Rozhovor: Porovnání verzí
m |
|||
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
Rozhovor můžeme rozdělit z hlediska jeho cíle na diagnostický (jehož cílem je vyšetřit jedince a udělat si představu o jeho aktuálním stavu), terapeutický, anamnestický (cílem je získání [[Anamnéza|anamnézy]]), výzkumný, poradenský a výběrový.<ref name="diagn" /> | Rozhovor můžeme rozdělit z hlediska jeho cíle na diagnostický (jehož cílem je vyšetřit jedince a udělat si představu o jeho aktuálním stavu), terapeutický, anamnestický (cílem je získání [[Anamnéza|anamnézy]]), výzkumný, poradenský a výběrový.<ref name="diagn" /> | ||
− | Z hlediska toho, na co se v rozhovoru zaměřujeme, jej můžeme dělit na ''přímý'' (kde nás zajímá obsah výpovědi) a ''nepřímý'' (kde sledujeme spíše neobsahové aspekty výpovědi jako je způsob vyjadřování). Z dalších typů rozhovoru uveďme ''larvovaný'' (kde si vyšetřovaná osoba není vědoma toho, že od ní záměrným způsobem získáváme informace) nebo ''stresový'' (využívaný ve forenzní psychologii).<ref name="diagn" /> | + | Z hlediska toho, na co se v rozhovoru zaměřujeme, jej můžeme dělit na ''přímý'' (kde nás zajímá obsah výpovědi) a ''nepřímý'' (kde sledujeme spíše neobsahové aspekty výpovědi jako je způsob vyjadřování). Z dalších typů rozhovoru uveďme ''larvovaný'' (kde si vyšetřovaná osoba není vědoma toho, že od ní záměrným způsobem získáváme informace) nebo ''stresový'' (využívaný ve [[Forenzní psychologie|forenzní psychologii]]).<ref name="diagn" /> |
== Diagnostický rozhovor == | == Diagnostický rozhovor == |
Aktuální verze z 18. 6. 2016, 13:17
Psychologický rozhovor (interview) je jednou z nejobtížnějších klinických metod, jejímž prostřednictvím získáváme informace o vnitřním světě jedince (o jeho názorech, postojích, přáních, obavách). Dají se tak získat informace, které nejsou přístupné z pouhého pozorování. Kvalitní vedení rozhovoru vyžaduje spoustu tréninku a zkušeností, nejčastější chybou psychologa v rozhovoru je netrpělivost.[1]
Rozhovor můžeme rozdělit z hlediska jeho cíle na diagnostický (jehož cílem je vyšetřit jedince a udělat si představu o jeho aktuálním stavu), terapeutický, anamnestický (cílem je získání anamnézy), výzkumný, poradenský a výběrový.[1]
Z hlediska toho, na co se v rozhovoru zaměřujeme, jej můžeme dělit na přímý (kde nás zajímá obsah výpovědi) a nepřímý (kde sledujeme spíše neobsahové aspekty výpovědi jako je způsob vyjadřování). Z dalších typů rozhovoru uveďme larvovaný (kde si vyšetřovaná osoba není vědoma toho, že od ní záměrným způsobem získáváme informace) nebo stresový (využívaný ve forenzní psychologii).[1]
Diagnostický rozhovor
Smyslem diagnostického rozhovoru je shromáždit co nejvíce faktických údajů o vyšetřované osobě. Jeho délka by neměla přesáhnout 45 minut (vstupní rozhovory do psychologického vyšetření bývají kratší, do 15 minut).[1]
Diagnostický rozhovor můžeme z hlediska pružnosti a vázanosti rozdělit na neřízený (bez struktury, volný výběr témat i způsobu dotazování) a řízený (zaměřený a organizovaný způsob dotazování). Řízený rozhovor má několik variant lišící se mírou standardizace.[1]
- standardizovaný rozhovor (strukturovaný) je veden podle předem vypracovaného schématu a používá se nejčastěji u témat, kde by se respondenti neradi vyjadřovali písemně (motivace suicidálního pokusu, sexuální úchylky, atd.).
- částečně standardizovaný rozhovor (polostrukturovaný) má jasný záměr a cíl, přesné pořadí a formulace otázek zůstává volné. Je však potřeba dotknout se všech vytyčených témat.
- volný rozhovor má jasný a konkrétní cíl, prostředky a způsoby, jak se k němu dostat, nejsou dány
Fáze rozhovoru
Úvodní fáze a navázání kontaktu - Cílem je naladit se na respondenta a vytvořit důvěrné prostředí.[1]
Jádro rozhovoru - Cílem je získat co největší množství diagnostických informací, často se využívají následující postupy[1]:
- od obecných problémů ke konkrétním
- od jednotlivostí k obecnějším výpovědím
- od neosobních k osobním a intimním otázkám
- diagnosticky relevantní otázky jsou střídány s méně emočně nabitými otázkami (maskovací technika)
Závěr rozhovoru - Uvolnění tenze, naladění respondenta na další spolupráci.[1]
Techniky vedení rozhovoru
Během rozhovoru používá psycholog celou řadu technik, aby dovedně vedl směr rozhovoru, udržoval příjemné prostředí a vytěžil co nejvíce diagnostického materiálu.[1]
Kladení otázek
Podle Kerlingera musí mít otázka jasný vztah k problému, musí být jasná, musí být emočně přijatelná, nesmí být dvojsmyslná a sugestivní a nemá navádět k desirabilní odpovědi. Obecně psychologa zajímají spíše odpovědi na otázky "jak" než "proč". Je vhodné formulovat otázky jako otevřené, a tak, aby provokovaly klienta k obsáhlejším odpovědím. Psycholog by neměl hovořit více než 30% času rozhovoru.[1]
- Otevřené otázky podněcují respondenta, aby odpovídal v celých větách a aby se rozpovídal
- Uzavřené otázky se dají zodpovědět jedním až dvěma slovy, a slouží spíše k ujasnění
- Přímé otázky - "Unavuje vás vaše zaměstnání?"
- Nepřímé otázky - "Jak se cítíte na konci pracovní doby?"
- Projektivní - "Jak se asi většina lidí cítí na konci pracovní doby?"
- Trychtýřovité otázky postupují od obecného ke konkrétnímu
- Hřebenovité otázky se vyznačují střídáním témat
Technika jednoduché akceptace
Vyjadřování toho, že klienta posloucháme a bereme na vědomí.[1] Známé také jako aktivní naslouchání.
Technika zachycení a objasnění
Zachycení podtextu a pocitů respondenta k tomu, co bylo právě řečeno.[1]
Technika parafrázování
Slouží k udržování hovoru na živé a spontánní úrovni. Psycholog parafrázuje (řekne svými slovy) respondentovu výpověď.[1]
Technika interpretace
Má svůj čas a místo, které je vhodné opatrně volit. Psycholog interpretuje výpovědi respondenta.[1]
Technika ujištění
Pomáhá odstraňovat zábrany zvláště u nejistých respondentů a citlivých témat.[1]
Technika používání pomlk
Využití ticha v rozhovoru jako čas pro přemýšlení, srovnání si toho, co bylo řečeno, nebo jako vytvoření prostoru pro respondentovu odpověď.[1]
Odkazy
Reference
Použitá literatura
- Svoboda, M. (Ed.), Humpolíček, P., Šnorek, V. (2013). Psychodiagnostika dospělých. Praha: Portál.