Konzistence, univerzálnost, obecnost a konstantnost vlastností osobnosti

Otázkou, jak přesně a do jaké míry je chování člověka determinováno jeho osobnostními vlastnostmi a specifickými okolnostmi probíhající situace, se intenzivně zabývá sociální psychologie a psychologie osobnosti nejpozději od 20. let 20. století. Různé přístupy k této problematice označujeme jako situacionismus (chování je podmíněno specifickými ukazateli konkrétní situace), dispozicionismus (chování je podmíněno osobnostními vlastnostmi a vyznačuje se trans-situační stabilitou) a interakcionismus (jak okolnosti situace, tak vlastnosti osobnosti společně podmiňují výsledné chování). V rámci psychologie jde o pokračování filozofického problému „nature vs. nurture“.

Historie výzkumu

1. Sociálně-psychologické výzkumy

Sociální psychologie se jako samostatný vědní obor etablovala na začátku 20. století po vydání učebnic W. McDougalla (Introduction to Social Psychology, 1908) a E. Rosse (Social Psychology, 1908). Hlavním předmětem zájmu tohoto oboru je jedinec a jeho formování v kontextu sociálních vztahů a společnosti.

Sociální psychologie byla v průběhu svého vývoje ovlivňována řadou teoretických proudů, mj. psychoanalýzou (zejména neopsychoanalýzou K.Horneyové, E. Fromma a H.S. Sullivana), behaviorismem (J.B. Watson, A. Bandura) či gestaltismem (K. Lewin aj.).

Sociální psychologie se zabývá především vlivem prostředí (sociálního) / situací na chování, resp. osobnost jedince. Mezi nejznámější experimenty a objevy v této oblasti mj. patří:

• Efekt sociální facilitace: Byl poprvé studován a popsán Normanem Triplettem v roce 1898. Výkon jednotlivce se v přítomnosti dalších lidí zlepšuje (Triplett tento efekt pozoroval u cyklistů v peletonu). Původní zjištění byla později revidována: efekt platí pro jednoduché či dobře zvládnuté úkoly, u obtížných či nezvládnutých úloh může naopak dojít ke zhoršení výkonu. Vztah mezi počtem přihlížejících a výkonem jednotlivce je navíc nelineární (výkon neroste lineárně se zvyšujícím se počtem přihlížejících osob). Závisí také na tom, zda jsou přihlížející v nějakém vztahu k jedinci, který výkon podává. V 60. letech vysvětloval Zajonc efekt na základě růstu fyziologické aktivace organismu (arousal).
• Efekt sociální zahálky: V letech 1883 – 1887 pozorován a zkoumán M. Ringelmannem. Při skupinové práci klesá výkonnost jednotlivců (př. při přetahování s lanem v týmech vyvíjí jednotlivci poměrně nižší úsilí, než které by vynaložili, pokud by tahali sami). Výsledky původních výzkumů byly později podpořeny dalšími výzkumníky (Latané, 1981). Efekt je vysvětlován rozložením zodpovědnosti mezi členy týmu. Výkonnost jednotlivců stoupá, pokud je ve skupině jasně definovaný cíl a její členi mají pocit, že jejich individuální výkon může být identifikován, jinými slovy dílčí výkony nejsou anonymizovány výkonem skupiny jako celku.
• Hawthornský efekt: Byl identifikovaný na základě experimentů, které v letech 1924 – 1934 provedl v továrně Western Electric Company psycholog E. Mayo. Efekt spočívá v tom, že sledovaný jev v sociálně-psychologickém experimentu se mění již jen na základě vědomí jeho účastníků, že jsou součástí experimentální situace, přičemž nemusí vůbec dojít k reálné manipulaci podmínek. Jinými slovy již pouhý design situace přímo ovlivňuje výsledné chování.
• Milgramův experiment: proveden v roce 1963 psychologem S. Milgramem. Zabýval se poslušností k autoritě a autor se jím snažil přispět k osvětlení psychologických příčin holokaustu. V klasické experimentální situaci je účastník experimentu vyzván „odborníkem“ (experimentátorem dosazený člověk oblečený jako lékař / vědec), aby uděloval elektrošoky jinému falešnému účastníkovi studie (usazen za stěnou tak, aby jej účastník studie neviděl) při nesprávném sledování pokynů. S každou špatnou odpovědí se navíc intenzita šoků zvyšuje a falešný účastník za stěnou síle šoků přizpůsobuje reakce (křik; prosby, aby nebyl šok udělen; ticho). V původním designu došlo na konec stupnice elektrošoků (označené znaménkem X) po autoritativních výzvách experimentátora až 65 % účastníků, byť vyjadřovali znepokojení a žádali o ukončení experimentu. Milgramův experiment byl silně kritizován z etických i metodologických pozic.
• Stanfordský vězeňský experiment: Byl řízen a proveden P. Zimbardem v roce 1971. Cílem experimentu byl výzkum vlivu tlaku okolností a přidělených rolí na lidské chování. V klasickém experimentálním designu bylo vybráno několik dobrovolníků, z nich část byla postavena do role dozorců a část do role vězňů v modelovém prostředí věznice, vybudovaném v přízemí Stanfordské univerzity v USA. Experiment plánovaný původně na 14 dní byl ukončen již po několika dnech kvůli často brutálnímu chování dozorců a výrazným psychickým obtížím vězňů. Experiment byl kritizován z etických i metodologických pozic (placení účastníků, opomíjení individuálních charakteristik účastníků v závěrečné zprávě o experimentu atd.).

