Význam hry a zájmové činnosti pro rozvoj dítěte

Definice hry

„Hra je dobrovolná činnost, která je vykonávána uvnitř pevně stanovených časových a prostorových hranic, podle dobrovolně přijatých, ale bezpodmínečně závazných pravidel, která má svůj cíl v sobě samé a je doprovázena pocitem napětí a radosti a vědomím jiného bytí, než je všední život.“

Existuje mnoho definic hry. Jde o jednu ze základních činností dítěte, která pomáhá formovat jeho osobnost spolu s dalším učením. Tímto tématem se zabýval J.A. Komenský, který poukázal na možnosti jejího využití při výchově dětí. Dle něho hra patřila ke stejně důležitým náležitostem pro rozvoj dítěte jako spánek a výživa. Hra přináší dětem radost, potěšení a obohacuje jejich znalosti a způsob myšlení.

Podle dalších autorů můžeme hru definovat různými způsoby. Umožňuje člověku poznat sebe sama i okolní svět. Provází člověka celým životem, pokaždé v jiných formách.

Na hru můžeme pohlížet i jako ukazatele vývojového stupně jedince. Ukazuje nám úroveň pozornosti, soustředěnosti, tvořivosti či schopnosti využít vlastní zkušenosti. Díky ní můžeme pozorovat, jak dítě reaguje na pravidla a pokyny.

Vývojové etapy hry

Hra se objevuje v životě člověka po celý život. V každém vývojovém období vypadá jinak a má jinou funkci. Neliší se pouze v rámci věku, ale u každého jedince může vypadat jinak.

1)    Hra dítěte raného věku

Po narození dítě používá hru k seznámení se s okolním světem. Rodiče jsou neodmyslitelnou součástí hry. Později kolem 2 - 3 měsíce můžeme pozorovat hry sociální, díky kterým se dítě učí sociálnímu kontaktu. Jde zejména o hry s výrazy, úsměvem nebo povídání. Tyto hry se dále vyvíjí jako napodobivé hry, kdy se děti učí podle vzoru dospělých různým dovednostem. Jde o hry pohybové a později se objevují hry spojené s rozvojem řeči např. vařila myšička kašičku. Od 2. roku se ve hře začínají objevovat symboly. Děti dávají určitým předmětům symbolický význam. Piaget období hry od 2. do 7. roku nazývá symbolickým.

V období do 3 let se objevují dvě stádia hry. První je hra samostatná, která je typická pro kojenecký a batolecí věk, ale objevuje se i v pozdějších stádiích. Druhé stádium se nazývá paralelní. To znamená, že si děti hrají vedle sebe, nikoliv spolu. Mohou na sebe reagovat, ale nehrají si společně.

2)    Hra dítěte předškolního věku

V tomto období se objevují všechny již zmíněné hry, ale na vyšší úrovni. Myšlení dětí je propracovanější, děti jsou vyzrálejší. Pro předškolní věk je typická hra symbolická. Jedná se o vrchol dětské hry, kdy dítě přenáší vlastnosti nějakého předmětu, který zrovna není v dosahu, na jiný předmět. Tímto si dítě upevňuje své zkušenosti. Díky těmto procesům se dítě učí vyrovnávat a přizpůsobovat se realitě.

Dále se zde objevuje hra námětová, která se vyskytuje již v nižším vývojovém období, ale v této fázi nabírá vyšší úroveň. Děti si už nehrají pouze s jedním předmětem, ale komponují do hry více předmětů, a také další děti. Námětem pro hry se stávají běžné životní situace, jako třeba návštěva lékaře, život v rodině apod. Ve hře se odráží realita, se kterou se dítě potkalo, takže zde můžeme vidět různé reakce, které dítě potkalo. Protože zde dítě zrcadlí své návyky, způsoby vyjadřování ale i postoje ostatních, dá se s tímto dále pracovat. Díky hře si děti mohou vyzkoušet jak kladné role, tak role, které jsou jim zakazovány (např. ve formě čaroděje nebo zloděje).

