Teoretický koncept sociální komunikace. Základní složky komunikačního procesu. Komunikační modely. Podrobný rozbor jednoho vybraného díla z oblasti sociální komunikace

Stránka ve výstavbě

Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Jestliže uběhla od poslední editace doba alespoň dvou dnů, neváhejte tuto šablonu odstranit.

Sociální komunikací je proces, při kterém si lidé vyměňují informace. Jde o akt vysílání a přijímání sdělení jednou nebo více osobami. Je podmínkou a předpokladem existence jakéhokoliv lidského společenství. Komunikace je vždy ovlivňována Motivací. Tato sdělení mohou být zkreslena šumem, objevují se v kontextu, ovlivňují nás a poskytují možnost zpětné vazby. Jedná se o součást našeho každodenního života. Každé sdělení má také svoji morální hodnotu. V současné době se komunikace považuje za transakční proces, ve kterém je každý účastník komunikace zároveň komunikátor a zároveň příjemce. Současně tedy hovoří a naslouchá.

Slovo komunikace pochází z latinského "communicare" – sdílet, stýkat se, radit se s někým nebo z lat."communicatio" - spojování, sdělování. Termín komunikace má mnoho významů, jde o interdisciplinární pojem.

Podle Jiřího Cejpka nelze sociální komunikaci zjednodušovat jen na komunikační akt mezi lidmi, ale musíme brát v potaz i komunikaci s přírodou, která podmiňuje samu naší existenci. Zkušenosti, znalosti, prožitek, projev citu nebo umělecké představivosti lze zaznamenat na hmotu (text) nebo do energie (telefonický rozhovor) a mohou se stát součástí přímé či nepřímé sociální komunikace. Marie Königová pokládá společenskou komunikaci za základní kategorii informační vědy, jako její cíl uvádí sdělení faktu, nebo myšlenky, které zvýší znalost příjemce a poznání jako smysl komunikace.

Dvě úrovně složitosti

Mezilidská komunikace se realizuje ve dvou úrovních složitosti:
1. Komunikační Akt

• Zahrnuje jednoduché způsoby komunikace v relativně uzavřeném celku.
• Jeho hranice jsou vytvářeny komunikační situací, obsahem, záměrem a dobou trvání.
• Příklad: malý kluk se zeptá staršího pána kolik je hodin.

2. Komunikační proces

• Zahrnuje komplexní vzájemné působení účastníků komunikace vytvářené několika komunikačními akty. Je složitější a s delším trváním popř. pravidelným opakováním.
• Příklad: dva kamarádi se pravidelně schází nad šálkem čaje, aby si spolu zahráli šachy, diskutovali o politice a vyměnili si názory na řadu témat.

Mezi komunikačními procesy a komunikačními akty neexistuje ostrá dělicí čára!

Formy komunikace v závislosti na počtu účastníků

1. Intrapersonální komunikace (hovoříme sami se sebou)
2. Interpersonální komunikace (interakce s jinými osobami)
3. Komunikace v malé skupině (skupina 5 – 10 lidí)
4. Veřejná komunikace (komunikace mezi mluvčím a posluchači)
5. Masová komunikace (noviny, časopisy, rozhlas, televize, film,…)

Funkce lidské komunikace

Podle Zbyňka Vybírala byly tyto funkce rozděleny do kategorií, jak je tradičně vnímala lingvistika:

• Informativní funkce – předat zprávu, doplnit jinou, oznámit, prohlásit...
• Instruktážní funkce - navést, zasvětit, naučit, dát recept...
• Persuazivní funkce – přesvědčit, aby adresát změnil názor; získat někoho na svou stranu, ovlivnit...
• Funkce zábavní – rozveselit druhého, rozveselit sebe, rozptýlit, „jen tak“ si popovídat...

Historie

Vývoj sociální komunikace můžeme rozdělit do 3 základních období:

1. Období řečové komunikace (před 90 - 40 tisíci lety – vznik prvních jazyků) – doba převažování jednoho smyslu (sluchu) a velký význam paměti.
2. Období dokumentové komunikace - s fází rukopisného a tištěného textu (vznik písma před 5000 lety a Gutenbergem zdokonalený knihtisk v polovině 15. století), podle McLuhana fonetické období - slovo psané pomocí fonetické abecedy přímo ovlivňuje řeč, gramatiku, syntax, artikulaci a společenské využití jazyka.
3. Období elektronické komunikace - objev elektřiny v polovině 18. stol., který McLuhan uvádí jako významné médium, vytvářející v lidské komunikaci časový a prostorový faktor.

Rozlišujeme komunikace

• Verbální x neverbální
• Formální x neformální
• Zaznamenávaná x nezaznamenávaná
• Na blízko x na dálku
• Adresní x neadresní
• Synchronní x asynchronní

Vývojové trendy v komunikaci informací

• Industrializace a komercionalizace, specializace (informační průmysl).
• Urychlování produktového toku, odstraňování zprostředkovatelských článků, e-komerce.
• Elektronický prodej fyzických nosičů (např. knih).
• Download elektronických dokumentů.
• Překrývání (konvergence, integrace) informačních, kulturních a “volnočasových” aktivit.
• Slábnutí veřejných služeb, nejasná informační politika - důvod: při současné globalizaci informačních toků v celosvětových sítích je obtížné předvídat, zda poskytovaná veřejná podpora (např. dotace státu) bude mít vůbec nějaký efekt.
• Vzrůstání významu individuálních forem přístupu k informacím.
• Nadvláda americké angličtiny, ohrožení “nepočítačových” jazyků.
• Digital divide, information rich – information poor.

