Jedinec a společnost, psychika a společnost

  • ve vztahu jedince a společnosti existují dvě linie pohledu:
  1. jedna pohlíží na jedince skrze společnost
  2. druhá na společnost skrze jedince
  • adekvátní pohled leží uprostřed, tedy že jedinec a společnost jsou interaktivním systémem
  • podstatnou složkou tohoto ovlivňování je fakt distance, který reprezentuje fyzickou vzdálenost mezi světem a jedincem
  • vytváří prostor pro interakci a kooperaci, konflikty...
  • jedinec musí přijímat určité normativy (používání jazyka, sociální chování), aby mohl být ve společnosti instituován jako subjekt
  • H. Arendtová hovoří dokonce o psychologickém narození při osvojování kulturních vzorců

Emile Durkheim

  • publikoval významné práce o vztahu jednotlivce a společnosti
  • jeho snahou bylo objektivně zkoumat sociální fakta - pozorovat, třídit a odhalovat zákony, které k nim vedou
  • sociálními fakty jsou například vztahy mezi lidmi a solidarita
  • poznávat je můžeme jen podle jejich sociálních důsledků
  • Durkheim ustavuje pojem kolektivních reprezentací, jako souboru pravidel, která existují nezávisle na jedinci, který se jim musí podrobit
  • kolektivní reprezentace je systém idejí, obrazů a symbolů, které pro jedince vystupují jako nutnost transcendentální povahy a které jsou pro každé společenství odlišné (náboženství, symboly, rituály)
  • pro život ve skupině je nezbytné se jimi řídit
  • sociální život je umožněn právě díky těmto pravidlům, která byla jím samým vytvořena
  • úkolem sociální psychologie je zkoumat, jak se tyto reprezentace navzájem vyvolávají, vylučují, splývají či odlišují
  • společnost vyvíjí omezující tlaky, které zakládají proces enkulturace - proces během nějž jedinec absorbuje kulturu dané skupiny, jedinec je determinován strukturami, nejprve sociálními, posléze i logickými
  • Durkheimovy myšlenky se staly inspirací strukturalismu (Lévy Strauss)
  • kritika vytýká Durkheimovi nevšímavost k jedinci, opomíjení interakce a komunikace a přílišný absolutismus pojetí

Strukturalismus

  • pojímá sociálno jako dvousložkové
  1. kultura a společnost jsou doménou zákona
  2. přirozenost je pod nadvládou pudů
  • teprve zákon vytváří podmínky k sociálnímu životu
  • příkladem takových zákonů mohou být třeba pravidla morálky (pravidlo kázně idea autority a poslušnosti, pravidlo respektování pouta ke skupině, pravidlo morální autonomie)

Genetická sociální psychologie

  • teoretický směr, který klade důraz na interakci
  • jeho nejvýznačnějšími figurami jsou pánové Baldwin, Mead a Cooley
  • snaží se ukázat vývoj a utváření psychiky pod vlivem kontaktů s ostatními lidmi a pod vlivem institucí

Cooley

  • rozlišuje:
  1. primární skupiny (intimita pocitu "my")
  2. sekundární (anonymní funkční vztahy) skupiny

Baldwin

  • nic jako dichotomie jedince společnost neexistuje, protože z psychologických zvláštností nelze konstruovat sociálno
  • ve skutečnosti, tvrdí, že jedinec a společnost jsou nerozdělitelným funkčním celkem
  • jejich vzájemný vztah lze rozdělit na čtyři stádia:
  1. objektivní stadium - neosobní vztah jedince ke všem podnětům
  2. projektivní stadium - jedinec se promítá do reakcí druhých redukce nejistot
  3. subjektivní stadium - dítě si uvědomuje samo sebe a napodobuje své reakce, jako by bylo druhou osobou
  4. ejektivní stadium - proces minulého stadia se obrací a dítě si vytváří o druhých obraz podle sebe sama
  • dítě si podle Baldwina začíná druhé uvědomovat teprve ve chvíli, kdy si uvědomuje samo sebe
  • toto je vlastní předmět sociální psychologie
  • jedinec je bytost sociální, stává je jí procesem socializace
  • musí přijímat normy, pravidla a instituce, které poté ovlivňují jeho chování
  • společnost na jedince vytváří obrovský tlak, který má jedince přinutit chovat se podle daných norem
  • 2 přístupy
  1. ptá se, jak vzniká ta společnost (nezabývá se jedincem)
  2. ptá se, jak se utváří sociální podstata jedince (nezabývá se společností)
  • řešení vztahu jedinec-společnost je přesunulo na to, co nazýváme sociální pouto

Sociální pouto

  • pokusy o vysvětlení tohoto termínu:

