Významné teorie inteligence: Porovnání verzí

 
(Není zobrazeno 25 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
−
== Definice inteligence ==
+
==Definice inteligence==
−
Dle Blatného (2010)<ref name="blat">Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. (Vyd. 1., 301 s.) Praha: Grada.</ref> jde o obecnou rozumovou schopnost umožňující zpracování informací za pomoci myšlenkových operací. Vágnerová (2004, str. 123) <ref name="vag">Vágnerová, M. (2004). Základy psychologie. (Vyd. 1., 356 s.) V Praze: Karolinum.</ref> chápe tento pojem šířeji a uvádí, že ''„termín inteligence slouží k označení obecné struktury rozumových schopností, které určují způsob orientace, tj. porozumění, a obvykle nějakým způsobem ovlivňují i chování“.''
+
Dle Blatného (2010)<ref name="blat">Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. (Vyd. 1., 301 s.) Praha: Grada.</ref> jde o obecnou rozumovou schopnost umožňující zpracování informací za pomoci myšlenkových operací.  
−
Známá operacionální definice od Edwina Boringa zní: Inteligence je to, co měří inteligenční testy.
 
  
−
== Spearmanova dvou-faktorová teorie ==
+
Vágnerová (2004, str. 123) <ref name="vag">Vágnerová, M. (2004). Základy psychologie. (Vyd. 1., 356 s.) V Praze: Karolinum.</ref> chápe tento pojem šířeji a uvádí, že ''„termín inteligence slouží k označení obecné struktury rozumových schopností, které určují způsob orientace, tj. porozumění, a obvykle nějakým způsobem ovlivňují i chování“.''
−
Charles Edward Spearman (1863-1945) svou teorií navázal na Francise Galtona a jeho žáka Karla Pearsona, jenž dal vzniknout faktorové analýze. Tuto metodu Spearman dále rozpracoval, použil k výzkumu inteligence, a vytvořil tak první faktorovou teorii inteligence. <ref name="blat" />
+
 
 +
Známá operacionální definice od Edwina Boringa zní: Inteligence je to, co měří inteligenční testy.{{Zdroj?}}
 +
 
 +
==Spearmanova dvou-faktorová teorie==
 +
'''[https://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Spearman Charles Edward Spearman]''' (1863-1945) svou teorií navázal na Francise Galtona a jeho žáka Karla Pearsona, jenž dal vzniknout faktorové analýze. Tuto metodu Spearman dále rozpracoval, použil k výzkumu inteligence, a vytvořil tak '''první faktorovou teorii inteligence'''. <ref name="blat" />
  
 
Při dlouholetém výzkumu předkládal skupinám dětí řadu jednoduchých testů, dokud neměl velké množství dat. Na tato data potom aplikoval metodu faktorové analýzy a zjistil pozitivní korelaci mezi jednotlivými testy. V praxi to znamenalo, že ti, kteří dosáhli vysokého skóru v jednom testu, obvykle patřili mezi ty úspěšnější i v jiných testech. <ref name="lund">Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.</ref>
 
Při dlouholetém výzkumu předkládal skupinám dětí řadu jednoduchých testů, dokud neměl velké množství dat. Na tato data potom aplikoval metodu faktorové analýzy a zjistil pozitivní korelaci mezi jednotlivými testy. V praxi to znamenalo, že ti, kteří dosáhli vysokého skóru v jednom testu, obvykle patřili mezi ty úspěšnější i v jiných testech. <ref name="lund">Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.</ref>
  
−
Z těchto výsledků usoudil, že inteligence je ovlivněna dvěma faktory. Prvním faktorem je obecný faktor nebo také faktor g, který určuje obecnou inteligenci. Zahrnuje základní schopnost řešit problémy a komplikované úlohy, projevuje se tedy v celém spektru různorodých situací. Faktorem g disponují všichni lidé, jen každý v jiné míře.  <ref name="spear">Spearman, C. (1927). The abilities of man: their nature and measurement. (415 s.) New York: Macmillan.</ref>
+
Z těchto výsledků usoudil, že '''inteligence''' je '''ovlivněna dvěma faktory''':
−
+
 
−
Druhým faktorem, který ovlivňuje výsledky v dílčích testech, je specifický faktor nebo také faktor s. Tento faktor zahrnuje konkrétní schopnosti v určité oblasti, například matematické nebo verbální schopnosti. <ref name="spear">Spearman, C. (1927). The abilities of man: their nature and measurement. (415 s.) New York: Macmillan.</ref>
+
*'''Prvním faktorem''' je '''obecný faktor''' nebo také '''faktor g''', který určuje obecnou inteligenci. Zahrnuje základní schopnost řešit problémy a komplikované úlohy, projevuje se tedy v celém spektru různorodých situací. Faktorem g disponují všichni lidé, jen každý v jiné míře.  <ref name="spear">Spearman, C. (1927). The abilities of man: their nature and measurement. (415 s.) New York: Macmillan.</ref>
 +
*'''Druhým faktorem''', který ovlivňuje výsledky v dílčích testech, je '''specifický faktor''' nebo také '''faktor s'''. Tento faktor zahrnuje konkrétní schopnosti v určité oblasti, například matematické nebo verbální schopnosti. <ref name="spear">Spearman, C. (1927). The abilities of man: their nature and measurement. (415 s.) New York: Macmillan.</ref>
 +
 
 +
==Thorndikeova teorie vzorků==
 +
'''[[Edward_Thorndike|Edward Lee Thorndike]]''' (1874-1949) svou teorii založil stejně jako Spearman na faktorech, ale na rozdíl od něj předpokládal existenci více faktorů, z nichž žádný se neprojevuje obecně. Jeho teorie je tedy '''mnohofaktorová''' a každý faktor zde zastupuje konkrétní oblast schopností, přičemž tyto '''oblasti''' jsou si '''navzájem rovnocenné'''. Při různých úlohách se tedy do činnosti zapojují různé kombinace faktorů.  <ref name="sme">Smékal, V. (2009). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadlení [i.e. zrcadle] vědomí a jednání. (3., opr. vyd.) Brno: Barrister.</ref>
 +
 
 +
==Thurstoneova teorie primárních mentálních schopností==
 +
'''[https://cs.wikipedia.org/wiki/Louis_Leon_Thurstone Louis Leon Thurstone]''' (1887-1955) metodu faktorové analýzy poněkud inovoval, a to přidáním tzv. '''rotace faktorů''' (Plháková, 1999). Svou teorii podložil rozsáhlým výzkumem, kdy 240-ti studentům vysoké školy předložil postupně 56 různých testů. Tato studie probíhala v létě 1934 a studenti se jí účastnili dobrovolně. Každý den strávili přibližně '''patnáct hodin''' vyplňováním testových baterií. <ref name="TL">Thorndike, R., & Lohman, D. (c1990). A century of ability testing. (xi, 163 p.) Chicago: Riverside Pub. Co. </ref>
 +
 