Hry, které v nižším vývojovém stádiu sloužily k procvičování mluvidel, jsou nazývány jako hry slovní. V tomto vývojovém období slouží k porozumění či rozvoji myšlení. Patří zde říkanky, které mohou být spojeny s pohybem či hudbou.

Při hrách konstruktivních se děti díky lepší motorice učí složitějším výtvorům jako např. skládání puzzle či stavby z kostek. Děti jsou zdatnější v malování nebo modelování. Získávají záměr, zlepšují pozornost a rozvíjejí prostorovou orientaci. Od 5 let děti získávají náhled na to, jak se jim dílo podařilo. Jsou schopny kriticky hodnotit, a tak je běžné že dále konstruují to, co se jim nepovedlo.

Změny probíhají i u her sociálních, kdy si děti přestávají hrát jen vedle sebe (paralelní hra), ale začínají spolu spolupracovat (hra sdružující). Umí si domluvit jejich herní záměr, ale každé dítě si hraje dle vlastních pravidel. Tento druh můžeme pozorovat u her námětových a konstruktivních. Poté přichází hra kooperativní, kdy se děti umí domluvit na všeobecných pravidlech, tolerují se a pomáhají si. Tato hra je považována za vrcholnou a je třeba děti podporovat v kooperaci s ostatními pro jejich správný vývoj.

3)    Hra dítěte mladšího školního věku

Na začátku tohoto období přetrvává symbolická hra, která se stále víc podobá realitě, jelikož dítě získává víc zkušeností a umí se lépe adaptovat. Od věku 8 let je důležité podporovat hru s pravidly pro snadnější začlenění dítěte do společnosti. V tomto případě se mohou využít stolní hry, které vyžadují přesné dodržování pravidel (šachy).

U dětí stále přetrvávají hry pohybové a konstruktivní, které se dále rozvíjejí na vyšší úroveň dle nabitých kompetencí. Hra se začíná podobat práci, děti se tak na ní připravují. Díky hře zde také dochází k upevňování zájmu dítěte a dochází k získání dlouhodobějších koníčků.

Vlastnosti a znaky hry

Definicí hry se zabýval již J. A. Komenský, který vymezil základní vlastnosti hry. Mezi ně zařadil pohyb, vlastní rozhodnutí, družnost, závodění, řád, lehkost provozování a příjemný cíl navozující duševní uvolnění. Dnešní definice zahrnují mnoho dalších znaků. Jako příklad uvedeme svobodu, jelikož hru vyhledáváme a provádíme dobrovolně a vytváříme si vlastní pravidla. Hra je také smysluplná, jelikož při ní směřujeme k nějakému cíli. Dalším znakem jsou pravidla hry. Buď jsou dány zvenčí nebo jsme si je vytvořili sami. Mezi důležité znaky hry zahrnujeme přijetí role. Tato vlastnost je důležitá pro chápání různých rolí, které si při hře můžeme zkusit. Bez fantastičnosti bychom si mnohdy hru nedokázali představit. Mnohdy při hře používáme svou fantazii, abychom rozšířili naše možnosti ve hře. Můžeme vymyslet různé fiktivní situace, které bychom ve skutečném světě nemohli zažít. Dalším aspektem hry je čas. Hra se odehrává v určitém čase a prostoru, ale někdy nás dokáže vtáhnout a pohltit tak, že reálný čas nevnímáme. Hra přináší uspokojení a mimo pozitivní emoce uvolňuje i ostatní emoce. Proto je užitečné využívat hru v psychoterapii. Hra má mnoho dalších vlastností jako je třeba tvořivost, samoúčelnost, vážnost, dramatičnost, řádovost apod.

