Antropologie práva

Antropologie práva zkoumá vznik, vývoj a fungování právních systémů v různých kulturách světa. Předmětem takto orientovaných výzkumů jsou instituce, normy, hodnoty a principy, které zajišťují sociální kontrolu ve společnosti a zásadním způsobem tak ovlivňují způsob života příslušníků dané kultury. Pojem „sociální kultura“ poukazuje na skutečnost, že každá společnost disponuje prostředky a mechanismy, které umožňují prostřednictvím formálních i neformálních sankcí eliminovat deviantní projevy chování svých členů. Za zásadní formu sociální kontroly je možné považovat zákon a s ním spojené právní tresty, které jsou užívány jako sankce pro nejvážnější porušení sociálních norem.

V současné antropologii již ale právo není chápáno pouze jako způsob sociální kontroly, ale také jako konstitutivní systém, který vytváří koncepci sociálního řádu a jako forma ideologie se podílí na kulturní konstrukci světa. Antropologie se tedy nezabývá jen tím, jak kultura vysvětluje právo, ale také tím, jak právo vysvětluje kulturu.

Antropologické výzkumy práva v transkulturní perspektivě prokázaly, že zákony představují základ společenské praxe a podstatu každé kultury. Analýza práva a s ním spjatého systému sociální kontroly proto umožňuje hlubší porozumění hodnotovému systému a normativnímu řádu studované kultury. Zákon totiž vymezuje občanskou identitu a stanovuje legitimní pravidla společenského soužití. Stejně tak také poskytuje různé možnosti výkladu konkrétního případu i zákonnou ochranu před zneužitím moci. Zákon tedy představuje základ společenského života ve všech lidských kulturách. Současná antropologie práva představuje hraniční disciplínu, která sdílí své výzkumné pole s historií a teorií práva, politickou antropologií, filozofií práva a sociologií práva.

Zdroje antropologie práva lze nalézt již v evolucionistické antropologii druhé poloviny 19. století, zejména v díle britského právníka a antropologa Henryho Jamese Sumnera Maina. Ten jako jeden z prvních věnoval pozornost problematice evoluce právních a politických institucí a rozpracoval komparativní metodu výzkumu právních systémů v mezikulturní perspektivě. Na rozdíl od tradiční společnosti, v níž byly subjektem práva rodina a příbuzenské systémy, které aktivně ovlivňovaly postavení člověka v dané komunitě, se podle něj v moderní společnosti právním subjektem stal jednotlivec. Ten svůj právní status již sám aktivně vytvářel prostřednictvím dobrovolně uzavíraných smluvních dohod. (Starobylé právo, 1861) (Ancident Law, 1960).

Vliv sociologie na antropologii práva

Tato Mainova teorie nalezla v první polovině 20. století řadu kritiků, kteří se pokusili předložit alternativní výklad podstaty právních a mocenských systémů. Těmi byli zejména sociologové, kteří zpětně ovlivňovali antropologické výzkumy sociální kontroly a uplatňování moci v různých kulturách.

Émile Durkheim

Podle Émila Dourkehima, zakladatele moderní francouzské sociologie, souvisí právní normy s převládajícím typem sociální solidarity ve společnosti.

Mechanická solidarita

Pro tradiční společnosti, v nichž převažuje solidarita mechanická, je typická nediferencovanost, vysoký stupeň homogenity a sociální koherence. Lidé vzájemně sdílí své pocity, hodnoty a postoje, praktikují stejné rituály a mechanicky respektují kolektivně sdílené zájmy. Při řešení konfliktů a uchování sociálního řádu preferují represivní právní normy, jejichž primárním cílem je potrestat viníka.

Organická solidarita

V průběhu evoluce lidských společností ale rozvoj dělby práce, narůstající sociální diferenciace a zvyšování počtu obyvatel vedly ke konstituování nového typu solidarity; mechanická solidarita byla nahrazena solidaritou organickou. Ta byla založena na právech, závazcích a povinnostech. Je pro ni charakteristická vysoce funkční kooperace členů dané společnosti a restitutivní právní systém, jehož primárním cílem již není trestat viníka, ale napravovat vzniklé škody a věci uvádět do původního stavu. Touto svou koncepcí mechanické a organické solidarity Durkheim zásadně ovlivnil a inspiroval další směr výzkumu v oblasti antropologie práva.