 +
Výsledky byly následně podrobeny faktorové analýze a přinesly základních 12 faktorů, z čehož '''sedm faktorů''' bylo jasně a zřejmě pojmenovatelných a vymezitelných. Dle Thurstonea by spolu tyto '''faktory neměly korelovat''', neměly by být navzájem závislé, avšak později se toto tvrzení '''vyvrátilo'''. Tyto primární schopnosti spolu signifikantně korelují, což '''naznačuje existenci nějakého obecného faktoru'''. <ref name="TL">Thorndike, R., & Lohman, D. (c1990). A century of ability testing. (xi, 163 p.) Chicago: Riverside Pub. Co. </ref>
  
−
== Thorndikeova teorie vzorků ==
+
Mezi zjištěných '''sedm primárních schopností''' patří<ref name="balcar">Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti. (2., opravené vyd., 217 s.) Chrudim: Mach.</ref>:
−
Edward Lee Thorndike (1874-1949) svou teorii založil stejně jako Spearman na faktorech, ale narozdíl od něj předpokládal existenci více faktorů, z nichž žádný se neprojevuje obecně. Jeho teorie je tedy mnohofaktorová a každý faktor zde zastupuje konkrétní oblast schopností, přičemž tyto oblasti jsou si navzájem rovnocenné. Při různých úlohách se tedy do činnosti zapojují různé kombinace faktorů.  <ref name="sme">Smékal, V. (2009). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadlení [i.e. zrcadle] vědomí a jednání. (3., opr. vyd.) Brno: Barrister.</ref>
 
  
−
== Thurstoneova teorie primárních mentálních schopností ==
+
*slovní porozumění
−
Louis Leon Thurstone (1887-1955) metodu faktorové analýzy poněkud inovoval, a to přidáním tzv. rotace faktorů (Plháková, 1999). Svou teorii podložil rozsáhlým výzkumem, kdy 240-ti studentům vysoké školy předložil postupně 56 různých testů. Tato studie probíhala v létě 1934 a studenti se jí účastnili dobrovolně. Každý den strávili přibližně patnáct hodin vyplňováním testových baterií. <ref name="TL">Thorndike, R., & Lohman, D. (c1990). A century of ability testing. (xi, 163 p.) Chicago: Riverside Pub. Co. </ref>
+
*slovní plynulost
 +
*práce s čísly
 +
*prostorová představivost
 +
*paměť
 +
*rychlost vnímání
 +
*usuzování.
  
−
Výsledky byly následně podrobeny faktorové analýze a přinesly základních 12 faktorů, z čehož sedm faktorů bylo jasně a zřejmě pojmenovatelných a vymezitelných. Dle Thurstonea by spolu tyto faktory neměly korelovat, neměly by být navzájem závislé, avšak později se toto tvrzení vyvrátilo. Tyto primární schopnosti spolu signifikantně korelují, což naznačuje existenci nějakého obecného faktoru. <ref name="TL">Thorndike, R., & Lohman, D. (c1990). A century of ability testing. (xi, 163 p.) Chicago: Riverside Pub. Co. </ref>
+
==Hierarchické modely inteligence==
 +
Další teorie již nepřináší nové faktory, nesnaží se vyvracet předchozí výsledky, ale spíše sjednocují již vzniklé teorie do větších celků. Takto vzniklo hned několik hierarchických modelů inteligence (Blatný, 2010). Jako první navrhl syntézu Spearmanovy a Thurstoneovy teorie '''Cyril Burt''', a vytvořil tak '''hierarchický model struktury schopností'''. <ref name="balcar" />
  
−
Mezi zjištěných sedm primárních schopností patří: slovní porozumění, slovní plynulost, práce s čísly, prostorová představivost, paměť, rychlost vnímání, usuzování. <ref name="balcar">Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti. (2., opravené vyd., 217 s.) Chrudim: Mach.</ref>
+
Další hierarchický model si připisuje '''Philip Ewart Vernon'''. Na pomyslný vrchol hierarchické struktury dosadil obecnou inteligenci (faktor g), o úroveň níže potom skupinové faktory verbální-studijní a prostorový-mechanický, pod ně pak řadil ještě menší a specifické skupinové faktory. <ref name="nak98">Nakonečný, M. (1998). Psychologie osobnosti. (2.vyd., 336 s.) Praha: Academia.</ref>
  
−
== Hierarchické modely inteligence ==
+
[[File:hierarch model inteligence.jpg|400px]]
−
Další teorie již nepřináší nové faktory, nesnaží se vyvracet předchozí výsledky, ale spíše sjednocují již vzniklé teorie do větších celků. Takto vzniklo hned několik hierarchických modelů inteligence (Blatný, 2010). Jako první navrhl syntézu Spearmanovy a Thurstoneovy teorie Cyril Burt, a vytvořil tak hierarchický model struktury schopností. <ref name="balcar" />
 
−
Další hierarchický model si připisuje Philip Ewart Vernon. Na pomyslný vrchol hierarchické struktury dosadil obecnou inteligenci (faktor g), o úroveň níže potom skupinové faktory verbální-studijní a prostorový-mechanický, pod ně pak řadil ještě menší a specifické skupinové faktory. <ref name="nak98">Nakonečný, M. (1998). Psychologie osobnosti. (2.vyd., 336 s.) Praha: Academia.</ref>
 
  
 
Zajímavostí tohoto modelu je určitá podobnost mezi hlavními skupinovými faktory a pozdějším zjištěním různých funkcí obou hemisfér. Faktor verbální-studijní odpovídá svými funkcemi a připisovanými schopnostmi levé hemisféře, zatímco faktor prostorový-mechanický hemisféře pravé. <ref name="balcar" />
 
Zajímavostí tohoto modelu je určitá podobnost mezi hlavními skupinovými faktory a pozdějším zjištěním různých funkcí obou hemisfér. Faktor verbální-studijní odpovídá svými funkcemi a připisovanými schopnostmi levé hemisféře, zatímco faktor prostorový-mechanický hemisféře pravé. <ref name="balcar" />
  
−
== Guilfordova teorie struktury intelektu ==
+
==Guilfordova teorie struktury intelektu==
−
Mezi největší kritiky hierarchických modelů inteligence patřil Joy Paul Guilford (1897-1987), který se tyto modely snažil vyvrátit svým velmi obsáhlým a komplikovaným trojrozměrným modelem 120-ti poznávacích schopností. Těchto 120 schopností uspořádal do krychle, kde každá její součást vznikla kombinací tří hlavních směrů – intelektových operací, obsahů a produktů.<ref name="ruisel">Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál. </ref>
+
Mezi největší kritiky hierarchických modelů inteligence patřil '''[https://cs.wikipedia.org/wiki/Joy_Paul_Guilford Joy Paul Guilford]''' (1897-1987), který se tyto modely snažil vyvrátit svým velmi obsáhlým a komplikovaným '''trojrozměrným modelem 120-ti poznávacích schopností'''. Těchto 120 schopností uspořádal do krychle, kde každá její součást vznikla '''kombinací tří hlavních směrů'''<ref name="ruisel">Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál. </ref>:
  
−
Za pět základních intelektových operací či procesů považoval poznávání, paměť, konvergentní myšlení, divergentní myšlení a hodnocení.<ref name="mik">Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti. (2. přeprac. vyd., 273 s.) Praha: Karolinum. </ref>
+
*intelektových operací
 +
*obsahů
 +
*a produktů.
  
