy moderní sémiotiky americký filosof a logik Charles Sanders Peirce. Pro sémiotiku byla velmi přínosná jeho klasifikace znaku jako triády (neboli trojce). Jeho triadické pojetí znaku v sobě zahrnuje tedy tři prvky – representamen, object a interpretans.

Jednotlivé znaky taktéž dělí na tři skupiny:

• ikony: vztah znaku a jeho objektu je dán podobností;
• indexy: mezi znakem a objektem existuje příčinná souvislost;
• symboly: spojení znaku a objektu je konvenční.

Znak je pro Charlese Sanderse Peirce něco, co zastupuje něco jiného. Aby mohlo dojít k pochopení tohoto vztahu, tak je nutná přítomnost někoho dalšího. Některé z myšlenek Charlese Sanderse Peirce se následně ve druhé polovině 20. století staly základními pilíři moderní sémiotiky.

Charles Morris

Charles Morris (1901-1979), americký sémiotik a filozof, publikoval své nejvýznamnější práce ve 30 - 50 letech 20. století. Rozdělil sémiotiku na sémantiku, syntax a pragmatiku. V Morrisově pojetí zkoumá sémantika význam, tj. vztahy mezi znaky a označovanými předměty, jevy, nebo událostmi, syntax se zabývá vztahy existujícími mezi jednotlivými znaky navzájem a pragmatika zkoumá vztahy, které jsou mezi znaky a jejich uživateli. Současná sémiotika toto pojetí koriguje v tom smyslu, že se ve skutečnosti jedná o postupnou inkluzi, protože pragmatika zahrnuje též sémantiku a ta zahrnuje ve skutečnosti i syntax.

Ferdinand de Saussure

Saussure-ei

Ferdinand de Saussure (1857 - 1913), švýcarský jazykovědec, profesor na univerzitě v Ženevě a jeden ze zakladatelů strukturalistické lingvistiky. Napsal dílo Kurz obecné lingvistiky, které bylo vydáno až po jeho smrti jeho osmi žáky jako ucelené poznámky z de Sausserových přednášek. Dle de Saussera je sémiologie nauka, která se zabývá znaky, tedy entitami nesoucí významy, v lidské společnosti. Systémů znaků existuje několik, vedle přirozeného jazyka to je např. systém dopravního značení či vojenských povelů. Jazyk však de Saussure pokládal za systém nejvýznamnější.

V jazyce jako řeči rozlišil dvě základní složky:

• langue: vysvětluje jej jako soubor pravidel jednotek jazyka jimiž se jazyk sám řídí a jeho uživatelé jej respektují za účelem dorozumění se.
• parole: konkrétní, individuální užití jednotek langue v tomto systému, tedy vlastní promluva.

Další významnou kapitolou v dílu Kurs obecné lingvistiky je teorie jazykového znaku. Jazykový znak je podle de Saussura psychická jednotka, která vznikla sjednocením akustického obrazu a pojmu. De Saussure upozorňuje, že se nejedná o spojení věci a jména, nýbrž o spojení dvou složek psychické povahy, které jsou spolu těsně spjaty (jedna vyvolává druhou). Akustický obraz je psychický otisk zvuku, nikoliv fyzikální zvuk, protože můžeme mluvit „v duchu“, aniž bychom použili mluvidla. Pojem tvoří ještě abstraktnější složku znaku, je v mozku asociován s akustickým obrazem sloužícím k jeho vyjádření. Jde o složitý proces, při němž ani jedna ze složek neexistovala dříve či později, obě se vytvářely současně.

Jazykový znak má tři základní vlastnosti:

• arbitrárnost: jazykový znak je arbitrární (tedy libovolný) z toho důvodu, že mezi jeho složkami neexistuje žádný vnitřní vztah. Jakákoliv idea může být reprezentována libovolným sledem hlásek, který se poté stane pro dané jazykové společenství závazným. Například význam slova pes je v různých jazycích reprezentován různými hláskami: v češtině jsou to hlásky P-E-S, v němčině H-U-N-D, v angličtině D-O-G, v italštině C-A-N-E atd.
• lineárnost: jazykové znaky jsou řazeny jeden za druhým, nemohou stát v jednom okamžiku vedle sebe, protože výpověď probíhá v časové linii. Tím se jazyk odlišuje od vizuálních signálů (např. námořních), které jsou uspořádány v prostoru, mohou tedy probíhat současně.
• diskontinuitu: de Saussure přistupuje jak ke zvukovému materiálu jazyka, tak k mimojazykové skutečnosti jako k beztvarým masám, ze kterých se vytváří jazykový znak tím, že se určitý úsek zvukové hmoty (signifiant) spojí s určitým úsekem hmoty myšlenek (signifié). Touto segmentací vzniklý jazykový znak je již ohraničen a jeho složky nelze oddělit.