Vývojové proměny antropologie práva

Bronisław Malinowski

Významnou úlohu při budování základů moderní antropologie sehrál v první polovině 20. století britský sociální antropolog Bronisław Malinowski. Malinowski kritizuje Mainovo evolucionistické pojetí práva pro jeho spekulativnost a neporozumění podstatě vlády a sociální kontroly v tzv. primitivních kulturách. Na rozdíl od něj považoval za adekvátní přístup studia práva v preliterárních společnostech terénní výzkum, tedy formu přímého pozorování zvyků tak, jak fungují v reálném životě. Zásadní roli dle něj hraje princip reciprocity, tedy princip dávání a přijímání. Reciprocita má dle něj pragmatický základ a zahrnuje explicitní pravidla založená na tradici, rituálech a magii.

Edward Adamson Hoebel a Karl Nickerson Llewellyn

V americké kulturní antropologii přispěli ke konstituování antropologie práva jako relativně autonomní oblasti antropologického výzkumu kulturní antropolog Edward Adamson Hoebel a přední odborník na právní systémy Karl Nickerson Llewellyn. Podle nich existují tři přístupy a zdroje dat umožňující studium právních systémů. Jsou jimi:

1. explicitní abstraktní pravidla, která tvoří obsah právních kodifikací v psané nebo ústně předávané podobě,
2. skutečné chování lidí a
3. principy vyabstrahované z rozhodnutí právních autorit, které spory řeší (studium soudních případů).

Společně se pokusili prostřednictvím terénního výzkumu preliterárních společností vytvořit předpoklady pro objektivní komparaci právních systémů různých kultur. Dospěli k názoru, že existují 4 univerzální atributy práva:

1. Síla imperativu, který příslušníky dané kultury nutí chovat se určitým způsobem.
2. Nadřazenost práva, jež umožňuje v případě konfrontace s jinými hodnotami dané kultury vítezství právních norem.
3. Systémová organizace prvků, které plní socioregulativní funkci.
4. Oficiální publicita, jež legitimuje existenci právních systémů.

Klíčovou kategorií je dle nich autorita. A právem je poté každý princip obsažený v bezprecedentním rozhodnutí autority s úmyslem aplikovat jej na všechny podobné případy i v budoucnosti. Hoebel se dále zabýval sociální normou, která je dle jeho názoru zákonná v případě, jestliže je její zanedbání či porušení spojeno se skutečnou hrozbou fyzického nátlaku na jednotlivce nebo skupinový majetek. Uplatňované sankce se přitom nutně musí opírat o existenci již známých pravidel. Na základě studia různých typů právních systémů došel posléze k názoru, že zákony v sobě zahrnují 3 základní principy:

1. Legitimní použití síly umožňující vynutit žádoucí chování nebo potrestat zlo.
2. Distribuce moci na jednotlivé osoby za účelem vynucování.
3. Úcta k tradici a potlačování přechodných deviací a různých sociálních výstřelů.

Leopold Jaroslav Pospíšil

V padesátých a šedesátých letech 20. století na Hoebelovy a Llewellynovy výzkumy navázal americký kulturní antropolog českého původu Leopold Jaroslav Pospíšil. Ten prosazoval hypotézu, že neexistují žádné společnosti, které by byly bez práva, a to ani na úrovni nejjednodušších loveckých a sběračských kultur. Za základní atributy práva pak Pospíšil považuje autoritu, úmysl univerzální použitelnosti, závazek a sankci.

