Výzkumné metody

Výzkumem se rozumí systematická tvůrčí práce rozšiřující poznání o nejzákladnějších příčinách jevů a pozorovatelných skutečností, včetně poznání člověka, kultury nebo společnosti, metodami umožňujícími potvrzení, doplnění či vyvrácení získaných poznatků. Je prováděn v zájmu rozvoje poznání, bez snahy o aplikaci výsledků na řešení praktických poměrů.[1] Podle zdroje informací lze techniky sběru dat rozdělit na 2 základní skupiny:

  • Získávání primárních dat – přímo získávané informace; pozorování, experiment, dotazování aj.
  • Získávání sekundárních dat – údaje z databází a publikací; nevýhodou časová prodleva mezi zjištěním a zveřejněním informací.[2]

Získávání primárních dat

Experiment

– sledování vztahu mezi dvěma nebo více proměnnými, jehož cílem je potvrdit (verifikovat) nebo vyvrátit (falzifikovat) hypotézu nebo poznatek, které něco tvrdí o příčinných vztazích určitých jevů.

Základní vlastností je to, že výzkumník aktivně a úmyslně přivodí změnu situace (manipuluje s nezávisle proměnnými X) a sleduje reakci (měří změnu závisle proměnných Y).[3]

Laboratorní experiment je opakovatelný za stejných přesně stanovených a měřitelných podmínek, pracovní postup bývá detailně a přesně popsán; terénní experiment probíhá naproti tomu v přirozeném prostředí, jde-li o lidské jedince, netuší, že jsou účastníky experimentu. Je třeba vytvořit experimentální skupinu, v níž experiment probíhá, a kontrolní skupinu (tzv. slepý vzorek), aby byl vyloučen vliv jiných než zkoumaných faktorů. Experimentální skupina je podrobena vstupnímu testu (pretestu) před začátkem experimentu a závěrečnému testu (posttestu) po jeho skončení.[4]

Pozorování

– smyslová (zraková) percepce okolního světa. Jedná se o záměrné, cílevědomé, soustavné a plánovité vnímání a zaznamenávání jevů a procesů, které směřuje k odhalení podstatných souvislostí a vztahů sledované skutečnosti.

Vědecké pozorování je jednou ze všeobecně akceptovaných výzkumných metod a hraje důležitou roli v rámci kvalitativního a kvantitativního výzkumu. Metoda pozorování má vždy výběrový charakter. Výběr materiálu je prováděn s ohledem na stanovený cíl výzkumu tak, aby byl naplněn požadavek jeho úplnosti. Předpokládá se přitom objektivita v podobě nezávislosti pozorovatele i objektu tak, že se vzájemně neovlivňují, nepůsobí na sebe.[5]

Pozorování lze dělit podle 5 kritérií:

  • řízené x uměle vytvořené,
  • zřejmé x skryté,
  • strukturované x nestrukturované,
  • přímé x nepřímé,
  • osobní x za pomoci technických prostředků.[2]

Dotazování

– je jedna z kvantitativních metod výzkumu využívaná zejména ve společenských vědách (psychologie, sociologie, demografie, marketing aj.). Uskutečňuje se pomocí nástrojů (dotazník, záznamový arch) a vhodně zvolené komunikace výzkumníka s nositelem informací, díky nimž řešitel výzkumného projektu získá žádoucí primární údaje.

Podle druhů odpovědí dělíme dotazníky na strukturované (s uzavřenými otázkami) a nestrukturované (s otevřenými otázkami).

Základními fázemi dotazování jsou:

  • úvod – vysvětlení cíle, popis způsobu práce (vyplňování dotazníku), informace o době a průběhu; snaha vzbudit zájem respondenta, připravit a motivovat jej,
  • střední část – postupné zadávání otázek; na začátku je třeba vzbudit zájem, uprostřed zásadní otázky, jež jsou předmětem výzkumu, na konci nejméně náročné
  • závěr – umožnit vyjádření vlastního názoru respondenta, případně dodatečného kontaktu; poděkování za vstřícnost.


Při tvorbě dotazníku se často využívá škálování, díky němuž lze měřit míru intenzity sledovaného jevu (bipolární škály, Likertovy škály). Důležitá je validita škál, tj. zda měří, co tvrdí, že měří. Ke kontrole validity se užívají různé nástroje (zdánlivá validita, prediktivní validita, měřítko validity). Neméně důležitou vlastností škál a celého dotazníku je spolehlivost (reliabilita), vyjadřuje míru stálosti a přesnosti opakovaně zjišťovaných výsledků. Zda je dotazník konzistentní a všechny otázky sledují stejný jev (vnitřní spolehlivost) a stabilitu, tj. konzistence v čase.[6]


Podle způsobu kontaktování respondenta se metoda dotazování dělí na:

  • osobní dotazování,
  • písemné dotazování,
  • internetové (online) dotazování,
  • telefonické dotazování.


