Média

Pojem média, množné číslo slova médium (latinsky střed či prostředek[1]), můžeme v nejobecnějším smyslu vyložit jako činitele, nástroj, technologii nebo člověka, který nám něco zprostředkovává. Nejčastěji toto slovo bývá užíváno v kontextu se zprostředkováním informací či zábavy a označovat tak může např. datové nosiče jako jsou knihy či DVD. V současnosti funguje pojem média nejčastěji jako označení pro hromadné sdělovací prostředky jako jsou rozhlas, televize nebo internetové zpravodajství. V tomto smyslu slova je řeč o tzv. masmédiích.[2]

Typy médií

Neexistuje žádný univerzální způsob pro rozdělení médií. Jejich typologie se profiluje až při nahlížení z různých hledisek, kterými mohou být např. technologie, kterou médium užívá, způsob percepce či míra participace příjemců. Média je možné dělit i podle jejich přístupnosti a typu tohoto přístupu (on-line média), případně rozsahu, v němž se v rámci něj informace šíří (masmédia).

Následující uvedená členění médií jsou jen jedna z možných a opírají se o rozdílné teorie. Marshall McLuhan spatřoval média i v předmětech jako je kolo či žárovka, protože i ty mohou zprostředkovávat např. rychlý transport informací či noční divadelní představení.[3] V následujícím výčtu jsou zohledněny konvenčnější přístupy.

Z hlediska technologie

V souvislosti s datovými nosiči či komunikačními nástroji, jejichž existence se váže už k počátkům lidské kultury, můžeme média členit podle materiálu užitého k jejich výrobě či technologie, která zajišťuje jejich fungování. Z tohoto hlediska lze současná média dělit např. na:

PC: digitální médium


- papírová - média fungující na materiální, převážně tištěné bázi (např. noviny, časopisy - tzv. "tisk")

- digitální - jakákoli média, která informace přenášejí za pomoci komprimace do digitálního formátu (audiální, audiovizuální, fotografické a textové materiály v počítačových sítích)[4]

Horká a chladná média

Autorem tohoto členění je Marshall McLuhan. Ten ve své knize Jak rozumět médiím (1964) obsažně, ale ne zcela jednoznačně rozdělil média na "horká" a "chladná" podle poměru toho nakolik je médium samotné naplněno informacemi a nakolik je jeho uživatel nucen participovat na jejich doplnění. Roli hraje i to, na kolik smyslů toto médium působí. Dělení funguje často ve vztazích: Médium jevící se v určitém srovnání horké se v jiném může jevit chladné.[3]

- horká - jsou tzv. vysokodefiniční, tedy naplněna (faktickými) informacemi. Divák není nucen tolik participovat (např. kniha, rozhlas).

- chladná - jsou tzv. nízkodefiniční, nedostatek faktických informací diváka nutí k participaci např. ve formě "domýšlení souvislosti", více jej vtahuje (např. komiks, televize).

Z hlediska teorie komunikace

Přirozený jazyk: primární médium

Podstatou médií je tzv. mediace. Tento jev je jistým druhem komunikace, kdy médium vstupuje mezi dvě a více stran jako prostředník.[2] K přenosu informace mezi komunikátorem a recipientem dochází např. za pomoci technologických zařízení[5], lidského posla nebo samotného jazyka. Podle druhu této mediace rozlišujeme:[6]


- primární média - nachází uplatnění v přímé komunikaci za jednoty času i místa (např.přirozený jazyk, gesta, mimika intonace)

- sekundární média - jsou nástrojem nepřímé komunikace, druhem záznamu, komunikují v různém čase a na různou vzdálenost (ta, která využívají jakoukoli technologii)

Klasická a nová média

Pojem klasických médií prodělává vývoj spolu s tím, jak média stárnou a nabývají statut "klasického" často v protikladu k aktuálně novým médiím. Jako klasická nebo tradiční byla dříve označovaná média nevyužívající el. technologii. V současné době bývá pojem klasických (příp. tradičních) médií chápán jako protiklad k médiím, která využívají internet a díky tomu mají zcela jiné parametry dostupnosti v čase i prostoru.[7] Ta bývají někdy označována jako nová, ale výklad tohoto pojmu může být i podstatně širší.

TV: klasické (tradiční) médium


- klasická - média, která nevyžadují propojení s internetem, jsou "off-line" (např. klasické televizní vysílání, tisk a rádio)

- nová média - (on-line) média, která pro své fungování potřebují připojení k internetu (např. internetové zpravodajství)[8]

Specifickým druhem médií, která jsou s on-line přístupem v úzké souvislosti jsou sociální média.