−
Základní čtyři typy psychických obsahů, na které je možné použít zmiňované operace, jsou obsahy figurální či konkrétně názorné (např. barva, tvar vnímaného objektu), obsahy symbolické (např. čísla, písmena), obsahy sémantické (např. pojmy, soudy) a obsahy behaviorální. <ref name="plh">Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého. </ref>
+
[[File:krychle inteligence.png|400px]]
  
−
Výsledkem spojení intelektové operace a psychického obsahu potom může být jeden z šesti produktů: obsahové jednotky, třídy, systémy, transformace, implikace nebo relace - vztahy mezi jednotkami.<ref name="mik">Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti. (2. přeprac. vyd., 273 s.) Praha: Karolinum. </ref>
+
Za '''pět základních intelektových operací''' či procesů považoval poznávání, paměť, konvergentní myšlení, divergentní myšlení a hodnocení.<ref name="mik">Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti. (2. přeprac. vyd., 273 s.) Praha: Karolinum. </ref>
  
−
== Teoretická, praktická a sociální inteligence ==
+
'''Základní čtyři typy psychických obsahů''', na které je možné použít zmiňované operace, jsou obsahy figurální či konkrétně názorné (např. barva, tvar vnímaného objektu), obsahy symbolické (např. čísla, písmena), obsahy sémantické (např. pojmy, soudy) a obsahy behaviorální. <ref name="plh">Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého. </ref>
−
Kromě různých strukturálních teorií inteligence se mnozí snažili o rozlišení různých druhů inteligence. Již zmíněný Thorndike takto vymezil tři základní oblasti: inteligenci teoretickou/abstraktní, praktickou/konkrétní a inteligenci sociální.<ref name="nak97">Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.</ref>
 
  
−
Teoretická inteligence je právě ta, která odpovídá užšímu vymezení slova inteligence, tedy jako obecná schopnost řešit teoretické problémy, jejíž úroveň se dá vyjádřit inteligenčním kvocientem.<ref name="čáp">Čáp, J. (1993). Psychologie výchovy a vyučování. (1. vyd., 415 p.) Praha: Univerzita Karlova. </ref> Je možné ji celkem snadno měřit. První inteligenční testy, které se podobaly jejich současné formě, vytvořili na přelomu 19. a 20. století Alfred Binet a Theophile Simon. <ref name="at">Atkinson, R. (2003). Psychologie. (2., aktualiz. vyd., V Portálu 1., xxii, 751 s., Překlad Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová). Praha: Portál. </ref>
+
Výsledkem spojení intelektové operace a psychického obsahu potom může být jeden z '''šesti produktů''': obsahové jednotky, třídy, systémy, transformace, implikace nebo relace - vztahy mezi jednotkami.<ref name="mik">Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti. (2. přeprac. vyd., 273 s.) Praha: Karolinum. </ref>
  
−
Test měl měřit inteligenci u dětí a rozlišit tak děti, které jsou silně zaostalé v mentálním vývoji, a výuka dle klasického vzdělávacího systému by pro ně neměla smysl. <ref name="at">Atkinson, R. (2003). Psychologie. (2., aktualiz. vyd., V Portálu 1., xxii, 751 s., Překlad Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová). Praha: Portál. </ref> Aby bylo možné obecně zhodnotit inteligenci daného jedince, vymyslel William Luis Stern inteligenční kvocient – IQ.<ref name="vag" />
+
==Teoretická, praktická a sociální inteligence==
 +
Kromě různých strukturálních teorií inteligence se mnozí snažili o rozlišení různých druhů inteligence. Již zmíněný '''Thorndike''' takto vymezil ''tři základní oblasti: inteligenci teoretickou/abstraktní, praktickou/konkrétní a inteligenci sociální''.<ref name="nak97">Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.</ref>
 +
 
 +
'''Teoretická inteligence''' je právě ta, která odpovídá užšímu vymezení slova inteligence, tedy jako obecná schopnost řešit teoretické problémy, jejíž úroveň se dá vyjádřit inteligenčním kvocientem.<ref name="čáp">Čáp, J. (1993). Psychologie výchovy a vyučování. (1. vyd., 415 p.) Praha: Univerzita Karlova. </ref> Je možné ji celkem snadno měřit. První inteligenční testy, které se podobaly jejich současné formě, vytvořili na přelomu 19. a 20. století Alfred Binet a Theophile Simon. <ref name="at">Atkinson, R. (2003). Psychologie. (2., aktualiz. vyd., V Portálu 1., xxii, 751 s., Překlad Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová). Praha: Portál. </ref>
 +
 
 +
Test měl měřit inteligenci u dětí a rozlišit tak děti, které jsou silně zaostalé v mentálním vývoji, a výuka dle klasického vzdělávacího systému by pro ně neměla smysl. <ref name="at">Atkinson, R. (2003). Psychologie. (2., aktualiz. vyd., V Portálu 1., xxii, 751 s., Překlad Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová). Praha: Portál. </ref> Aby bylo možné obecně zhodnotit inteligenci daného jedince, vymyslel '''[https://cs.wikipedia.org/wiki/William_Stern William Luis Stern]''' ''[https://cs.wikipedia.org/wiki/Inteligen%C4%8Dn%C3%AD_kvocient inteligenční kvocient – IQ]''.<ref name="vag" />
  
 
[[File:rovnice iq.png|400px]]
 
[[File:rovnice iq.png|400px]]
Řádek 50: Řádek 71:
 
{| class="wikitable"
 
{| class="wikitable"
 
|-
 
|-
−
| nad 130 || vysoký nadprůměr
+
|nad 130||vysoký nadprůměr
 
|-
 
|-
−
| 120-130 || výrazný nadprůměr
+
|120-130||výrazný nadprůměr
 
|-
 
|-
−
| 110-120 || lehký nadprůměr
+
|110-120||lehký nadprůměr
 
|-
 
|-
−
| 90-110 || průměr
+
|90-110||průměr
 
|-
 
|-
−
| 80-90 || lehký podprůměr
+
|80-90||lehký podprůměr
 
|-
 
|-
−
| 70-80 || výrazný podprůměr
+
|70-80||výrazný podprůměr
 
|-
 
|-
−
| 50-70 || lehká mentální retardace
+
|50-70||lehká mentální retardace
 
|-
 
|-
−
| 35-50 || středně těžká MR
+
|35-50||středně těžká MR
 
|-
 
|-
−
| 20-35 || těžká MR
+
|20-35||těžká MR
 
|-
 
|-
−
| pod 20 || hluboká MR
+
|pod 20||hluboká MR
 
|}
 
|}
  
−
O největší rozpracování teorie praktické inteligence se postarali Robert J. Sternberg a Richard K. Wagner. Praktickou inteligenci využíváme v každodenním životě, aniž bychom o tom věděli. Umožňuje nám vyznat se ve složitých situacích, vyhledat a pojmenovat problém, vyhodnotit okolnosti a najít nejlepší možné řešení. <ref name="blat" />
+
O největší rozpracování '''teorie praktické inteligence''' se postarali '''[https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Sternberg Robert J. Sternberg] a Richard K. Wagner'''. Praktickou inteligenci využíváme v každodenním životě, aniž bychom o tom věděli. Umožňuje nám vyznat se ve složitých situacích, vyhledat a pojmenovat problém, vyhodnotit okolnosti a najít nejlepší možné řešení. <ref name="blat" />
−
Jiní k definování praktické inteligence používají anglický pojem know-how, což označuje znalost určitých postupů vhodných k řešení situace. Někdo tento pojem ztotožňuje s českým výrazem selský či zdravý rozum.<ref name="ruisel">Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál. </ref>
+
 