Základní složky komunikačního procesu

Komunikátor

Subjekt, který chce komunikovat, má stejný nebo podobný komunikační (kódovací) systém. Formuluje a odesílá sdělení, přijímá odpověď a reaguje na její obsah.

Sdělení

Je to soustava symbolů, která je přenášena prostřednictvím komunikačních kanálů. Sdělení může být přijímáno jedním či více komunikačními kanály jako je například zrak či sluch. Dále může být také přijímáno verbálně či neverbálně, například gesty, mimikou či pohledy.

Komunikační kanály a prostředky

Média, prostřednictvím kterých se přenášejí sdělení. Definujeme je prostřednictvím smyslů:

• auditivní (hovořená, mluvená- verbální řeč)
• vizuální (mimika, gesta, pohyby těla apod.)
• taktilní (dotyky, strkání, údery apod.)
• čichový (vnímání vůně těla apod.)
• teplotní (tělesné teplo apod.)
• chuťový (vnímání chutě apod.)“

Příjemce - komunikant, recipient

přijímá určité odesílané informace od komunikátora. Na počátku nezasahuje do sdělení a později se přidává a komunikační role se začnou střídat, aby komunikace byla efektivní.

Zpětná vazba

Prostřednictvím zpětné vazby komunikanta uskutečňuje v potvrzování o pochopení sdělení. Je to také reakce na přijatou zprávu, podoba potvrzení a způsob naší interpretace. Teprve zpětná vazba komunikanta dává informaci komunikátoru, co a jak sdělil. A celková zpětná vazba dává komunikujícím moţnost nějak sdělení upravovat, přizpůsobovat či měnit dle určité situace. Zpětnou vazbu dostáváme i od vlastní komunikace tím, že slyšíme vlastní slova, uvědomujeme si polohu těla apod.

Komunikační modely

Komunikačních modelů rozlišujeme desítky, každý se zaměřuje na různé komunikační situace, zohledňuje jiné části či složky komunikace, např. u Shannona to je kanál, Osgood a Schramm pracují s účastníky komunikace, Berlo upozorňuje na zprávu jako fenomén.

Shannon-Weaver model

Jedním z hlavních modelů, které položily široce akceptovaný základ modernímu studiu komunikace, je práce C. E. Shannona a W. Weavera: Matematická teorie komunikace z r. 1949. Práce vznikala v průběhu 2. svět. války v telefonních laboratořích firmy Bell, kde se řešil problém co nejúčinnějšího využití kanálů komunikace, tedy problém, jak přenést daným kanálem co nejvíce informací a jak měřit, kolik informace je daný kanál schopen „přepravit“. Autoři definovali 3 roviny problémů při studiu komunikace: 1. rovinu A – tech. problémy (nakolik přesně lze symboly přenášet); 2. rovinu B – sémantické problémy (nakolik přesně odpovídají přenášené symboly zamýšleným významům); 3. rovinu C – problémy účinnosti (nakolik účinně ovlivnil adresátem přijatý význam jeho jednání). Shannon a Weaver vypracovali v podstatě lineární model, který především zachycuje zákl. složky komunikace: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Teorie_komunikace

Silné stránky modelu

• jednoduchost
• obecná platnost
• kvantifikovatelnost
• nejčastěji užívaný jednoduchý komunikační model v teorii komunikace
• model, který rozdělením komunikačního procesu na individuální jednotky dal podnět ke vzniku komunikačních modelů, které poskytly již důkladné rozpracování tohoto procesu
• intelektuální inspirace pro komunikační teoretiky vedoucí k dalším teoriím a výzkumům – v té době nutné oživení této vědecké komunity

Slabé stránky modelu

• nezohledňuje obsah a význam zprávy (Model zobrazuje matematickou teorii týkající se přenosu signálu, jeho záměrem není

soustředit se na sémantický význam zprávy nebo její efekt na posluchače. )

• linearita a nedostatek zpětné vazby (Komunikace je znázorněna jen jako jednosměrná, informačnímu zdroji tedy chybí velmi

důležitá zpětná vazba, která je nutná k upravení výkonu, způsobu komunikace dle potřeb příjemce zprávy a jeho reakcí. Informační zdroj je zde postaven do role aktivního subjektu řízení a na příjemce je nahlíženo jen jako na pasivní cíl absorbující informace.)

• nejsou zohledňovány vztahy a záměry účastníků komunikace
• přílišná statičnost modelu
• není zohledněna povaha užívaného média (kanálu)

Zdroje

Související články

Sociální komunikace
Shannon a weaver model
Komunikace

Klíčová slova

komunikace, komunikátor, kanál, proces, společenství, komunikační akt