Durkheim

  • sociální fakt - výlučný předmět sociálního bádání, jsou to pravidla nebo způsoby chování lidí, které lze popsat, vysvětlit, existují nezávisle na nás, ale mají donucovací sílu
  • za klíčovou pro integraci společnosti považuje solidaritu a rozlišuje 2 základní formy:
  1. mechanická – založená na přesvědčeních, hodnotách, zvycích, projevuje se u malých kmenových společenství, zemědělských pospolitostí, kdy se všichni dívají na svět jedním způsobem
  2. organická – vzájemná závislost založená na rozdělení práce, u moderních velkých společností, pouta díky této závislost jsou velmi silné, lidé jsou na sobě velmi závislí
  • společnost utváří celek, který je větší než suma jeho částí, a studium společnosti je na odlišné úrovni než studium jedinců
  • analogie s živým organismem: celá osobnost je více než suma orgánu a buněk, které tvoří tělo, tak jako celá společnost je více než jen
  • společnost je nadindividuální, jedinec se „rozpouští“ v tom společenském a vytváří tak to nadindividuální (individuální psychiky se rozpouští v kolektivní psychice)
  • společnost jedince nejen přesahuje, ale také určuje jeho chování a myšlení
  • předmětem psychologie mají býti individuální reprezentace (vědomí), zatímco předmětem sociologie a sociální psychologie má být kolektivní reprezentace (vědomí)
  • široký souhrn sociálních fenoménů jako náboženství, morálky, vědy, jazyk, mýty, rituály, právo, móda

Moscovici - sociální reprezentace

  • obrací se k pojmu kolektivní reprezentace jako ke ztracenému pojmu
  • pojem se uchytil v antropologii, ale zmizel ze sociologie
  • zlikvidoval adjektivum individuální i kolektivní a nahradil to adjektivem sociální
  • jeho tématem je tedy sociální reprezentace
  • sociální reprezentace je spojena spíše se společenskými skupinami (ne s celou společností)
  • chce sledovat, jak se v jednotlivých skupinách sociální reprezentace utvářejí a jak ovlivňují chování a jednání lidí
  • sociální reprezentaci chápe jako postoj - důraz na poznání, je to pojetí světonázorové
  • otázka, zda je věda věcí několika málo jedinců, nebo jestli proniká do veřejného života a jak v tomto případě ovlivňuje ten světonázor
  • studie, jaká je sociální reprezentace psychoanalýzy
  • máme studovat to, co je společnosti aktuální, co je zrovna předmětem zájmu
  • jaké jsou debaty mezi skupinami, mezi jedinci, mezi jedinci a skupinami apod.
  • máme také studovat vliv masmédií, které jsou součástí našeho vědomí o světě
  • tvrdil, že nepřijímáme všechny informace, ale přijímáme ty, které jsou zprostředkovány nějakou autoritou
  • odlišnost od Durkheima - kolektivní a individuální reprezentaci nahrazuje sociální reprezentací, čímž vzniká otázka, kdo je nositelem této reprezentace
  • nositelem bude asi spíše jedinec, protože se jedná o jeho pohled na svět
  • popírá to, co je pro Durkheima typické, že existuje něco nadinidviduálního
  • Moskovici se ptá, jak se vytvářejí sociální reprezentace
  • vzniká v interakcích mezi lidmi, debatami o poznání, hodnotách
  • kolektivní reprezentace vzniká interakcí mezi jedinci, skupinami a institucemi a je jedinečná pro každou společnost
  • když je psychologické striktně oddělováno od společenského, tak jak může to psychologické pronikat do toho společenského
  • řeší to duální koncepcí člověka - člověk má dvojí vědomí
  • jedno vědomí se týká individuality člověka zakotvené v jeho těle - počitky emoce, potřeby › obsah individuálního vědomí
  • druhé vědomí se týká jeho zakotvení ve společnosti - morálka, hodnoty, poznání › obsah kolektivního vědomí
  • morální pravidla tvoří předpoklad a důsledek společenského způsobu života
  • kolektivní vědomí má i materiální podobu
  • tvoří ji jazyk, příběhy, vyprávění (to, čím je to uchopitelné, přenositelné, uchovatelné)
  • máme sice dvě vědomí (jsme individuální bytosti, ale máme něco i ze společnosti), ale ony tato vědomí jsou propojená - to je řečení otázky sociálního pouta

Von Cranach

  • je to reakcí na Moskoviciho, chce do toho vnést jasno
  • rozlišuje sociální a sociálně-individuální reprezentace
  • zaměřuje se na analýzu těchto reprezentací a snaží se vysvětlit vztah z hlediska jednání
  • sociální reprezentaci považuje za soubor organizovaného poznání, jakoby zobecněné poznání

Genetická sociální psychologie (2. linie)

  • genetická - vývojová
  • patří sem Baldwin, Cooly, Mead
  • vycházejí ze sociální interakce při vysvětlování vzniku já, procesu socializace, při vysvětlení vztahu jedince a společnosti
  • nestaví proti sobě společnost a jedince, ale chápou jedince a společnost jako celek
  • dospělí jedinci jsou nositeli sociálna a při interakci s dítětem utvářejí jeho začlenění do společnosti