 +
Jiní k definování praktické inteligence používají anglický pojem ''know-how'', což označuje znalost určitých postupů vhodných k řešení situace. Někdo tento pojem ztotožňuje s českým výrazem ''selský či zdravý rozum''.<ref name="ruisel">Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál. </ref>
 +
 
 +
'''Sociální inteligence''' v původním pojetí označovala schopnost jednat s lidmi, pochopit je a adekvátně na ně reagovat. Postupem času se pozornost psychologů zaměřila více na pochopení druhých a v souvislosti se sociální inteligencí se začalo mluvit o [[Empatie|empatii]]. Empatie v dnešním smyslu slova znamená vcítění se do druhého, dříve však nesla i trochu pejorativně zabarvené významy jako nakažení se emocemi ostatních nebo náhradní prožívání emocí a pocitů druhých.<ref name="ruisel">Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál. </ref>
 +
 
 +
==Fluidní a krystalizovaná inteligence==
 +
'''[https://cs.wikipedia.org/wiki/Raymond_Cattell Raymond Bernard Cattell]''', jenž je autorem této teorie, z počátku spolupracoval se Spearmanem a svou teorií navázal na teorii '''faktoru g'''. Ten však rozčlenil do dvou samostatných celků, které nazval fluidní a krystalizovaná inteligence. Inspiroval se prací kanadského psychologa a neurologa Donalda Oldinga Hebba, který zpozoroval u lidí s různým poškozením mozku odlišné změny ve fungování intelektu. <ref name="plh">Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého. </ref>
 +
 
 +
'''Fluidní inteligence''' je vrozená ''schopnost učit se a nalézat efektivní řešení problémů'', jakýsi potenciál, který je možno kdykoli zaktivovat a využít při běžném životě. '''Krystalizovaná inteligence''' je oproti tomu ''založená na zkušenostech, znalostech a naučených dovednostech, a zároveň zahrnuje i slovní zásobu''. Je to schopnost využít takto získané znalosti při řešení problémů. Tento typ inteligence je tedy '''silně kulturně determinován'''.<ref name="catt">Cattell, R. (1971). Abilities: their structure, growth, and action. (xxii, 583 p.) Boston: Houghton Mifflin.</ref>
 +
 
 +
==Gardnerova teorie sedmi druhů inteligence==
 +
'''[https://cs.wikipedia.org/wiki/Howard_Gardner Howard Earl Gardner]''' vytvořil teorii sedmi druhů inteligence, které pojal široce jako '''soubory schopností'''. Dle jeho kritérií musí inteligence umožňovat řešení skutečných problémů, také by ale měla umožnit problémy vyhledat či vytvořit. Inteligence musí být alespoň v určitém kulturním okruhu důležitým a užitečným prvkem. Inteligence by měla mít také své umístění v mozkové struktuře. <ref name="gard">Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí. (1. vyd., 398 s.) Praha: Portál.</ref>
 +
 
 +
Mezi jeho sedm druhů inteligence patří inteligence<ref name="gard">Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí. (1. vyd., 398 s.) Praha: Portál.</ref>:
 +
 
 +
*jazyková,
 +
*hudební,
 +
*logicko-matematická,
 +
*prostorová,
 +
*tělesně-pohybová,
 +
*intrapersonální,
 +
*interpersonální.
 +
 
 +
==Emoční inteligence==
 +
Pojem [https://cs.wikipedia.org/wiki/Emo%C4%8Dn%C3%AD_inteligence emoční inteligence] '''poprvé''' použili '''[https://en.wikipedia.org/wiki/Peter_Salovey Peter Salovey] a [https://en.wikipedia.org/wiki/John_D._Mayer John D. Mayer]'''. Základem jejich teorie se stala intrapersonální a interpersonální inteligence převzatá z teorie Gardnera. O obsáhlé rozpracování a zviditelnění konceptu emoční inteligence se však postaral až '''[https://cs.wikipedia.org/wiki/Daniel_Goleman Daniel Jay Goleman]'''. <ref name="plh">Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého. </ref>
 +
 
 +
Emoční inteligence je ''schopnost přesně vnímat vlastní i cizí emoce, pochopit jejich význam, adekvátně na ně reagovat, umět s nimi zacházet a použít je ke svému i všeobecnému prospěchu.'' <ref name="lund">Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.</ref>
 +
 
 +
V minulosti již bylo sestrojeno několik '''metod pro měření''' emoční inteligence, avšak jejich reliabilita a validita byla mnohokrát zpochybněna. O sestavení takové metody se dvakrát pokusili také J. D. Mayer, P. Salovey a D. R. Caruso. Jako protiváha k inteligenčnímu kvocientu IQ byl navržen pro míru emoční inteligence '''[https://cs.wikipedia.org/wiki/Emo%C4%8Dn%C3%AD_kvocient emoční kvocient - EQ]'''. <ref name="lund">Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.</ref>
 +
 
 +
==Osvojování a rozvíjení intelektových dovedností==
 +
 
 +
===Kognitivní vývoj===
 +
V současné době se s poznatky o osvojování a rozvíjení intelektových dovedností setkáme pod názvem '''kognitivní vývoj.''' Cílem je zejména '''pochopit změny v myšlení v průběhu životního cyklu,''' jak vnikají a jak se mění mentální/kognitivní schopnosti spolu s fyziologickým vývojem ('''zrání''') a se získáváním nových zkušeností ('''učení'''). Kognitivní vývoj zahrnuje jak kvalitativní změny v podobě změny způsobu myšlení, tak i kvantitativní změny v podobě nově získaných znalostí a schopností. Jako hlavní mechanismy kognitivního vývoje jsou považovány biologicky naprogramované procesy '''zrání''' (nature) a prostředím ovlivněné '''učení''' (nurture). Různé teoretické přístupy k intelektovému/kognitivnímu vývoji přikládají zrání a učení a jejich interakci různý význam.<ref name=":0">Sternberg, R. (2009). Kognitivní psychologie. Praha: Portál. </ref>
  