Druhy a typy her

Existuje mnoho členění her. Nejčastější z nich je následující.

a)    Kritérium subjektu hry

Podle toho, kdo si hraje rozhodujeme o kritériu subjektu hry. Může to být dítě, zvíře, dospělý, individuál či skupina.

b)    Kritérium objektu hry

Objektem při hře můžou být hračky, rostliny, hry se zvířaty, s vlastním tělem, s druhým člověkem.

c)     Kritérium způsobu zacházení s objektem hry

Díváme se také na to, co dítě při hře dělá. Například při námětové hře dítě pojmenovává věci kolem sebe.

d)    Kritérium motivace a životního významu hry

Rozhodujeme o tom, co nás vedlo k realizaci hry. V raných fázích motivací může být vývoj, kdy si dítě trénuje motoriku a ohmatává hračky. Další motivací je uspokojování potřeb. Při mazlení a žertování uspokojujeme sociální potřeby apod.

Význam hry a její vliv na vývoj dítěte

Hra je významná nejen v dětském věku, ale provádí člověka po celý jeho život. Avšak v dětství podporuje vývoj dítěte. Napomáhá ve zrání dítěte, kdy se organismus vyvíjí a lze tak realizovat vrozené předpoklady, které můžeme ve hře pozorovat (inteligence). Dále napomáhá učení, kdy si dítě osvojuje dovednosti či vědomosti, které si opakováním zdokonaluje. Učením může být realizována socializace, kdy si dítě ve hře zkouší a přijímá sociální role a učí se tak existovat mezi lidmi. Každý vývojový stupeň je spojen s nutnou edukací určitých schopností a informací, které se realizuje jak ve škole, tak v rodině a dalších institucích, kde se dítě pohybuje. Dalším faktorem na kterém se hra podílí je sebeutváření. Jedinec řeší otázky spojené s vlastní osobností. Může to být například otázka kam směřuje, čím chce být. Hra neodmyslitelně slouží i k uspokojování potřeb. Není-li umožněn prostor k uspokojení potřeb, dochází k frustraci a může se to projevit ustrnutím v nižším vývojovém stupni.

Význam hry při rozvoji dovedností dítěte

Hra umožňuje všestranný vývoj dítěte. Ke zlepšování dovedností přitom dochází nenásilnou formou, která dítěti navíc přináší potěšení.

Hrubá motorika – V této oblasti je důležité, aby si dítě procvičovalo chůzi po rovném terénu, chůzi po schodech, skoky, kotrmelce, rovnováhu, chůzi pozpátku, házení a chytání míče apod. K tomuto se dají využít různé překážkové dráhy, míčové hry, honičky apod.

Jemná motorika – V této složce dítě procvičuje jemné pohyby jako je: uchopování, manipulace s drobnými předměty, práce s mimickými svaly, koordinaci ruky a oka. Tyto pohyby dítě trénuje navlékáním korálků, lepením, stříháním či zavazováním tkaniček. Do jemné motoriky zahrnujeme i grafomotoriku, kterou trénujeme činnostmi spojenými s kreslením a psaním. Cílem je, aby se dítě naučilo správně manipulovat s tužkou.

Zrakové vnímání – Díky zrakovému vnímání je dítě schopno poznávat barvy, tvary, figury či různé předměty. K tomuto slouží mnoho her. Jako příklad si uvedeme domečky s otvory, kdy se dítě snaží vložit do otvoru příslušnou kostku s tvarem odpovídající otvoru v domečku.

Sluchové vnímání – Zde jde o činnosti, kterými se dítě učí analýzu a syntézu, vnímání rytmu či tvoření rýmů. Dítě se tímto tvoří základ pro pozdější učení jazyků.

Prostorové vnímání – Pro dítě je důležité, aby se naučilo určení místa jako je: nahoře, dole, vlevo, vpravo atd. K tomuto existuje mnoho her jako jsou manipulační, pohybové atd.

Vnímání času – Pro osvojení vnímání času se dítě učí různé pojmy spojené se dny v týdnu, měsíci apod.

Myšlení – Různé hry umožňují dítěti přemýšlet nad mnoha věcmi. Automaticky se tak rozvíjí jeho myšlení. Dítě se učí plánovat, přemýšlí nad vlastnostmi předmětů a později už uvažuje strategicky.