Antropologické teorie konfliktů

Antropologické teorie konfliktů jsou významným zdrojem moderně koncipované antropologie práva. Mezi významné jedince zabývající se konflikty patří např. britskýý sociální antropolog Max Gluckman, který na základě svého výzkumu došel k závěru, že pokud vzájemně znesvářené strany chtějí i nadále mezi sebou zachovat vztahy, jsou mnohem ochotnější ke kompromisu a přátelskému řešení daného sporu. K podobnému závěru došla také americká antropoložka Elizabeth Florence Colsonová. Ta formulovala teorii, podle níž lidé hledají smířlivé řešení svých konfliktů, pokud jsou mezi nimi četné a průběžné vztahy. V opačném případě, tedy kdy jsou vztahy nečetné a prchavé, mají soupeři tendenci mnohem více uplatňovat více konfrontační způsoby vedení sporu. V sedmdesátých letech 20. století přispěla k rozvoji výzkumu práva jako procesu řešení konfliktů zejména americká antropoložka Laura Naderová a Harry Todd. Podle nich hrají při řešení konfliktů rozhodující roli čas a postup. Právní spor dle nich prochází třemi stadii:

1. Prekonfliktním stadiem, které je dobou rozhořčení a stížností. Dotyčná osoba má dojem, že je s ní zacházeno nespravedlivě.
2. Stadium přímého konfliktu, kterého se účastní oba účastníci sporu.
3. Stadium veřejné konfrontace, která zahrnuje již i třetí stranu.

Postmoderní přístup

V sedmdesátých letech 20. století se v antropologii práva postupně prosazovaly nové teoretické přístupy. Stále více antropologů kritizovalo tradiční důraz vědců na studium relativně statických právních norem a pravidel a akcentovalo ve svých výzkumech analýzu procesů.

Na sklonku sedmdesátých a v průběhu osmdesátých let se antropologie práva, stejně jako jiné antropologické disciplíny, stala předmětem postmoderní kritiky. Zpochybňovány byly jak její epistemologické základy, tak pojmy a kategorie, které právní antropologové při studiu právních systémů a procesů používali.

Paralelně s postmoderním myšlením do antropologie práva pronikala také kritická ženská perspektiva, která nalezla své vyjádření ve feministické antropologii a následném genderovém přehodnocování tradičních androcentricky koncipovaných antropologických výzkumů.

V neposlední řadě v uplynulých desetiletích výrazně ovlivňoval právní antropology požadavek metodologické interdisciplinarity, zejména využití lingvistiky jako nástroje analýzy role jazyka, symbolů a významů v kontextu právních procesů.

Současně s postmoderní a feministickou kritikou od osmdesátých let probíhal v antropologii práva i posun v oblasti preferovaných antropologických témat. V ohnisku výzkumného zájmu právních antropologů se stále více ocitaly rozvinuté komplexní společnosti.

Trendy v současné antropologii práva výstižně shrnula americká antropoložka Sally Engle Merryová. Podle ní je pro antropology studující právní systémy v mezikulturní perspektivě typický:

1. Posun k nacionálnímu a transnacionálnímu kontextu.
2. Větší zájem o způsob, jakým právní aktéři a instituce vytvářejí význam, jaký vliv mají tyto významy na okolní sociální vztahy a jaký je vliv kulturního kontextu na podstatu právních procedur.
3. Oživený zájem o právní pluralismus a způsob, jak jsou propojeny multiplicitní právní systémy.
4. Rostoucí zájem o moc včetně způsobů, jakými právo konstruuje a dekonstruuje mocenské vztahy.

Literatura

• Colson, E. F. (1953). Social Control and Vengeance among the Plateau Tonga.
• Durkheim, É. (2004). Společenská dělba práce. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
• Gluckman, M. (1967). The judicial process among the Barotse of Northern Rhodesia (2nd ed). Manchester: published on behalf of the Institute for Social Research, University of Zambia, by Manchester U.P.
• Hoebel, E. A. (1954). The law of primitive man: a study in comparative legal dynamics. Cambridge: Harvard University Press.
• Maine, H. J. S. (1908). Ancient Law. London: John Murray Albemarle.
• Nader, L., & Todd, H. F. (1978). The Disputing process: law in ten societies. New York: Columbia University Press.
• Peter, J. (1992). Review: History, Power, Ideology, and Culture.
• Sally, E. M. (1990). Getting Justice and Getting Even. Chicago: University of Chicago Press.
• Soukup, V. (2011). Antropologie: Teorie člověka a kultury (1st ed.). Praha: Portál.

Klíčová slova

antropologie, sociální a kulturní antropologie, výzkum, antropologie práva, právo