Kognitivní procesy

Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe. Pojem kognitivní pochází z latinského cognoscere neboli poznávat. Slouží ke zpracovávání informací (poznatků) z vnější a vnitřní reality – totiž k příjmu informací (vnímání), jejich ukládání, uchovávání (paměť, učení) a vyvolávání (paměť, představivost), jejich transformaci, organizaci, reorganizaci a další práci s nimi (myšlení). Také zahrnují přesouvání zaměření vědomí při práci s informacemi (pozornost) a procesy zapojené při sdělování či komunikování informací (řeč).

Kognitivní systém čili soubor všech kognitivních procesů zahrnuje vnímání, paměť, učení, představivost, myšlení (a v rámci něj usuzování, posuzování, řešení problémů, rozhodování se, tvoření nových myšlenek a spolu s tím tvořivost) a také pozornost a řeč.

Někdy je činěno rozlišení mezi kognitivními procesy a kognitivními dispozicemi, funkcemi či schopnostmi. Kognitivní procesy poté zahrnují v prožívání nám do určité míry introspektivně dostupné (byť také do významné míry mimo dosah našeho vědomí probíhající) děje, při kterých je zpracovávání informací příjímaných z vnější a vnitřní reality realizováno. Jde o proměnlivé a přechodné děje, které vedou ke vzniku dílčích psychických, a to kognitivních obsahů (např. počitků, vjemů, představ, vzpomínek, myšlenek,…). Kognitivní dispozice představují proti tomu relativně stabilní předpoklady umožňující výkon jednotlivých kognitivních procesů – dávající jedinci schopnost je realizovat. Jde o hypotetické proměnné, projevující se nicméně objektivně v relativní stabilitě či konzistenci jedincova výkonu v různých úlohách, jež zaměstnávají příslušné kognitivní funkce.

S ohledem na uvedené rozlišení je poté terminologicky někdy také odlišováno čití (proces) od čivosti (dispozice), vnímání (proces) od vnímavosti (dispozice), představování si (proces) od představivosti (dispozice), zapamatovávání si (proces) od paměti (dispozice) atd. Jiní autoři však toto terminologické rozlišení striktně neuplatňují a např. paměť pojímají jak jako proces, tak jako dispozici.

Historie

V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především kognitivní psychologie, která se objevila v 50. – 60. letech 20. století. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů.

Filozofické směry, které se významně zabývaly otázkou poznání – resp. zejména tím, jaké jsou zdroje našich poznatků, jaká je jejich platnost a jaké jsou vůbec limity našeho poznání, byly v novověku směry racionalismus a empirismus. Svým zaměřením se tedy věnovaly tématu poznávání jako kognitivní psychologie, avšak z jiné, totiž filozofické perspektivy; navíc spíše než vlastní procesy zpracovávání informací, které v mysli probíhají a kterým se věnuje kognitivní psychologie, je zajímalo to, jaké jsou vůbec zdroje, ze kterých primárně tyto informace, poznatky o vnějším a vnitřním světě pocházejí.

Racionalismus kladl důraz na rozum coby hlavní zdroj poznání. Poznatky člověk podle něj získává na základě intuice ve smyslu evidentního zření určitých pravd (axiomů) o skutečnosti, které jsou přitom dle racionalistického stanoviska lidskému rozumu apriorně dány. Spolu s tím poznatky člověk také získává dedukcí dalších dílčích pravd na základě nazřených axiomů. Smyslovou zkušenost chápe také jako relevantní zdroj poznání, ale považuji ji za méně spolehlivou. Předpokládá přitom, že rozumem získané poznání může být dokonalé – totiž definitivně platné a že k němu jedinec může dospět i nezávisle na zkušenosti, totiž právě na základě nazření apriorních poznatků.

Empirismus naproti tomu kladl důraz na smyslovou zkušenost coby hlavní zdroj poznání. Odmítl existenci jakýchkoliv apriorních poznatků, které by byly v rozumu, resp. naší mysli přítomny před veškerou naší smyslovou zkušeností – které by byly vrozené. Odmítá představu a možnost absolutně dokonalého poznání, protože stále (podobně jako racionalismus) počítá s tím, že smyslová zkušenost je nespolehlivá; zároveň také vychází z toho, že různá smyslová zkušenost nás může vést k různým závěrům, a tak mohou být vždy předchozí poznatky na základě nového materiálu získaného ze smyslové zkušenosti vyvráceny.