−
Sociální inteligence v původním pojetí označovala schopnost jednat s lidmi, pochopit je a adekvátně na ně reagovat. Postupem času se pozornost psychologů zaměřila více na pochopení druhých a v souvislosti se sociální inteligencí se začalo mluvit o empatii. Empatie v dnešním smyslu slova znamená vcítění se do druhého, dříve však nesla i trochu pejorativně zabarvené významy jako nakažení se emocemi ostatních nebo náhradní prožívání emocí a pocitů druhých.<ref name="ruisel">Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál. </ref>
+
Interakce nature vs. nurture začíná již po narození, novorozenci disponují vrozenými schopnostmi věnovat pozornost určitým stimulům, tedy prostředí bohaté na tento typ stimulů, napomáhá jejich rozvoji vrozených schopností.<ref name=":0" />
  
−
== Fluidní a krystalizovaná inteligence ==
+
==== Principy kognitivního vývoje ====
−
Raymond Bernard Cattell, jenž je autorem této teorie, z počátku spolupracoval se Spearmanem a svou teorií navázal na teorii faktoru g. Ten však rozčlenil do dvou samostatných celků, které nazval fluidní a krystalizovaná inteligence. Inspiroval se prací kanadského psychologa a neurologa Donalda Oldinga Hebba, který zpozoroval u lidí s různým poškozením mozku odlišné změny ve fungování intelektu. <ref name="plh">Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého. </ref>
+
Mezi základní přístupy ke kognitivnímu vývoji patří dílo Jeana Piageta a neopiagetovců, dále přístup Lva Vygotského a také teorie zpracování informací. Všechny tyto různé přístupy však mají společné principy. Například že lidé v průběhu vývoje získávají lepší kontrolu na procesem myšlení a učení, jsou schopní vytvářet stále složitější vazby mezi myšlením a chováním, důkladněji provádí zpracování informací, roste schopnost obsáhnout stále složitější vztahy a získávají větší flexibilitu ve využívání určitých strategií či informací. S procesem stánutí jsou lidé schopni využívat více než jeden kontext informací a naučí se informace používat ve více typech okolností.<ref name=":0" />
  
−
Fluidní inteligence je vrozená schopnost učit se a nalézat efektivní řešení problémů, jakýsi potenciál, který je možno kdykoli zaktivovat a využít při běžném životě. Krystalizovaná inteligence je oproti tomu založená na zkušenostech, znalostech a naučených dovednostech, a zároveň zahrnuje i slovní zásobu. Je to schopnost využít takto získané znalosti při řešení problémů. Tento typ inteligence je tedy silně kulturně determinován.<ref name="catt">Cattell, R. (1971). Abilities: their structure, growth, and action. (xxii, 583 p.) Boston: Houghton Mifflin.</ref>
+
==== Zrání myšlenkových procesů - Jean Piaget ====
 +
Piaget věřil, že základem dětského mylšení jsou souvislé logické systémy odlišné od systémů, které používají dospělí. Funkcí inteligence je pomoct při adaptaci na prostředí, přičemž jednotlivé způsoby inteligence jsou kontinuum od jednoduchých vrozených mechanismů po sofistikovanější inteligentní prostředky založené na mentálních reprezentacích a manipulaci s nimi. Postupně je složitost odpovědí na prostředí stále vyšší, inteligence a její projevy se stávají více specializovanými v různých oblastech.  
  
−
== Gardnerova teorie sedmi druhů inteligence ==
+
==Odkazy==
−
Howard Earl Gardner vytvořil teorii sedmi druhů inteligence, které pojal široce jako soubory schopností. Dle jeho kritérií musí inteligence umožňovat řešení skutečných problémů, také by ale měla umožnit problémy vyhledat či vytvořit. Inteligence musí být alespoň v určitém kulturním okruhu důležitým a užitečným prvkem. Inteligence by měla mít také své umístění v mozkové struktuře. <ref name="gard">Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí. (1. vyd., 398 s.) Praha: Portál.</ref>
+
===Reference===
 +
<references />
  
−
Mezi jeho sedm druhů inteligence patří inteligence jazyková, hudební, logicko-matematická, prostorová, tělesně-pohybová, intrapersonální a interpersonální. <ref name="gard">Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí. (1. vyd., 398 s.) Praha: Portál.</ref>
+
===Použitá literatura===
  
−
== Emoční inteligence ==
+
*Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. (Vyd. 1., 301 s.) Praha: Grada.
−
Pojem emoční inteligence poprvé použili Peter Salovey a John D. Mayer. Základem jejich teorie se stala intrapersonální a interpersonální inteligence převzatá z teorie Gardnera. O obsáhlé rozpracování a zviditelnění konceptu emoční inteligence se však postaral až Daniel Jay Goleman. <ref name="plh">Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého. </ref>
+
*Vágnerová, M. (2004). Základy psychologie. (Vyd. 1., 356 s.) V Praze: Karolinum.
 +
*Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.
 +
*Spearman, C. (1927). The abilities of man: their nature and measurement. (415 s.) New York: Macmillan.
 +
*Smékal, V. (2009). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadlení [i.e. zrcadle] vědomí a jednání. (3., opr. vyd.) Brno: Barrister.
 +
*Thorndike, R., & Lohman, D. (c1990). A century of ability testing. (xi, 163 p.) Chicago: Riverside Pub. Co.
 +
*Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti. (2., opravené vyd., 217 s.) Chrudim: Mach.
 +
*Nakonečný, M. (1998). Psychologie osobnosti. (2.vyd., 336 s.) Praha: Academia.
 +
*Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál.
 +
*Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti. (2. přeprac. vyd., 273 s.) Praha: Karolinum.
 +
*Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého.
 +
*Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
 +
*Čáp, J. (1993). Psychologie výchovy a vyučování. (1. vyd., 415 p.) Praha: Univerzita Karlova.
 +
*Atkinson, R. (2003). Psychologie. (2., aktualiz. vyd., V Portálu 1., xxii, 751 s., Překlad Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová). Praha: Portál.
 +
*Říčan, P. (2009). Psychologie. (3., aktualiz. vyd., 300 s.) Praha: Portál.
 +
*Cattell, R. (1971). Abilities: their structure, growth, and action. (xxii, 583 p.) Boston: Houghton Mifflin.
 +
*Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí. (1. vyd., 398 s.) Praha: Portál.
  
−
Emoční inteligence je schopnost přesně vnímat vlastní i cizí emoce, pochopit jejich význam, adekvátně na ně reagovat, umět s nimi zacházet a použít je ke svému i všeobecnému prospěchu. <ref name="lund">Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.</ref>
+
===Externí odkazy a doporučená literatura===
 +
'''Knihy'''
  
−
V minulosti již bylo sestrojeno několik metod pro měření emoční inteligence, avšak jejich reliabilita a validita byla mnohokrát zpochybněna. O sestavení takové metody se dvakrát pokusili také J. D. Mayer, P. Salovey a D. R. Caruso. Jako protiváha k inteligenčnímu kvocientu IQ byl navržen pro míru emoční inteligence emoční kvocient EQ. <ref name="lund">Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.</ref>
+
*Mackintosh, N. J. (2000). IQ a inteligence. Grada.
 +
*Gould, S. J. (1997). Jak neměřit člověka: Pravda a předsudky v dějinách hodnocení lidské inteligence. Nakladatelství Lidové noviny.
 +
*Stehlíková, M. (2016). Život s vysokou inteligencí: průvodce pro nadané dospělé a nadané děti. Praha: Grada.
 +
*Goleman, Daniel. Emoční inteligence. Praha: Metafora. ISBN 978-80-7359-334-6, 2011.
 +
*Goleman, D. (2000). Práce s emoční inteligencí: Jak odstartovat úspěšnou kariéru. Columbus.
  
