Charakter

Pojem pochází z řeckého slova charaktíras, které znamená "rytina, vryp" (a přeneseně tedy vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar).

V psychologii se pojmem charakter označuje souhrn získaných (a to naučených) relativně stabilních osobnostních vlastností určující psychosociální bytí fungování každé osobnosti každého člověka. Zahrnuje charakteristiky určující to, jak se člověk vztahuje vůči sobě (tedy sebepojetí), reguluje vztah člověka vůči osobě, ostatním lidem, společenským skupinám, institucím a přírodě. Charakter se utváří v dlouhodobém procesu sociálního učení.

Jeho jádro bývá vnímáno jako centrum různých druhů hodnot, a to zejména morálních, etických, estetických apod. Podle G.W. Allporta je charakter eticky zhodnocená osobnost; resp. takové charakteristiky osobnosti, u nichž lze posoudit jejich morální kvalitu. Projevuje se ve vztazích zejména k lidem, práci, k sobě samému, k životním překážkám či přírodě. Ačkoliv bývá pojem charakter často zaměňován nebo synonymně vnímán s pojmy morálka nebo prosociální chování, je zde několik důvodů, proč bychom tyto pojmy měli odlišovat. Jsou jimi:

• Charakter zahrnuje morální, etické a estetické hodnoty. Neméně významně však také zahrnuje další významné dispozice, jako jsou postoje a zájmy.
• Pojem charakter připouští proti pojmu morálka protikladné hodnocení jedince (např. "dobrý charakter" - "špatný charakter").
• Většina teorií osobnosti vznikala se zájmem o postihnutí charakteru a vyšších dynamismů jedince. Psychologické koncepce Freuda, Adlera, Fromma, Horneyové nebo Reicha se zásadně zabývaly morálně zdravými či patologickými osobnostmi a některé z nich přerostly do komplexních teorií charakteru.

Pojem charakter je také klíčové rozlišit od pojmu temperament. Zatímco temperament je považován za poměrně stabilní, do značné míry biologicky determinovanou složku osobnosti, charakter je proti tomu výsledkem formování a učení. Temperament tedy představuje biologickou bázi osobnosti a charakter její zkušenostní složku. Charakter se utváří v dlouhodobém procesu učení. Přední role při vývoji charakteru hrají procesy sociálního učení, a to identifikace se vzorem či imitace dalších osob relevantních při vývoji jedince, dále také kognitivního učení, instrumentálního učení nebo také klasického podmiňování.

V současné psychologii je rozšířeno pojetí charakteru jako soustavy stěžejních vztahů člověka k jednotlivým oblastem skutečnosti, a jako soustavy zásad a způsobů jejich uvádění v život. Můžeme říci, že charakter je společně se schopnostmi jakýmsi mostem, který spojuje osobnost se světem druhých lidí, se společností a kulturou. Temperament proti tomu spojuje osobnost s organismem. Pod pojem charakter bývají v současné době zahrnovány také tzv. silné stránky charakteru (human strenghts), které rozpracovává jako téma zejména pozitivní psychologie (např. autoři Ch. Peterson a M. Seligman).

Pozn.: V kontextu německé psychologie je pojem charakter užíván i ve smyslu osobnost v širokém slova smyslu a zahrnuje tak nejen morální aspekty osobnosti, ale také temperamentové vlastnosti; toto vymezení v českém kontextu není zprav. užíváno, ale v jiných evropských, a to právě německy mluvících zemích se s ním setkat lze.

Historie

Autora prvního pojednání na téma lidského charakteru v evropských dějinách představuje antický učenec a filozof ze starověkého Řecka Theofrastos z Efesu. Ve svém díle Povahopisy popsal třicet typů charakteru. Každému typu charakteru přidělil jméno podle jeho převažující vlastnosti (Pokrytec, Pochlebník, Lakomec, Mrzutý, Pověrčivý,...).

Dalším významným historickým představitelem, který se nechal inspirovat právě Theofrastem, je francouzský filozof Jean de La Bruyère. Napsal dílo Charaktery, kde s ironií popisuje povahové typy představitelů tehdejší francouzské šlechty. Ve všech typech charakteru shledává jejich získaný původ utvářený procesem interakce člověka a sociálního prostředí. Domníval se, že lidská povaha je univerzální, tudíž mají být jeho charakterové typy přiléhající lidem napříč kulturními, historickými i sociálními rozdíly.