Spor mezi oběma směry pokračoval i v 17. století. K racionalismu se přikláněl např. René Descartes a k empirismu např. John Locke. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy Immanuel Kant přiznal důležitost oběma zdrojům poznání – empirické zkušenosti i apriorním poznatkům, resp. apriorním poznávacím kategoriím obsaženým v našem rozumu (jako je např. prostor, čas, kauzalita a další pojmy), jež smyslově vnímanou a poznávanou skutečnost inherentně strukturují a organizují, čímž naše poznání rovněž podmiňují. Debata o významu jednotlivých směrů a jejich stanovisek však neutichá ani dnes.

Před ustavením psychologie coby samostatného empirického vědeckého oboru se tématu vybraných kognitivních procesů výzkumně věnovala tzv. psychofyzika. Zkoumala kauzální vztahy mezi vnějšími stimuly působícími na smyslové receptory a subjektivními reakcemi jedince v reakci na ně v podobě jednotlivých smyslových počitků. Tyto procesy se snažila kvantifikovat a matematizovat. Formuloval a zkoumala různé podnětové prahy a zároveň na základě výzkumných zjištění postulovala několik zákonitostí – např. Weberův-Fechnerův zákon. Mezi její představitele patří Ernst Heinrich Weber, Gutav Theodor Fechner a Hermann von Helmholz.

Studiu některých kognitivních fenoménů se před vznikem kognitivní psychologie, avšak již v rámci psychologie věnoval po psychofyzice asocianismus. Zabýval se zejm. počitky, jež chápal jako jakési základní elementy vědomí – základní psychické obsahy (vedle citů). A zkoumal přitom způsoby jejich spojování v mysli na základě tzv. asociačních zákonů. Zároveň se také věnoval procesu učení. Zástupci asocianismu byli např. Herman Ebbinghaus a Wilhelm M. Wundt.

Na asocianismus navázal behaviorismus, který se také věnoval vytváření tzv. asociací – spojů, nikoliv však mezi jednotlivými mentálními obsahy, ale mezi vnějšími podněty a určitým chováním. Samotný raný behaviorismus studiu kognitivních procesů příliš nepřispěl, spíše naopak. Mysl a procesy v ní probíhající, a tedy i kognitivní procesy, vnímal jako černou skříňku, k níž není možné vědeckými metodami proniknout. Neobehaviorismus, coby určitá vývojová fáze behaviorismu v cca 30.–50. letech 20. stol., do určité míry původní stanovisko behaviorismu nicméně přehodnotila. Začal počítat s tím, že výslednou podobu chování člověka ovlivňují nejen podněty působící z vnějšího prostředí, ale také určité vnitřní intervenující proměnné spojené na straně organismu. Spolu s tím Edward Ch. Tolman coby jeden z představitelů neobehaviorismu rozpracoval koncepci tzv. kognitivních map coby určitých vnitřních představ prostředí a prostoru, v němž se jedinec pohybuje. Tím byl v psychologii učiněn jistý krok směrem k obnovení zájmu o vědecké studium rovněž mentálních, totiž kognitivních fenoménů, a nikoliv pouze vnějších behaviorálních projevů člověka.

Dalšími předchůdci kognitivní psychologie s ohledem na jistý zájem o kognitivní jevy jsou také strukturalismus a funkcionalismus. Cílem strukturalismu bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli – tzn. identifikovat hlavní elementární prvky, obsahy vědomí (v pojetí strukturalismu: počitky, představy a pocity) a jejich vzájemné vztahy. Zástupcem tohoto směru je např. Edward Titchener. Hlavní metoda tohoto směru, která byla užívána k získávání informací o uvedeném předmětu zájmu byla introspekce ve Wundtově pojetí – totiž kontrolované sebepozorování, které realizují probandi v rámci experimentu. Funkcionalismus upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy) pomáhají v procesu adaptace člověka na prostředí, v němž žije. Zástupci funkcionalismu jsou např. William James a John Dewey.

Nakonec se studiu kognitivních procesů v dějinách psychologie před vznikem kognitivní psychologie věnovali také představitelé gestalt psychologie, která přišla s myšlenkou, že psychologické jev nejlépe pochopíme, když je budeme vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli když je budeme rozkládat na části. Gestaltisté se zajímali především o vnímání, a to zrakovou percepci. Formulovali pro ni řadu tzv. gestalt zákonů, jež popisují, jakým způsobem se vnímané objekty v naší mysli organizují.

