Jaroslav Drtina

Jaroslav Drtina se narodil 16. 8. 1908 v Plzni, zemřel 9. 8. 1967 v Praze.[1]

Studium

Studoval nejprve práva jako jeho otec. Posléze přešel na filozofickou fakultu (dle vzoru svého strýce Františka Drtiny).[2] Začal se věnovat filozofii a sociologii. Po dosažení doktorátu z filozofie navštěvoval Tobolkovy knihovnické kurzy na UK. Jako student několikrát pobýval ve Francii.

Profesní život

Po vysokoškolském studiu pracoval v Národní a universitní knihovně jako dobrovolník (s minimální finanční podporou). Jeho specializací byla bibliografie, o jejíž historii vydal roku 1944 malou publikaci, první svého druhu u nás. V letech 1938–1944 zpracovával věcné rejstříky ročenek Bibliografického katalogu, působil jako referent zpravodajského oddělení. Bibliografii přednášel na knihovnických kurzech i školách. Měl jasnou představu o českém knihovnictví, usiloval o sjednocení koncepce vědeckých a lidových knihoven a také o vznik knihoven u všech nových vysokých škol. Byl zvolen do výboru Svazu českých knihovníků. V roce 1947 se konal v Oslo Kongres IFLA, kterého se Jaroslav Drtina zúčastnil. Pomohl utvářet katalogizační pravidla „Prozatimní pravidla abecedního jmenného seznamu“ (1950) a Prozatimní pravidla předmětového seznamu“ (1952)[1].

Pedagogická činnost

Jeho velikým přínosem pro knihovnictví byl podíl na vytvoření univerzitního studijního oboru „Informační studia a knihovnictví“. Na konci druhé světové války zformuloval Jaroslav Drtina v knize „Knížka pro čtenáře“ (sepsanou společně s Josefem Zikou) myšlenku zformování samostatného vysokoškolského oboru zabývajícím se knihovnictvím. Kniha vyšla až po válce v roce 1946. Teprve jako úředníkovi na Ministerstvu školství a osvěty se mu v roce 1950 povedlo převést obor knihovnictví z Pedagogické fakulty UK na Filozofickou fakultu UK. Následně se stal hlavním odborným učitelem v tomto oboru. V roce 1952 změnil formu studia z dvouletého na pětileté s možností ukončení po čtyřech letech. Získal pro katedru mladé, odborně vzdělané knihovníky s pedagogickými schopnostmi (Jiří Kábrt byl prvním stálým pracovníkem této katedry dříve něž Jaroslav Drtina přešel na katedru z Ministerstva školství a osvěty, dále to byla Hana Vodičková, Jiří Cejpek a další). Jaroslav Drtina byl habilitován v roce 1955. Využíval veškeré možné mezinárodní spolupráce v komunistickém Československu. Uspořádal v roce 1958 společně se svými spolupracovníky z katedry Mezinárodní konferenci vysokoškolských pracovišť v oboru knihovnictví.

Historie názvů

Lektorát knihovnictví[3] začal fungoval na filozofické fakultě od zimního semestru 1950–1951. Od zimního semestru 1952–1953 byl Lektorát knihovnictví nahrazen Katedrou knihovnictví. Katedra se do roku 1967 jmenovala Katedra knihovnictví a vědeckých informací, v roce 1973 se přejmenovala na Katedru vědeckých informací a knihovnictví a v roce 1993 na Ústav informačních studií a knihovnictví.

Publikační činnost

Přispíval do odborných tuzemských i zahraničních časopisů. Byl redaktorem časopisu Knihovna a redaktorem časopisu ÚKR Knihovník. Je autorem řady odborných i populárně-vědních publikací, mezi něž patří Chrestomatie k základům bibliografie (1954), Sylabus (1957), Základy bibliografie (1965), ale i Knížka pro čtenáře (1946) či Knihovna jako instituce socialistická (1961).

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 [1], databáze NK ČR – Slovník Českých knihovníků.
  2. ↑ [2], Bulletin SKIP.
  3. ↑ [Dostupné z: http://full.nkp.cz/nkkr/Nkkr0004/0004135.html].

Použité zdroje

  • TŘI SONDY DO PADESÁTILETÉHO VÝVOJE STUDIJNÍHO OBORU “INFORMAČNÍ STUDIA A KNIHOVNICTVÍ” [online]. Praha: Národní knihovna, 2000, 11(4) [cit. 2017-11-27]. ISSN 1214-0678. Dostupné z: http://full.nkp.cz/nkkr/Nkkr0004/0004135.html


Klíčová slova

Historie knihovnictví, Ústav informačních studií a knihovnictví

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Jaroslav_Drtina&oldid=50171“