12. Psychologický rozbor školní úspěšnosti a prospěchu žáků

Školní úspěšnost je širokým a ne přesně definovaným pojmem. Může znamenat zvládání požadavků kladených školou na žáka, která se odráží v dobrém hodnocení jeho prospěchu. Školní úspěšnost není dílem pouze žáka, ale svůj podíl na ní má i učitel, rodinné prostředí, klima třídy a školy, a širší sociokulturní prostředí. Školní úspěšnost není pouhým souhrnem školních známek, přestože to je nejsnazší a relativně objektivní způsob jejího měření.

Při řešení školní úspěšnosti se školní psychologové věnují především jejímu opaku, školní neúspěšnosti, její prevenci i řešení a vyhledávání žáků ohrožených studijním selháváním. Školní neúspěšnost bychom tedy mohli definovat jako nezvládání nároků školy, z pohledu tradiční pedagogicky i laické veřejnosti jde především o nevyhovující výsledky a nedostatečný prospěch, nicméně psychologický pohled zahrnuje kromě nevyhovujících výsledků také vytváření negativních postojů k samotnému učení, učitelům a celkově vzdělávání.

Školní neúspěšnost bývá často rozdělována na absolutní a relativní, přičemž absolutní odkazuje ke školním výsledkům žáka a vyspělosti jeho rozumových schopností, zatímco relativní odkazuje k selhávání z mimointelektových, a tedy řešitelných důvodů. Důležité je také to, zda žák sám sebe považuje za úspěšného nebo neúspěšného. Různé studie ukazují, že žáci svůj úspěch posuzují především ve srovnání s referenční skupinou, což může vést k vnímání gymnazisty sebe samého jako neúspěšného .

Faktory ovlivňující školní úspěšnost

Vnitřní faktory

Nezbytným předpokladem pro úspěch ve škole je školní zralost dítěte, která vymezuje biologickou, psychickou i sociální zralost dítěte. Jako další vnitřní faktory bychom mohli uvést:

1. Biologické faktory. Školní neúspěch může být podmíněn celou řadou vývojových změn, typickým příkladem jsou změny doprovázející dospívání (emoční labilita, mimoškolní zájmy, nestálé sebehodnocení...). Další možné příčiny neúspěchu: smyslové vady, tělesná postižení, snížený intelekt, poruchy chování, ale i specifické poruchy učení a pozornosti, zvlášť nejsou-li diagnostikované a žákovi není věnována péče směřující k jejich kompenzaci.
2. Celkový stav. Celkovým stavem je zamýšlen fyzický i psychický stav žáka, který může být negativně ovlivňován nemocí, únavou, stresem či jinou psychickou nepohodou.
3. Motivace. Motivace relevantní ke školní úspěšnosti je poměrně komplexní, zahrnuje potřebu učit se nové věci a poznávat, potřebu smysluplné činnosti a potřebu uplatňovat své schopnosti na maximum. Dále žák více benefituje z motivace na ovládnutí dovednosti či samotné učení než z motivace ke splnění úkolu .
4. Styl učení. K dosažení školních úspěchů je potřeba aplikovat vhodné styly učení. Vyvíjejí se z vrozeného základu kognitivního stylu, jsou relativně nezávislé na učivu, a žáci si je obvykle neuvědomují a nereflektují; považují své postupy za přirozené a samozřejmé. Rozbor postupů žáka při učení nám může ukázat, co a jak se učí, kdy jeho styl učení funguje a kdy ne, jaký je v důsledku toho jeho postoj k učení atd.
5. Schopnosti a osobnostní vlastnosti. Kromě inteligence ovlivňuje úspěšnost také extraverze, stabilita, sebedůvěra a osobní i akademická vnímaná účinnost (self-efficacy).

Vnější faktory

1. Rodinné prostředí. Co se působení rodiny týče, významné jsou především sociokulturní úroveň rodiny, vzdělání rodičů, jazyková vybavenost a s tím související příslušnost k národnostní menšině, stabilita rodinného zázemí (emoční strádání, nemoc či závislost rodiče, neúplná rodina, finanční problémy, rozvod atd.). Dále by neměl být opomenut hodnotový žebříček rodiny, její sociální okolí, zájmy a celkově rodinnou atmosféru, která může, ale i nemusí dítě podporovat ke vzdělávání a podněcovat jeho všestranný rozvoj.
2. Sociální klima třídy a školy. Pozitivní třídní klima a skupinová koheze zajišťuje příznivé podmínky pro učení se. V takovém případě mají žáci chuť si pomáhat, účastnit se dění ve třídě, vznikají přátelství, samotná příslušnost ke třídě je pro ně prestižní, při stoupající atraktivitě třídy se uvolňuje atmosféra, komunikace se zintenzivňuje a žáci se stýkají i mimo vyučování. Dochází k poklesu absence a atraktivita třídy snižuje potřebu vyhledávat jiné referenční skupiny, což má význam pro primární prevenci. Školní klima odráží vnímání, prožívání a různé postupy na dané škole. Nejen z hlediska školní úspěšnosti je pro žáky ppříznivé zejména demokratické klima školy, pro které jsou typické nadprůměrné vztahy mezi žáky a učiteli. Učitelé žákům pomáhají a podporují je, a žáci pociťují chuť se učit.
3. Učitel. Kromě faktorů zmíněných v předchozím odstavci žáci benefitují ze vzájemné důvěry, minimálního vyvolávání stresových situací a zdůvodněných požadavků na výkon.

Rizikoví jedinci ve třídě

V každé třídě se najdou žáci, kteří z různých důvodů zaslouží extra pozornost, protože je potenciálně ohrožena jejich školní úspěšnost:

• Výrazně starší žák.
• Studijně neúspěšný žák.
• Žák, který propadl.
• Integrovaný žák.
• Talentovaný žák.
• Výrazně maladaptovaný žák.
• Outsider třídy.
• "Šedivé dítě".
• Žák, který se léčí na psychiatrii.
• Žák z jiného etnika či z jiného sociokulturního prostředí.
• Žák s jinou referenční skupinou - "stoupenec".
• Sociálně nezralý žák.
• Žák z dětského domova.
• Žák s jinou než heterosexuální orientací.