Matematické představy – Při hře se dítě učí nacházet vztahy mezi předměty, snaží se porozumět různým pojmům, pojmy porovnávat a třídit je do určitých kategorií. Tyto schopnosti dítě trénuje při hře strukturované, kdy je předem plánováno, aby se dítě v této oblasti rozvíjelo. To se může dít i při hře volné, kdy se s těmito skutečnostmi dítě setkává náhodně a učí se je bezděčně.

Řeč a komunikace – Dítě se zdokonaluje v rozlišování hlásek a jejich výslovnosti. Dále si zlepšuje artikulační schopnosti, učí se mluvit ve větách, skloňovat apod. V další rovině se učí chápat protiklady, porozumět řeči, vysvětlit význam apod.

Emoce – V emoční rovině se děti učí vyjadřovat city, projevovat náklonnost a soucit, poskytnout útěchu. Učí se empatii, dále jak se omluvit za své chování, ale také přijmout omluvu a odpustit. Dítě přestává být labilní, jelikož se učí své city ovládat.

Charakter a vůle – Při hře se vyvíjí spousta charakterových vlastností. Mezi ně patří vlastnosti mravní (svědomí), pracovní (vztah k práci), společenské (vztahy k ostatním) nebo vlastnosti vztahující se k vlastní osobě (sebedůvěra). Dítě si začíná uvědomovat své dovednosti, silné a slabé stránky, učí se využívat různé činnosti k naplnění jeho potřeb.

Psychická odolnost – Díky nepříznivým situacím, se kterými se dítě může ve hře setkat, se připravuje na podobné události, které ho mohou potkat v reálném životě. Tím se stává odolnější a umí se lépe přizpůsobovat.

Sociální dovednosti – Zkouší si také různé sociální role, vytváří si sociální vztahy a způsoby, jak se chovat k ostatním lidem. Dítě si osvojuje pravidla chování, učí se brát ohled na ostatní a spolupracovat s nimi.

Využití hry v terapeutické činnosti

Jelikož je hra nejpřirozenější aktivitou dítěte, můžeme ji využívat i jako diagnostický prostředek. Zkoumáme charakter hry, což ukazuje celkový stupeň rozumové úrovně dítěte. Pozorujeme, zda představy dítěte odpovídají skutečnosti, jakou má fantazii, vztahy k okolí apod. Můžeme pozorovat délku udržení pozornosti, úroveň motoriky, řečový projev, úroveň společenského chování, povahové rysy (zda se umí prosadit, zda je trpělivé, neurotické apod.) či funkci smyslových orgánů.

Terapie hrou

V terapii lze využívat Terapii hrou, což je metoda, ve které dítě prozkoumává minulé a současné události, které ovlivňují jeho život. Tuto činnost může dítě provádět podle svého vlastního tempa a přístupu. Dává mu prostor pro přirozené vyjádření svých pocitů a problémů.

Sandtray

Jedna z terapeutických metod, která využívá hru se nazývá Sandtray neboli Terapie hrou v pískovišti. Jde o prožitkovou a projektivní metodu, která využívá humanistický přístup. Její realizace probíhá pomocí figurek, se kterými dítě manipuluje v písku. Umožňuje tak projevení duševních konfliktů. Je vedena klientem, kterého terapeut při hře doprovází.

Zájmová činnost

Zájmová činnost bývá náplní volného času člověka. Člověk získává a rozvíjí své koníčky a zájmy. K tomu dochází:

1)    V zařízeních pro výchovu - mimo vyučování v rámci neformálního vzdělávání.

Zde patří:

a)     Základní umělecké školy – Nabízí taneční, hudební či výtvarné činnosti.

b)    Domy dětí a mládeže – Jde o volnočasová střediska, které děti navštěvují většinou skupinově pod odborným dohledem. Jde o různé kroužky např. umělecké, sportovní, jazykové apod. Vedle toho se uskutečňují i další akce nejen pro děti. Mohou to být různé soutěže, výlety, tábory či dílny.

c)     Stanice zájmových činností – Věnují se pouze jedné konkrétní zájmové činnosti.

d)    Jazykové školy

e)     Tělovýchovné organizace a kluby

f)     Náboženská společenství

g)    Občanská sdružení a kluby (Sokol)

h)    Komerční organizace (diskotéky)

2)    Individuální činností člověka - jako součást informativního vzdělávání.