Baldwin

  • rozlišuje 4. stádia vývoje dítěte:
  1. objektivní stádium - druzí lidé i předměty vyvolávají u dítěte neosobní reakce, dítě reaguje na všechno stejně, na hračky i lidi
  2. projektivní stádium - dítě se promítá do reakcí druhých osob a dokáže ty druhé rozlišit, reaguje na blízké osoby
  3. subjektivní stádium - dítě si uvědomuje reakce druhých vůči sobě samému, je to počátek sebeuvědomování, vytváření vlastního já
  4. ejektivní stádium (vyhození) - proces se obrací, dítě si začíná utvářet obraz druhých lidí podle sebe sama, podle vlastního mínění

Mead

  • zrcadlové já a generalizovaný druhý - pojmy, které mají zachytit to sociálno podstatnou úlohu přikládá rolím a postojům, které dítě přebírá, a to především od generalizovaných druhých
  • v interakcích jde o symbolickou povahu výměn (slova, gesta)
  • při výměnách dochází ke sdílení symbolů a jejich významů
  • zdůrazňuje roli symboličnosti

Henry Wallon - teorie člověka jako bytosti sociálně genetické

  • původně pediatr – pozoroval novorozence
  • východisko - dítě je od narození závislé na svém prostředí, tato závislost trvá dlouho (období neotenie = závislosti, nezralosti)
  • tato závislost je dána biologicky, ale tím zároveň je předurčena sociální podstata člověka, nikoli tlakem vnějšího sociálního prostředí, ale z biologické nutnosti se člověk stává sociálním
  • nezralost je důvodem k tomu, že dítěti musí být potřeby uspokojovány vnějším světem
  • dítě se obrací k lidem (křikem, pláčem) a to, že se dítě k lidem obrací
  • Wallon nazývá posturálně expresivní orientace
  • vztah, který je zprostředkováván emocemi a poté gesty, se rozšiřuje poté i k jiným lidem
  • zdůrazňuje, že potvrzením gesta dítěte ukazuje dítěte, že to gesto má nějaký význam
  • dítě se velmi rychle dostává do symbolického řádu
  • rychle se učí významům symbolů
  • při uspokojování biologických potřeb se dítěti dostává i něčeho víc - laskání, hlazení, při těchto interakcích dítě dospívá k uvědomování si druhého
  • vnitřní druhý je zvnitřněný sociální zprostředkovatel (ten, kdo uspokojoval jeho potřeby)
  • emoční stádium - do 8. měsíce života - splývá tam to, co je rozpoznáváno v druhém a v sobě samém
  • závislost na druhých lidech nutí dítě regulovat svou činnost a kontrolovat ji na druhém jako v zrcadle
  • vnitřní druhý je výsledkem interpretačního dialogu postupným zpřesňováním smyslu vlastního chování
  • zároveň se tak utlumuje spontánní chování a zesiluje se podléhání tlaku dospělých
  • vnitřní druhý je na jedné straně v jedinci něčím stálým, co stále nosíme v sobě a může to být naším vnitřním hlasem
  • na druhé straně se ten vnitřní druhý mění a vyvíjí, protože se mění svět a my
  • se mu musíme přizpůsobit
  • vnitřní druhý je to, co tvoří spoj (sociální pouto) mezi jedincem a společností
  • vývoj Wallonova vnitřního druhého začíná mnohem dřív něž vývoj Meadova
  • generalizovaného druhého, vnitřní druhý je od začátku založen na sdílení významu
  • důraz na autoregulaci (vlastní kontrolu)

Alexej Nikolajevič Leoťjev - kulturně historická koncepce psychiky

  • založeno na interakci a styku dítěte a dospělého
  • to společenské je zakotveno v nástrojích, předmětech, které vytvořily předchozí generace a které se staly kulturním dědictvím
  • dítě začíná svůj psychický vývoj vnější činností a tím si osvojuje manipulaci s nástroji, které mají tu společenskohistorickou podstatu
  • práce „Problémy psychického vývoje“
  • vychází z Vygotského, ale často odkazuje i na Durkheima a Wallona
  • v ontogenezi dítě vstupuje do zvláštního vztahu se světem předmětů a jevů, které charakterizují lidské schopnosti
  • i u nejjednodušších předmětů a nástrojů dítě musí pochopit jejich kvality (smysl)
  • to se děje při praktické manipulaci s těmi předměty, dělá to neobratně, proto mu pomáhají dospělí, dospělí jsou tam velice důležití, učí totiž dítě manipulovat správně s těmi předměty
  • dítě dlouho s předmětem manipuluje, než pochopí jeho skutečný význam
  • vztah dítě – dospělý – nástroj - tím se dítě učí zasahovat předmětem do vnějšího světa
  • pak se tyto operace zvnitřňují a pak je další důležitý krok – musí se to naučit pojmenovat
  • rozhodující je ten praktický ráz předmětné činností (manipulace s nástrojem), kterým se dítě dostává do toho sociálního
  • slovo je pro dítě nejprve jen nějakým signálem, aby k tomu dítě obrátilo pozornost, ale trvá dlouho, než dítě spojí slovo s předmětem
  • další krok, když dítě začne ze slov dělat složitější věty
  • zabývá se i myšlenkovými operacemi, které jsou již podmíněny znaky a symboly
  • prvotní je předmětná činnost s nezbytnou přítomností dospělých
  • sociální pouto je podle nich tvořeno materiálním světem