Dalším východiskem kognitivní psychologie je strukturalismus a funkcionalismus. Cílem stukturalismu bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli a jejích vjemů až na jejich primární stavební součásti. Zástupci tohoto směru jsou Wilhelm Wundt a Edward Titchener. Hlavní metoda tohoto směru – introspekce – byla předmětem kritiky. Funkcionalismus upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak a proč mysl pracuje právě tak, jak pracuje. Zástupci funkcionalismu jsou William James a John Dewey.

Ke vzniku kognitivní psychologie přispěl také asocianismus, který se zabýval způsoby spojování myšlenek v mysli a učením. Zástupci asocianismu jsou Herman Ebbinghaus a Edward L. Thorndike. Na asocianismus navázal behaviorismus, který můžeme považovat za extrémní verzi asocianismu, protože se zaměřuje výhradně na asociaci mezi prostředím a pozorovatelným chováním. Zástupci behaviorismu jsou John B. Watson, Burrhus F. Skinner, Edward Tolman a další.

Na vznik kognitivismu měly vliv i další obory, např. psychobiologie, která se zabývá rolí fyziologických faktorů při konstituování psychických jevů, dále lingvistika, antropologie, ale i technologické obory.

Možné přístupy ke studiu kognitivních procesů

Experimentální kognitivní psychologie studuje kognitivní procesy za pomoci reakčních časů, chyb a vzorců odpovědí zkoumaných probandů v příslušných experimentálních úlohách, u nichž se předpokládá, že se při jejich plnění zapojují, a tedy projevují příslušné kognitivní funkce a procesy. Kognitivní neurověda využívá funkční a strukturální zobrazovací metody (počítačová tomografie, magnetická rezonance, evokované potenciály, magnetoencefalografie, pozitronová emisní tomografie), a to pro studium neurobiologického podkladu kognitivních procesů. Neuropsychologie studuje tyto neurobiologické koreláty na základě výzkumu mozkových lézí a jejich důsledků či projevů. Dále se ke studiu kognitivních procesů využívají také matematické modely a počítačové simulace.

Vybrané kognitivní procesy

Vnímání

Studium vnímání se zabývá' integrací jednotlivých počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa a využitím těchto vjemů při orientaci v okolí. Důležitými tématy jsou vnímání vzdálenosti,' pohybu a rozpoznávání.

Pozornost

Pozornost aktivuje a umožňuje selektivní zaměření na určitou oblast, které dokáže podle potřeby regulovat. Selektivní aspekt pozornosti má důležitou adaptivní funkci. Existuje řada teorií pozornosti, které můžeme dělit na modely filtru a kapacitní modely.

Paměť

Základní stádia paměťového procesu tvoří ukládání, uchovávání a vybavování informací. Je možné rozlišit pracovní a dlouhodobou paměť. Případně implicitní paměť, do které řadíme procedurální paměť a priming a explicitní paměť, která zahrnuje sémantickou a epizodickou paměť. Důležitým tématem, které souvisí s pamětí, je zapomínání. Paměť je možné procvičovat.

Učení

Učení je relativně trvalá změna chování, která vyplývá ze cvičení. Rozlišujeme různé druhy učení, mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (vhled a kognitivní mapy) a sociální učení (observační učení).

Tvořivost (kreativita)

Tvořivost lze široce definovat jako proces vytváření něčeho, co je jak originální, tak hodnotné. Tento proces má několik fází (preparace, inkubace, iluminace a verifikace.

Myšlení

Myšlení můžeme chápat jako „jazyk mysli“. Myšlení pak můžeme dělit na propoziční (vyjadřuje výrok), imaginativní (odpovídá představám) a motorické (má vztah k představám pohybů v mysli). Studium myšlení pracuje s pojmy propozice (výrok), která je definována jako nejmenší jednotka znalostí, která může stát jako samostatné tvrzení a být smysluplně hodnocena jako pravdivá nebo nepravdivá, dále pojem (mentální reprezentace kategorie jevů) a kategorizace neboli proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů. Kategorie je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů. Rozlišujeme různé teorie myšlení.

Odkazy

Literatura

Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.

Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.

Klíčová slova

kognitivní procesy, poznávací procesy, kognitivní psychologie