Pražský lingvistický kroužek

Pražský lingvistický kroužek (zkratka PLK), je dosud existující spolek českých a zahraničních lingvistů, který byl neformálně založen 6. října 1926 a úředně zaregistrován v roce 1930. K zakládající skupině patřili Vilém Mathesius, Bohumil Trnka, Bohuslav Havránek a Jan Mukařovský. Z cizinců k základním myšlenkám nejvíce přispěli Roman Jakobson, Nikolaj Sergejevič Trubeckoj a Sergej Karcevskij. PLK si dal za úkol kritické přehodnocení soudobé lingvistiky. Přitom vycházel především z myšlenek strukturalismu uvedeného do jazykovědy de Saussurem. Přijal za svou bilaterální teorii jazykového znaku jako arbitrární (tj. nemotivovanou) jednotu označovaného (signifié) a označujícího (signifiant), i když někteří členové PLK, především Roman Jakobson, zdůrazňovali ikonickou povahu jazykových jevů. PLK rozvíjel tvůrčím způsobem učení o saussurovských dichotomiích jako např. signifié a signifiant, langue a parole či významem a hodnotou. Často se snažil o syntézu mezi nimi. Kriticky se PLK postavil k historické komparativní lingvistice tím, že zdůraznil své synchronní, nikoli diachronní zaměření. Komparativní lingvistice německého původu vyčítala atomizovaný přístup k jednotlivým hláskám a jejich změnám jako izolovaným událostem bez přihlédnutí k systému hlásek jako celku.

Nejpřínosnější práce PLK jsou ty, které se zabývaly fonologií a morfologií. Fonologie zavádí do studia hlásek emický princip neboli funkční hledisko. Dva akusticky rozdílné zvuky mohou být z funkčního hlediska považovány za jediný foném. Např. znělá a neznělá hláska ř je jedním fonémem, protože na rozdíl od jiných souhlásek nemá u ř opozice znělosti (znělá/neznělá hláska) distinktivní (neboli význam rozlišující) význam. Nejznámější teorií PLK v obecné lingvistice je učení o příznakovosti. Teorie příznakovosti je založena na myšlence privativního binárního protikladu (opozice). Privativní protiklad existuje tam, kde se oba členy liší přítomností nebo nepřítomností téhož formálního rysu. Člen opozice, který tento rys má, se nazývá příznakový člen a člen, který jej postrádá, je bezpříznakový. Podle Jakobsona jsou všechny morfologické kategorie důsledně binární či poskládány z binárních protikladů. Teorie příznakovosti má uplatnění i v sémantice. Pro bezpříznakový člen je zvlášť charakteristický neutrální význam. Bezpříznakový člen nevypovídá nic o přítomnosti či absenci významu příznakového členu. V češtině např. může mužský rod, který je bezpříznakovým členem rodové opozice, označovat i osoby ženského pohlaví.

Ostenze

Základy teorie ostenze, neboli teorie ukázání sahají hloub než bývá v sémiotických teoriích obvyklé. Konkrétně k přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu, do místa vzniku spisu De magistro (O učiteli - rok vydání 380 n. l.), jehož autorem je Aurelius Augustinus známý též jako svatý Augustin. V tomto spisu se Augustin zabývá tím, jak dochází k výuce pomocí ukazování, pomocí vztahu znaku a věci, pomocí ukázání znaku a věci. Jan Amos Komenský přijal augustinovský koncept do své teorie pedagogiky i jazyka. Jde o to, že místo abychom o nějaké věci hovořili, prostě ji ukážeme, a pokud danou věc nemáme k dispozici, ukážeme její model, třebas papírový (obrázek) či tělesný (prostě ji pomocí těla napodobíme). Dorozumívání je pro Augustina, Komenského i Osolsoběho především používání znaku (signa) jako kognitivní, poznávací náhražky za „věc“.

Odkazy

Doporučená literatura

• Charles Sanders Peirce in his own words: 100 years of semiotics, communication and cognition [online]. Boston: De Gruyter Mouton, [2014], ©2014. Semiotics, communication and cognition, volume 14 [cit. 2021-09-23]. ISBN 978-1-61451-641-5. Dostupné z: https://ebookcentral.proquest.com/lib/natl-ebooks/detail.action?docID=1575470.
• VAN LEEUWEN, Theo. Introducing social semiotics. 1st publ. London: Routledge, 2005. 301 s. ISBN 0-415-24944-9.
• BIGNELL, Jonathan. Media semiotics: an introduction. 2nd ed. Manchester: Manchester University Press, 2002. xiv, 241 s. ISBN 978-0-7190-6205-6.
• CULLER, Jonathan D. Saussure. Překlad Jana Lazarová. Bratislava: Archa, 1993. 119 stran. Filozofia do vrecka; zväzok číslo 6. ISBN 80-7115-053-3.
• PALMER, F. R. Semantics. 2nd ed. Cambridge: Cambridge University Press, 1981. vi, 221 s. ISBN 0-521-28376-0.
• ZYKMUNDOVÁ, Anna, ed. Sémantika a sémiotika. V Brně: Universitní knihovna, 1966. 7 stran. Výběrový seznam; 122.

Související články

• Charles Sanders Peirce
  
• Tři dimense a roviny sémiose
  
• Sémantika
  
• Teoretické základy selekčních jazyků v sémiotice
  
• Jazyk, řeč, význam. Symbolické procesy.
  

Klíčová slova

sémiotika, znak, význam, teorie znaků, řeč