Masmédia

Masmédia neboli masová média jsou potenciálně dostupná neomezenému počtu příjemců, nabízejí uživatelům v periodicky krátkých intervalech použitelné obsahy informačního a zábavního charakteru. Jsou existenčně závislá na zájmu příjemců a sdělení se v rámci nich šíří jednosměrně z jednoho zdroje k příjemcům.[6] Vzhledem ke své rychlosti události nejen monitorují, ale některé i přímo podmiňují.[2]

Prvním masovým médiem byl periodický tisk, později rozhlasové a televizní vysílání. V současnosti vzrůstá obliba internetového zpravodajství, ale za masmédium můžeme považovat i internetové stránky s vysokou kumulací uživatelských příspěvků (Youtube). Masmédia jsou nástrojem nepřímé komunikace.[6]

Předmětem diskuze může být vliv digitálních masmédií na mentální a fyzický vývoj člověka. Ten někteří odborníci vyhodnocují jako negativní.[9]

Funkce médií

Média pravěku?

z perspektivy příjemce mohou mít média např. tyto funkce:

Sociálně-kulturní funkce

Média umožnila v rozličných kulturách zaznamenávání informací, jejich sdílení napříč prostorem a v různém čase a tvorbu společného hodnotového systému. Stala se tak i jistým druhem sociální komunikace.[2] Pro konkrétní kulturu v konkrétní historické situaci je charakteristický určitý typ této komunikace. Ten je součástí této kultury. [6]

Socializační funkce

Především u masmédií jde hovořit o tom, že i nepřímou jednostrannou komunikací s médiem se příjemce vřazuje do "své" společnosti, s níž toto médium sdílí.[6]

Informační a orientační funkce

(Mas)média informují své příjemce o aktuálním dění. Umožňují mu orientovat se v probíhajících lokálních a světových událostech.[6]

Interpretační funkce

Masmédia mají moc vytvářet tzv. "veřejné mínění" tím, jaké informace, v jaké koncentraci, sledu atd. předávají. Vytváří představu příjemce o okolním světě. Může tak docházet i k manipulaci a dezinformaci za různými účely či nezáměrně.[6][2]

Poznávací (kognitivní) funkce

Ať už je to záměrem či ne, může mediovaný obsah rozšířit poznatky příjemce (o jiných kulturách, jazycích, historii atd.).[6]

Zábavná a rekreační funkce

Obsah médií může mít zábavný charakter, sloužit k rozptýlení a vzrušení příjemce, umožnit mu únik z reality. U masmédií může být kvantum těchto zábavných obsahů nenáročné, málo stimulující představivost a vkus příjemce. [10]

Odkazy

Reference

  1. PRAŽÁK, Josef a NOVOTNÝ, František a SEDLÁČEK, Josef. Latinsko-český slovník. 19. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980, 684 s.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Média a společnost: [stručný úvod do studia médií a mediální komunikace]. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007, 207 s. ISBN 978-80-7367-287-4.
  3. 3,0 3,1 MCLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. 2., rev. vyd. Praha: Mladá fronta, 2011, 399 s. ISBN 9788020424099.
  4. Co jsou digitální média? | Microsoft: TechNet [online]. [cit. 2015-11-4]. Dostupné z: https://technet.microsoft.com/cs-cz/library/what-is-digital-media-2.aspx
  5. PAVLŮ, Dušan. Slovník propagace a...z. 1. vyd. Praha: Merkur, 1983, 246 s.
  6. 6,0 6,1 6,2 6,3 6,4 6,5 6,6 6,7 JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Masová média. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 413 s. ISBN 978-80-7367-466-3.
  7. GREPLOVÁ, Lenka. Informační etika: tradiční versus nová média. Brno, 2008. Diplomová práce. Masarykova univerzita, FF, KISK. Vedoucí práce PhDr. Michal Lorenz, Ph.D.
  8. New media. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-10-17]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/New_media
  9. SPITZER, Manfred. Digitální demence: jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Vydání první. Brno: Host, 2014, 341 stran. ISBN 978-80-7294-872-7.
  10. POSPÍŠIL, Jan a ZÁVODNÁ, Lucie Sára. Mediální výchova. Vyd. 1. Kralice na Hané: ComputerMedia, 2009. s.33-36. ISBN: 978-80-7402-022-3.

Doporučená literatura pro další studium

  • JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Masová média. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 413 s. ISBN 978-80-7367-466-3.
  • MCLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. 2., rev. vyd. Praha: Mladá fronta, 2011, 399 s. ISBN 9788020424099.
  • SPITZER, Manfred. Digitální demence: jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Vydání první. Brno: Host, 2014, 341 stran. ISBN 978-80-7294-872-7.

Související články

masmédia komunikace Marshall McLuhan tisk televize rozhlas internet

Klíčová slova

média, masmédia, komunikace, mediace