−
== Odkazy ==
+
'''Externí odkazy'''
−
=== Reference ===
 
−
<references/>
 
  
−
=== Použitá literatura ===
+
*TED Talks na téma inteligence: https://www.ted.com/talks?topics%5B%5D=intelligence
−
* Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. (Vyd. 1., 301 s.) Praha: Grada.
+
*Stránky Mensy České republiky: http://www.mensa.cz/
−
* Vágnerová, M. (2004). Základy psychologie. (Vyd. 1., 356 s.) V Praze: Karolinum.
 
−
* Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.
 
−
* Spearman, C. (1927). The abilities of man: their nature and measurement. (415 s.) New York: Macmillan.
 
−
* Smékal, V. (2009). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadlení [i.e. zrcadle] vědomí a jednání. (3., opr. vyd.) Brno: Barrister.
 
−
* Thorndike, R., & Lohman, D. (c1990). A century of ability testing. (xi, 163 p.) Chicago: Riverside Pub. Co.
 
−
* Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti. (2., opravené vyd., 217 s.) Chrudim: Mach.
 
−
* Nakonečný, M. (1998). Psychologie osobnosti. (2.vyd., 336 s.) Praha: Academia.
 
−
* Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál.
 
−
* Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti. (2. přeprac. vyd., 273 s.) Praha: Karolinum.
 
−
* Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého.
 
−
* Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
 
−
* Čáp, J. (1993). Psychologie výchovy a vyučování. (1. vyd., 415 p.) Praha: Univerzita Karlova.
 
−
* Atkinson, R. (2003). Psychologie. (2., aktualiz. vyd., V Portálu 1., xxii, 751 s., Překlad Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová). Praha: Portál.
 
−
* Říčan, P. (2009). Psychologie. (3., aktualiz. vyd., 300 s.) Praha: Portál.
 
−
* Cattell, R. (1971). Abilities: their structure, growth, and action. (xxii, 583 p.) Boston: Houghton Mifflin.
 
−
* Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí. (1. vyd., 398 s.) Praha: Portál.
 
  
−
=== Externí odkazy a doporučená literatura ===
+
===Související články===
  
−
=== Související články ===
+
*[[Emoční inteligence]]
 +
*[[Inteligence]]
 +
*[[Poruchy inteligence]]
 +
*[[Stanford-Binetův test inteligence]]
  
−
=== Klíčová slova ===
+
===Klíčová slova===
 
inteligence
 
inteligence

Aktuální verze z 5. 9. 2020, 14:31

Definice inteligence

Dle Blatného (2010)[1] jde o obecnou rozumovou schopnost umožňující zpracování informací za pomoci myšlenkových operací.

Vágnerová (2004, str. 123) [2] chápe tento pojem šířeji a uvádí, že „termín inteligence slouží k označení obecné struktury rozumových schopností, které určují způsob orientace, tj. porozumění, a obvykle nějakým způsobem ovlivňují i chování“.

Známá operacionální definice od Edwina Boringa zní: Inteligence je to, co měří inteligenční testy.[zdroj?]

Spearmanova dvou-faktorová teorie

Charles Edward Spearman (1863-1945) svou teorií navázal na Francise Galtona a jeho žáka Karla Pearsona, jenž dal vzniknout faktorové analýze. Tuto metodu Spearman dále rozpracoval, použil k výzkumu inteligence, a vytvořil tak první faktorovou teorii inteligence. [1]

Při dlouholetém výzkumu předkládal skupinám dětí řadu jednoduchých testů, dokud neměl velké množství dat. Na tato data potom aplikoval metodu faktorové analýzy a zjistil pozitivní korelaci mezi jednotlivými testy. V praxi to znamenalo, že ti, kteří dosáhli vysokého skóru v jednom testu, obvykle patřili mezi ty úspěšnější i v jiných testech. [3]

Z těchto výsledků usoudil, že inteligence je ovlivněna dvěma faktory:

  • Prvním faktorem je obecný faktor nebo také faktor g, který určuje obecnou inteligenci. Zahrnuje základní schopnost řešit problémy a komplikované úlohy, projevuje se tedy v celém spektru různorodých situací. Faktorem g disponují všichni lidé, jen každý v jiné míře. [4]
  • Druhým faktorem, který ovlivňuje výsledky v dílčích testech, je specifický faktor nebo také faktor s. Tento faktor zahrnuje konkrétní schopnosti v určité oblasti, například matematické nebo verbální schopnosti. [4]

Thorndikeova teorie vzorků

Edward Lee Thorndike (1874-1949) svou teorii založil stejně jako Spearman na faktorech, ale na rozdíl od něj předpokládal existenci více faktorů, z nichž žádný se neprojevuje obecně. Jeho teorie je tedy mnohofaktorová a každý faktor zde zastupuje konkrétní oblast schopností, přičemž tyto oblasti jsou si navzájem rovnocenné. Při různých úlohách se tedy do činnosti zapojují různé kombinace faktorů. [5]

Thurstoneova teorie primárních mentálních schopností

Louis Leon Thurstone (1887-1955) metodu faktorové analýzy poněkud inovoval, a to přidáním tzv. rotace faktorů (Plháková, 1999). Svou teorii podložil rozsáhlým výzkumem, kdy 240-ti studentům vysoké školy předložil postupně 56 různých testů. Tato studie probíhala v létě 1934 a studenti se jí účastnili dobrovolně. Každý den strávili přibližně patnáct hodin vyplňováním testových baterií. [6]

Výsledky byly následně podrobeny faktorové analýze a přinesly základních 12 faktorů, z čehož sedm faktorů bylo jasně a zřejmě pojmenovatelných a vymezitelných. Dle Thurstonea by spolu tyto faktory neměly korelovat, neměly by být navzájem závislé, avšak později se toto tvrzení vyvrátilo. Tyto primární schopnosti spolu signifikantně korelují, což naznačuje existenci nějakého obecného faktoru. [6]

Mezi zjištěných sedm primárních schopností patří[7]:

  • slovní porozumění
  • slovní plynulost
  • práce s čísly
  • prostorová představivost
  • paměť
  • rychlost vnímání
  • usuzování.