Interakční (tzn. charakter je utvářen v důsledku interakce jedince a jeho sociálního prostředí) pojetí těchto dvou mužů výrazně ovlivnilo vývoj vnímání psychologie charakteru. Prvky jejich učení lze spatřit v dílech Adlera, Horneyové, Freuda, Fromma, Reicha, Piageta a Kohlberga, Frankla či Maslowa.

Vybrané psychologické koncepty

Klasická psychoanalýza

Freudovo pojetí osobnosti je výrazně moralistické a nejinak je tomu v případě charakteru. Jeho jádrovou složku tvoří morálka nebo internalizovaný soubor morálních norem a instance realizující rozhodování na základě nich, totiž svědomí. Psychoanalytické pojetí charakteru je deterministické, heteronomní a reaktivní. Charakter je determinován zkušenostmi z raného dětství. Heteronomie se vztahuje k závislosti jedince na vnější autoritě od níž jedinec příslušné společenské a spolu s nimi morální normy přejímá. Z reaktivní povahy vyplývá, že rozvoj charakteru je značně determinován situačními faktory v období raného dětství, kdy se formuje jeho osobnost. Zároveň je Freudova koncepce charakteru a jeho typů úzce spjata s jeho teorií psychosexuálního vývoje - podle jejích fází jsou Freudem vymezené jednotlivé charakterové typy pojmenovány.

Klíčovým obdobím pro vývoj charakteru je prvních pět let života. V tomto období se díky nabývajícím sociálním zkušenostem dítěte vyvíjí jeho budoucí charakter. Jedná se o období pregenitální, kdy se dítě postupně mění z osobnosti ovládané čistě biologickými potřeby na jedince sociálního.

Pregenitální období zahrnuje fázi orální, anální a falickou. Každá fáze je charakteristická příslušnou oblastí, ve které primárně jedinec prožívá slastné prožitky (ústa, konečník a pohlavní ústrojí). Během pregenitální fáze se dítě postupně učí integrovat požadavky ze strany okolí (vhodné normy, návyky, hodnoty). Zkušenost z pregenitálního období určuje další vývoj osobnosti a také obecný psychický stav. Úspěšný přesun libida do dalších fází zabezpečuje přiblížení se ke genitálnímu charakteru, jakožto zdravého charakteru se zralou sexualitou. Ustrnutí v určité fázi psychosexuálního vývoje, tzv. fixace, má proti tomu za následek formování méněcenného charakteru. Zkušenosti z raného dětství jsou tudíž stěžejní pro charakterovou celistvost, resp. vytvoření zdravého charakteru u daného jedince. Především pak traumatické zkušenosti v raném dětství, podle Freuda, natrvalo určují jedincův vztah k lidem, společenským normám a institucím.

V následující tabulce je uveden přehled základních bodů Freudovy teorie psychosexuálního vývojových souvislostí a osobnostní, resp. charakterová specifika spojená s ustrnutím v příslušném vývojovém období.

Stadium	Věk	Erotogenní oblast	Zdroje konfliktu	Osobnostní vlastnosti s problematickým průběhem v období dětství
Orální	0-1	ústa, jazyk	odvykání od kojení	orální projevy, kouření, přejídání, pasivita a naivita, závislost, nesamostatnost
Anální	2-3	anus	hygienické návyky	nadměrná uspořádanost, šetrnost, tvrdohlavost, perfekcionismus, nadměrná potřeba kontroly
Falické	4-5	genitálie	Oidipův komplex	samolibost, lehkomyslnost, paličatost
Latence	6-12	není určeno	vývoj obranných mechanismů	žádná: v tomto období neexistuje fixace
Genitální	13-18	genitálie	dospělá sexualita	zralá sexualita, prosociální orientace, zdravý vztah ke společnosti, zodpovědnost

Freudovy typy charakteru

1. Orální charakter

Podle Freuda psychosexuální a spolu s tím osobnostní vývoj začíná převahou libida v oblasti úst. Ústa, jazyk a rty jsou pro novorozence hlavním zdrojem nejen uspokojení, ale také prvním zdrojem poznávání světa kolem. Typickým znakem pro toto období je tzv. egocentričnost, spojená s orientací dítěte výhradně na svoje vlastní potřeby a jejich neprodlené uspokojení. Klíčovou osobou pro toto uspokojení je pečující matka. Pokud dítě není dostatečně saturováno a jeho potřeby nejsou naplňovány nebo jsou odkládány, dítě zažívá první pocity frustrace a sociálních konfliktů. To může vést k traumatické zkušenosti a ustrnutí dítěte v orální fázi vývoje. Detailněji můžeme rozlišit orální charakter receptivní a agresivní.