Osobní dotazování (rozhovor, interview) – je založeno na přímém kontaktu s respondentem (face to face). Proškolený tazatel čte otázky, případně varianty odpovědí, jak je formuloval výzkumník, a zaznamenává respondentovy reakce. Rozmístění tazatelů by mělo být proporční vzhledem ke sledovanému území. Mezi nejdůležitější techniky patří:

  • strukturovaný otevřený rozhovor,
  • rozhovor s návodem,
  • neformální rozhovor,
  • fenomenologický rozhovor,
  • narativní rozhovor,
  • epizodické interview,
  • skupinový rozhovor a další.[3]

Písemné dotazování (anketa) – vhodná metoda pro kontaktování respondentů, kteří nejsou ochotni poskytnout rozhovor. Výhodou je oslovení velkého počtu lidí, návratnost anketních lístků může být motivována odměnou. Nevýhodou je nereprezentativní skladba vzorku a vysoké nároky na formulaci otázek, aby nedošlo k nesprávné interpretaci.[5]

Internetové (elektronické) dotazování – technika založená na využití ICT. Vzhledem k rozdílnému rozšíření internetu ve společnosti se nyní využívá především k průzkumům trhu, nikoli však k sociálně-politickým průzkumům.[2]

Telefonické dotazování – je modifikovanou podobou osobního dotazování. Výhodou je částečná anonymita respondenta, nevýhodou kratší čas než při osobním setkání a nemožnost využít vizuální pomůcky. Využívá se u tzv. bleskových průzkumů. Pro výběr respondentů se někdy využívá vytáčení náhodného telefonního čísla (random dialing).

Data získaná touto technikou lze okamžitě zpracovávat (CATI = computer assisted telephone interviewing), někdy se k dotazování využívá automatu (TATI = touchtone aided telephone interviewing), kdy respondent odpovídá stisknutím příslušné klávesy telefonu.[5]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Základní pojmy výzkumu a vývoje v OECD a EU. In: Rada pro výzkum, vývoj a inovace [online]. Praha: Úřad vlády ČR, © 2013 [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=932
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 Výzkumné metody. In: Výzkumy.cz: oborový server pro výzkum trhu a veřejného mínění [online]. Praha: Data Collect s. r. o., © 2010-2014 [cit. 2014-01-18]. Dostupné z: http://www.vyzkumy.cz/vyzkumne-metody.
  3. ↑ 3,0 3,1 � HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0219-6.
  4. ↑ PÁNA, Lubomír, SOMR, Miroslav. Metodologie a metody výzkumu. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2007, s. 44. ISBN 978-80-86708-52-2.
  5. ↑ 5,0 5,1 5,2 FORET, Miroslav, MEGYESIOVÁ, Silvia. Marketingový výzkum v regionálním rozvoji. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2013. ISBN 978-80-7375-773-1.
  6. ↑ WALKER, Ian. Výzkumné metody a statistika. Praha: Grada, 2013, s. 52-55. ISBN 978-80-247-3920-5.

Použitá literatura

  • FORET, Miroslav a Silvia MEGYESIOVÁ. Marketingový výzkum v regionálním rozvoji. Brno: Mendelova Univerzita v Brně, 2013. ISBN 978-80-7375-773-1.
  • HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0219-6.
  • PÁNA, Lubomír a Miroslav SOMR. Metodologie a metody výzkumu. České Budějovice: Vysoká škola vysokých a regionálních studií, 2007. ISBN 978-80-86708-52-2.
  • Výzkumy.cz: oborový server pro výzkum trhu a veřejného mínění [online]. Praha: Data Collect s. r. o., 2010-2014[cit. 2015-02-01]. Dostupné z: http://www.vyzkumy.cz/vyzkumne-metody.
  • WALKER, Ian. Výzkumné metody a statistika. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013, 218 s. ISBN 978-80-247-3920-5.
  • Základní pojmy výzkumu a vývoje v OECD a EU. In: Rada pro výzkum, vývoj a inovace [online]. Praha: Úřad vlády ČR, © 2013 [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=932

Související články

Klíčová slova

  • informace, výzkum, experiment, dotazník, pozorování
Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Výzkumné_metody&oldid=46903“