Hierarchické modely inteligence

Další teorie již nepřináší nové faktory, nesnaží se vyvracet předchozí výsledky, ale spíše sjednocují již vzniklé teorie do větších celků. Takto vzniklo hned několik hierarchických modelů inteligence (Blatný, 2010). Jako první navrhl syntézu Spearmanovy a Thurstoneovy teorie Cyril Burt, a vytvořil tak hierarchický model struktury schopností. [7]

Další hierarchický model si připisuje Philip Ewart Vernon. Na pomyslný vrchol hierarchické struktury dosadil obecnou inteligenci (faktor g), o úroveň níže potom skupinové faktory verbální-studijní a prostorový-mechanický, pod ně pak řadil ještě menší a specifické skupinové faktory. [8]

Hierarch model inteligence.jpg

Zajímavostí tohoto modelu je určitá podobnost mezi hlavními skupinovými faktory a pozdějším zjištěním různých funkcí obou hemisfér. Faktor verbální-studijní odpovídá svými funkcemi a připisovanými schopnostmi levé hemisféře, zatímco faktor prostorový-mechanický hemisféře pravé. [7]

Guilfordova teorie struktury intelektu

Mezi největší kritiky hierarchických modelů inteligence patřil Joy Paul Guilford (1897-1987), který se tyto modely snažil vyvrátit svým velmi obsáhlým a komplikovaným trojrozměrným modelem 120-ti poznávacích schopností. Těchto 120 schopností uspořádal do krychle, kde každá její součást vznikla kombinací tří hlavních směrů[9]:

  • intelektových operací
  • obsahů
  • a produktů.

Krychle inteligence.png

Za pět základních intelektových operací či procesů považoval poznávání, paměť, konvergentní myšlení, divergentní myšlení a hodnocení.[10]

Základní čtyři typy psychických obsahů, na které je možné použít zmiňované operace, jsou obsahy figurální či konkrétně názorné (např. barva, tvar vnímaného objektu), obsahy symbolické (např. čísla, písmena), obsahy sémantické (např. pojmy, soudy) a obsahy behaviorální. [11]

Výsledkem spojení intelektové operace a psychického obsahu potom může být jeden z šesti produktů: obsahové jednotky, třídy, systémy, transformace, implikace nebo relace - vztahy mezi jednotkami.[10]

Teoretická, praktická a sociální inteligence

Kromě různých strukturálních teorií inteligence se mnozí snažili o rozlišení různých druhů inteligence. Již zmíněný Thorndike takto vymezil tři základní oblasti: inteligenci teoretickou/abstraktní, praktickou/konkrétní a inteligenci sociální.[12]

Teoretická inteligence je právě ta, která odpovídá užšímu vymezení slova inteligence, tedy jako obecná schopnost řešit teoretické problémy, jejíž úroveň se dá vyjádřit inteligenčním kvocientem.[13] Je možné ji celkem snadno měřit. První inteligenční testy, které se podobaly jejich současné formě, vytvořili na přelomu 19. a 20. století Alfred Binet a Theophile Simon. [14]

Test měl měřit inteligenci u dětí a rozlišit tak děti, které jsou silně zaostalé v mentálním vývoji, a výuka dle klasického vzdělávacího systému by pro ně neměla smysl. [14] Aby bylo možné obecně zhodnotit inteligenci daného jedince, vymyslel William Luis Stern inteligenční kvocient – IQ.[2]

Rovnice iq.png

Tento výpočet však mohl být jen obtížně aplikován u dospělých lidí a značně zkresloval výsledky i u dětí, proto se od něj časem ustoupilo. Přesný výsledek nahradilo umístění se v určitém pásmu inteligence. Průměrné IQ se nachází v rozmezí od 90 do 110, kam se zařadí přibližně 50 % populace [15]. Různé zdroje uvádí názvy a někdy i hodnoty IQ odlišně, zde je tabulka nejčastějšího pojetí:

nad 130 vysoký nadprůměr
120-130 výrazný nadprůměr
110-120 lehký nadprůměr
90-110 průměr
80-90 lehký podprůměr
70-80 výrazný podprůměr
50-70 lehká mentální retardace
35-50 středně těžká MR
20-35 těžká MR
pod 20 hluboká MR

O největší rozpracování teorie praktické inteligence se postarali Robert J. Sternberg a Richard K. Wagner. Praktickou inteligenci využíváme v každodenním životě, aniž bychom o tom věděli. Umožňuje nám vyznat se ve složitých situacích, vyhledat a pojmenovat problém, vyhodnotit okolnosti a najít nejlepší možné řešení. [1]

Jiní k definování praktické inteligence používají anglický pojem know-how, což označuje znalost určitých postupů vhodných k řešení situace. Někdo tento pojem ztotožňuje s českým výrazem selský či zdravý rozum.[9]

Sociální inteligence v původním pojetí označovala schopnost jednat s lidmi, pochopit je a adekvátně na ně reagovat. Postupem času se pozornost psychologů zaměřila více na pochopení druhých a v souvislosti se sociální inteligencí se začalo mluvit o empatii. Empatie v dnešním smyslu slova znamená vcítění se do druhého, dříve však nesla i trochu pejorativně zabarvené významy jako nakažení se emocemi ostatních nebo náhradní prožívání emocí a pocitů druhých.[9]

Fluidní a krystalizovaná inteligence

Raymond Bernard Cattell, jenž je autorem této teorie, z počátku spolupracoval se Spearmanem a svou teorií navázal na teorii faktoru g. Ten však rozčlenil do dvou samostatných celků, které nazval fluidní a krystalizovaná inteligence. Inspiroval se prací kanadského psychologa a neurologa Donalda Oldinga Hebba, který zpozoroval u lidí s různým poškozením mozku odlišné změny ve fungování intelektu. [11]

Fluidní inteligence je vrozená schopnost učit se a nalézat efektivní řešení problémů, jakýsi potenciál, který je možno kdykoli zaktivovat a využít při běžném životě. Krystalizovaná inteligence je oproti tomu založená na zkušenostech, znalostech a naučených dovednostech, a zároveň zahrnuje i slovní zásobu. Je to schopnost využít takto získané znalosti při řešení problémů. Tento typ inteligence je tedy silně kulturně determinován.[16]

Gardnerova teorie sedmi druhů inteligence

Howard Earl Gardner vytvořil teorii sedmi druhů inteligence, které pojal široce jako soubory schopností. Dle jeho kritérií musí inteligence umožňovat řešení skutečných problémů, také by ale měla umožnit problémy vyhledat či vytvořit. Inteligence musí být alespoň v určitém kulturním okruhu důležitým a užitečným prvkem. Inteligence by měla mít také své umístění v mozkové struktuře. [17]

Mezi jeho sedm druhů inteligence patří inteligence[17]:

  • jazyková,
  • hudební,
  • logicko-matematická,
  • prostorová,
  • tělesně-pohybová,
  • intrapersonální,
  • interpersonální.