• Orálně receptivní charakter

Kritickým obdobím pro vznik orálně receptivního charakteru je přibližně 8. měsíc života dítěte, kdy dochází ke snaze rodičů nahradit kojení jiným typem potravy. Náhlá změna může způsobit traumatickou zkušenost. Orálně receptivní charakter se podle Freuda projevuje pasivitou, závislostí, upoutaností člověka na jiné lidi.

• Orálně agresivní charakter

K rozvoji orálně agresivního charakteru může dojít v období růstu zubů (8.-18. měsíc). Růst zubů je pro dítě bolestivou zkušeností, zároveň mu však přináší jistou "zbraň" pro naplňování jeho egoistických potřeb. Jejich naplňování si vynucuje kousáním a agresivitou. Pokud mu rodiče ustupují, jeho útočný postoj je posilován a stává se jeho typickou osobnostní vlastností. V dospělosti se poté tento typ charakteru má podle Freuda projevovat neustálým mluvením, kritizováním, nadávkami na ostatní či neustálou potřebou diskuze.

2. Anální charakter

V období batolecího věku dítěte se zdroj libidózní energie přesouvá z oblasti úst do oblasti konečníku. Hlavními zdroji uspokojení je vyměšování, zadržování a uvolňování stolice. Dochází zde k prvnímu zvnitřňování sociálních norem a budování hygienických návyků. Nedodržení pravidel má za následek trest. Zároveň zde dochází k prvnímu zvědomění možnosti ovlivňovat okolí. Dítě si uvědomuje, že kontrola jeho anální oblasti záleží pouze na něm a svým chováním může dosahovat pozornosti, ústupků a darů. Je-li úspěšné, narůstá jeho sebevědomí.

Rodiče se v tomto období mohou k dítěti chovat tolerantně nebo naopak restriktivně. To má za následek dvojí vývoj charakteru jedince:

• Análně expulzivní charakter

Tento typ se vyvíjí v interakci se shovívavými či lhostejnými rodiči. Nadměrná tolerance má za následek nedostatečné budování hygienických a sociálních návyků. Člověk s tímto typem charakteru se projevuje nedbale, drze, bezstarostně, nezodpovědně apod.

• Análně retentivní charakter

Tento typ charakteru je naopak určen příliš přísnou výchovou. Ta má za následek zastavení proudění libidózní energie, což má za následek rozvoj takových vlastností, jako jsou starostlivost, čistotnost, puntičkářství a také šetrnost, lakomost, tvrdohlavost, agresivita, apod.

3. Falický charakter

V průběhu 4. roku života dochází k přesunu libida na pohlavní orgány. Nejintenzivnější zdroj prožitků tedy skýtá oblast vlastních genitálií. Příjemné prožitky jsou doprovázeny autostimumlací pohlavního ústrojí. Souběžně stoupá zájem o osoby opačného pohlaví, zejména v okruhu sourozenců a rodičů. Tato fáze má podle Freuda odlišný průběh u mužů a u žen, což vede k odlišnému vývoji mužského a ženského charakteru.

Chlapci se soustřeďují na svoji matku, zatímco otce považují za soka. Jedná se o nevědomou tendenci, kterou Freud označil jako Oidipův komplex. Další vývoj dítěte je zde ovlivněn chováním a osobnostními vlastnostmi otce. Autoritativní otec budí u syna strach z kastrace, který vede ke ztotožnění (identifikací) se s otcem. Anna Freudová zde upřesňuje, že se jedná o obranný mechanismus - identifikace s agresorem. Dítě zde osvojuje postoje, hodnoty, jím uznávané normy, verbální i neverbální vyjádření, resp. vzorce chování, otce. Dochází zde k budování svědomí.

Proti tomu lhostejnost a nečinnost otce podporuje synovu vazbu s matkou. Jedná se o nevědomý vztah, který Jung označil jako komplex matky. Takový muž pak přizpůsobuje své zájmy a preference s tímto vnitřním nastavením, události a jiné ženy hodnotí podle obrazu matky, který ovlivňuje i volbu jeho budoucí partnerky.