Rozdělení zájmové činnosti

Neexistuje jednotné rozdělení zájmových činností. Můžeme je dělit z hlediska aktivity či pasivity jedince, podle intenzity zapojení do činnosti, z hlediska času, obsahu či společenského přínosu.

1)    Existují aktivní činnosti, ve kterých je vyžadována přímá aktivita člověka. Aby se aktivita dala vykonávat, musí se vynaložit nějaké úsilí. Výsledkem pak jsou různé výrobky či duševní hodnoty. Pasivní činnost může být například sledování televize, a jde pouze o pasivní vnímání předmětu.

2)    Podle intenzity zapojení můžeme určit, zda se jedná pouze o povrchní nebo naopak hluboký zájem člověka. Jestliže je člověk do činnosti ponořen, intenzivně se o zájem zajímá a rozvíjí ho, pak jde o zájem hluboký. Jestliže se člověk setkává se zájmy, které na jeho život nemají velký vliv, pak jde o zájmy povrchní. Tyto dvě kategorie se v průběhu života mohou měnit a obměňovat.

3)    Z hlediska času zájmy dělíme na krátkodobé a dlouhodobé. S krátkodobými se člověk setkává pouze dočasně. Není přesně určeno, jak dlouho, ale po čase vymizí. Zájmy dlouhodobé člověka provázejí celý život nebo po danou životní etapu. Může souviset s jeho vývojem, dozráváním či novými zkušenostmi a dalšími životními podmínkami.

4)    Podle kultury, norem a dalších společenských pravidel zájmy rozdělujeme na žádoucí, které kladně působí na člověka, přináší něco dobrého nejen jemu, ale i jeho okolí. Nežádoucí jsou pak ty, které nejsou v souladu s danými pravidly a normami a mohou člověku nebo jeho okolí ubližovat.

5)    Podle obsahu známe zájmy estetické (umění, divadlo, hudba, zpěv atd.), tělovýchovné a sportovní (kolektivní hry, cyklistika, turistika, tanec), přírodovědně-ekologické, společenskovědní (jazyky), pracovně-technické(výpočetní technika, fotografování)

6)    Zájmová činnost se dá provádět organizovaně, v rámci zájmových kroužků, kde se členové znají a spojuje je určitá činnost, která vede k jejich obohacení. Tyto činnosti lze provádět i neorganizovaně např. v individuálních aktivitách člověka.

Vypěstuje-li si člověk hluboké zájmy, které ho provádějí většinu jeho života, znamenají pro něho velkou oporu. Nejde pouze o vyplnění volného času, ale o obohacení jedince o nové schopnosti a dovednosti. Člověk se nejen učí novým věcem, ale jeho zájmy mu přináší oporu v těžkých životních situacích. Každý člověk potřebuje něco, co mu zůstane jako jistota v životních krizích, které ho mohou potkat.

Aby si člověk vytvořil zájmy, potřebuje k tomu oporu své rodiny. Rodina je základ pro vytváření zájmů. Rodiče dítěte fungují jako vzor, podle kterého si dítě své zájmy konstruuje. Vedle rodiny se na utváření a výběru zájmů podílí vrstevníci jedince, škola, literatura, internet a další.

Odkazy

Literatura

·      Gebhartová, V., Opravilová, E. (2003). Rok v mateřské škole: Kurikulum předškolní výchovy. Praha: Portál.

·      Komenský, J. (1992). Informatorium školy mateřské. Praha: Kalich.

·      Mareš, J., Průcha, J., Walterová, E. (2013). Pedagogický slovník. Praha: Portál.

·      Mišurcová, V., Severová, M. (1997). Děti, hry a umění. Praha: ISV – nakladatelství.

·      Suchánková, E. (2014). Hra a její využití v předškolním vzdělávání. Praha: Portál.

Klíčová slova

hra, vývoj dítěte, zájmová činnost, typy her, sandtray, terapie hrou