2. Psychologie osobnosti

Psychologie osobnosti se jako samostatný obor vydělila ze sociální psychologie původně kvůli zájmu o osobnostní rysy. V roce 1937 vydává G. Allport knihu Personality: A Psychological Interpretation, ve které představil neobehavioristickou koncepci rysů. Rys definuje jako predispozici jednat v širokém rozsahu situací a napříč časem relativně stejným způsobem. Zároveň rysy považoval za reálné a kauzální entity, které odpovídají dosud nerozpoznaným neurofyziologickým strukturám.

Allport se domníval, že osobnost je dynamickou organizací psychofyzickým systémů uvnitř individua, která determinuje jeho jedinečné přizpůsobení k prostředí. Můžeme zde tak rozpoznat teoretický nátisk dispozicionismu. Chování je funkcí vnitřních dispozic, které jej činí koherentním, stabilním, konzistentním a předvídatelným.

Mezi další významné autory, kteří stáli u vzniku psychologie osobnosti, patří H. Murray, který v roce 1938 vydal knihu Explorations in Personality a R.B. Cattel se svými pracemi v oblasti faktorové analýzy, inteligence a motivace.

Radikálně odlišný přístup zastávali behavioristé jako J.B. Watson a později především B. Skinner, kteří chování považovali za funkci vlastností vnějšího prostředí. Vnější okolnosti a situace predisponují člověka k určitému chování, vnější svět tak v tomto pojetí působí na člověka mnohem více než on na něj.

Jistou syntézu přináší neogestaltistické pojetí K. Lewina a teorie sociální učení A. Bandury. Lewinova teorie pole předpokládá, že chování je funkcí životního prostoru. Jinými slovy chování je funkcí jak osobnostních determinant, tak fyzikálního a sociálního prostředí, ve kterém se člověk vyskytuje. Bandura se domníval, že lidská psychika funguje na bázi recipročního triadického determinismu, ve kterém se vzájemně ovlivňují osobnostní determinanty, zjevné chování a vliv vnějšího prostředí. Analýza nejdůležitějších vztahů v tomto vzájemně závislém systému umožňuje explanaci a predikci chování.

Poslední dva zmíněné přístupy lze považovat za interakcionistické v tom smyslu, že osobnostní i situační okolnosti považují za víceméně stejně zásadní pro fungování člověka.

Problém stability osobnostních charakteristik

Důležitým milníkem při hledání stabilních charakteristik lidské psychiky, které by poskytly možnost smysluplných psychologických interpretací chování, bylo definování pojmu „osobnostní rys“ G. Allportem (viz výše).

V hledání osobnostních rysů se uplatňovaly 3 základní přístupy:

• Teoretické odvozování
• Statistická analýza – odvozování faktorů (Cattel, Eysenck, model Big Five).
• Lexikální analýza – význam rysu lze určit prostřednictví míry pravděpodobnosti jeho výskytu v přirozeném jazyce. Allport a Odbert identifikovali jen v angličtině 18 000 slov, kterými by bylo možné označit osobnostní rysy.

Jiným teoretickým problémem bylo strukturování rysů v rámci osobnosti. Zatímco někteří výzkumníci se domnívali, že existují jistá vnitřní pravidla a souvislosti mezi vlastnostmi osobnosti (nejrůznější typologie), jiní (H. Murray ad.) předpokládali, že rysy nejsou organizované a cílem výzkumu by mělo být podání jejich vyčerpávajícího přehledu.

V 50. letech se pod vlivem sociální psychologie (sociální psychologie osobnosti) začal zájem od prosté identifikace rysů přesouvat k pochopení struktury interpersonálních osobnostních rysů. Předpokládalo se, že osobnostní rysy lze efektivně zkoumat při sledování projevů jedné osoby vůči druhé. Interpersonální diagnostika si kladla za cíl identifikovat strategie, které člověk užívá v interakci se svým sociálním prostředím, přičemž panoval předpoklad, že tyto strategie jsou založeny na osobnostních dispozicích. Mezi modely interpersonálních rysů patří:

• Fundamental Interpersonal Relations Orientation: Model W. Schutze, který u člověka ve vztahu k sociálnímu prostředí předpokládá potřebu kontroly, zařazení a náklonnosti.
• Learyho model: Model T. Learyho, ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – láska.
• Wigginsův model: Ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – „pečovatelskost“ (ang. nurturance).

Shrnutí

Otázka konzistence a univerzálnosti vlastností osobnosti je doménou sociální psychologie a psychologie osobnosti. Některé přístupy se kloní k situacionismu, předpokladu, že lidské chování je významně ovlivněno především okolnostmi konkrétní situace, ve které se člověk nachází. Tento přístup má kořeny v sociální psychologii. Jiný výkladový rámec nabízí dispozicionismus, který předpokládá, že chování je zásadně ovlivněno dispozicemi osobnosti (rysy) a je napříč situacemi relativně stabilní. Kořeny tohoto přístupu leží v psychologii osobnosti, ačkoliv řada teoretiků osobnosti je nepovažuje za rozhodující (Mischel, Sullivan ad.).

Syntéza obou přístupů spočívá v interakcionismu, který předpokládá významný vliv situačních i dispozičních proměnných na chování jedince.

Externí zdroj

Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. v povinném předmětu "Psychologie osobnosti".