U dívek toto období probíhá odlišně. Dívky v rámci prozkoumávání své genitální oblasti zjišťují, že jim chybí penis, který mužům závidí. V důsledku toho u nich podle Freuda vzniká pocit méněcennosti. Analogicky k Oidipovu komplexu u dívek vzniká komplex Elektřin (Freud tento komplex původně označil jako negativní oidipovský koncept, označení Elektřin komplex zavedl až C. G. Jung). Ženskou touhu po penisu Freud vysvětluje neustálou snahou ženy po dosahování mužských pozic skrze osvojování si mužských psychických vlastností, hrubými projevy, nevhodným slovníkem apod. Společensky přijatelnou podobou je poté odvaha u žen, tendence k nezávislosti, touha po sexuální svobodě, moci, úspěchu.

4. Genitální charakter

Genitální charakter je znakem úspěšného a zdravého dovršení sexuality. Symbolizují ho jedinci, kteří zvládli integrovat všechny předcházející fáze vývoje společně s jejich požadavky, získali kladné zkušenosti, nabyli prosociálních vlastností a disponují dostatečným množstvím psychické energie. V genitálním období dochází se splynutí všech předchozích období v jedinečný komplexní zdroj slasti. Tito jedinci disponují spontaneitou, stabilitou, přiměřenou cílevědomostí, zodpovědností, společenskostí apod.

Frommovo pojetí charakteru

Frommovo pojetí charakteru můžeme v psychologii osobnosti úžeji vymezit na produktivní a neproduktivní typ. Podle Fromma má každý jedinec potenciál pro růst, který je ovlivňován sociální interakcí. Sociální situace může charakter člověka významně ovlivnit jak pozitivně, tak také negativně - významně ovlivňuje stupeň realizace individuálních možností. Příznivý růst vede k rozvoji produktivního charakteru, zatímco nepříznivý k některé z forem charakteru neproduktivního.

Produktivní charakter. Člověk produktivního charakteru je autentický k potřebám lásky a tvořivosti - tyto potřeby naplňuje a konstruktivně proto interaguje s druhými lidmi na základě lásky a práce, resp. tvořivosti. Cílem je rozvinutí všech možností člověka. Člověk produktivního charakteru vždy směřuje směrem k lidem, neboť jak láska tak tvořivost jsou povahy společenské. Podle Fromma je jen milující člověk schopen tvořit autenticky a zároveň to, co tvoří, milovat. Naplněním lásky a tvořivosti nabývá člověk autonomních morálních hodnot.

Neproduktivní charakter je proti tomu takový typ charakteru, kdy byl vývoj produktivní orientace z nějakého důvodu zastaven či deformován. Člověk pociťuje osamělost, nejistotu, bezmocnost a nespokojenost. Tyto formy prožívání dále ovlivňují pojetí morálních úsudků i jiných hodnot a schopnost kontaktu s dalšími lidmi. Pocity odosobnění, prázdnoty, nesmyslnosti života a dalších nepříznivých psychických stavů vedou k formování některé z forem neproduktivních charakterových orientací, kterými jsou vykořisťovatelská, receptivní, shromažďující, tržní nebo nekrofilní orientace. Společným jmenovatelem těchto odlišných forem orientace je obecná odcizenost osobnosti. Pokud takový jedinec utváří vztahy s druhými, jedná se o neautentické, falešné, deformované vazby.

1. Vykořisťovatelský typ

Vykořisťovatelský typ je k druhým nedůvěřivý, cynický, závistivý a žárlivý. Druzí jsou předmětem vykořisťování a jsou hodnoceni jen podle této upotřebitelnosti.

2. Receptivní typ

Je velmi podobný prvnímu typu, vyznačuje se však proti němu optimismem, loajalitou, instrumentálním altruismem, poslušností, konformitou. Vzhlížejí k autoritám a jakmile jsou sami, cítí se ztraceni. Jejich charakteristickým rysem je nerozhodnost, často se v osobních vztazích táží na radu právě té osoby, v jejíž souvislosti se mají rozhodnout.

3. Hromadící typ

Též označovaný jako křečkovský. Tento typ žije v neustálém pocitu ohrožení, nejistoty a v každém vnějším dobru vidí potenciální hrozbu. Tyto obavy řeší hromaděním majetku, věcí, též spořením. Dominující vlastností tohoto typu je potřeba řádu a jistoty. Dominujícím povahovým rysem je lakota. Stejně tak jako lakotí s majetkem, stejně tak lakotí také s emocemi či myšlenkami. Láska pro ně představuje vlastnictví. Minulost často spatřují pozitivněji, než jaká ve skutečnosti byla, projevují se zvýšenou sentimentalitou.