Emoční inteligence

Pojem emoční inteligence poprvé použili Peter Salovey a John D. Mayer. Základem jejich teorie se stala intrapersonální a interpersonální inteligence převzatá z teorie Gardnera. O obsáhlé rozpracování a zviditelnění konceptu emoční inteligence se však postaral až Daniel Jay Goleman. [11]

Emoční inteligence je schopnost přesně vnímat vlastní i cizí emoce, pochopit jejich význam, adekvátně na ně reagovat, umět s nimi zacházet a použít je ke svému i všeobecnému prospěchu. [3]

V minulosti již bylo sestrojeno několik metod pro měření emoční inteligence, avšak jejich reliabilita a validita byla mnohokrát zpochybněna. O sestavení takové metody se dvakrát pokusili také J. D. Mayer, P. Salovey a D. R. Caruso. Jako protiváha k inteligenčnímu kvocientu IQ byl navržen pro míru emoční inteligence emoční kvocient - EQ. [3]

Osvojování a rozvíjení intelektových dovedností

Kognitivní vývoj

V současné době se s poznatky o osvojování a rozvíjení intelektových dovedností setkáme pod názvem kognitivní vývoj. Cílem je zejména pochopit změny v myšlení v průběhu životního cyklu, jak vnikají a jak se mění mentální/kognitivní schopnosti spolu s fyziologickým vývojem (zrání) a se získáváním nových zkušeností (učení). Kognitivní vývoj zahrnuje jak kvalitativní změny v podobě změny způsobu myšlení, tak i kvantitativní změny v podobě nově získaných znalostí a schopností. Jako hlavní mechanismy kognitivního vývoje jsou považovány biologicky naprogramované procesy zrání (nature) a prostředím ovlivněné učení (nurture). Různé teoretické přístupy k intelektovému/kognitivnímu vývoji přikládají zrání a učení a jejich interakci různý význam.[18]

Interakce nature vs. nurture začíná již po narození, novorozenci disponují vrozenými schopnostmi věnovat pozornost určitým stimulům, tedy prostředí bohaté na tento typ stimulů, napomáhá jejich rozvoji vrozených schopností.[18]

Principy kognitivního vývoje

Mezi základní přístupy ke kognitivnímu vývoji patří dílo Jeana Piageta a neopiagetovců, dále přístup Lva Vygotského a také teorie zpracování informací. Všechny tyto různé přístupy však mají společné principy. Například že lidé v průběhu vývoje získávají lepší kontrolu na procesem myšlení a učení, jsou schopní vytvářet stále složitější vazby mezi myšlením a chováním, důkladněji provádí zpracování informací, roste schopnost obsáhnout stále složitější vztahy a získávají větší flexibilitu ve využívání určitých strategií či informací. S procesem stánutí jsou lidé schopni využívat více než jeden kontext informací a naučí se informace používat ve více typech okolností.[18]

Zrání myšlenkových procesů - Jean Piaget

Piaget věřil, že základem dětského mylšení jsou souvislé logické systémy odlišné od systémů, které používají dospělí. Funkcí inteligence je pomoct při adaptaci na prostředí, přičemž jednotlivé způsoby inteligence jsou kontinuum od jednoduchých vrozených mechanismů po sofistikovanější inteligentní prostředky založené na mentálních reprezentacích a manipulaci s nimi. Postupně je složitost odpovědí na prostředí stále vyšší, inteligence a její projevy se stávají více specializovanými v různých oblastech.

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. (Vyd. 1., 301 s.) Praha: Grada.
  2. ↑ 2,0 2,1 Vágnerová, M. (2004). Základy psychologie. (Vyd. 1., 356 s.) V Praze: Karolinum.
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.
  4. ↑ 4,0 4,1 Spearman, C. (1927). The abilities of man: their nature and measurement. (415 s.) New York: Macmillan.
  5. ↑ Smékal, V. (2009). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadlení [i.e. zrcadle] vědomí a jednání. (3., opr. vyd.) Brno: Barrister.
  6. ↑ 6,0 6,1 Thorndike, R., & Lohman, D. (c1990). A century of ability testing. (xi, 163 p.) Chicago: Riverside Pub. Co.
  7. ↑ 7,0 7,1 7,2 Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti. (2., opravené vyd., 217 s.) Chrudim: Mach.
  8. ↑ Nakonečný, M. (1998). Psychologie osobnosti. (2.vyd., 336 s.) Praha: Academia.
  9. ↑ 9,0 9,1 9,2 Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál.
  10. ↑ 10,0 10,1 Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti. (2. přeprac. vyd., 273 s.) Praha: Karolinum.
  11. ↑ 11,0 11,1 11,2 Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého.
  12. ↑ Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
  13. ↑ Čáp, J. (1993). Psychologie výchovy a vyučování. (1. vyd., 415 p.) Praha: Univerzita Karlova.
  14. ↑ 14,0 14,1 Atkinson, R. (2003). Psychologie. (2., aktualiz. vyd., V Portálu 1., xxii, 751 s., Překlad Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová). Praha: Portál.
  15. ↑ Říčan, P. (2009). Psychologie. (3., aktualiz. vyd., 300 s.) Praha: Portál.
  16. ↑ Cattell, R. (1971). Abilities: their structure, growth, and action. (xxii, 583 p.) Boston: Houghton Mifflin.
  17. ↑ 17,0 17,1 Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí. (1. vyd., 398 s.) Praha: Portál.
  18. ↑ 18,0 18,1 18,2 Sternberg, R. (2009). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.

Použitá literatura

  • Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. (Vyd. 1., 301 s.) Praha: Grada.
  • Vágnerová, M. (2004). Základy psychologie. (Vyd. 1., 356 s.) V Praze: Karolinum.
  • Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.
  • Spearman, C. (1927). The abilities of man: their nature and measurement. (415 s.) New York: Macmillan.
  • Smékal, V. (2009). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadlení [i.e. zrcadle] vědomí a jednání. (3., opr. vyd.) Brno: Barrister.
  • Thorndike, R., & Lohman, D. (c1990). A century of ability testing. (xi, 163 p.) Chicago: Riverside Pub. Co.
  • Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti. (2., opravené vyd., 217 s.) Chrudim: Mach.
  • Nakonečný, M. (1998). Psychologie osobnosti. (2.vyd., 336 s.) Praha: Academia.
  • Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál.
  • Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti. (2. přeprac. vyd., 273 s.) Praha: Karolinum.
  • Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého.
  • Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
  • Čáp, J. (1993). Psychologie výchovy a vyučování. (1. vyd., 415 p.) Praha: Univerzita Karlova.
  • Atkinson, R. (2003). Psychologie. (2., aktualiz. vyd., V Portálu 1., xxii, 751 s., Překlad Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová). Praha: Portál.
  • Říčan, P. (2009). Psychologie. (3., aktualiz. vyd., 300 s.) Praha: Portál.
  • Cattell, R. (1971). Abilities: their structure, growth, and action. (xxii, 583 p.) Boston: Houghton Mifflin.
  • Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí. (1. vyd., 398 s.) Praha: Portál.

Externí odkazy a doporučená literatura

Knihy

  • Mackintosh, N. J. (2000). IQ a inteligence. Grada.
  • Gould, S. J. (1997). Jak neměřit člověka: Pravda a předsudky v dějinách hodnocení lidské inteligence. Nakladatelství Lidové noviny.
  • Stehlíková, M. (2016). Život s vysokou inteligencí: průvodce pro nadané dospělé a nadané děti. Praha: Grada.
  • Goleman, Daniel. Emoční inteligence. Praha: Metafora. ISBN 978-80-7359-334-6, 2011.
  • Goleman, D. (2000). Práce s emoční inteligencí: Jak odstartovat úspěšnou kariéru. Columbus.

Externí odkazy

Související články

Klíčová slova

inteligence

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Významné_teorie_inteligence&oldid=61563“