4. Tržní typ

Tento typ vnímá své okolí, stejně jako svou vlastní osobu, jako zboží. Jedná se o kompetitivní, ctižádostivé a agresivní jedince, zároveň také spolehlivé a přizpůsobivé. V této orientaci se rozvíjí jen takové vlastnosti, které se dají nejlépe "prodat". Nejedná se však o vlastnost v pravém slova smyslu, spíše o jakousi roli, která může být kdykoliv vyměněna za nějakou jinou, v dané situaci žádanější.

Reichovo pojetí charakteru

Wilhelm Reich položil základy orgonové terapie. Etymologie slova orgon pochází ze složení slov "orgánový" a "organismus". Podle Reicha je orgon přírodní tvořivá síla prostupující vše, včetně člověka. V Reichově pojetí je tělo jakousi schránkou na emoce, v kterém se ukládá vše, co člověk prožívá a čím prochází. V těle člověka už od narození podle Reicha proudí energie jako "v otevřené rouře" od úst až ke konečníku, která má sexuální povahu. Zvláštní důraz je kladen na udržení homeostázy mezi příjmem a výdejem této energie, protože dlouhodobá nerovnováha může vést k rozvoji neuróz.

Městnání a hromadění energie může vést ke vzniku chronického svalového napětí, které má podle Reicha podobu charakterového pancíře. Jeho úkolem je chránit jedince před ohrožujícími vlivy z vnitřního i vnějšího prostředí. Tato obrana však vede k vytěsňování blokované energie z oblasti vědomí, což se následně může projevit v podobě somatických či psychických obtíží. Na tvorbě svalového pancíře se podílí svalový aparát, endokrinní a vegetativní systém.

Orgonová terapie následně spočívá v uvolňování těchto bloků. Reich ji definuje jako “schopnost se neinhibovaně oddat proudění biologické energie, schopnost plně vybít nahromaděné sexuální podráždění prostřednictvím mimovolních, slastných konvulzí těla. Tuto schopnost nemá žádný neurotik a převážná většina lidí je charakterově nemocná.“

1. Genitální charakter

Je autentickou psychickou povahou člověka, který se ve svém jednání řídí svou přirozeností a inherentními hodnotami. Člověk je schopný řídit sám sebe, a dále budovat hodnoty lásky, vědění a tvůrčí činnosti.

2. Neurotický charakter

Představuje patologický typ charakteru vzniklý v důsledku narušení rozvoje individuálních potenciálů v restriktivní patriarchální kultuře. Jedinci s neurotickým charakterem bývají úzkostliví a mají sníženou schopnost vhledu, sníženou pracovní motivaci a nechuť k práci. Vytváří se jim mentální krunýř, který jim znemožňuje navazovat zdravé vztahy s druhými.

3. Charakterní biopatie

Jedná o zhoubný typ neurotického charakteru, obecně neprospěšného jak pro člověka, tak pro společnost. Vzniká při neustálém omezování růstu člověka. Dochází zde k rozvoji sociální patologie, kdy se jedinec odcizuje od sebe a ostatního světa. Hlavními emocemi zde jsou mrzutost, nepřátelskost, protikladné měřítko hodnocení - zatímco sebe hodnotí velmi pozitivně, druhé znevažuje a kritizuje.

Současný pohled pozitivní psychologie, silné stránky osobnosti

Pojem charakter je jedním z ústředních pojmů Pozitivní psychologie. Samotný pojem charakter - z pohledu silných stránek osobnosti, byl poměrně dlouhou dobu ponechán v pozadí výzkumného zájmu psychologů. Psychoanalýza nad tímto pojmem sice uvažovala, nazírala na něj však zejména z jeho patologických forem a jakýkoliv jeho pozitivní projev byl interpretován jakožto maskovaný sexuální či agresivní motiv. Behaviorismus redukoval osobnost člověka na výsledek interakce učení a výchovy a jakýmkoliv etickým hodnotám nebyla věnována pozornost. Svým dílem nepřispěl ani zakladatel psychologie osobnosti G. Allport, který osobnost definoval jako "dynamickou organizaci psychofyzických systémů individua, které determinují jeho jedinečné přizpůsobení" a pojem charakter označil za předmět filozofie.

V dnešní době se však psychologové ke studiu charakteru vracejí, a to zejména z pohledu jeho silných stránek (human strenghts) a ctností (virtues).

Odkazy

Literatura

• Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti: Vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických fakult studijního oboru psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
• Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada.
• Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
• Fromm, E. (1997). Anatomie lidské destruktivity. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
• Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.
• Theofrastos (1925). Povahopisy. Praha: Nakl. G. Voleského.

Klíčová slova

charakter, psychologie osobnosti, typologie, sociální učení